Islám v Togu

Podobně jako v jiných státech Afriky i v tomto případě platí, že křesťané žijí hlavně na jihu země, zatímco muslimové obývají převážně sever. Naprostá většina zdejších muslimů (99 %) náleží k málikovské právní škole (mazhabu) sunnitského islámu. V Togu jsou přítomny i malé komunity šíitů a ahmadíjů. Přesný procentuální podíl muslimů v zemi však nelze s jistotou určit.

Muslimská komunita v Togu ale v každém případě roste, neboť na přelomu milénia byl počet zdejších muslimů nižší než dnes – odhadoval se na nějakých 10 %. Ostatně, členem Organizace islámské spolupráce (OIC, dříve Organizace islámské konference) je Togo již od roku 1997.

Ústřední roli v této společenské proměně přitom nehraje vyšší porodnost muslimů, ale konverze místních křesťanů a animistů k islámu. Ten se do jedné z nejmenších zemí západní Afriky dostal dříve než křesťanství (což vlastně platí skoro pro celou subsaharskou Afriku), a to zásluhou berberských a tuarežských obchodníků. Muslimští učenci a duchovní, kteří tyto kupce v 18. století na jejich cestách doprovázeli, přitom podél obchodních tras zakládali mešity a medresy. O šíření islámu se zasloužili také Hausové, Fulbové a Mandinkové, kteří v dané oblasti rovněž obchodovali. Díky těmto tradičním nomádským skupinám jsou muslimové na severu Toga přítomni již od 15. století. Na počátku 19. století se počet vyznavačů islámu v zemi rapidně zvýšil v důsledku masivního příchodu muslimských uprchlíků ze severní Nigérie.

Když Němci ustavili protektorát Togoland (1884), navázali spojenectví právě s místními muslimy. V roce 1888 tak vzniknul policejní sbor (Polizeitruppe), tvořený 25 Hausy. Tento muslimský kontingent přitom sloužil k prosazení koloniální autority nad vnitrozemím Toga. Roku 1894 se tato jednotka rozrostla na 144 členů. Poté byla německou správou nasazena proti odbojným městům ve středním Togu, která muslimští žoldáci následně srovnali se zemí. Jedním z napadených měst bylo i Kpandu na území dnešní Ghany. V následujících pěti letech hauská pěchota uskutečnila dalších 35 expedicí (de facto trestných výprav). Asi nejbrutálněji si počínala v prefektuře Klouto a během kampaně namířené proti příslušníkům skupiny Konkomba (1896–1897). Samotní Hausové nepocházeli z Toga, ale z jiných částí západní Afriky. V roce 1913 už vojenský kontingent narostl do podoby praporu, když čítal přibližně 660 mužů ve zbrani.

Zatímco Němci muslimy favorizovali - tj. upřednostňovali je na úkor křesťanů a animistů, v případě francouzského mandátu (1916–1960) tomu bylo spíše naopak. Vyznavači islámu byli znevýhodněni v oblasti zaměstnání nebo vzdělání. Diskriminaci čelili rovněž v úředním styku, z hlediska využití půdy atd. Svou roli navíc sehrála i hospodářská zaostalost severního Toga. V armádě Francouzi preferovali spíše animistické Kabry a v politickém životě země zase křesťanské Eweje. Tato skutečnost se ale po skončení druhé světové války nijak zásadněji neprojevila. Mnoho muslimských duchovních totiž vstoupilo do profrancouzské Tožské strany pokroku (Parti togolais du progrès - PTP), která se k myšlence okamžité nezávislosti nestavěla ani zdaleka tak radikálně jako Strana tožské jednoty (Comité de l'unité togolaise - CUT), v níž dominovali Eweové.

Po vzniku nezávislého státu se mezi místními vyznavači islámu začali v čím dál větší míře prosazovat muslimští reformisté. Ti se vymezovali proti stoupencům tradičního islámu, reprezentovaného třemi frakcemi súfijského řádu tidžáníja. Konkrétně se jednalo o větve, jejichž členové se hlásí k odkazu al-Hádže Umara Talla, al-Hádže Málika Sya a Ibráhíma Njasse. Hlavním terčem reformistického hnutí se stala právě poslední zmiňovaná frakce, tj. kaolacká větev tidžáníje. Modernistům vadilo např. to, že se příslušníci ibráhímíje (též Džamáat al-fajdá, neboli „Společenství Božské potopy“) modlí v mešitách se zkříženýma rukama. Na stranu reformistů se přidali i policisté, což v roce 1972 vyústilo v zatčení a uvěznění několika vedoucích představitelů ibráhímíje. Do sporu zasáhl také tožský prezident Gnassingbé Eyadéma (konfesí protestant), který rovněž podpořil reformisty. Vyznavačům súfismu tedy nezbylo nic jiného, než se uchýlit do ilegality. Restrikce proti tidžáníjům ale byly po několika letech odvolány.

