Článek
Do této rázovité čtvrti se dostanete velmi jednoduše. Stačí, když se z historického centra města vydáte jihovýchodním směrem. Moskevská čtvrť se totiž rozkládá hned za Rižským kanálem. Je jenom na vás, jestli pro přesun zvolíte cyklostezku na nábřeží řeky Daugavy, anebo podchody u hlavního vlakového nádraží. Tak jako tak budete muset projít pod velkým železničním viaduktem. Já jsem do Maskačky vstoupil po železobetonovém mostě z roku 1938. Mimochodem, prochází jím půlkilometrová ulice Prāgas iela (Pražská ulice). Po našem hlavním městě byla pojmenována v roce 1928, při příležitosti desátého výročí vzniku Československé republiky. Po přejití mostu se ocitnete před tamní vyhlášenou tržnicí, která představuje jakýsi pomyslný „pupek Rigy“. Koneckonců, jak říkají místní: „Kdo nenavštívil Centrální trh, nebyl v Rize.“
Pavilony Centrální tržnice byly v roce 1997 zapsány na seznam kulturního dědictví UNESCO.
Tržnice o rozloze 72 300 metrů čtverečních a s více než třemi tisícovkami stánků představuje jedno z největších tržišť starého kontinentu. Podle některých zdrojů je dokonce tím vůbec největším, tržnice De Bazaar v nizozemském Beverwijku je ale ve skutečnosti ještě o něco rozsáhlejší (má 75 000 m2). Rižský Centrální trh (Rīgas Centrāltirgus) se stavěl mezi lety 1924 až 1930 - v době jeho otevření se jednalo o největší a nejmodernější tržiště na světě. Všechny haly například od samého začátku disponovaly ústředním topením, a nechybělo ani elektrické osvětlení. Těchto pavilonů je přitom dohromady pět. Čtyři z nich jsou vzájemně propojeny zastřešenými chodbami, zatímco pátý stojí samostatně přes ulici. V prvním pavilonu (ve směru od řeky) se prodávají ryby a mořské plody, ve druhém zelenina, ovoce, koření a bylinky, ve čtvrtém mléčné výrobky a sýry a v pátém maso. Třetí pavilon je věnovaný gastronomii.
Na celém světě existuje už jen devět takovýchto hangárů - pět z nich stojí v Rize.
Pro stavbu pavilonů byly využity ocelové konstrukce ze dvou velkých hangárů pro vzducholodě (jménem Walhalla a Walther), jež původně stávaly na letecké základně Vaiņode, kde za první světové války parkovaly německé vzducholodě Zeppelin. Původní hangáry ale měly 240 metrů na délku, 47 metrů na šířku a 37 metrů na výšku, takže by se špatně vytápěly. Město proto pro stavbu tržnice použilo jen jejich horní část, kvůli čemuž se tak stropní oblouky musely snížit ze 37 na 20 metrů. Samotné budovy byly postaveny z kamene a železobetonu. Jejich fasády obsahují prvky art deco a neoklasicismu, zatímco prosklená průčelí pavilonů jsou osazena obrovskými zdobenými okny. Autorem projektu byl rižský architekt Pāvils Dreijmanis (1895-1953).
Venkovní bazar za rižským Centrálním tržištěm nabízí kromě textilu i ovoce a zeleninu. Kromě melounů jsou tu k dostání i čerstvě nasbírané houby, například lišky a hřiby.
Dál za tržnicí se rozprostírá pouliční bazar. Ve zdejších stáncích se dá sehnat všechno možné, od falešného značkového oblečení (přesně v duchu rčení „čím víc proužků, tím víc Adidas“) a levných cigaret až po načerno vypálenou hudbu či software. K jídlu si tu můžete dát třeba šašliky, pelmeně, ruské palačinky, lotyšské pirohy nebo uzbecký plov. Při návštěvě bazaru přitom myslete na to, že mnoho trhovců nemá ve zvyku se nechat fotografovat. Chraňte si také svoje osobní věci před kapsáři. Dříve narození zde budou moci alespoň oprášit svoje znalosti ruského jazyka. Angličtina vám v této části města beztak moc nepomůže. Maskačka zkrátka není Vecriga (Stará Riga), tady se ocitnete v úplně jiném světě. Ale pojďme raději dále.
