Při osvobozování Československa zahynuly tisíce muslimů

Drazí čtenáři, v těchto květnových dnech si připomínáme již 80. výročí konce druhé světové války a osvobození Československa od nacismu, což je ideální příležitost k tomu, abychom se seznámili s některými málo známými či zcela opomíjenými skutečnostmi. Mezi 6. říjnem 1944 a 9. květnem 1945 byla většina československého území, jak víme, osvobozena příslušníky Rudé armády. Konkrétně se jednalo o 93 % rozlohy našeho státu, čili o necelých 119 000 km2. Nápis na přední straně centrálního pomníku v Teplicích sice hovoří o „slávě ruského vítězství“, mezi padlými rudoarmějci ovšem byli zastoupeni rovněž Ukrajinci, Bělorusové, Gruzínci, Arméni nebo židé, a v neposlední řadě také Kazaši, Uzbeci, Tádžikové, Ázerbájdžánci či Tataři. A právě muslimským krasnoarmějcům bude věnován následující text. „Kolik Sovětů-muslimů prolilo svou krev, když v české kotlině a v zemi pod Tatrami bojovalo proti německým okupantům?“ - táži se v něm. Při hledání odpovědi na tuto otázku jsem se ale musel nejprve vypořádat s několika nelehkými výzvami.

V souvislosti s tzv. Velkou vlasteneckou válkou totiž stále není úplně jasné, kolik vojáků z řad muslimských národů SSSR v ní vlastně zahynulo. Podle bývalého kazachstánského prezidenta Nursultana Nazarbajeva přišlo mezi lety 1941-1945 o život téměř 500 000 sovětských muslimů. Internetová encyklopedie Materia Islamica naproti tomu uvádí skoro 1 500 000 padlých muslimských vojáků Rudé armády. Zmíněný odhad ovšem nelze brát příliš vážně, a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé - do čísla nejsou započteni muslimové z autonomních republik samotného Ruska, tzn. Tataři, Baškiři, Čečenci, Dagestánci apod. Zadruhé - do údaje jsou očividně zahrnuti všichni vojáci ze zemí střední Asie a Ázerbájdžánu, tedy včetně Slovanů. V daném bodě navíc rozhodně nepanuje jednoznačná shoda.

Ruský historik Vadim Erlikman počet zabitých vojáků ze šesti „muslimských“ republik odhaduje na 1 040 000. (ZDE) Tamní Rusové přitom byli do Rudé armády povoláváni častěji než Kazaši, Uzbeci nebo Ázeři. Názorně to ilustruje příklad Kazachstánu, který za války přišel o 310 000 vojáků (Erlikman), přičemž Kazachů mělo být 126 000 (Krivošejev). Podobné srovnání nabízí také Uzbekistán, jehož vojenské ztráty činily 330 000 vojáků, zatímco padlých Uzbeků bylo 118 000. Z odhadů vojenského historika Grigorije Krivošejeva vyplývá, že zahynulo celkem 373 000 vojáků-muslimů původem z Kazachstánu, Uzbekistánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Turkmenistánu a Ázerbájdžánu.

Pokud výsledné Krivošejevovo číslo porovnáme s tím Erlikmanovým, vyjde nám, že přibližně jednu třetinu (přesněji 35,8 %) vojenských obětí v těchto svazových republikách představují právě muslimové. Jejich procentuální podíl ale bude ve skutečnosti o něco vyšší. Uvedení autoři totiž ve svých propočtech používali zcela odlišnou metodiku. Zatímco Krivošejev se ve svém odhadu (8 700 000) zaměřoval na etnicitu padlých, Erlikman jím předpokládané vojenské ztráty (10 700 000) přiřazoval k jednotlivým sovětským republikám. Výsledné hodnoty obou expertů se však navzájem o celé dva miliony liší.

Když jsem zmíněné odhady vzájemně sladil, vyšlo mi, že padlých muslimských rudoarmějců mohlo teoreticky být až 459 000 (varianta Krivošejev ≤ Erlikman). Museli bychom samozřejmě vycházet z vyššího Erlikmanova údaje. V případě platnosti nižší Krivošejevovy cifry by ale muslimští příslušníci RA mohli rovněž představovat až 44,1 % veškerých vojenských ztrát těchto pěti středoasijských „stánů“ a Ázerbájdžánu (varianta Erlikman ≥ Krivošejev).

Tento percentuální poměr musíme nicméně brát s určitou rezervou, poněvadž Kazaši, jak známo, již v té době žili v příhraničních regionech Ruska (západní Sibiř, Orenburská a Astrachaňská oblast atd.). Jižní Dagestán včetně města Derbentu a kraj Kvemo Kartli na východě Gruzie jsou zase pro změnu tradičně obývány autochtonní menšinou Ázerů. Část kazašských a ázerbájdžánských vojáků tak Erlikman nepochybně zařadil do vojenských ztrát Ruské SFSR a Gruzínské SSR.

Výčet středoasijských muslimských národů v Krivošejevově seznamu ovšem není úplný, neboť neobsahuje Karakalpaky ani Dungany. Autor je nejspíše zahrnul do kolonky Další národnosti, a to z důvodu jejich nižších ztrát – seznam jmenovaných národů přitom končí u Číňanů se čtyřmi stovkami zabitých. Dungané jsou sice etnickými Číňany, sovětské úřady k nim však od počátku přistupovaly jako k samostatné etnické skupině. Naproti tomu Pamířané jsou započítáváni mezi Tádžiky, a proto je ve výčtu také nenalezneme.