Zdejší egyptští učitelé arabštiny zase pro změnu vystupovali proti „šarlatánství marabutů“. Tito muslimští učenci se v subsaharské západní Africe často věnují věštění anebo léčitelství. Vyrábějí i ochranné amulety, nazývané gris-gris.

V roce 1963 byla založena Federace tožských muslimů (Union musulmane du Togo - UMT), která je největší muslimskou organizací v zemi. Také ona od počátku vykazovala modernistické tendence. Federace v současnosti provozuje dvě školy v Lomé, islámské centrum v Logi a muslimskou akademii v Sonku. Vysílá i studenty na zahraniční univerzity (Islámská univerzita v Medíně, Univerzita Umm al-Kurá v Mekce, egyptský al-Azhar atd.).

Tožští muslimové se původně orientovali na násirovský Egypt. V 70. letech ale dochází k jejich postupnému příklonu ke Kaddáfího Libyi. Významnou úlohu při šíření islámu v Togu sehrál právě někdejší libyjský vůdce Muammar Kaddáfí, který zemi několikrát osobně navštívil (1977, 2008). Pozadu nezůstávají ani arabské ropné monarchie Perského zálivu v čele se Saúdskou Arábií. Saúdové v Togu postavili mnoho mešit a náboženských škol (medres). Financovali i dvě velké islámské školy v Balmi a Sukuru. Další podobné vzdělávací instituce tu vybudovala Islámská rozvojová banka (IsDB), sídlící v saúdskoarabské Džiddě. Jednou z těchto škol je už zmíněná muslimská akademie. Místní muslimy ale trápí nedostatek učebnic. Dalším problémem jsou nekvalitní studijní osnovy. Řada učitelů proto zamířila do Tuniska anebo do Maroka na zkušenou.

V roce 2007 přinesl server Islamicnews zprávu o konverzi dvou tožských vesnic k islámu. Dohromady se prý mělo jednat až o 1 100 osob. V pětitisícové vesnici zase vyrostla nová mešita s kapacitou pro deset tisíc lidí. Muslimové mají v Togu zastoupení i na té nejvyšší úrovni. Na začátku minulého desetiletí se k islámu hlásil např. tamní ministr obrany, ministr spravedlnosti, předseda parlamentu nebo prezidentův soukromý poradce. V současném kabinetu je muslimem třeba ministr zdravotnictví Moustafa Mijiyawa či ministr financí Sani Yaya. Žádný muslim ale zatím nepůsobil v prezidentské nebo premiérské funkci. Určitou výjimku představuje právě bývalý předseda parlamentu Bonfoh Abass, který byl roku 2005 jmenován prozatímním prezidentem. Vyznavači islámu provozují také vlastní televizní a rozhlasovou stanici (Jabal Noor Valley Islamic Broadcasting Station). Státní televize věnuje každou sobotu půlhodinu islámským pořadům. V zemi však doposud nevycházejí žádné islámské noviny nebo časopisy.

Muslimská komunita v Togu byla vždy známá svou tolerancí a umírněností. Nedávný příchod muslimů z Libanonu, doprovázený zvyšující se populací nigerijských muslimů, ale u některých pozorovatelů vyvolává obavy z možné budoucí radikalizace. Absolventi zahraničních islámských univerzit navíc po svém návratu mnohdy propagují rigidnější wahhábovskou formu islámu. Vůbec největší nebezpečí ovšem přichází ze sousední Burkiny Faso, kde od roku 2015 probíhá džihádistické povstání. Tamní radikálové si totiž v odlehlých oblastech severního Toga zřizovali bezpečné přístavy a také v nich vytvářeli spící buňky. Tožská vláda na to zareagovala v září 2018, kdy v regionu Savanes spustila vojenskou operaci Koundjoare. Na hranicích s Burkinou Faso přitom nechala rozmístit téměř 700 vojáků. V následujícím roce se v Dapaongu objevila neznámá nevládní organizace. Její členové začali působit v asi patnácti okolních vesnicích, kde stavěli mešity a kázali radikální (salafitský) výklad islámu. Mladým lidem také rozdávali peníze a motocykly. Nakonec se proti nim postavilo několik místních duchovních představitelů v čele s imámem centrální dapaonžské mešity Mamanem Amadouem, kteří zalarmovali úřady. Pracovníci organizace poté město opustili a už se v něm znovu neukázali.