Podle dobového dokumentu měly všechny sklady v této čtvrti vypadat přibližně stejně. Každá z cihlových budov ale přesto prozrazuje rukopis konkrétního architekta.
U břehu řeky Daugavy a v přilehlých ulicích Lastādijas iela, Spīķeru iela, Gaiziņa iela a Prāgas iela se rozkládá skladištní čtvrť Spikeri (Spīķeru kvartāls). Lotyšský výraz spīķeri, který se kdysi používal pro městské skladovací budovy, vychází z latinského slova spicarium a německého slova Speicher, jež shodně označují sýpku (špejchar). Někdy kolem roku 1900 se této části města začalo přezdívat čtvrť „červených stodol“. Tento název odkazuje na barvu cihel zdejších dvou až třípatrových domů, postavených mezi lety 1864 až 1886. Většinu z těchto budov vyprojektovali pobaltští Němci, jmenovitě Robert August Pflug, Karl Johann Felsko, Johann Friedrich Baumann, Reinhold Georg Schmaeling, Heinrich Karl Scheel, Friedrich Wilhelm Hess, Julius August von Hagen a Victor Carl Georg von Grabbe. Obchodníci z Moskevské čtvrti v nich však svoje zboží skladovali jen do začátku 20. století, kdy v Rize vznikla nová nákladová nádraží.
Budovy z červených a žlutých cihel byly postaveny v eklektickém stylu. Jejich fasády jsou členěny pilastry, zatímco římsy skladů připomínají cimbuří.
Z původních 58 skladových budov se jich do dnešních dnů dochovalo jenom 35. Některé stodoly byly zničeny při útoku Bermontovců na Rigu v roce 1919. Jiné musely ustoupit stavbě Centrálního trhu. Další budovy vzaly za své za druhé světové války. Ze zbývajících skladů se v mnoha případech staly obytné budovy. V nedávné době prošla naštěstí tato čtvrť poměrně rozsáhlou revitalizací. Ve zrekonstruovaných skladištích se proto v současnosti nacházejí obchody, módní butiky, restaurace, bary, kluby, kavárny a umělecké galerie. Je tu i koncertní síň a muzeum. Během letní sezóny se na náměstí u Daugavy pořádají různé kulturní akce. Kromě promítání filmů se tu konají koncerty a představení. Probíhají zde také tradiční bleší trhy. Na nábřeží zřídilo město promenádu s cyklostezkou.
Zdejší lidová tvořivost nezná mezí. Před místní opravnou jízdních kol jsou vystaveny sochy robotů z kovového šrotu. Hned za rohem je zase obří figurína lišky.
O jisté zvelebení se snaží také v sousední čtvrti Lastadija (Lastādijas apkaime), i když v tomto případě jde spíše o iniciativu zdola. Nejviditelnějším výsledkem těchto snah je komunitní centrum Lastādija (Lastādijas kultūras kvartāls), založené v roce 2015. O vznik centra se zasloužili členové veřejně prospěšné organizace Free Riga. Působí v něm na tři desítky mladých umělců, kteří využívají prostory čtyř zdejších budov. Činí tak se souhlasem místního developera, který tyto budovy vlastní - nejedná se tedy o žádné squattery. V areálu centra funguje například freeshop, kavárna, opravna jízdních kol nebo komunitní zahrada. Přes léto se tu konají koncerty, rave party, výstavy, přednášky a workshopy. Probíhá zde rovněž večerní promítání filmů. Symbolem Lastādije je od roku 2021 socha velké lišky, představující vůbec první sochu na podporu práv zvířat v celém Pobaltí. Vytvořil ji student Alexander Marinoha, a to ve spolupráci s nevládní neziskovou organizací Dzīvnieku Brīvība, která bojovala za zákaz chovu kožešinových zvířat v Lotyšsku.
