Článek
Pokud se ze sarajevské Baščaršije vydáte k nedalekému mostu Ćumurija, spatříte na protějším levém břehu řeky Miljacky neobvyklou budovu, které se mezi místními přezdívá Papagajka (Zgrada Papagajka). Zmíněné označení si vysloužila díky svému pestrobarevnému vzhledu, jenž připomíná opeření papouška – v jihoslovanských jazycích nazývaného papagaj. Lidové fantazii se ale žádné meze nekladou, a tak můžeme v této souvislosti narazit i na přirovnání k banánu, vesmírné lodi nebo ke stavebnici Lego.
Podobenství s kosmickým plavidlem ovšem návštěvník nejlépe pochopí až v okamžiku, kdy poprvé stane před hlavním vchodem. Ten se nachází v ulici Hamdije Kreševljakovića, tedy ve směru dále od řeky. Ostatně, k vesmírným korábům bývají připodobňovány i mnohé další budovy a monumenty, vybudované ve stylu jugoslávského brutalismu. Papagajku však od jiných brutalistních staveb odlišuje právě její výrazná barevnost. Po vizuální stránce snese tato budova srovnání snad jedině s o necelou dekádu starším sarajevským hotelem Holiday (dříve Holiday Inn), který má kanárkově žlutý zevnějšek a také vypadá, jako kdyby byl postavený z obrovitých kostek Lega.
Výstřední bytový dům ve čtvrti Bistrik navrhnul v roce 1982 architekt Mladen Gvozden. Postavený byl mezi lety 1988-1990, tedy až na samém sklonku existence socialistické Jugoslávie. Za realizaci projektu odpovídal Dragan Bijedić, syn bývalého partyzána a pozdějšího komunistického premiéra Džemala Bijediće (1917-1977). Menší stavební práce a úpravy pokračovaly i v následujících letech, kvůli válečnému běsnění však už k jejich dokončení nedošlo. Lešení totiž bylo z budovy odstraněno teprve v prosinci roku 1991, čili pouhé čtyři měsíce před začátkem obléhání. Nájemníci se tak v domě ani nestačili pořádně zabydlet. Po vypuknutí bojů začali za zdmi Papagajky nacházet útočiště uprchlíci, přicházející sem ze čtvrtí okupovaných jednotkami bosenských Srbů (např. z Grbavice). V suterénu objektu tehdy shromažďovali jeho obyvatelé vodu, zatímco do přilehlé synagogy si chodili pro jídlo a léky. (ZDE)
Mladen Gvozden, jehož některé zdroje mylně uvádějí jako Mladana Goraždena, je autorem celé řady dalších objektů. Kromě Papagajky v bosenské metropoli navrhoval např. domov důchodců (spolu s D. Bijedićem) anebo tzv. „Karingtonku“ - budovu s červenou cihlovou fasádou, jež se nachází na rozhraní ulic Tepebašina a Kranjčevićeva. Podílel se i na stavbě sídla deníku Oslobođenje. Před válkou dokonce v Sarajevu vznikla iniciativa, která si kladla za cíl „ochránit město před Gvozdenem“.
Téměř čtyřletá blokáda Sarajeva se na stavu Papagajky citelně podepsala. Mnohé okenní tabule nedokázaly odolat tlakovým vlnám od dopadajících minometných granátů, které ze svahů hory Trebević vypalovali srbští ozbrojenci. Když válka skončila, uprchlíky v útrobách bytového komplexu vystřídali squatteři. Na vybledlé fasádě, zohyzděné stopami od kulek a šrapnelů, se posléze objevila graffiti, a v prostoru vnitřního dvora začal být cítit nepříjemný zápach moči (tento nešvar ostatně trápí nájemníky dodnes). Zanedbaná budova se proto mezi Sarajevany netěšila příliš dobré pověsti. Rekonstrukce Papagajky, během níž získaly její žlutozelené zdi sytější nádech, proběhla až v letech 2012-2013. Obyvatelé bosenské metropole díky tomu mohli po čtvrtstoletí konečně spatřit zamýšlenou podobu Gvozdenova díla, a to v celé jeho úplnosti a kráse.