Největší část zabitých a nezvěstných muslimských příslušníků Rudé armády však pocházela přímo z RSFSR, především pak z oblasti Povolží a Uralu. V osmdesáti procentech případů se jednalo o osoby tatarské národnosti. Erlikman se ve své studii ztrátám jednotlivých autonomních republik a oblastí v rámci RSFSR sice nevěnoval, z jiných dostupných zdrojů každopádně vyplývá, že vojenské ztráty Tatarské ASSR oscilovaly někde mezi 300 000 až 350 000 vojáky. Údaj o počtu zabitých Tatarů (188 000) nelze na tuto autonomní republiku bez výjimky vztáhnout, jelikož většina ruských Tatarů na území Tatarstánu nežije. Podobně vysoké číslo – 300 000 padlých, vykazovala sousední Baškirská ASSR. (ZDE)

Pokud jde o muslimské národy Severního Kavkazu, Krivošejevův přehled je opět nekompletní. Chybí v něm totiž Karačajci a Čerkesové, u kterých je ale silně nepravděpodobné, že by počet jejich vojenských obětí nepřevyšoval hodnotu 400. Vždyť jenom Karačajců sloužilo v Rudé armádě na 20 000, takže ztráty tohoto etnika musely jít nejspíše do tisíců. (ZDE) Co se ostatních Kavkazanů týče, Digorové byli započteni mezi Osetince (11 000), kdežto Adygejci a Abcházové zřejmě skončili v kolonce Další národnosti (34 000). Pro úplnost doplňuji, že Adžárové a meschetští Turci (Meschetinci) byli asi Krivošejevem zahrnuti mezi Gruzínce (80 000).[1]

S údajem uvedeným v prostřední části třetí tabulky jsem se i přes zmiňovanou absenci některých muslimských národů Předkavkazí rozhodl nikterak nehýbat. Vzal jsem přitom v potaz, že malá část Tatarů vyznává pravoslaví (tzv. Krjašeni). Po zharmonizování obou výpočtů mi vyšlo, že muslimové mohli představovat – v rámci vojenských ztrát sovětského Ruska – až 4,3 % všech padlých, což v absolutních číslech znamená 236 000 až 290 000 zabitých a pohřešovaných.

Podle Krivošejevových propočtů by tedy na muslimské vojáky Rudé armády mělo připadat přibližně 7 % vojenských ztrát SSSR. Velká vlastenecká válka (1941-1945) si tím pádem vyžádala životy nejméně 610 000 až 750 000 muslimů-rudoarmějců.

Tento údaj ale nemusí být zdaleka konečný, neboť někteří ruští výzkumníci ztráty Rudé armády odhadují až na necelých 14 milionů. Postsovětské republiky navíc v současnosti uvádějí vyšší počty padlých, např. Kazachstán svoje vojenské ztráty odhaduje na 601 000 a Ázerbájdžán na 300 000, což znamená skoro dvojnásobek, resp. jedenapůlnásobek oproti původním Erlikmanovým číslům. V takovém případě by se počet padlých muslimských rudoarmějců mohl přibližovat až k hranici jednoho milionu, anebo by ji mohl dokonce překročit.[2] Já se ale ve svém výzkumu budu i nadále řídit oficiálními údaji ruského ministerstva obrany z roku 1993. Ty jsou ostatně uznávány také většinou západních historiků.

Na výše přiloženém grafu vidíme, že zhruba 50 % zahynuvších muslimských rudoarmějců pocházelo z regionu střední Asie, až 40 % jich bylo z Ruské SFSR a asi 10 % z oblasti Zakavkazska.

Co se národnostní příslušnosti padlých a pohřešovaných vojáků RA týče, hned po Rusech, Ukrajincích a Bělorusech měli nejvyšší ztráty Tataři. V první dvacítce pomyslného žebříčku ještě figurují Kazaši (6.), Uzbekové (7.), Ázerbájdžánci (12.), Baškirové (14.), Kyrgyzové (15.), Tádžikové (17.) a Turkmeni (18.).

Při osvobozování Československa ztratil SSSR přibližně 140 000 až 144 000 vojáků. Teoreticky by 7 % z nich – čili zhruba 10 000 vojáků, mělo připadat na příslušníky sovětských muslimských národů. Tento předpoklad jsem se snažil ověřit i v praktické rovině. Výchozím bodem mého bádání se stal seznam 47 největších pohřebišť Rudé armády na území České republiky. (ZDE) Potřebné informace o padlých muslimech-rudoarmějcích jsem následně získával z veřejně přístupných databází Ministerstva obrany ČR (valecnehroby.army.cz) a Spolku pro vojenská pietní místa (www.vets.cz). Zmíněné databáze nicméně obsahují několik menších i větších nepřesností.

Vojáci jsou v těchto seznamech někdy uvedeni dvakrát pod různými jmény. Na vině je špatný přepis jejich jmen a příjmení z azbuky do latinky. Muslimská jména byla zkrátka pro slovanské oči až příliš exotická, a tak sem tam docházelo buďto k jejich zkomolení, anebo se neúmyslně porušťovala (opačným způsobem to zcela jistě nefungovalo).[3] Kvůli tomu, že některým muslimům z neznalosti upravili příjmení na ruská, je nebylo možné v seznamech identifikovat.

Jako příklad nám může posloužit pohřebiště rudoarmějců v Opavě, na kterém jsou podle seznamu Ministerstva obrany ČR pohřbeni dva vojíni s nápadně podobnými jmény, a navíc – se shodným rokem narození a datem úmrtí (1920–20.4.1945). Je nepravděpodobné, že by se jednalo o dvě různé osoby. V prvním zápise je uvedené jméno Inomžal Komarov, ve druhém Inomžan Kombarov. Zatímco „Inomžal“ je nesprávný přepis středoasijského jména Inomžan (v anglické transkripci Inomjon), Komarov i Kombarov jsou ruská příjmení. Nabízí se možnost, že Inomžan Kom(b)arov mohl být synem řekněme ruského otce a uzbecké matky, ačkoliv smíšená manželství mezi nemuslimskými a muslimskými národy SSSR byla velice vzácným jevem. Nemůžeme ovšem jednoznačně vyloučit ani variantu, že Inomžanovo příjmení bylo (snad?) nezáměrně poruštěno.[4]

Pro podobný případ ostatně nemusíme chodit příliš daleko. Stačí se podívat na rekonstrukci čestného pohřebiště rudoarmějců na Olšanských hřbitovech z let 2009-2014. Ruské velvyslanectví v Praze se totiž při výměně zdejších náhrobků dopustilo celé řady pravopisných chyb. Ruský dokumentární fotograf a novinář Vladimir Pomortzeff v několika rozhovorech upozornil na případ staršího seržanta Alexandra Bagdasaroviče Bagirova, jehož ázersky znějící příjmení bylo na novém náhrobku nahrazeno ruským příjmením Bočarov. (ZDE) Stejná chyba se následně objevila i v seznamech Ministerstva obrany ČR, kde byl navíc Bagirov/Bočarov uvedený jako rotný. V mnoha oficiálních sovětských dokumentech je přitom Bagirovovo příjmení zapsané správně.