V této památkově cenné dřevěné budově byla v létě roku 2018 otevřena prodejna použitého zboží. Důchodci a lidé s nižšími příjmy tady seženou oblečení, boty, knihy, domácí potřeby a drobnou elektroniku.
Samotná čtvrť Lastadija byla v písemných pramenech poprvé zmiňována již v roce 1348 (tehdy ještě pod názvem Lastadie, který je odvozen z dolnoněmeckého slova pro náklad). Jde tedy o nejstarší část Maskačky – v některých částech Lastadije se ostatně zachovala středověká uliční síť. Lastadija se tradičně rozkládala v oblasti mezi bývalým městským opevněním (nynější Karlova pánev Rižského kanálu) a tzv. Rodenburgovým příkopem (druhá linie opevnění, která vedla mezi ulicemi Dzirnavu a Lāčplēša), a původně zahrnovala i území dnešní čtvrti Spikeri – obě tyto části dohromady představují jen zhruba pětinu rozlohy Moskevské čtvrti.
Historický dřevěný dům s okenicemi na rohu ulic Elijas a Kārļa Mīlenbaha pochází z roku 1813. Podle čísla popisného by mělo jít o vůbec nejstarší objekt v Moskevské čtvrti.
Ve středověkých dobách tu existovala osada lodníků, vorařů a obchodníků, kde se překládalo nebo skladovalo nejrůznější zboží. Roku 1377 byla v Lastadiji založena provazárna, v roce 1442 zde vznikla loděnice a od 16. do 17. století tady fungovala vápenka. Od počátku 18. století se v Lastadiji začali usazovat běloruští voraři a dřevorubci, ruští obchodníci a také nevolníci, kteří sem utíkali před svými pány (první ruští kupci tu nicméně působili již v 15. století). Přicházeli sem i katoličtí Lotyši (z Latgalska), Litevci a Poláci. Útočiště tu ovšem nacházeli také příslušníci dalších skupin – především starověrci nebo Židé (první židovská osada jménem Judenherberge v Lastadiji vznikla už v roce 1638). Společným jmenovatelem pro všechny tyto národnostní a náboženské skupiny bylo to, že jim německá správa převážně protestantské Rigy neumožňovala žít ani pobývat uvnitř jejích hradeb. Ruští a židovští kupci se mohli přes den nanejvýše zdržovat na rižském trhu, přičemž před setměním museli město zase opustit. Zmíněná omezení byla městskou radou postupně zmírňována a rušena. Samotní Němci v Moskevské čtvrti velmi často pracovali jako pekaři či řezníci. Zdejší Rusové obchodovali s potravinami, obilím a lnem, zatímco Židé se živili jako krejčí, ševci, kloboučníci anebo tesaři. Až do poloviny 19. století se v této části města směly stavět pouze dřevěné domy. Pomyslnou hranici mezi Lastadijí a „zbytkem“ Moskevské čtvrti v současnosti tvoří ulice Lāčplēša a Ostrovní most (Salu tilts).
Pohled na Moskevskou čtvrť z hlavní věže Lotyšské akademie věd. Tato druhá nejstarší část města v minulosti hned pětkrát vyhořela (1601, 1605, 1700, 1709 a 1812). Nevyhnuly se jí ani povodně.
Území Moskevské čtvrti bylo poprvé vymezeno v roce 1784, kdy o jejím založení rozhodla sama ruská carevna Kateřina II. Veliká. Název Maskavas forštate je odvozen z německého Moskauer Vorstadt a znamená Moskevské předměstí. Čtvrť svoje pojmenování získala podle silnice spojující Rigu s Moskvou. V hovorové řeči se Moskevské čtvrti přezdívá Maskačka (Malá Moskva). Úřady nezávislého meziválečného Lotyšska ji přejmenovali na Latgale, podle historického regionu na východě země (právě z Latgalska sem totiž přicházeli za prací katoličtí Lotyši-Latgalci). Za sovětské okupace ale bylo čtvrti navráceno její původní jméno.
V katastru Moskevské čtvrti se nacházejí kostely pěti různých křesťanských denominací. Tím se nemůže pochlubit žádná další městská část. Od jiných rižských čtvrtí ji odděluje železniční trať.
