Berbeři v Alžírsku: Kabylové

Berbeři, kteří sami sebe nazývají Imazighen („svobodní lidé“), jsou původními obyvateli Severní Afriky. Náleží do skupiny hamitských národů, čímž se odlišují od většinových semitských Arabů. Řekové je ve starověku nazývali barbaroi, což znamená „ne z našeho lidu“. Samotné slovo barbar pak znamenalo něco jako „blabla“, neboť Řekové Berberům nerozuměli. Berberského původu byl například egyptský faraon Šešonk I., římský císař Septimius Severus, filozof a teolog Augustinus, spisovatel a řečník Apuleius, vojevůdce Tárik ibn Zijád nebo cestovatel Ibn Battúta. Berberské byly i dynastie Zirídovců, Almorávidů, Almohádů a Marínovců.

Údaje o procentuálním zastoupení Berberů v Alžírsku se pohybují zhruba mezi 20-30 %, skutečné číslo ale bude zřejmě o něco nižší. Uvádí se totiž, že Alžírsko je domovem pro 4 300 000 Berberů, a to odpovídá zhruba 12 %. Ve Francii je podíl Berberů mezi alžírskou komunitou ještě vyšší, odhaduje se, že 40-75 % zdejších Alžířanů je berberského původu. Berbeři také mnohdy uvádějí, že až 80 % obyvatel Alžírska má alespoň částečný berberský původ. Mezi alžírskými Berbery převládají Kabylové, jejichž centrem je Kabylsko (Kabylie), za vlády Francouzů rozdělené na Velké a Malé Kabylsko. Dnes se skládá z několika provincií. Správním centrem Kabylska je Tizi-Ouzou, dalším významným městem je Bidžája.

Francouzská koloniální vláda v Alžírsku nechala vytvořit výzkumná centra a archivy, které se zabývaly studiem berberského jazyka a kultury. Výsledky jejich „bádání“ byly potom publikovány ve zvláštních odborných časopisech a daly vzniknout tzv. „kabylskému mýtu“. Berbeři byli v těchto pojednáních popisováni jako válečníci, jejichž historické poslání spočívalo v obraně jejich území před cizími vetřelci, tedy před Féničany, Římany, Araby a Francouzi. V politické rovině se na tzv. „přirozenou anarchii“ u Berberů pohlíželo jako na primitivní demokracii, kterou zde měla představovat vesnická rada zvaná tadžmát (tajmaât). Berbeři měli mít také cit pro obchodování a dále měli vykazovat šetrnost k financím. Tím se údajně lišili od Arabů, které Francouzi považovali za lehkovážné a nepříliš pracovité. Cílem francouzského výzkumu bylo rovněž vytvořit standardní jednotnou gramatiku a transliterační systém pro různé berberské dialekty. Celý tento výzkum měl ale především upozornit na kulturní a jazykové rozdíly mezi Berbery a Araby.

Francie navíc těchto odlišností využívala k většímu prosazení svého vlivu v Alžírsku a také se je snažila ještě více prohlubovat. Na Berbery například nahlížela jako na podporovatele myšlenky volnosti, rovnosti a bratrství. Berbeři podle francouzské koloniální vlády vůbec nepatřili mezi Orientálce (oproti Arabům), takže byli řazeni - podobně jako třeba Maronité v Libanonu nebo Drúzové v Sýrii, mezi Okcidentálce. Podle Francouzů byli Berbeři ve své podstatě téměř „Evropany“, resp. Jihoevropany (jako např. Španělé či Řekové).

Mezi Berbery začaly také působit různé misijní skupiny, které se je snažily obrátit na křesťanství. Berbeři byli totiž považováni za méně nábožensky založené a za snadněji integrovatelné do francouzské společnosti (na rozdíl od svých arabských souvěrců). K tomuto postoji Francouze přivedlo i zjištění, že berberské ženy často chodí nezahalené, bez závoje. Zároveň byla podporována emigrace kabylských Berberů do Francie, čímž mezi Kabylskem a Francií vzniklo pevné pouto. Alžířané také bojovali ve francouzské armádě a zúčastnili se prusko-francouzské války z let 1870-1871, obou světových válek i války v Indočíně. Velkou část těchto Alžířanů, ne-li přímo většinu, tvořili právě Berbeři. Těsně před začátkem alžírské války za nezávislost žilo ve Francii více než 60 % alžírských imigrantů původem z Velkého nebo Malého Kabylska a skoro každá čtvrtá kabylská rodina měla ve Francii alespoň jednoho pracujícího člena.