Jenže ani správně napsané jméno nemusí být pokaždé zárukou bezchybného národnostního zařazení, jak ukazují právě ony seznamy českého MO. Častým nedostatkem těchto seznamů je totiž skutečnost, že i když se dotyčný voják narodil ve střední Asii a má prokazatelně muslimské jméno a příjmení, je u něj z nepochopitelných důvodů uvedena ruská národnost. Příklad: Na čestném pohřebišti Ústředního hřbitova v Brně spočívají ostatky vojína Mamatkarima Uzakova, který se narodil v uzbeckém Andižanu. Navzdory tomu má v kolonce zapsanou ruskou národnost namísto uzbecké! Na stejném hřbitově leží také gardový vojín Čchali Džavod Ogly Alijev, jehož jmenné seznamy mylně označují za Arména. Alijev se sice narodil v arménském Džanachmedu (dnešní Kutakan), jeho jméno ovšem jednoznačně napovídá, že jde o Ázera.

V databázi Ministerstva obrany lze narazit rovněž na vojáky, jejichž národnost je velmi obtížné přesně určit. Na jedné straně mají ruská osobní jména a/nebo patronyma (otčestva), na straně druhé jsou však nositeli muslimských – nejčastěji tatarských – příjmení: Sergej Jermagambetow, Sergej Kermalow, Boris Murtazov, Boris Islamovič Tchostov, Rašid Alexejovič Mirzajev, Alexej Šakirovič Šakirov, Ivanovič Rachmanujakin, Petr Ivanovič Isaev, Raisa Andrejevna Fatchutdinova atd.[5] Mohou to být buď osoby ze smíšených rusko-tatarských rodin, lidé s tatarskými předky, anebo pravoslavní Tataři.

Nyní přejděme k samotným závěrům mého výzkumu. Z údajů zveřejněných v tabulce č. 4 jasně vyplývá, že nejvíce muslimských rudoarmějců je pochováno na hřbitovech v Opavě, Sokolově a v Brně-středu, což ovšem do značné míry souvisí s celkovou velikostí tamních vojenských pohřebišť. Největší procentuální podíl padlých muslimských rudoarmějců byl naproti tomu zjištěn v Dubňanech na Hodonínsku (16,1 %) a v Kosticích na Břeclavsku (17,6 %). Kromě těchto dvou jihomoravských obcí je vyšší procento muslimů-rudoarmějců pohřbeno rovněž v brněnských městských částech Komín a Žebětín (11,8 %, resp. 10,7 %), a také v severočeském Děčíně (14,3 %).

Neexistence obdobně kvalitních databází mi bohužel poněkud komplikovala situaci ohledně přesnějšího způsobu určení počtu zabitých a pohřešovaných muslimských příslušníků Rudé armády na Slovensku. Problémem nebyl samotný jmenný rejstřík, ale v některých případech nedostatečná uživatelská přívětivost. Kromě stránek českého Spolku pro VPM jsem vycházel z databáze slovenského ministerstva vnitra (ives.minv.sk/uevh/), a dále ze seznamů projektu Padli na Slovensku (padlinaslovensku.feldgrau.sk), který mají na svědomí nadšenci z místního klubu vojenské historie. Z dosavadních poznatků je ale beztak zřejmé, že nejvíce muslimů-rudoarmějců spočinulo právě u našich východních sousedů. V zemi pod Tatrami se totiž nacházejí největší vojenské hřbitovy sovětské armády na území bývalého Československa. Jen ve Zvolenu, Michalovcích, Svidníku, bratislavském Slavíně, Štúrovu a Košicích mohou být dohromady pohřbeny skoro tři tisíce sovětských muslimů.

Při sestavování tabulky č. 5 jsem opět vycházel z webové stránky Fronta.cz, kde je zveřejněn seznam 9 největších pohřebišť Rudé armády na území Slovenska. Z nekompletních dat se zdá, že nejvíce muslimů-krasnoarmějců je pohřbeno v Bratislavě (Slavíně), Zvolenu a Štúrovu. Když bychom ale k těmto neúplným číslům započítali i dosud bezejmenné vojáky Rudé armády, pořadí pohřebišť v tabulce by se výrazně změnilo. Na vojenském hřbitově ve Zvolenu by tak měly být hypoteticky uloženy ostatky 830 až 1 270 muslimů, za ním by pak teoreticky měl následovat bratislavský Slavín (500-590), a po něm Michalovce (370-440), Štúrovo (280-310), Svidník (260-330), Žilina (70-80) a Košice (60-90). U Bratislavy situaci komplikuje fakt, že jména některých vojáků jsou v databázi slovenského MV uvedena dvakrát. Jen u muslimských rudoarmějců jsem napočítal necelou desítku případů, kdy byla jedné osobě přidělena hned dvě registrační čísla hrobu.

Z pohledu na shrnující tabulku č. 6 je zřejmé, že percentuální podíl padlých muslimů-rudoarmějců je v obou zemích přibližně srovnatelný, i když na Slovensku bude podle všeho o něco málo vyšší než u nás (ČR: 4-5 %, SR: 5-6 %). Prvotní předpoklad (10 000 padlých muslimů-rudoarmějců) se sice nenaplnil, výsledná hodnota se však k původnímu číslu velice blíží. Podle mého odhadu přišlo na území bývalého Československa o život 6 400 až 8 200 muslimských rudoarmějců (medián 7 300). To znamená, že zhruba každý dvacátý padlý krasnoarmějec byl muslimského původu.[6] Neruští vojáci RA navíc za války mnohdy používali ruská jména a příjmení. Procentuální podíl i celkový počet padlých muslimů by proto mohl být ještě o něco vyšší.