V 80. a 90. letech minulého století trápila Moskevskou čtvrť vysoká míra kriminality. V jejích ulicích se tehdy pohybovalo hodně zločinců, gopniků, násilníků, dealerů drog, narkomanů, tuláků a dalších pochybných existencí. Vrchol zmaru nastal v polovině devadesátých let, kdy tu vypukly války gangů. Špatná pověst se této čtvrti ostatně drží dodnes. Již v roce 2008 přitom měla Maskačka průměrnou úroveň kriminality, čímž se nijak nelišila od centra nebo Staré Rigy. Z hlediska počtu spáchaných trestných činů vůči cizincům se dokonce jednalo o třetí nejbezpečnější část města. Stále ale platí, že tu relativně snadno narazíte na opilce (stejně jako v turistickém centru) nebo zde potkáte smečky toulavých psů. Panuje tu také vyšší míra nezaměstnanosti. Do Moskevské čtvrti byla soustředěna i velká část členů místní romské komunity. Administrativně spadá pod Latgalské předměstí.
Moskevská čtvrť odjakživa patřila k chudším částem lotyšské metropole. I proto si stále udržuje jistou divokost a osobitost.
V roce 2024 se tato čtvrť se 24 tisíci obyvateli vrátila ke svému předválečnému názvu. Stalo se tak v rámci derusifikační politiky současné lotyšské vlády. Jakkoliv s těmito snahami plně souzním, pro potřeby mého článku záměrně používám původního názvu, neboť je mnohem známější a vyskytuje se rovněž v turistických průvodcích. Bude zkrátka ještě nějakou dobu trvat, než se pojmenování Latgalská čtvrť (Latgales apkaime) uchytí. Nyní už se ale přesuňme ke zdejší impozantní ukázce stalinského neoklasicismu.
Budova Lotyšské akademie věd byla postavena ve stylu socialistického realismu. Na vrcholu věže se původně vyjímal věnec s pěticípou hvězdou. Po obnovení nezávislosti země v roce 1991 ale došlo k jejich odstranění.
Budova Lotyšské akademie věd (Latvijas Zinātņu akadēmija) vznikla mezi lety 1951 až 1961 na místě, kde dříve stával hostinský dvůr (gostinyj dvor). Peníze pro výstavbu se většinou vybraly z peněz lotyšských kolchozníků a venkovanů. Mělo jít o takzvané dobrovolné příspěvky, které ovšem ve skutečnosti znamenaly snížení mezd tamních zemědělců. Slavnostní otevření budovy se plánovalo na den Stalinových narozenin. Podle záměru samotného generalissima se měla v jejím interiéru nacházet knihovna, hotel a konferenční sál, jež by zemědělským pracovníkům sloužily ke vzdělávání a odpočinku. Sovětský diktátor však zemřel ještě před dokončením celého objektu a jeho nástupce Nikita Chruščov rozhodl o tom, že palác bude využíván k vědeckým účelům. Namísto kolchozníků tu tak působili (a dosud působí) vědci a výzkumníci. S výškou 108 metrů se jednalo o první mrakodrap v Lotyšsku a také o nejvyšší lotyšskou budovu – toto prvenství držela až do výstavby ústředí banky Swedbank v letech 2002-2004. Samotný palác má 21 pater a jeho architekty byli Osvalds Tīlmanis (1900-1980), Vaidelotis Apsītis (1921-2007) a Kārlis Plūksne (1906-1973), kteří se z velké části inspirovali moskevskými Stalinovými mrakodrapy (tzv. Sedm sester), zejména pak hlavní budovou Lomonosovovy univerzity. Rižský mrakodrap se od nich ale konstrukčně liší. Jeho konstrukce totiž není ocelová, nýbrž železobetonová (jde o první budovu na území bývalého Sovětského svazu, při jejíž stavbě byl použit prefabrikovaný železobeton).
Monumentální fasáda budovy je obložena různými odstíny kachlíků. Kromě lotyšských lidových ornamentů a motivů ji zdobí také keramické symboly srpu, kladiva a kukuřičných klasů.