Nejošklivější budova v Sarajevu?
Papagajka, jež je jednou z nejkontroverznějších budov v historii města, ovšem nemá na růžích ustláno ani v období míru. Její existenci totiž prakticky od samého počátku doprovázejí nejrůznější spory. Pro mnohé je trnem v oku už jenom samotné umístění budovy poblíž historického jádra města. Papagajce navíc musela ustoupit původní osmanská zástavba v podobě nižších orientálních domů, ve kterých až do té doby žili členové mnoha starých sarajevských rodin. Zničení části tamní mahaly ale nebylo jediným důsledkem necitlivého rozhodnutí ze strany tehdejších úřadů. Bizarní stavbu právě kvůli němu nalezneme hned vedle Aškenázské synagogy. Svatostánek z roku 1902, jehož autorem je český architekt Karel Pařík, převyšuje o několik metrů. Ve vyjádření bosenských památkářů z Komise na ochranu národních památek se proto píše: „Budova známá jako Papagajka, postavená v bezprostřední blízkosti synagogy, svými nepatřičně velkými rozměry a nevhodným designem ohrozila umělecké vyjádření synagogy, a dokonce i její význam pro městskou krajinu.“ (ZDE) Další stavby z rakousko-uherského období stojí přímo na opačné straně řeky, což výsledný kontrast ještě více umocňuje.
Mladen Gvozden je bývalým žákem architekta Ivana Štrause (1928-2018), který v Sarajevu navrhoval známý hotel Holiday Inn. Křiklavé barvy a stavebnicový tvar této ikonické budovy mohly v případě Papagajky bezesporu posloužit jako určitá inspirace.
Výtky se přitom zdaleka netýkají pouze rozměrů Papagajky (27 metrů na výšku, 110 metrů na délku a 25 metrů na šířku). Předmětem kritiky je také její vzhled, kombinující postmoderní architekturu s brutalismem a eklekticismem. Někteří lidé dokonce Papagajku označují za „nejošklivější budovu v Sarajevu“. Podle mého názoru je ale takovéto tvrzení vůči Mladenu Gvozdenovi a jeho odkazu vysoce nespravedlivé. Uvedené titulatuře mnohem více odpovídají některé zdejší paneláky z 60. až 80. let – například Šibica nebo Stometarka. Já osobně bych ono přízvisko bez sebemenšího zaváhání nejraději přiřknul mohutné šedobílé budově amerického velvyslanectví, která svým nevzhledným krabicovitým tvarem rozhodně nepřipomíná ambasádu, ale spíše nedobytnou pevnost anebo vězení.
Dom penzionera Nedžarići v západní části Sarajeva. V nejvyšším patře hlavní budovy se plánovala jednotka intenzivní péče, zatímco její suterén měl sloužit jako márnice. Na střeše objektu je vidět nápadité logo domova seniorů. Vzadu pak stojí hotel Radon Plaza, který vyrostl na místě zničeného sídla deníku Oslobođenje.
Vážným kandidátem na tento nepříliš záviděníhodný primát by byl jistě i Gvozdenem vyprojektovaný domov důchodců (Dom penzionera) ve čtvrti Nedžarići, i když v jeho případě se sluší dodat, že pouze z důvodu cizího zavinění. Komplex budov s podlahovou plochou o rozloze 16 tisíc metrů čtverečních postavil v letech 1986-1992 místní dodavatel GP Bosna. Celkové náklady na projekt se vyšplhaly na přibližně 16 milionů německých marek. Šlo přitom o jeden z nejvíce ambiciózních a inovativních domovů s pečovatelskou službou v celé Bosně. Do sedmipatrové hlavní budovy s věží měla být umístěna jednotka intenzivní péče (v nejvyšším patře) a márnice (v suterénu). Kapacita zařízení činila 150 lůžek. Díky pohádkově vyhlížejícím pitoreskním domečkům si Gvozdenovo dílo mezi Sarajevany vysloužilo přezdívku „Disneyland“. Ironií osudu však v tomto domově důchodců nikdy žádný senior nepobýval. Když se totiž chystal převoz několika desítek z nich, začalo obléhání města. (ZDE)
Zdejší řadové domy se svými hravými tvary, barevnými cihlami a zvýrazněnými štíty kdysi učarovaly i vojákům z mírových sil OSN. Dělostřelecká palba ze 14. května 1992 si na nich ovšem vyžádala krutou daň. Několik příslušníků mise UNPROFOR bylo při útoku bosensko-srbských ozbrojenců zraněno.