Sovětský svaz během druhé světové války mobilizoval téměř 35 milionů vojáků. Počet muslimských branců je přitom odhadovaný na více než 4 miliony (12 %). Nejvíce odvedenců bylo mezi Kazachy (3,1 %), Tatary (2,7 %) a Uzbeky (2,4 %). Po nich následovali Ázerbájdžánci (1,8 %), Baškirové (0,6 %), Kyrgyzové (0,5 %), Turkmeni (0,3 %), Dagestánci (0,3 %) a Tádžikové (0,3 %). (ZDE)

O tom, že zásluhu muslimských národů Sovětského svazu na osvobození Československa není možné opomíjet, svědčí například ostravsko-opavská operace z března až května 1945. Rudá armáda v jejím průběhu ztratila necelých 24 000 vojáků, z čehož se dá usuzovat, že množství padlých muslimů-rudoarmějců se bude pohybovat spíše v řádu tisíců, a nikoli stovek. Pokud bychom se řídili oním čtyř až pětiprocentním podílem, zemřelých sovětských muslimů-vojáků by muselo být kolem tisícovky. Neúplný seznam zabitých, zveřejněný na stránkách Spolku pro vojenská pietní místa, zatím obsahuje pouhých 189 jmen. (ZDE) V tomto vzorku (A-B) jsou ale muslimové velice výrazně zastoupeni – objevuje se v něm přibližně 25 muslimských jmen. S nějakými relevantními čísly ovšem lze přijít až poté, co bude celá abeceda dokončena.[7]

Aby nebylo všechno v této studii pouze v odosobnělé řeči čísel, je nutné uvést alespoň pár konkrétních osudů. Přesuňme se proto nyní na jižní Moravu, kde svou krev prolilo mnoho muslimských rudoarmějců. Obec Rohatec u Hodonína osvobodila Rudá armáda zpod německé okupace již 12. dubna 1945. Jedním ze 127 padlých rudoarmějců byl i gardový vojín Dait Bogomajevič Murtazalijev z Dagestánské ASSR. Jeho tělo sice úřady nejprve pohřbily ve slovenské Skalici, později ale bylo převezeno na hodonínský hřbitov.

Při osvobozování obce Morkůvky na Břeclavsku přišla sovětská armáda o 75 vojáků, z nichž nejméně čtyři byli příslušníky středoasijských národů. Obzvlášť tragický osud přitom stihl nadporučíka lékařské služby Narinbaje Konopjajeva (Konpjajeva), jenž pocházel z kyrgyzského města Narynu. Morkůvský rodák Josef Babáček, který nechal pro zdejší oběti II. světové války vybudovat pomník, o Kon(o)pjajevovi v dokumentárním pořadu ČT Jaro 45 řekl: „A tento, nadporučík Konpjajev, bohužel nepřečetli jsme jeho stáří, to byl lékař. Vynesl si ven stůl, a protože byl klid, tak chtěl psát domů dopis. A doletěli bombardéři a zabili ho.“ (ZDE) K onomu náletu došlo 15. dubna 1945. Následujícího dne přišel při bojích s Němci o život seržant Balaš Izmailovič Sarkulov z Astrachaně, a vojín Radžab Ibragimov z Tádžikistánu. Dne 20. dubna 1945 pak zahynul vojín-střelec Achmed Rakišev z Kazachstánu.

Také obyvatelé jihomoravských Telnic mohou za své osvobození vděčit nejen ruským, ale i muslimským příslušníkům Rudé armády. V bojích o vesnici padlo 25 sovětských vojáků, přičemž přinejmenším čtyři z nich byli muslimy. Nad ránem, 24. dubna 1945, zde zahynul gardový vojín Džejsan Narpasovič Karimov, který se narodil v taškentské čtvrti Urda. Další tři muslimové přišli o život 26. dubna - jmenovitě seržant Nurit Idrisov z kazašské Almaty, seržant Iskaudor Ororomazov Bajromov (Bajranov) a starší seržant Alim Umarovič Umarov.

Rosice, ležící západně od Brna, byly Rudou armádou osvobozeny mezi 24. a 25. dubnem 1945. Po celonočních bojích ve městě a jeho okolí zahynulo na 68 rudoarmějců, včetně tatarského vojína R. G. Giratulina a kyrgyzského vojína Salsembaje Kulčunova, rodáka z Talasu. Během bojů o obec Holubice na Vyškovsku (24.4.1945) zase padl vojín Rašit Musajevič Askarov původem z ázerbájdžánského Baku. V následné noční bitvě o Hvězdlice (28.4.1945) zemřelo asi 27 vojáků Rudé armády, mezi nimi i vojín Chason Kirillovič Borčajev z Nalčiku, a starší seržant Zači Musajevič Buranov, který byl rovněž z Kabardinsko-Balkarské ASSR. Osvobození nedalekých Švábenic (30.4.1945) si vyžádalo životy šesti sovětských vojáků, včetně sotva dvacetiletého podporučíka M. S. Abasova.

V článku, který napsali členové Československé společnosti vojenské historie v Brně, je uvedeno, že Miser Salmanovič Abasov se narodil roku 1928 ve vesnici Raidžibar poblíž Baku. Podle databáze Ministerstva obrany ale byl Abasov o tři roky starší. Povolávací rozkaz obdržel v Ázerbájdžánu 5. ledna 1943. Za války působil jako velitel střelecké čety. Posmrtně byl vyznamenán Řádem vlastenecké války II. stupně. (ZDE) Jeho ostatky zprvu pochovaly na náměstí ve Švábenicích, později je však přesunuly na brněnský Ústřední hřbitov. Ani tady ale nezůstaly natrvalo. V listopadu 2019 totiž byla urna s Abasovovými ostatky předána do rukou pracovníků Generálního konzulátu Ruské federace v Brně, a to na základě žádosti jeho synovce, pana Širalijeva Ilchama Sabzalieviče. Posléze došlo k přemístění urny do rodinného hrobu na území Ruska.

Ostatky vojáků Rudé armády byly po válce v mnoha případech zpopelněny, což je samozřejmě v příkrém rozporu s funerální praxí v islámu, judaismu i pravoslaví, kde je kremace zakázána. V této souvislosti můžeme zmínit mauzoleum v Moravské Ostravě, ve kterém je uloženo 656 uren s popelem vojáků Rudé armády, včetně několika muslimů (D. Gusejnov, A. P. Sarsubajev). Pouze 11 rudoarmějců má za památníkem svůj vlastní hrob. Jedním z nich je i gardový seržant Zufar Islamuratov.