Lotyšské akademii věd místní přezdívají „Stalinův narozeninový dort“ (byť se ho vlastně nikdy nedočkal), „Stalinův zub“, „Stalinovo baroko“, „Stalinův kostel“, „Kreml“ anebo „cukrovar“. Oproti varšavskému Paláci kultury a vědy, který si od Poláků vysloužil přezdívku „Stalinův chuj“, to působí až skoro nevinně. Mnozí Poláci by navíc Palác kultury nejraději zbourali. Podle pragmatičtějších Lotyšů ale jejich budova akademie za svoji minulost nemůže (i když se v devadesátých letech objevilo několik kontroverzních návrhů na demolici horních pater hlavní věže). V 17. patře mrakodrapu, ve výšce 65 metrů nad mořem, se v současnosti nalézá vyhlídková terasa Panorama Riga, která návštěvníkům nabízí 360-stupňový výhled na Rigu, Daugavu a Staré město.
Lotyšská akademie věd s kostelem Ježíše v Rize. Výstavba svatostánku probíhala v letech 1818 až 1822.
Nedaleko budovy Lotyšské akademie věd, na křižovatce ulic Elijas iela a Jēzusbaznīcas iela, stojí luteránský Ježíšův kostel (Jēzus baznīca), který pozorovatele zaujme hlavně díky svému neobvyklému vzhledu i tvaru. Baltsko-německý architekt Christian Friedrich Breitkreutz (1780-1820) totiž potřeboval svatostánek vměstnat do omezeného prostoru zdejšího náměstí, a tak přišel s tímto vcelku originálním osmibokým půdorysem. Breitkreutz ale finální podobu svého díla nikdy nespatřil. Stavbu v klasicistním slohu proto dokončil až architekt Johann Daniel Gotffriedt (1768-1831).
Z oktagonální základny kostela vystupují čtyři přístavby. Hlavní vchod je zdoben čtveřicí iónských sloupů, které jsou rovněž ze dřeva.
Ježíšův kostel představuje největší dřevěný kostel v Lotyšsku. Jde také o jeden z největších kostelů svého druhu v Evropě. Jeho strohý bílý interiér byl roku 1938 restaurován podle návrhu architekta Paulse Kundziņše (1888-1983). Ukrývá kupoli o výšce 20 metrů a průměru 27 metrů, kterou nese šestnáct dřevěných sloupů v iónském slohu. Kostelní varhany pocházejí z konce 19. století. Kostel, využívaný Evangelickou luteránskou církví Lotyšska, má mít údajně největší nedělní školu v celé zemi (každý týden ji navštěvuje asi 90 dětí).
Základní kámen kostela byl položen 9. října 1818. O čtyři roky později, dne 8. října 1822, byla budova vysvěcena tamním farářem Bergmannem.
Nejde přitom o první svatostánek na tomto místě. V minulosti tu existovaly hned tři dřevěné farní budovy. Nejstarší kostel pocházel z roku 1638. Na jeho troskách poté v roce 1688 vyrostl barokní kostel od Ruperta Bindense. Při dobývání Rigy v roce 1710 ho ale poškodily jednotky polního maršála Borise Šeremetěva, a tak musel být zbořen. Třetí kostel, navržený architektem T. Buhumem, tu byl postaven v roce 1733. Shořel při požáru, který v roce 1812 zpustošil celé předměstí Rigy.
Dvoupatrová věž kostela je vysoká 37 metrů. Bronzový zvon ve zvonici byl odlit v roce 1708 Jēkabsem Rodem, který přišel do Rigy z Gdaňsku.