Namísto penzistů se v areálu usídlili vojáci z mírové mise OSN UNPROFOR, kteří si za jeho zdmi zřídili provizorní kasárna. Domov důchodců kvůli jeho duhovým barvám překřtili na „Hotel Rainbow“. Posádku kromě nizozemského praporu tvořili Francouzi, Kanaďané, Švédové, Belgičané, Rusové, Nigérijci a Jordánci. Z útulného bydlení se ale modré přilby moc dlouho neradovaly. Nedaleké sarajevské předměstí Ilidža totiž bylo pod kontrolou bosenských Srbů, což bezpečnostní situaci v Nedžarići výrazně zkomplikovalo. Frontová linie se nakonec ustálila právě v této části města. V polovině května 1992 na místo s „duhovým hotelem“ zaútočili srbští ozbrojenci. Dům seniorů dostal nespočet zásahů z tanků a minometů, celkový zmar pak dovršil požár tamního interiéru. (ZDE) O několik týdnů později stihl podobně neslavný konec také sousední budovu novin Oslobođenje, kterou mezi roky 1981 až 1982 vytvořil Mladen Gvozden ve spolupráci s Ahmedem Kapidžićem a Kenanem Šahovićem (dnes se zde tyčí pětihvězdičkový hotel Radon Plaza).
Dnes jsou z budov bývalého domova pro seniory jen vegetací zarůstající trosky, které poskytují útočiště bezdomovcům, narkomanům a toulavým psům. Také tu vznikla nelegální skládka odpadu, kvůli níž se z celého místa stalo semeniště infekce.
Do útrob zpustlého, osiřelého a vyrabovaného domu seniorů se po válce začali stahovat místní bezdomovci a feťáci. V areálu lze rovněž narazit na toulavé psy. A ač se to může zdát k nevíře, v nedávných letech tato budova sloužila i jako improvizované centrum pro uprchlíky. Uvnitř objektu se nachází také černá skládka. Na stěně jedné z chodeb je vidět vyrytý symbol srbského kříže se čtyřmi písmeny C, jež se v srbské cyrilici čtou jako S. Tato písmena představují iniciály hesla „Samo sloga Srbina spašava“ („Jenom jednota spasí Srby“). Pro mnohé obyvatele Balkánu je tento symbol jakýmsi ekvivalentem hákového kříže (eventuálně ruského zetka). V 90. letech jím stoupenci etnicky čistého Velkého Srbska (četnici) „zdobili“ zdi domů, jejichž majitele předtím zavraždili nebo vyhnali. Mezi Bosňáky, Albánci a Chorvaty tedy srbský kříž vyvolává nepříjemné vzpomínky. Na jiném místě budovy lze pro změnu spatřit černý nasprejovaný nápis ALLAH (v latince), pro jistotu dvakrát podtržený. Asi aby nebylo sebemenších pochyb o tom, komu Sarajevo ve skutečnosti patří. (ZDE)
Objekt domu seniorů je natolik zdevastovaný, že jeho oprava je v podstatě nemožná. V roce 2022 pozemek odkoupil místní developer, který tu plánuje vybudovat obchodní centrum s luxusním hotelem.