Hroby sovětských rudoarmějců na vojenských pohřebištích mají jednotný vzhled, a jsou prosty jakýchkoliv náboženských symbolů, což je zcela v souladu s oficiální komunistickou (ateistickou) doktrínou SSSR. Dnes je možné na některých pohřebištích spatřit dřevěné pravoslavné kříže, konkrétně na Ruském vrchu v Brně-Komíně anebo v Jihlavě. Půlměsíc s hvězdou bychom ale na zmíněných místech hledali marně, přestože na brněnském Ruském vrchu se nacházejí ostatky nejméně šesti muslimů, a v Jihlavě přinejmenším dalších devíti.[8] To platí i pro veřejné pohřebiště v Ochozi u Brna, kde se nalézá hrob se jmény osmnácti padlých sovětských vojáků. Jedním z pohřbených je také vojín Achmet Ešmetov (Ahmed Ešmětov), který zahynul při osvobozování obcí Ochoz, Kanice a Babice. Na pomníku se však skví jen velký pravoslavný kříž.

Příkladů, kdy je přehlížen příspěvek ostatních sovětských národů – tzn. kavkazských, turkických a obecně neslovanských, přitom můžeme najít vícero. Na památníku hrobu vojáků Rudé armády v Holasicích se hovoří o „62 synech slovanské země“, což je minimálně v případě V. Corgubajeva sporné. Corgubajev (Chorgubayev), soudě podle jeho kazašsky znějícího příjmení, bude spíše synem Turkestánu – tj. „Země Turků“.

Muslimští příslušníci RA na našem území samozřejmě umírali nejen v důsledku bojů. Svou daň si vybraly také dopravní nehody, nemoci atp. V této souvislosti budu vycházet ze zjištění ruského badatele válečných hrobů Vladimira Pomortzeffa, který před nedávnem zdokumentoval příběhy krasnoarmějců, pochovaných na Olšanských hřbitovech v Praze-Žižkově. (ZDE) V areálu největšího pražského hřbitova spočívají těla 492 sovětských vojáků z 1., 2. a 4. ukrajinského frontu. Přímo na čestném pohřebišti je pohřbeno 437 rudoarmějců, přičemž nejméně 19 z nich má muslimské kořeny.

V samotných bojích o Prahu padlo celkem 30 příslušníků Rudé armády. Byl mezi nimi i nadporučík Ibragim Urzijevič Kasimov z Ruska a kazašský staršina Mažit Džunusov, nositel titulu Hrdina Sovětského svazu. (ZDE) Bojové zranění tehdy utrpěl starší seržant Alexandr Bagdasarovič Bagirov z Uzbekistánu; po necelém měsíci a půl od skončení války na něj bohužel umírá. Jeho etnický původ se ale z dostupných záznamů nedá jednoznačně určit, jelikož má ruské křestní jméno, arménské patronymum a ázerské příjmení. V Gruzii narozený vojín Machmed Alijev – pravděpodobně Ázer z regionu Kvemo Kartli, zase zemřel na následky poválečného nebojového zranění. Podobný osud potkal také svobodníka Sajnulu Kairgalijeva a vojína Džuldase Ažimova z Kazachstánu, kteří přišli o život během dopravní nehody. Shodná data úmrtí i jejich vedle sebe umístěné náhrobky naznačují, že oba Kazaši nejspíše zahynuli při stejném incidentu.

Nejčastější příčinou smrti zde pohřbených muslimů-rudoarmějců ovšem byla nemoc, a to hned v sedmi případech. Tuberkulóza si vyžádala životy tří muslimských vojínů, jmenovitě Abaze Abazoviče Ibragimova z Ruska, Kurbana Šaripova z Tádžikistánu a Bajžana Nuržanova z Uzbekistánu. Šlo zřejmě o osvobozené válečné zajatce, kteří se souchotinami nakazili v nacistických koncentračních táborech. V Rusku narozený gardový seržant Abdul Ašrapovič Ašrapov pro změnu zemřel na břišní tyfus - bylo mu 20 let. Starší seržantka Raisa Chabibulovna Fatchutdinova z Ruska, gardový vojín Sajdachmet Achmedov z Kyrgyzstánu a vojín Nikolaj Achmedulevič Asmejev pak podlehli následkům jiného onemocnění.

Mezi příčinami smrti nalezneme i takové, jež mohou v souvislosti s muslimy působit poněkud překvapivě. Vojínka Sara Jakubov z Turkmenistánu a gardový vojín Mitchat Valimuchametov z Ruska zemřeli na otravu alkoholem, zatímco teprve devatenáctiletý mladší seržant Tangat Zajnulovič Zajnulin měl spáchat dokonce sebevraždu. Co za jeho tragickým rozhodnutím stálo, ale nevíme. Učení islámu, jak známo, konzumaci alkoholických nápojů i sebevraždu zakazuje (harám). Na těchto úmrtích se přitom muselo podepsat hned několik faktorů, zejména fyzický a psychický stres, nízký stupeň religiozity apod. K tomu je třeba ještě dodat, že zhruba desetina všech na Olšanských hřbitovech pochovaných sovětských vojáků zemřela na otravu alkoholem či metanolem. Podíl úmrtí v důsledku požití alkoholu/metanolu je tedy u muslimů-rudoarmějců přibližně stejný jako u ostatních vojáků Rudé armády.

U zbývajících čtyř muslimských rudoarmějců nemáme k dispozici žádné údaje.

Sluší se podotknout, že na osvobození československých měst a obcí se podíleli také rumunští muslimové. Jména jako Achifa Aslan, Amed Rasim Seid, Şefket Mustafa, Omer Asan, Zeitula Osman, Ibadul Suliman, Ibraim Raşid, Ismail Bechir, Kemal Kemet, Seredin Feizula nebo Murdasin Ramazan by neměla nechat nikoho na pochybách. Ostatky těchto vojáků se nacházejí na Ústředním vojenském hřbitově ve Zvolenu. Na brněnském Ústředním hřbitově je zase pohřbený vojín Ismail Husein, četař Rasim Omer a podporučík Rukmadin Mefa. Co se etnicity pochovaných mužů týče, jde vesměs o příslušníky turecké a tatarské menšiny z černomořské Severní Dobrudže. Oba národy tento region obývají již od středověku. Seznam padlých bojovníků Rumunské královské armády čítá dohromady necelých 16 000 jmen. Přibližně čtyřicet z nich je muslimských. V letech 1944-1945 u nás zahynulo více než 33 000 rumunských vojáků, takže počet padlých muslimů by v tomto konkrétním případě mohl dosáhnout i stovky.

