Článek
Bylo nás pět – Adam, Libor, Pavel, Tonda a já. Pět mladých zdatných mužů, kteří spolu na různých sportovištích trávili od dětství skoro všechen svůj volný čas. Hráli jsme všechno možné, ale čtyři z nás byli registrovaní tenisté, proto ten nadpis.
Tuto informaci neuvádím bezdůvodně. Pro události, o kterých budu psát, je důležité, abyste byli seznámeni s tím, že jsme sice byli aktivní sportovci, ale naprosto jiného zaměření, než o jakém bude celé mé další vyprávění.
Jednou takhle sedíme po tréninku v naší oblíbené hospůdce a kvalifikovaně provádíme rozbor zápasů minulých a taktiku klání budoucích, když tu náhle (po třetím nebo čtvrtém pivu) padl návrh: Co kdybychom vyrazili na vodu?
Kromě Adama, který kdysi kdesi část nějaké řeky sjel, jsme sice neměli žádné zkušenosti, ale byli jsme mladí a sebevědomí (navíc po tom třetím nebo čtvrtém pivu), takže byl návrh jednohlasně přijat. Nejschopnější z nás byl ihned pověřen naplánováním celé expedice a musím říct, že jsem se tohoto zodpovědného úkolu moc rád ujal.
Navštívil jsem místní knihovnu (internet byl pořád ještě v plenkách), kde mi padl zrak na knihu o Berounce. To je přesně ono, Berounka bude naše řeka! Vše jsem pečlivě naplánoval, seznámil s podrobným itinerářem kamarády a pak už jsme jen netrpělivě vyhlíželi den odjezdu.
Den D přišel. Adam půjčil od rodičů auto – Škodu Favorit, kam se nasoukalo nás pět i s věcmi na týden a jelo se. Cestou nás čekala ještě drobnost. Museli jsme v brněnské půjčovně KČT vyzvednout zamluvené plavidlo, neb jsme jakožto pravověrní suchozemci logicky žádné nevlastnili. V půjčovně jsme si tedy vybrali krásný prostorný raft, k němu související vybavení (pádla, vesty, sudy atd.) a vše jsme společnými silami odnesli k vozu. Jak jsme byli celou cestu rozjaření a plni optimismu, tak nyní, při pohledu na tu obrovskou hromadu vodáckého vybavení, zavládlo ticho. Ticho naplněné rozpaky.
Tohle přece nemůžeme nikdy naložit!!!
Po počátečním šoku přišla post šoková reakce a začaly padat první návrhy: celý ten nesmysl s Berounkou zrušíme; půjčíme si dodávku nebo raději náklaďák; pojedeme se jen někam koupat…a podobné trudomyslnosti.
Postupem času se přece jen začaly objevovat návrhy racionálnější: pojedeme autem a vybavení pošleme vlakem; Adam odveze náklad autem a my ostatní pojedeme vlakem; vyřadíme některé nepotřebné věci (zubní kartáčky a mýdla) a další zajímavé varianty.
I tyto rozumnější návrhy jsme ale zamítli a rozhodli se pro jediné možné řešení přiměřené našemu založení a věku.
Raft přivážeme na střechu (zahrádku Favorit neměl), vše naložíme, zavřeme zadní dveře a přes okýnka se nasoukáme dovnitř.
Adam sice zkusil protestovat, ale byl nekompromisně demokraticky umlčen. Nebudu celý proces nakládky zdlouhavě popisovat, pouze uvedu, že jsme nakonec všechno, včetně nás samotných, do auta dostali. Vidět to David Copperfield, tak v ten moment sekne s kouzlením a nechá se raději někde zaměstnat.
Stále ještě (marně) protestující Adam seděl za volantem, já na navršených věcech vedle něho a zbylí tři kamarádi různě polehali na hromady nákladu v zadní části nebohého Favorita.
Raft na střeše sice zakrýval celé zadní okno (to nevadilo, stejně nebylo přes ty tři nešťastníky dozadu vidět) a taky půlku předního (to „trochu“ vadilo), ale – JELI JSME!
Cesta byla strašidelná, vjezd do kempu naopak pompézní. Asi si dokážete představit, jaký zájem příjezd raftu na kolech vyvolal. Tímto slavným „antré“ jsme se okamžitě stali rovnoprávnými členy naší nové vodácké rodiny. Povypadávali jsme z auta, rozhýbali odumřelé údy, postavili stany a hned jsme vyrazili do místní útulné čtyřky bez ventilátoru, abychom se řádně aklimatizovali.
Vodácké putování odstartovalo!
Pokud Vás zajímá, jak náš příběh pokračoval, sledujte můj blog. Nové články vkládám nepravidelně, tak ať Vám nic neuteče. Jen napovím, že se můžete těšit třeba na sjezd (zdánlivě) nesjízdného jezu nebo na historický incident na Karlštejně. No a při čekání na vydání dalšího dílu si zatím přečtěte mé předchozí články, třeba se Vám budou líbit.
Zatím Vám přeji krásné a pohodové dny a rozloučím se po vodácku - AHOOOJ!