V poslední době proběhlo několik pokusů ve věci záchrany této postmoderní a eklektické stavby, především ze strany zdejšího sociálního fondu. Bosenskou metropoli totiž dlouhodobě trápí právě zoufalý nedostatek domovů pro seniory. Dny mladšího příbuzného Papagajky jsou ovšem již nenávratně sečteny. Neobyvatelnou ruinu se úřady obnovit nechystají - loni naopak uskutečnily její prodej (prostřednictvím privatizační agentury), který nevyhnutelně vyústí v demolici celého objektu. Zkázu, kterou započalo srbské ostřelování, tak už brzy dokončí lžíce bagrů a drapáky jeřábů. Investor na místě pravděpodobně vybuduje další uniformní nákupní středisko - ta v současném Sarajevu rostou jako houby po dešti. Z Gvozdenova domova důchodců, jenž kdysi hýřil ještě více barvami než Papagajka (a dnes je ostudou města), v každém případě zůstane už jen vzpomínka. A také nesplněný sen. Na příkladu těchto dvou „sourozenců“ tedy jasně vidíme, že štěstí je opravdu velice vrtkavou záležitostí.
Cirkus Papagajka
Názory laické i odborné veřejnosti už v textu zazněly, ale jak se k budově Papagajky staví samotní nájemníci? Inu, ke spokojenosti mají zatím očividně daleko, jak ukazuje rozhovor, který v únoru 2018 pořídil novinář nejčtenějšího bosenského deníku Dnevni avaz. (ZDE) Jeden z nájemců si v něm stěžuje na nedostatečnou pokojovou teplotu tamních bytů. Zmíněný nešvar je způsoben zvoleným rozvržením budovy, jež je příznačné pro některé středomořské oblasti. Na nádvoří bytového komplexu se dá volně vstoupit ze severní, východní a jižní strany objektu (vchody jsou celkem čtyři), a navíc zde nejsou ani žádné uzavřené chodby. Skrze balkony proniká do jednotlivých bytů chlad, a proto je jejich vytápění obtížné a nákladné - zvláště v období zimy. V Bosně panuje mírné středoevropské klima, a do něj se otevřené uspořádání Papagajky zkrátka moc nehodí. Koncepce, kterou Mladen Gvozden při návrhu budovy uplatnil, totiž mnohem více odpovídá subtropickému podnebí sousední Hercegoviny. Papagajka by se tak hodila spíše do 75 kilometrů vzdáleného Mostaru, i když vzhledem k probíhajícímu globálnímu oteplování lze s určitou dávkou nadsázky konstatovat, že její tvůrce je možná vizionář, který prostě jen předběhl svou dobu.
Otevřenost Papagajky přitom úzce souvisí nejen s rozmary počasí, ale také s otázkou bezpečnosti. To je koneckonců dobře patrné v pozdních večerních hodinách, kdy se na nádvoří začínají shromažďovat drogově závislé osoby. Mezi obyvateli domu se najdou i tací, kteří se v deset hodin večer již necítí bezpečně na to, aby vyšli ven ze svého bytu. Poměrně často zde proto musejí zasahovat jednotky sarajevské kantonální policie. Jen během deseti únorových dnů roku 2018 tu došlo hned ke třem policejním zásahům. Zaschlá krev na stěnách kolem nádvoří je jakýmsi mementem těchto událostí. Ze strany nájemníků kvůli tomu zaznívají hlasy, vyslovující se pro instalaci uzamykatelných vstupních dveří.
Muraly na stěnách Papagajky byly namalovány v rámci třetího a čtvrtého ročníku místního Festivalu pouličního umění. Vytvořili je studenti sarajevské Akademie výtvarných umění a členové uměleckého sdružení Obojena Klapa.
Na zdech obytného domu je možné spatřit i umělecky pojaté nástěnné malby. Tentokráte již nejde o žádné projevy vandalismu jako v případě zmiňovaných graffiti, nýbrž o důsledek iniciativy místního progresivního správce. Mural artová díla vznikla v rámci třetího ročníku Festivalu pouličního umění (Festival ulične umjetnosti, FUU), který se v Sarajevu uskutečnil v červenci 2017. Při jejich tvorbě se navíc používá jiný postup než u graffiti - namísto sprejů jsou na omítku ručně nanášeny za pomoci štětců a válečků (byť sprej se používá také). Trojici zdejších abstraktních muralů mají na svědomí studenti sarajevské Akademie výtvarných umění (tato instituce sídlí v budově, kterou rovněž postavil Karel Pařík), jmenovitě kvarteto Rikardo Druškić, Ljubomir Todorović, Ljiljana Galušić a Muhamed Baručija. Malbami v duchu neoplasticismu vzdali hold nizozemskému umělci Theovi van Doesburgovi (1883-1931). (ZDE) Další díla na stěnách Papagajky přibyla v září 2018, kdy se ve městě konal čtvrtý ročník tohoto street artového festivalu. Kromě Rikarda Druškiće a Muhameda Baručiji se na nich podíleli také Deni Božić, Romano Kuduzović a Maja Batina. Studentům akademie pomáhali i členové uměleckého sdružení Obojena Klapa.