Po získání nezávislosti začal být v Alžírsku uplatňován zcela opačný trend, než jaký prosazovala předešlá koloniální vláda. Jediná vládnoucí strana v zemi, nacionalistická Fronta národního osvobození (Front de libération nationale - FLN), se totiž rozhodla zbavit svých berberských členů, kteří jí předtím pomáhali v boji za nezávislost. Abane Ramdane byl odstraněn ještě v průběhu války v roce 1957. Ferhat Abbas, jenž působil v letech 1962-1963 jako druhý alžírský prezident, byl vyloučen z politického života a následně uvržen do domácího vězení. Krim Belkacem, který jako hlavní vyjednavač podepsal za Alžírsko v březnu 1962 Évianské dohody, byl pro změnu roku 1970 zavražděn v západoněmeckém exilu. Hocine Aït-Ahmed, zakladatel Fronty socialistických sil (Front des Forces Socialistes - FFS), byl po nezdařeném povstání v Kabylsku z let 1963-1965 sice zatčen a odsouzen k trestu smrti, ale podařilo se mu utéci do Švýcarska. Všechny tyto osobnosti bojovaly za „alžírské Alžírsko“ (a nikoliv za „arabské Alžírsko“) a také vystupovaly proti vládnoucímu monopolu FLN.

Po tomto vypořádání začala FLN razit tezi o tom, že Alžírsko bylo odjakživa arabské a islámské, a od Hnutí ulamá (Association des Oulémas Musulmans Algériens - AOMA) si vypůjčila často užívané heslo z počátku 30. let: „Islám je mé náboženství, Alžírsko je má vlast a arabština je můj jazyk.“ Poslední část tohoto hesla se z pochopitelných důvodů nelíbila právě Berberům. Vrchol představovala vláda prezidenta Houariho Boumedienna, který od roku 1973 začal prosazovat úplnou arabizaci a islamizaci Alžírska. Na berberskou identitu bylo pohlíženo jako na zaostalou a připomínající jak předislámské období nevědomosti – džáhilíji, tak i francouzský kolonialismus, kdy byli Berbeři upřednostňováni před Araby. Bylo zakázáno používání berberštiny na veřejnosti a v písemném styku, a také došlo ke zrušení jazykových kurzů berberštiny na univerzitách, které přitom fungovaly již od dob francouzské koloniální nadvlády. V oblastech obývaných Berbery bylo také zřízeno nadprůměrné množství islámských institucí, tedy více, než činil celostátní průměr.

Proti tomuto trendu ale vystoupila berberská komunita ve Francii, zejména kabylští intelektuálové v Paříži, sdružení okolo Berberské akademie (Agraw Imazighen) a Berberského centra studií. Rozhodli se zmodernizovat v Alžírsku zakázaný berberský jazyk (Tamazight) a rovněž se jim podařilo opětovně vzkřísit psané berberské písmo (Tifinagh). Berbeři ve Francii také vydávali gramatická pojednání, překládali berberskou poezii nebo nahrávali hudební alba s tradičními berberskými písněmi, ovšem v poněkud revolučním hávu. Následně byla tato díla rozšiřována po Kabylsku. Tisíce mladých Kabylů se tak naučily číst a psát ve svém jazyce právě zásluhou těchto prací vydaných ve Francii.

V letech 1980-1981 došlo ke studentské revoltě v provincii Tizi-Ouzou, známé pod označením „Berberské jaro“. Incident vyvolalo rozhodnutí guvernéra provincie, který 10. března 1980 zakázal univerzitní přednášku na téma „Starodávná berberská poezie“, kterou měl přednášet berberský lingvista, spisovatel a antropolog Mouloud Mammeri, v té době žijící v Paříži. Následné studentské protesty se rozšířily po celém Alžírsku a dokonce i do Francie, kde proběhla velká demonstrace v Paříži před alžírskou ambasádou. Studenti se v průběhu těchto protestů dožadovali uznání své kulturní a jazykové odlišnosti. Násilnosti si vyžádaly 128 obětí a tisíce zraněných.

Jedním z přímých důsledků „Berberského jara“ bylo založení Berberského kulturního hnutí (Mouvement culturel berbère - MCB). Tehdejší prezident Bendžedíd navíc začal provádět ekonomické a sociální reformy a po nepokojích z října 1988 také povolil zakládání politických stran. Vznikla tak berberská politická strana jménem Hnutí za kulturu a demokracii (Rassemblement pour la Culture et la Démocratie - RCD) a rovněž došlo ke znovuobnovení Fronty socialistických sil (FFS), do jejíhož čela se opět postavil ze švýcarského exilu navrátivší Hocine Aït-Ahmed. V prvních pluralitních alžírských volbách z roku 1991 se FFS umístila na druhém místě, ovšem s velkou ztrátou na vítěznou Islámskou frontu spásy (Front Islamique du Salut - FIS).