Vyznavače islámu najdeme dokonce i mezi účastníky Pražského povstání. Za zmínku stojí především příběh bosenského muslima Saliha Hadžiosmanoviće, který se ve 30. letech stal prvním stálým imámem československé muslimské obce. Tento rodák z Mostaru se v květnu pětačtyřicátého roku osobně zúčastnil bojů v Dejvicích. Hadžiosmanović zde nejprve zabil dva ustašovce, následně se vyzbrojil jejich samopaly, a poté společně s Albánci zaútočil na dejvická kasárna mezi Vítězným náměstím a Prašným mostem, kde byl v té době umístěn oddíl ustašovců.

Mezi padlými sovětskými muslimy na území Československa ale nenacházíme pouze rudoarmějce. Písemná svědectví z pomezí středních a východních Čech se relativně často zmiňují i o muslimech bojujících v řadách Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova. Začátkem roku 1945, přesněji 13. února, přijelo do Rožďalovic a okolních obcí asi 130 vojáků, většinou původem ze střední Asie. Místní obyvatelé jim říkali vlasovci, ačkoliv podle Davida Šolce se o příslušníky ROA nejednalo. Šolc ve svém článku uvádí, že šlo o členy tzv. Ost-Battalionu (Ostlegionen). V takovém případě by muselo jít nejspíš o bojovníky Turkické (Turkestánské) legie, kterou tvořili právě vojáci ze středoasijských států. Kromě turkestánské roty, dislokované v Rožďalovicích, působila v katastru sousedních Žitovlic ještě gruzínská rota. Německé velitelství obou rot sídlilo na zámku Mcely. (ZDE)

Co se „turkestánských mohamedánů“ týče, ti byli ubytováni v prostorách rožďalovické obecné školy, na děkanství a v soukromých domech. Němci jich využívali jako pomocné pracovní síly na faře a ve statku. Z železniční vlečky cukrovaru také vozili na koních benzín a střelivo do lesa Kálku, kde zřídili několik rozlehlých skladišť s naftou a municí, táhnoucích se podél silnice k Tuchomi. Na jejich stavbu používali Turkestánci dvoumetrové trámy, které získávali z kmenů poražených stromů. V lese se přitom pohybovali i zajatí příslušníci dalších národností, jež Turkestáncům pomáhali s hloubením příkopů kolem muničních skladů - šlo o Rusy (z Kavkazu), Italy a Belgičany.

Jedním z těchto pracovních zajatců byl i Chasan Kalikov. Podle dostupných zdrojů mělo jít o dezertéra z Rudé armády, který se po vypuknutí Květnového povstání přidal na stranu českých partyzánů z Kopidlna. Ti do Rožďalovic dorazili 7. května dopoledne v obrněném vlaku. Když se povstalcům podařilo postoupit do středu obce, připojilo se k nim asi 100 až 120 členů turkestánské a gruzínské roty, Němci původně pověřených ostrahou muničních skladů v oboře na Jíváku (u Jívového rybníka). Rožďalovická kronikářka Marie Veselá o tom ve svých zápiscích píše toto: „Místní vojáci spolu s Turkestánci, ruskými zajatci, se umluvili, že půjdou proti německým posádkám ve školách. Ženy jim odpáraly německý odznak a přišily naši trikoloru.“ Z hlediska úspěchu celé akce to byl klíčový okamžik, jenž umožnil získat partyzánům převahu.

Další kolo bojů se rozhořelo v odpoledních hodinách. Zatímco jedna část Turkestánců na Němce útočila, jiní Turkestánci naopak využili nepřehledné situace k útěku. Kronikářka Veselá k tomu uvádí: „V úterý odpoledne asi ve 13.30 ozvala se první střelná rána. Zdejší mladíci a zajatci stříleli proti Němcům ubytovaným v obou školách. Němci střelbu opětovali. Střílelo se všude, nejvíce před měšťanskou a obecnou školou, kde bylo ubytováno německé vojsko. Němci stříleli z chodeb, ze vrat, z oken po prchajících Turkestáncích. Střílelo se na nádraží, v zahradách, v lese.“ (…) „Turkestánci dostihli na nádraží pancéřový vlak a odjeli do Kopidlna. Někteří již byli v občanském šatě.“ (ZDE) U hřbitova tehdy vyhasly životy dvou turkestánských bojovníků. Jejich jména neznáme. Třetí obětí z řad muslimských vlasovců se stal výše uvedený Chasan Kalikov. Při útoku povstalců z Tyršovy ulice ho z okna měšťanské školy zasáhl německý ostřelovač střelou dum dum do břicha. Kalikova poté přenesli do nedaleké kuchyně zdejšího lékaře Václava Lekeše, kde svému zranění podlehl. (ZDE)

Smutečního rozloučení s vojákem, které proběhlo 10. května odpoledne, se podle vzpomínek pamětníků zúčastnili snad všichni obyvatelé Rožďalovic. Ostatky Kalikova byly následně uloženy na místním hřbitově. Marie Veselá o jeho tryzně sepsala tento dojemný záznam: „Po spuštění rakve (Václava Taraby - pozn. aut.) do hrobu vybídl pan děkan shromážděné, aby se šli rozloučit s Turkestáncem Chasanem Kalikovem, který padl v pondělí před měšťanskou školou. Skoro všichni uposlechli. Hudba zahrála „Hej, Slované“, vojsko vzdalo čest a poté pan děkan vybídl přítomné, ač byl zemřelý muslim, aby jako dítky jednoho otce se za mrtvého pomodlili. Krátkou, ale velice hezkou řeč pronesl dr. Václav Lekeš starší, jménem svým i sester Červeného kříže.“