Muraly na fotografiích vznikly 7. a 8. července 2017. Jejich tvůrci se inspirovali dílem nizozemského malíře Thea van Doesburga.
Vůči takovémuto druhu umění však nájemníci příliš mnoho pochopení nemají. Platí to hlavně u představitelů starší generace. V rozhovoru pro výše uvedený list k tomu jeden postarší obyvatel Papagajky uvedl, že „zejména mladí umělci, kteří sem přišli z celého světa, zde udělali ještě větší cirkus, než tu předtím byl.“ Barevné muraly mají navíc přispívat k šíření prachu, stejně jako zdejší dřevěné lavičky nebo na fialovo natřená madla a zábradlí. Stížnosti na vysokou prašnost se nevyhnuly ani samotné fasádě. Ba co víc, podle některých nájemců se žlutozelený nátěr Papagajky do této části Starého Města vůbec nehodí. Její exteriér proto chtěli nechat přemalovat nějakou méně nápadnou barvou, aby tak dosáhli pokud možno co největšího splynutí budovy se svým okolím. V této souvislosti se nejčastěji hovořilo o šedivé barvě, neboť zrovna takovou před nedávnem (2018) obdržela menší bytová jednotka před Papagajkou. Správci domu ale s tímto absurdním návrhem pochopitelně nesouhlasili, a rozhodně nic nenasvědčuje tomu, že by svoje zamítavé stanovisko měli do budoucna změnit. Řečeno cimrmanovským slovníkem, plán nahradit žlutozelenou šedivou zelenou nejspíš nikdy nedostane. Šlo by o necitlivý zásah do podoby Papagajky, nemluvě o zpronevěření se vůči jejímu názvu.
Podle některých nájemníků mají muraly přispívat k šíření prachu (stejně jako zdejší zábradlí a lavičky).
Naopak, je to bezprostřední sousedství budovy, co se pozvolna mění. Když byla v roce 2011 postavena mešita Bakr-babina (jež vyrostla na místě, kde až do roku 1895 stávala její stejnojmenná předchůdkyně), jenom to ještě více podtrhlo celkový kontrast mezi Papagajkou a jejím okolím. Ta tak na svojí západní straně hraničí s Paříkovou synagogou, zatímco na té východní nově sousedí s mešitou. I ona se stala terčem kritiky kvůli svému modernímu vzhledu, který se do této části Sarajeva příliš nehodí. Milovníci historie však jistě ocení zdejší muslimský hřbitov se starobylými náhrobky (nišany).
Vraťme se ale zpátky k „Papouškovce“ a stížnostem jejích nájemců. Papagajku spravují dvě bytové společnosti (Sarajevostan, OKI) s leckdy protichůdnými zájmy, což mezi nájemníky vyvolává jistou vlnu nevole. Majitelé bytů správcům budovy kromě jiného vyčítají, že si z prostor v podzemní garáži udělali svá soukromá parkovací místa. Z úst nespokojenců zazněl už i požadavek na to, aby se o celý objekt staral pouze jeden správce. Obyvatele domu navíc trápí také na místní poměry velmi vysoké nájmy.
Od roku 2017 zdobí Papagajku také tento mural s papouškem.