Kromě protestantského Ježíšova kostela se v Moskevské čtvrti nachází i kostel římskokatolický, jenž je zasvěcen svatému Františkovi. Navštěvují ho místní Lotyši a Poláci. Svůj svatostánek zde mají k dispozici také Arméni. Jinak v této části města převládají spíše pravoslavné chrámy. Vždyť z patnácti rižských ortodoxních kostelů jich tu stojí rovných pět. Tím vůbec nejstarším z nich je dřevěný kostel Zvěstování Panny Marie, postavený mezi lety 1814-1818. Najdete ho na souběhu ulic Emīlijas Benjamiņas iela a Vilhelma Purvīša iela. Dokonce prý má jít o nejstarší dochovanou budovu v Moskevské čtvrti, což je ovšem v přímém rozporu s údajným prvenstvím výše uvedeného domu v ulici Elijas. I v tomto případě přitom platí, že nejde o první kostel na daném místě.
Klasicistní chrám Zvěstování Panny Marie byl postavený podle projektu architekta Theodora Gottfrieda Schultze.
Další zdejší náboženskou skupinu představují ruští starověrci, kteří sem přišli už na konci 17. století. Jde tedy o jednu z nejstarších komunit v této části Rigy. První starověrskou modlitebnu tu otevřeli někdy kolem roku 1760. (V jiném zdroji se ale hovoří až o začátku 19. století.) Původně se jednalo o malou dřevěnou kapli, ale po požáru v roce 1812 byla přestavěna na cihlovou budovu. Jde o největší a zároveň nejdéle fungující kostel starověrců na světě. Vejde se do něj až pět tisíc věřících. Do suterénu Grebenščikovského chrámu bylo navíc umístěno muzeum. V jedné z jeho místností se nalézají veliká kamna na dřevo, která sloužila k vytápění této rozlehlé budovy. Ke kostelu přiléhá teologický seminář, kde mohou zájemci získat bakalářský titul.
Zrekonstruované ruiny Velké chorální synagogy s pamětním kamenem a menorou.
Němci, Lotyši, Poláci, Arméni, Rusové, Ukrajinci a Bělorusové… Protestanti, katolíci, pravoslavní a starověrci… V národnostní a náboženské mozaice Moskevské čtvrti ale stále chybí ještě jeden kámen. Bez něj nemůže být tento výčet nikdy kompletní. Tím posledním kamínkem v celé skládačce jsou samozřejmě Děti Izraele. Židé. Na rohu bývalé Gogolovy ulice (nyní Emīlijas Benjamiņas) můžete spatřit to, co zbylo ze zdejšího židovského svatostánku - Velké chorální synagogy (Rīgas Horālā sinagoga). Novorenesanční dílo architekta Paula von Hardenacka z roku 1871 bylo kdysi největší a nejkrásnější synagogou ve městě. Dne 4. července 1941, za nacistické okupace Rigy, ji ovšem zapálili členové místního policejního oddílu (těmto jednotkám velel nechvalně proslulý Viktor Arajs). Uvnitř této budovy se přitom nacházelo více než 300 lotyšských a litevských Židů. Mezi obětmi byly hlavně ženy a děti.
Autorem památníku z roku 1993 je lotyšský architekt Sergejs Rižs.
Po skončení války byly ruiny synagogy zbourány. Za sovětské okupace sloužila tato oblast jako veřejné prostranství. První pamětní kámen s Davidovou hvězdou tu proto židovská obec umístila až v roce 1988. Po obnovení lotyšské nezávislosti byl na vykopaných zbytcích bývalé synagogy postaven památník. Na místě dřívějšího zdiva synagogy byly vytvořeny nové symbolické zdi, do kterých byly následně vloženy fragmenty původní budovy, nalezené během vykopávek.
Na tomto místě před více než osmdesáti lety umírali lidé.
Oblast kolem nedaleké ulice Ludzas ve východní části Moskevské čtvrti sloužila za 2. světové války jako ghetto. Na konci října roku 1941 sem nechali Němci přemístit přibližně 30 tisíc Židů z Rigy a okolí. V listopadu a prosinci téhož roku byla většina z nich odvedena do nedalekého lesa Rumbula, kde je nacisté postříleli. Hovoří se o 25-28 tisících zavražděných. Do rižského ghetta směřovaly i jedny z prvních transportů českých Židů, které se uskutečnily v lednu a srpnu roku 1942. Němci tuto oblast oplotili ostnatým drátem. Každý, kdo se k němu přiblížil, byl zastřelen lotyšskou stráží, která byla rozmístěna podél perimetru tábora. Ve skladištní čtvrti Spikeri funguje od roku 2010 Muzeum rižského ghetta a lotyšského holokaustu (Rīgas geto un Latvijas holokausta muzejs). Odkaz na internetové stránky této instituce přikládám zde.