Marie Veselá dále zmiňuje, že když téhož dne dopoledne dorazili do městečka Turkestánci z Libáně, dostalo se jim od lidí vřelého přivítání: „O 9. hodině ožilo občanstvo příjezdem Turkestánců, kteří zde byli ubytování jako němečtí vojíni - vlasovci. Přešli k nám a bojovali za nás. Zabit nebyl žádný, zraněn jeden. Přijeli z Libáně, jeli do Kopidlna. Byli všichni v občanských šatech a nelišili se od zdejších lidí, jen pleť měli tmavší. Turkestánci byli srdečně vítáni a sami se šťastně smáli.“ (ZDE)

Vraťme se ale ještě na chvíli k osobě Chasana Kalikova. Pozorného návštěvníka by už při prvním pohledu měla zarazit skutečnost, že ačkoliv se (údajně) jedná o vlasovce, je na jeho náhrobku poněkud nešťastně vyobrazena rudá pěticípá hvězda (namísto modrého svatoondřejského kříže).[9] Kalikovovu oběť připomíná také mramorová pamětní deska na domě v Tyršově ulici s textem: „Zde padl za naší vlast v boji dne 7.5.1945 Chasan Kalikov Turkestanec ve věku 25 l.“ Nejasnosti však panují i okolo etnického původu vojáka. Emanuel Melichar, který tehdy v rožďalovické obecné škole působil jako správce, sice do školní kroniky uvedl, že byl národností Turkmen, podle příjmení šlo ale nejspíše o Kazacha, popřípadě o Kyrgyze.

Turkestánci ovšem neumírali jenom v Rožďalovicích - k dalšímu tragickému úmrtí došlo 9. května 1945 na silnici směrem k Holenicím, kde během bojů s německými vojáky přišel o život Nur Magomedov Kuramagama.

Postup Rudé armády u středoasijských muslimů každopádně vyvolával vážné a zcela oprávněné obavy. Část jich proto raději utekla do okolních lesů. Jeden takový případ se odehrál 5. května odpoledne mezi zajatci, ubytovanými v budově rožďalovické obecné školy. Její prozatímní ředitel Emanuel Melichar průběh útěku podrobně popisuje ve školní kronice: „Oddíl Turkmenů přijal zprávu o konci války s pocity smíšenými. Mnozí projevovali hlasitě radost, ale i pod jejich žlutou pletí bylo vidět rozpaky nad tím, co nyní počít. Hned po obědě začali se jednotlivě i v hloučcích vytráceti do blízkých lesů. Protože u vchodu postavená německá stráž nikoho nepouštěla, vylomili dvéře u kabinetu v 1. patře, vyrazili okno z kabinetu vedoucí na schody ke kostelu a přeplněným kabinetem utíkali. Při tom značně zničili pomůcky v něm uložené.“[10]

K podobně dramatickým situacím tu nicméně docházelo už předtím. Kronikářka Marie Veselá v záznamu datovaném do 8. května 1945 uvádí: „Proslýchalo se, že ruský četník, který mluvil s Turkestánci, [se dozvěděl, že] se čtyři týdny zdržovali v lese na Holi, spali v otýpkách dříví, vyživováni byli dvěma rodinami, a nikdo to nevěděl.“ Území Na Holi je přírodní lokalitou, ležící jihovýchodně od Rožďalovic, mezi Třeboňským, Dolním, Horním (Holským) a Zámostským rybníkem. K nedaleké vesnici Zámostí, která je součástí Rožďalovic, se zase váže událost z 12. května 1945, kdy byl Turkestánci zastřelen ruský vojín, jež se ukrýval v tamních polích. Jestli šlo o zběha z Rudé armády, s jistotou nevíme. Marie Veselá ve svém zápisu žádné bližší podrobnosti neuvádí, takže o důvodech střelby můžeme jen čire spekulovat.

Muslimští rudoarmějci, kteří pocházeli ze středoasijských stepí a pouští, ze sibiřských plání, z podhůří Kavkazu, Uralu a Pamíru, z povodí řek Amudarji, Syrdarji a Volhy či z pobřeží Černého, Kaspického a Aralského moře, bojovali a umírali tisíce kilometrů od svých rodných měst a vesnic, v pro ně zcela cizím a neznámém prostředí. Jejich oběť by proto neměla být nikdy zapomenuta. Za minulého režimu se ovšem o mnohonárodnostním charakteru „armády osvoboditelky“ příliš nemluvilo a veškeré vavříny byly namísto toho přisuzovány takřka výhradně Rusům. Tento narativ u nás do určité míry přežívá dodnes.

Po vypuknutí rusko-ukrajinské války (rozumějme ruské agrese na Ukrajině) se sice v české a slovenské společnosti začalo více hovořit o zásluze Ukrajinců-rudoarmějců na našem osvobození (např. ZDE, ZDE a ZDE), příspěvek ostatních neruských národů Sajuzu ale byl ve zdejších sdělovacích prostředcích zmiňován pouze okrajově, pokud vůbec (ZDE a ZDE). Tato ignorace je asi nejvíce zarážející právě v případě sovětských muslimů. Vždyť jen Rusové (5 700 000) a Ukrajinci (1 300 000) měli vyšší vojenské ztráty. V předložené studii jsem se proto snažil o alespoň částečnou nápravu tohoto historického dluhu.

Poznámky pod čarou:

[1] Adžárové jsou islamizovaní Gruzínci, zatímco v případě Meschetinců se odborníci nedokáží shodnout na tom, jestli se jedná o etnické Turky, nebo o poturčené Gruzíny.

[2] Podle S. A. Iljenkova přišel Sovětský svaz za druhé světové války o 13 850 000 vojáků. Padlých muslimských příslušníků Rudé armády tedy teoreticky mohlo být až 970 000. Při zohlednění aktuálních odhadů některých postsovětských států by však ztráty muslimů-rudoarmějců mohly klidně přesáhnout i cifru 1, 1 milionu.

[3] U jména Ibrahim/Ibragim(ov) se lze například setkat s chybnou transkripcí „Ibrahin“, „Ibragin“ nebo „Ibraginov“.