Radikální islamisté z Burkiny Faso na Togo poprvé zaútočili v noci z 9. na 10. listopadu 2021. Terčem bylo kontrolní stanoviště ve vesnici Sanloaga. Tehdy se ještě vše obešlo bez ztrát na životech. Hrozba ze strany bojovníků Islámského státu větší Sahary (Islamic State in the Greater Sahara - ISGS) a na al-Káidu napojené Skupiny podporující islám a muslimy (Džamáat nusrat al-islám val muslimín - JNIM) ovšem stále narůstala. Příslušníci druhé zmíněné organizace o sobě dali vědět na začátku května 2022, kdy napadli kolonu armádních vozidel nedaleko vojenské základny v Kpinkankandi. Při útoku ozbrojenců zahynulo 8 tožských vojáků a dalších 15 jich bylo zraněno. Další útok JNIM na tutéž základnu z 11. května 2022 si vyžádal 8 mrtvých a 13 zraněných vojáků. O život přišlo i 15 útočníků. Kvůli zhoršující se bezpečnostní situaci byl v červnu 2022 na severu Toga vyhlášen výjimečný stav. K největšímu masakru ze strany džihádistů došlo mezi 13. a 15. červencem 2022. Při koordinovaných útocích napříč prefekturami Kpendjal a Kpendjal-West zavraždili extremisté z JNIM až 30 civilistů. Zasaženy byly vesnice Blamonga, Sougtangou, Kpemboli a Lalabiga. Vláda následně nařídila evakuaci patnácti příhraničních vesnic v prefekturách Kpendjal, Kpendjal-West a Tône. Do dubna roku 2023 si střety s islamisty vyžádaly životy přibližně čtyřiceti vojáků a jednoho sta civilistů. Represivní orgány z násilí často podezřívají místní Fulby. Členové této etnické skupiny jsou ovšem mnohdy zadržováni bez jakýchkoliv konkrétních důkazů.

Hospodářská zaostalost severu a s ní související nedobrá socio-ekonomická situace zdejších muslimů vytvářejí podhoubí pro šíření radikálního islámu. Prezident Faure Gnassingbé ale islamistickou kartu využívá také k tomu, aby očernil představitele demokratické opozice. Příkladem mohou být protivládní protesty, které Togo zachvátily v letech 2017–2018. Hlavní postavou tohoto hnutí byl charismatický muslimský politik Tikpi Salifou Atchadam. Ten v dubnu 2014 založil Panafrickou národní stranu (Parti National Panafricain - PNP). Největší podpoře se PNP těší v centrální a severní části země, přesněji řečeno ve městech s výraznou muslimskou populací - baštami partaje jsou proto města Sokodé, Bafilo, Kara, Mango a Dapaong. Jejímu předsedovi Atchadamovi se v roce 2017 podařilo sjednotit čtrnáct hlavních opozičních stran do koalice s názvem Aliance C14, jež požadovala návrat k ústavě z roku 1992 a také se stavěla proti neomezenému počtu prezidentských mandátů. V srpnu a září 2017 probíhaly po celé zemi masové demonstrace. Odpověď režimu byla brutální - 12 mrtvých (z řad demonstrantů i policistů), stovky zraněných a zatčených.

Lidé z Gnassingbéovy vládnoucí Unie pro republiku (Union pour la République - UNIR) se snažili tožskou opozici zdiskreditovat mimo jiné tím, že její muslimské členy a stoupence záměrně spojovali s fenoménem politického islámu. PNP je přitom sekulární a demokratickou stranou. Podle státního aparátu jde však o etnicko-náboženské hnutí se salafistickou, islamistickou a džihádistickou agendou. Vláda tímto způsobem úmyslně zneužívá rostoucího strachu svých občanů z islamistického terorismu, jenž se z Nigérie a Mali postupně rozšířil do dalších západoafrických zemí a svoje růžky - jak nyní víme, začíná vystrkovat už i v Togu. Vysoce diskutabilní je i tvrzení o financování PNP z Perského zálivu. Režim kritizoval i údajný „regionální“ a „kmenový“ charakter PNP, čímž narážel na Atchadamovu popularitu mezi Temy (Kotokoly) a muslimy obecně.