Přízemí Papagajky je vyhrazeno pro potřeby podnikání. Najdeme tu cestovní kancelář, obchod s potravinami, lahůdkářství, kavárnu, cukrárnu, hospodu, bar, restauraci, kadeřnictví, holičství, kosmetický a masážní salón, butik se spodním prádlem, galanterii a v neposlední řadě také prodejnu hudebních nástrojů, na jejíž existenci kolemjdoucí upozorňoval originální reklamní poutač. Přes dva metry vysokou instalaci v podobě rudé elektrické kytary, odkazující na slavnou éru jugoslávského rocku, jehož centrem bylo právě Sarajevo, však již před budovou neuvidíme. Objevila se ale v jednom díle dokumentárního cyklu České televize Šumné stopy, kde na ni symbolicky „zahrál“ architekt David Vávra. (ZDE)
Ještě se na chvíli zastavme u samotného smyslu Papagajky. Především měla být - po vzoru Le Corbusiera a jeho „bytové jednotky“ (Unité d'habitation), jakýmsi jugoslávským prototypem „nové bytové jednotky“. Plánům Mladena Gvozdena ovšem učinila přítrž válka, a tak z této utopické vize budoucnosti nakonec sešlo. Jeho budova měla ambici stát se jakousi nejvyšší vývojovou fází socialistického bydlení. Namísto toho je jedním z posledních výkřiků brutalistní architektury. Gvozdenova inspirace postmodernismem je nejvíce viditelná právě v případě onoho eklektického portálu na jižní straně Papagajky, který je silně ovlivněn indo-perskou architekturou (viz. íván). Tento portál v sobě skrývá určitý hlubší význam, v němž jsou vepsány snad veškeré možné úspěchy mnohonárodnostní a multikonfesní Jugoslávie. Každý z jeho pěti oblouků může také představovat jednotlivé cípy rudé pěticípé hvězdy, jež dominovala vlajce bývalého státu. A kdyby oněch oblouků bylo šestero, mohly by klidně symbolizovat šest socialistických republik a/nebo šest konstitutivních národů SFRJ.
Veřejností zatracovaná, umělci milovaná
Papagajka je zdrojem neutuchajících polemik a jako každé kontroverzní dílo, i ona společnost rozděluje na dva nesmiřitelné tábory. Mnohem početnější skupina odpůrců na ní nenechává nit suchou, když kritizuje všechno možné - od velikosti, tvaru a intenzity barev až po polohu (v posledním bodě jim ale musím dát za pravdu). Stručně řečeno, budova je pro ně jednoduše „ohavná“. Zastánci Papagajky naopak tvrdí, že do historického centra Sarajeva přináší „kousek zábavy“ s „překvapivou hravostí“, či alespoň trochou toho „zdravého šílenství “. Významnou část těchto lidí tvoří filmaři, hudebníci nebo výtvarníci - zkrátka umělci, pro které je Sarajevo přímo jako stvořené.
Pokud vás Papagajka a jugoslávský brutalismus obecně zaujaly, mohla by se vám líbit třeba také budova Národní knihovny v kosovské Prištině, hotel Vrbak v srbském Novém Pazaru, Dům revoluce v černohorském Nikšići anebo sídlo Hlavní pošty v severomakedonské Skopji. Názornou ukázkou jugoslávského brutalismu je i administrativní budova v pražských Kobylisích, přezdívaná „Drákulov“. Samostatnou kapitolu pak představují partyzánské památníky.
Příkladem může být mladá australská režisérka Emma Rozanski (*1982), která v prostorách Papagajky natočila stejnojmenný britsko-bosenský psychologický thriller (2016). (ZDE) Právě ona dokázala podat asi nejvýmluvnější svědectví o poněkud nejednoznačném vztahu Sarajevanů k této rezidenční a komerční budově. Rozanská zmiňovanou ambivalenci popsala v jednom dřívějším interview, když svůj chystaný film charakterizovala následujícími slovy: „Myslím si také, že je odpovědí na postoj místních k budově - lidé mi většinou říkají, že ji nemají rádi a nedokážou pochopit, proč bych tam chtěla natáčet. Ale pak jimi začne potají procházet utajované vzrušení a hrdost - tenhle vnitřní rozpor je fascinující.“ (ZDE)
Rozanská, která je i autorkou scénáře k filmu, má naproti tomu pro Papagajku jen slova chvály – považuje ji za „jedinečnou a úžasnou“. Děj snímku se ostatně celý odehrává výhradně v areálu budovy. Kulisy Papagajky propůjčily filmu specifickou atmosféru, což platí zejména pro noční záběry potemnělých chodeb a schodišťových šachet. Venkovní scény se točily i na střeše sedmipatrového domu. Odtud je mimochodem velice pěkný výhled na město.