Mezi těmito dvěma berberskými politickými stranami ale existují velké rozdíly. Hnutí za kulturu a demokracii se hlásí k odkazu „berberství“, často využívá nejrůznějších berberských symbolů, a také propaguje tezi o jednotné alžírské identitě, podle níž se má tato identita skládat z pěti složek, a to z arabské, berberské, muslimské, africké a středomořské. Na druhé straně Fronta socialistických sil se už podle svého přídomku orientuje spíše na socialismus. Rozdíly mezi oběma stranami panovaly i v otázce přístupu k islamistům. Fronta socialistických sil dávala přednost dialogu, ale Hnutí za kulturu a demokracii naopak prohlašovalo, že „vymýcení“ islamistů je nezbytné. Hnutí za kulturu a demokracii se také jako jediné z hlavních alžírských politických stran v roce 1995 nezúčastnilo mírových jednání v Římě. Silnější z obou berberských stran byla zpočátku Fronta socialistických sil, která v první i druhé polovině 90. let získávala v Kabylsku většinu hlasů, v další dekádě však mělo navrch Hnutí za kulturu a demokracii, které roku 2007 ve volbách do dolní komory alžírského parlamentu získalo 19 křesel (FFS totiž volby bojkotovala). Jeho předseda Saïd Sadi také v letech 1995 a 2004 dvakrát neúspěšně kandidoval na alžírského prezidenta.

Ideové rozdíly ale v 90. letech panovaly i v rámci berberské komunity jako takové. Důvodem byla alžírská občanská válka, ve které se kabylští Berbeři postavili na stranu vlády a vytvořili i své vlastní obranné milice, ale naproti tomu Berbeři žijící v Alžíru se přidali na stranu Islámské fronty spásy. Válce a vraždění nakonec neunikli ani samotní Berbeři, islamisté se totiž zaměřili i na berberské intelektuály, jako byl např. spisovatel, novinář a dramatik Tahár Džaout, zavražděný Islámskou ozbrojenou skupinou (Groupe Islamique Armé - GIA) v roce 1993. V září 1994 byl stejnou organizací unesen i berberský zpěvák Lounès Matoub. Islámská ozbrojená skupina jej držela dva týdny v horách, odsoudila ho k smrti a nakonec propustila poté, co jí začali přívrženci Berberského kulturního hnutí hrozit „totální válkou“. Matoub musel také slíbit, že ukončí svou hudební kariéru. To ale nedodržel, a tak byl v roce 1998 zavražděn. Po jeho zavraždění se objevila dosud neznámá skupina jménem Ozbrojené berberské hnutí (Mouvement armé berbère - MAB), která oznámila svůj vstup do alžírské občanské války a chtěla pomstít zpěvákovu smrt.

V Kabylsku během občanské války probíhal také boj za zrovnoprávnění berberštiny s arabštinou. Jeho cílem bylo uznání berberštiny za oficiální a národnostní jazyk Alžírska. Série studentských stávek vyvrcholila bojkotem vzdělávacích zařízení po dobu celého akademického roku 1994-1995, a dotkla se všech úrovní zdejšího školství, od základního, až po to vysoké. Ačkoliv byla tato záležitost omezena prakticky jen na Kabylii a dokonce i zde proti ní vystoupilo mnoho odpůrců, mezinárodní popularizace této události vedla k rozhodnutí alžírské vlády vytvořit prezidentskou komisi, která by prozkoumala požadavky studentů. To se fakticky rovnalo prvnímu oficiálnímu uznání berberských nároků. Výsledkem bylo prohlášení berberské menšiny za nedílnou součást alžírské národní identity, což se promítlo i do ústavy. Stalo se tak v listopadu 1996, za vlády prezidenta Lamína Ziruála (shodou okolností Berbera), který také veřejnosti připomněl závazek Alžírska uchovat si své berberské dědictví. Jenže již 5. července 1998, u příležitosti 36. výročí nezávislosti Alžírska, byl přijat kontroverzní zákon, samotnými Berbery chápaný jako završení arabizačního procesu, který nařizoval užívání arabštiny ve všech sférách veřejného života. Vzápětí po svém uvedení vyvolal opětovné násilnosti ze strany berberského obyvatelstva.