Památník zachráncům lotyšských Židů navrhla studentka Lotyšské akademie umění Elīna Lazdiņa. Jeho ústřední postavou je Žanis Lipke.
Mezi Lotyši se pochopitelně nenacházeli pouze kolaboranti. Řada z nich svoje židovské spoluobčany naopak chránila. Hned vedle pozůstatků bývalé synagogy byl v červenci roku 2007 odhalen betonový památník, věnovaný Žanisi Lipkemu (1900-1987), jeho manželce Johanně a dalším zachráncům lotyšských Židů. Tento pomník se skládá z 12 metrů dlouhé a 6 metrů vysoké bílé zdi, která je o několik desítek stupňů nakloněná. Její náklon symbolizuje hrozící zničení židovského národa. Padající zeď je podpírána sedmi sloupy. Jsou na nich zaznamenána jména 270 osob (Lotyšů a dalších národností), jež za druhé světové války zachránily více než 400 Židů. Na centrálním pilíři památníku se nachází portrét Žanise Lipkeho. V meziválečném období pracoval v rižských docích jako přístavní dělník. Po zahájení okupace se nechal zaměstnat ve skladech Luftwaffe poblíž Centrálního trhu. Učinil tak proto, aby mohl propašovávat Židy z nedalekého ghetta. Mezi lety 1942-1944 se mu před jistou smrtí podařilo zachránit 57 Židů, které ukrýval v malém podzemním bunkru na zahradě svého domu. Žanisi Lipkemu a jeho ženě byl v roce 1966 udělen titul Spravedlivý mezi národy. Na levé straně památníku je umístěný citát z Knihy Izajáš „Dám jim jméno věčné, jež nebude vymýceno.“
Pohled na Moskevskou čtvrť z Ostrovního mostu. Pokud chcete na vlastní oči zažít její syrovou autenticitu, budete si muset pospíšit. Postupující gentrifikace totiž charakter této oblasti nenávratně mění.
Moskevská čtvrť působí na první pohled poněkud zanedbaným, pochmurným dojmem. A vlastně i na druhý pohled. Přesto (anebo možná právě proto) rozhodně stojí za vidění. Dřevěné domy a secesní budovy z 19. a začátku 20. století totiž této čtvrti propůjčují jedinečnou a nezaměnitelnou atmosféru. Některé dřevěné stavby sice podléhají památkové ochraně, jiné ovšem takové štěstí nemají. Kvůli probíhající rekonstrukci Maskačky tak část jejího koloritu nenávratně mizí. Příkladem může být pobřežní ulice Krasta iela, kde v minulých letech vyrostly nové kancelářské budovy, hotely, nákupní centra, čerpací stanice, restaurace nebo prodejny automobilů.
Během svojí takřka sedmisetleté existence si Moskevská čtvrť prošla mnoha válkami i přírodními katastrofami. Jaké škody na ní napáchají stavební jeřáby developerských firem, ale ukáže až čas.
Na moje další fotografie z Rigy se můžete podívat zde.
Více informací:
Miroslav Karas. Riga: Největší tržiště v Evropě (Česká televize, 20.9.2025)
Inga Karlštrēma. Spīķeru kvartāli Rīgā, arhitektūrā (Nacionālā enciklopēdija, 20.9.2025)
Lastadija: artistic quarter for free spirits (Neighborhood, 21.9.2025)
Latvian Academy of Sciences (Neighborhood, 27.9.2025)
Maskavas forštate (Cita Rīga, 24.9.2025)
Maija Rudovska. Latvian Academy of Sciences Building. Institute of Art History of the Latvian Academy of Art, Riga 2015.
Who's afraid of Rīga's Moscow suburb? (Latvian Public Media, 26.9.2025)