[4] Na opavském pohřebišti vojáků Rudé armády jsou pochována také těla dvou kapitánů, Kasimbekova a Asimbekova. Je to jenom náhoda, anebo se jedná o jednu a tutéž osobu?

[5] Rotná Raisa Andrejevna Fatchutdinova je v seznamech Ministerstva obrany ČR a Spolku pro vojenská pietní místa aktuálně uváděna jako starší seržantka Raisa Chabibulovna Fatchutdinova. Jakým způsobem mohlo dojít k záměně ruského a tatarského patronyma je pro mě záhadou. Možná, že někdo do úmrtní matriky zapsal její matronymum (matčestvo), ale to jsou opravdu pouze spekulace.

[6] Výzkum více než padesáti českých a slovenských pohřebišť se uskutečnil v letech 2019-2022. První fáze proběhla mezi lety 2019-2020 (ČR), druhá mezi roky 2021-2022 (SR). V průběhu výzkumu nebyl čerpán žádný grant.

[7] Soupis padlých příslušníků RA v Ostravsko-opavské operaci v současné době (září 2022) čítá 1140 jmen. Muslimských vojáků jsem v něm napočítal asi 55 až 57 (4,8 % - 5,0 %). To značí, že během Ostravské operace zahynulo až 1200 muslimů.

[8] Obdobná situace panuje také v bratislavském Slavíně a na žilinském Bôriku.

[9] Údaje z databáze MV nasvědčují tomu, že na rožďalovickém hřbitově jsou vedle sebe pochováni tři vlasovci (Turkestánci) a tři rudoarmějci (Rusové). Rudé hvězdy se ovšem nacházejí i na hrobech vlasovců. Jde přitom o nové náhrobky z roku 2017, na těch původních žádné hvězdy nebyly.

[10] Emanuel Melichar ve školní kronice opakovaně zaměňuje Turkestánce za Turkmeny, pravděpodobně na základě špatného pochopení pojmů Turkestán a Turkmenistán. Termín Turkestán ale označuje mnohem širší oblast ve střední Asii.

Použité zdroje:

Česká televize. Jaro 45: Poslední boje. Dostupné na: https://www.ceskatelevize.cz/porady/11059888231-jaro-45/215411033110019/ [cit. 24-2-2021]

Viktor Dobrev. Ze zápisků Marie Veselé k roku 1945 (první část). In: Rožďalovicko. Městský zpravodaj pro občany Rožďalovic, Ledeček, Viničné Lhoty, Podlužan a Hasiny (1/2015).

Viktor Dobrev. Ze zápisků Marie Veselé k roku 1945 (druhá část), Ze školní kroniky. In: Rožďalovicko. Městský zpravodaj pro občany Rožďalovic, Ledeček, Viničné Lhoty, Podlužan a Hasiny (2/2015).

Evidence válečných hrobů. Dostupné na: https://valecnehroby.army.cz/evidence-valecnych-hrobu

Jan Gazdík. Hroby sovětských vojáků: příběhy rudoarmějců pochovaných na Olšanských hřbitovech. Dostupné na: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/priciny-smrti-rudoarmejcu-v-praze/r~ae61674a8de711ea8972ac1f6b220ee8/ [cit. 1-9-2020]

Josef Horák. Konec druhé světové války a osvobození v Rožďalovicích. Dostupné na: https://www.kveten1945nanymbursku.cz/files/prilohy/36_4_roz.pdf [cit. 31-8-2022]

Islamic Voice. New Mosque for Moscow. Dostupné na: https://www.islamicvoice.com/november.97/NEWS1.HTM#MOS [cit. 27-3-2009]

Grigoriy Krivosheyev. Rossiya i SSSR v voynah XX veka: poteri vooruzhyonnyh sil. Statisticheskoe issledovanie. Dostupné na: https://lib.ru/MEMUARY/1939-1945/KRIWOSHEEW/poteri.txt [cit. 5-5-2019]

Pavel Kudlička, Soňa Holečková. Osvobození Švábenic 30. dubna 1945. In: Zpravodaj Městyse Švábenice (1/2017).

Alter Litvin. Writing History in Twentieth-Century Russia: A View from Within. Palgrave Macmillan, Basingstoke 2001.

Materia Islamica. Muslim Soldiers During World War II. Dostupné na: https://materiaislamica.com/index.php/Muslim_Soldiers_During_World_War_II [cit. 5-5-2019]

Mesto Trebišov. Vojnový cintorín v Trebišove. Dostupné na: https://www.trebisov.sk/vojnovy-cintorin [cit. 17-12-2021]

M. Mendel, Z. Vojtíšek, B. Ostřanský, T. Rataj, J. Bečka. Islám v srdci Evropy. Academia, Praha 2007.

Padli na Slovensku. Dostupné na: https://padlinaslovensku.feldgrau.sk

Milan Rokos. Umírali v boji i na otravu alkoholem. Barvité osudy rudoarmějců v Praze. Dostupné na: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/umirali-v-boji-i-na-otravu-alkoholem-barvite-osudy-rudoarmejcu-v-praze-103904 [cit. 1-9-2020]

Petr Sehnoutka. Oprava hrobů sovětských vojáků v Praze je prý nekvalitní a plná chyb. Dostupné na: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/oprava-hrobu-sovetskych-vojaku-v-praze-je-pry-nekvalitni-a-plna-chyb_201304230217_mkaspar [cit. 1-9-2020]

Spolek pro vojenská pietní místa. Dostupné na: https://www.vets.cz

David Šolc. Kopidlenský improvizovaný obrněný vlak v květnovém povstání na Jičínsku. In: Kopidlenské listy (1/2012).

Pavel Švec. Pražští Rusové kritizují opravu pohřebiště rudoarmějců na Olšanech. Dostupné na: https://www.idnes.cz/praha/zpravy/oprava-pohrebiste-padlych-ruskych-vojaku-na-olsanech.A130423_1920651_praha-zpravy_eb [cit. 1-9-2020]

Ústredná evidencia vojnových hrobov. Dostupné na: https://ives.minv.sk/uevh/

Wikipedia. World War II casualties of the Soviet Union. Dostupné na: https://en.wikipedia.org/wiki/World_War_II_casualties_of_the_Soviet_Union [cit. 5-5-2019]