V dubnu 2001 zasáhly Kabylsko další, tentokrát měsíc trvající protesty, které vešly ve známost jako „Černé jaro“. Propukly poté, co byl alžírskou policií za dosud nevyjasněných okolností postřelen osmnáctiletý berberský student Guermah Massinissa, který zanedlouho na následky tohoto zranění zemřel. Berbeři se bouřili z důvodu neustálého odkládání úřady slibované kulturní autonomie, dále žádali zrovnoprávnění berberštiny s arabštinou a řešení své nepříznivé sociální situace. Vadilo jim také prosazování nového jazykového zákona v Kabylsku. V kabylském správním centru Tizi-Ouzou a následně v Alžíru se uskutečnily dvě poklidné demonstrace, kterých se zúčastnilo více než půl milionu lidí. V hlavním městě ale došlo ke střetům mezi Berbery a arabskými starousedlíky, ve kterých se policie přidala na stranu místních. To vedlo k rozpoutání dalšího kola násilností. Celkem si zásahy bezpečnostních složek během těchto nepokojů vyžádaly 126 mrtvých a 5 000 zraněných z řad Berberů.

Bezprostředně po „Černém jaru“ se prezident Abdal Azíz Buteflika rozhodl vyhovět některým berberským požadavkům. V dubnu roku 2002 totiž nechal parlament přepracovat znění alžírské ústavy a berberština tak byla konečně zrovnoprávněna s arabštinou, i když pouze na národnostní bázi (arabština i nadále zůstala jediným oficiálním jazykem). Z Kabylska se navíc musely stáhnout jednotky alžírské policie. Jednou z důležitých změn, které přineslo „Černé jaro“, byla rovněž skutečnost, že tradiční berberské strany jako Fronta socialistických sil a Hnutí za kulturu a demokracii byly poněkud odsunuty do pozadí a na jejich místo se začala tlačit nová politická uskupení, jmenovitě Hnutí za autonomii Kabylska (Mouvement pour l'autonomie de la Kabylie - MAK) nebo Hnutí Arouch (Mouvement citoyen des Aarchs).

K dalšímu posunu v Alžírsku došlo v souvislosti s příchodem tzv. „Arabského jara“, jemuž někteří Berbeři neřeknou jinak než „Berbersko-Arabské jaro“. Události v sousedních zemích (např. povstání berberských Tuaregů v Mali) nepochybně přispěly k tomu, že se u části kabylské společnosti začaly čím dál více projevovat otevřeně separatistické tendence. Nejviditelnějším příkladem této radikalizace je právě výše zmíněné Hnutí za autonomii Kabylska, které se v roce 2013 přejmenovalo na Hnutí za sebeurčení Kabylska (Mouvement pour l’autodétermination de la Kabylie). V jeho čele stojí aktivista a zpěvák Ferhat Mehenni, jenž je kromě jiného také autorem (2002) kabylské hymny I Tmurt n Leqvayel. Hnutí nejprve v Paříži ustavilo exilovou Kabylskou provizorní vládu (Gouvernement provisoire kabyle - GPK) a později dokonce přišlo s novou verzí kabylské vlajky, která se výrazně liší od té předchozí. V květnu roku 2022 zase ve francouzské metropoli představilo první návrh ústavy zamýšlené Kabylské federativní republiky (République Fédérale de Kabylie - RFK). Skupina se tedy od původního požadavku na širokou regionální autonomii posunula směrem k myšlence samostatného kabylsko-berberského státu. Alžírsko proto MAK označilo za teroristickou organizaci a na jejího prezidenta Ferhata Mehenniho vydalo mezinárodní zatykač.

I v tomto období však alžírští Berbeři dosáhli několika dílčích úspěchů. Roku 2009 začal v berberských jazycích vysílat první státní televizní kanál (TV4) a v roce 2016 se berberština stala oficiálním jazykem vedle arabštiny. Země tak následovala příkladu Maroka (2011). Jak se bude kabylská otázka vyvíjet dál ale ukáže až čas.

Použité zdroje:

Michael Brett. Berber people. Dostupné na: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/61465/Berber [cit. 12-10-2009]

Tereza Hyánková. Od alžírského osvobozeneckého hnutí k myšlence kabylské nezávislosti. In: Medzinárodné vzťahy – Slovak Journal of International Relations, 13:4 (2015). Dostupné na: https://fmv.euba.sk/www_write/files/dokumenty/veda-vyskum/medzinarodne-vztahy/archiv/2015/MV_2015_4_333-346_Hyankova.pdf [cit. 26-9-2023]

Paul A. Silverstein. Realizing Myth: Berbers in France and Algeria. In: Middle East Report, č. 200 (1996). Dostupné na: https://www.jstor.org/stable/3013261 [cit. 5-10-2009]

Paul A. Silverstein. "The Rebel is Dead. Long Live the Martyr": Kabyle Mobilization and the Assassination of Lounes Matoub. In: Middle East Report, č. 208 (1998). Dostupné na: https://www.jstor.org/stable/3013398 [cit. 5-10-2009]

Otto Zwettler, Ivo Odehnal. Lexikon zemí 2003. Fortuna Print, Praha 2002.