Prostřihy z budovy se v roce 2003 objevily i v hudebním klipu k písni Sarajevo, New York, Roma od bosensko-americké rockové skupiny Emir & Frozen Camels (EFC), který zrežíroval Faruk Šabanović. (ZDE) Místní studentka architektury Dunja Krvavac ji zase neopomněla zařadit mezi svých šestnáct sarajevských koláží. (ZDE) A fotografka Amina Alađuz-Lomigora exteriéru Papagajky využila k focení modelek, předvádějících islámskou módu.
Anketa
Nezbývá tedy než doufat, že Sarajevané vezmou Papagajku na milost podobně, jako to svého času učinili Pařížané s Eiffelovkou.
Použité zdroje:
N. Ćosić. Nekada su joj se divili, a danas je ruglo grada. Stanari Papagajke nisu zadovoljni izgledom i stanjem zgrade. In: Dnevni avaz. Dostupné na: https://avaz.ba/kantoni/sarajevo/354905/stanari-papagajke-nisu-zadovoljni-izgledom-i-stanjem-zgrade [cit. 24-5-2018]
Marian Evans. Aussie Emma Rozanski’s ‚Papagajka‘ At SXSW! Dostupné na: https://medium.com/wellywoodwoman-filmmaker-interviews/aussie-emma-rozanski-s-papagajka-at-sxsw-70950ca9a5a5 [cit. 24-5-2018]
Festival ulične umjetnosti Sarajevo. Program 2017. Dostupné na: https://fuu.ba/program-2017/ [cit. 25-2-2023]
Festival ulične umjetnosti Sarajevo. Program 2018. Dostupné na: https://fuu.ba/program-2018/ [cit. 25-2-2023]
Klix.ba. Koncertom jazz ansambla Muzičke akademije u Sarajevu završen treći Festival ulične umjetnosti. Dostupné na: https://www.klix.ba/magazin/kultura/koncertom-jazz-ansambla-muzicke-akademije-u-sarajevu-zavrsen-treci-festival-ulicne-umjetnosti/170710023 [cit. 24-5-2018]
Komisija za očuvanje nacionalnih spomenika. Aškenaski hram, historijski spomenik. Dostupné na: http://old.kons.gov.ba/main.php?id_struct=6&lang=1&action=view&id=2844 [cit. 24-5-2018]
Dunja Krvavac. Kolaži o Sarajevu. Dostupné na: https://tristotrojka.org/kolazi-o-sarajevu/ [cit. 24-5-2018]
Donald Niebyl. The Violent History of Sarajevo’s Postmodernist Icon. Dostupné na: https://www.spomenikdatabase.org/post/the-violent-history-of-sarajevo-s-postmodernist-icon [cit. 26-2-2023]
Chris Stevenson. Exploring the abandoned ‚Rainbow Hotel‘ in Sarajevo, Bosnia and Herzegovina. Dostupné na: https://www.youtube.com/watch?v=P2Fql41BOdw [cit. 26-2-2023]
Šumné stopy. 10. díl, Karel Pařík a jeho oponenti. Dostupné na: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10262550261-sumne-stopy/210522162350010-karel-parik-a-jeho-oponenti/ [cit. 24-5-2018]
The Free Library. Walking on the grass. Dostupné na: https://www.thefreelibrary.com/Walking+on+the+grass.-a020390042 [cit. 24-5-2018]
Martin van der Velden. Dagboek 13-17 Mei 1992. Dostupné na: https://adoc.pub/dagboek-mei-1992.html [cit. 26-2-2023]
Wikipedia. Papagajka. Dostupné na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Papagajka [cit. 24-5-2018]
