Článek
Balkánský region z geografického hlediska zahrnuje území dvanácti států: Bosny a Hercegoviny, Černé Hory, Albánie, Kosova, Severní Makedonie, Bulharska, Srbska, Řecka, Turecka, Rumunska, Chorvatska a Slovinska. První šestice zemí na něm leží zcela, druhá polovina z větší či menší části. V politické rovině se rovněž operuje s pojmem Západní Balkán, který označuje země bývalé Jugoslávie kromě Slovinska a Albánii. Rumunsko, Bulharsko, Řecko a evropské Turecko v takovém případě představují země Východního Balkánu, byť se tento termín prakticky nepoužívá. Je tu ale také důležitý kulturní rozměr. Podle jedné nepříliš rozšířené teze lze totiž do balkánské oblasti zařazovat v podstatě každou část Evropy, která kdy byla součástí Osmanské říše. Na Balkáně by tak rázem ležela i většina Maďarska, velká část Slovenska a Ukrajiny, jihozápadní část Ruska, Krym, Moldavsko a severovýchodní cíp Slovinska s městečkem Beltinci (bývalý sandžak Balatin). S jistou mírou nadsázky se dá říci, že území těchto států vlastně představuje jakýsi pomyslný Severní Balkán.
Dřevěné dekorace s motivy rostlin ve vestibulu pražského Masarykova nádraží.
Některým cestovatelům ale ani takto široce pojatá definice Balkánu nestačila. Do této skupiny patřil i ve Lvově narozený rabín a spisovatel Mordechaj Ehrenpreis (1869-1951). Ten ve svojí knize The Soul of the East: Experiences and Reflections (Duše Východu: zkušenost a reflexe) z roku 1927 píše: „Orient je patrný už na Masarykově nádraží v Praze. Ne skutečný Orient mešity Al-Azhar v Káhiře nebo pouličních kaváren v Haifě, ale ten druh Východu známý jako levantismus, cosi jako tělo Orientu, ale bez jeho duše. Je to drolící se Orient, dezertér zrazující sám sebe, bez fezu, bez závoje, bez Koránu: je to umělý, nakašírovaný nový Orient, který se vědomě odstřihl od své minulosti a vzdal se svého starobylého dědictví.“ Nemusím snad ani dodávat, že se autor s tím „orientálním dědictvím“ Prahy tak trochu seknul. Asi tak o 250 let a 350 kilometrů. Ehrenpreis přitom mezi lety 1900-1914 působil jako vrchní rabín Ústřední (Centrální) synagogy v Sofii, takže jeho neznalost je přinejmenším zvláštní. Když jsem přemýšlel nad tím, který architektonický prvek Masaryčky mohl vést spisovatele k dojmu, že Praha byla součástí Osmanské říše, napadly mě dřevěné dekorace s rostlinnými motivy nad litinovými sloupy ve vstupní hale a na nástupištích, jež mohou evokovat florální vzory v interiérech osmanských mešit.
Na Ehrenpreisovy neotřelé myšlenky navázal britský spisovatel Archibald Lyall (1904-1964), který v roce 1930 napsal knihu The Balkan Road. Londýnský rodák v ní píše: „Takřka všude na východ od oblastí solidní německé a italské řeči je ve vzduchu přítomný závan Balkánu, stěží patrný v Čechách, ale sílící s každou ujetou mílí – jistý nedostatek pohodlí, jistá lhostejnost k pravidlům a časovým rozvrhům, jisté ,kašlání na všechno‘.“ (ZDE)
Dům v balkánském stylu ve středočeských Dubinách. Povšimněte si ploché střechy se širokým přesahem do stran. Spodní strana této střechy se nazývá saçak (sačak), což v turečtině znamená okap.
Lyall se vlastně s tím „závanem Balkánu“ zase až tolik nemýlil. Nejexotičtější kout Evropy je v Čechách opravdu přítomen. Nejde však o přítomnost v éterickém slova smyslu, nýbrž rovnou ve zhmotněné podobě! Přímo v samotném středu Prahy totiž leží zahrádkářská kolonie Balkán se stejnojmennou autobusovou zastávkou a ulicemi Na Balkáně a Pod Balkánem. Chloubou malé středočeské vesničky Dubiny je zase balkánsky vyhlížející dům s dřevěnými okenicemi a balkónem.
Hodně neobvyklé asociace vyvolává také Bratislava. Mezi 6. až 15. srpnem roku 1921 se v tamním přístavu uskutečnil první ročník Orientálního trhu. Malíř Martin Benka (1888-1971) při této příležitosti navrhl sérii plakátů s nápisem „Orientálny trh Bratislava – trh pre východnú Európu.“ Dochovaná německá varianta potom obsahuje text „Orientmesse Bratislava-Pressburg – Markt für Osteuropa.“ Jeden fejetonista Slovenského denníku se přívlastku „orientální“ otevřeně vysmál, když ironicky napsal: „Okrem tureckej kávy a ešte tureckého medu návštevník veľtrhu tam nenájde nič orientálne.“ Název veletrhu podle slovenského historika Štefana Holčíka „pôsobil dojmom, že Bratislava je kdesi na ďalekom Balkáne.“ Holčík se proto domnívá, že ho musel nejspíš vymyslet někdo v Praze: „Z hľadiska Prahy sa vtedy Bratislava nachádzala na východnom konci civilizovaného sveta.“ (ZDE) Druhý Orientální trh se ve slovenské metropoli konal v červenci 1922. Další ročníky už následně probíhaly pod jiným jménem. Ani Bratislava přitom nikdy nebyla součástí Osmanské říše, ačkoli ji Turci několikrát obléhali.
Dílo rakouského malíře Carla Wenzela Zajiceka (1860-1923) zachycuje Salesiánský kostel na Rennwegu. Metternichův palác stojí nedaleko odtud.
Určité kulturní stereotypy se ovšem nevyhnuly ani Vídni. Rakouský kancléř Metternich (1773–1859) kdysi údajně prohlásil: „Der Balkan fängt am Rennweg an!“ - „Balkán začíná na Rennwegu!“ Podle jiných zdrojů měl ale Metternich ve skutečnosti říct buď „Am Rennweg fängt der Orient an“ („Orient začíná na Rennwegu“), anebo „Asien beginnt bei der Landstraße“ („Asie začíná v Landstrasse“). Rennweg je ulice ve vídeňském obvodu Landstrasse, která vede směrem na jihovýchod. Metternich ji nezmínil náhodou. Právě zde se totiž nachází bývalý kancléřův palác. Uvedený bonmot však může být poněkud zavádějící. Kníže měl pravděpodobně na mysli tehdejší silnici (polní cestu) za Rennwegem, takže by byl možná vhodnější přepis „od Rennwegu začíná Balkán.“
A jaký je význam těchto slov? Metternich primárně narážel na Uhry, jejichž větší část v 16. a 17. století náležela k Osmanské říši. V obecnější rovině se ale jeho slova týkala všech neněmeckých částí Rakouska. Do Metternichova „Balkánu“ tedy patřila i Praha. A jsme zase tam, kde na začátku… Mimochodem, věděli jste, že britští cestovatelé a novináři ještě před sto lety zahrnovali Balkán do regionu Blízkého východu? Anglický historik Arnold J. Toynbee (1889-1975) ale zašel ještě mnohem dál, když napsal: „Hranice Blízkého východu není snadné definovat. Na severozápadě je nejvýraznější hraniční značkou Vídeň, ale téměř stejně dobře by se dal vybrat Terst, Lvov nebo dokonce Praha.“ (ZDE) Tím je řečeno vše.
Použité zdroje:
Vladimír Jancura. Veľtrhová Bratislava má sto rokov. Dostupné na: https://zurnal.pravda.sk/neznama-historia/clanok/596927-veltrhova-bratislava-ma-sto-rokov/ [cit. 9-5-2025]
Jan Lukavec. České cesty do Bělehradu v 19. a 20. století. In: Navýchod (2/2012).
Jan Lukavec. O regionu, s nímž nás pojí více než jen postkomunistické dědictví. Dostupné na: https://www.iliteratura.cz/clanek/43565-budilova-lenka-od-krevni-msty-k-postsocialismu [cit. 8-5-2025]
Wikipedia. Near East. Dostupné na: https://en.wikipedia.org/wiki/Near_East [cit. 16-5-2025]
Wikipedie. Balkán (Praha). Dostupné na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Balkán_(Praha) [cit. 8-5-2025]
Wikipedie. Dubiny. Dostupné na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Dubiny [cit. 8-5-2025]