V říjnu 2017 nechaly úřady zatknout oblíbeného imáma sokodské mešity Djoba Mohameda Alassaniho, který působil jako regionální koordinátor PNP. Zatčení jednoho z Atchadamových nejbližších poradců vyvolalo ve městě vlnu násilností. Střety mezi protestujícími a bezpečnostními silami vedly ke smrti čtyř osob. O několik dní později byl zadržen také bafilský imám Alfa Abdoul Wahid. Opozice z Aliance C14 (Coalition C14) požadovala propuštění obou duchovních. V opačném případě pohrozila, že se jinak nezúčastní politických jednání s vládou. Alassani s Wahidem byli nakonec po necelých dvou měsících propuštěni z vazby. Samotného Atchadama, který tou dobou už pobýval v ghanském exilu, mezitím v jeho vlasti obvinili z „narušování veřejného pořádku“ a „podněcování k nenávisti“. Represe režimu, namířené proti aktivistům a představitelům PNP, přitom neustávaly ani v následujících letech. Ostatně, i díky nim se stal Gnassingbé znovu prezidentem. Jeho opětovnému zvolení nedokázalo zabránit ani doposud neznámé ozbrojené hnutí jménem Tygří revoluce (Tigre Révolution). To měl na začátku roku 2019 založit jistý Madjidou Touré, přezdívaný Mister Tiger. Hnutí na sebe poprvé (a naposledy) upozornilo jen pár měsíců před volbami, kdy se pokusilo vyvolat povstání. Při nočních útocích v Lomé a Sokodé zemřel jeden četník a další čtyři byli zraněni. Tři desítky „Tygrů“ následně skončily v celách. Půjde nejspíš o vládní komplot, ačkoliv nelze jednoznačně vyloučit, že může jít i o zradikalizované členy PNP. Zakladatel skupiny žije údajně dlouhodobě v Belgii.

Nemohu v této souvislosti nezmínit také postoj Federace tožských muslimů. Ta totiž v uplynulých desetiletích prodělala hodně zajímavý vývoj. Ve svých prvopočátcích, to jest v 60. a 70. letech, byla UMT pod silným vlivem Egypta. Postupem času se z ní ale stala státem plně kontrolovaná organizace. V roce 2016 např. UMT zahájila tzv. „národní protiteroristickou kampaň“. Šlo o reakci na vzestup salafismu mezi mládeží. Místní zpravodajský portál význam této iniciativy shrnul pod heslem „Ani wahhábovec, ani salafista, ale Tožan“. Právě UMT přitom k šíření salafismu v Togu napomáhá tím, že absolventy koránských škol posílá studovat na islámské univerzity do Saúdské Arábie (viz. výše). Tožští muslimové jsou navíc uměle rozdělováni do dvou skupin. První kategorii podle Frédéricka Madoreho tvoří organizace, jež jsou podřízené státu. Členové UMT tedy v rámci této logiky reprezentují „mírumilovný tožský islám“. Do druhé kategorie naopak spadají organizace (a strany), které režim nekontroluje. Ty tudíž z jeho pohledu představují bezpečnostní hrozbu. Atchadamova PNP je tak vlastně jakýmsi zosobněním „radikálního zahraničního salafismu“. Realita samozřejmě vypadá trochu jinak. Pokud jde o zvolenou strategii, francouzská koloniální správa si v minulosti počínala obdobně, když rozlišovala mezi přátelským „africkým islámem“ (nazývaným též islam noir - „černý islám“) a nepřátelským „arabským islámem“.

Loajalitou UMT vůči režimu neotřásly ani protesty z let 2017–2018. Kvůli této servilitě ale organizace přišla o značnou část svého zbývajícího kreditu. Do popředí se proto dere nová generace mladých frankofonních muslimských lídrů. Ti jsou produktem sekulárních francouzskojazyčných škol a mají za sebou zkušenosti s prací ve státní službě nebo v oficiálním ekonomickém sektoru. Jimi vedená Asociace muslimských manažerů v Togu (Association des Cadres Musulmans au Togo - ACMT) se po vypuknutí krize přidala na stranu opozice. Spory mezi provládní UMT a opoziční ACMT jsou tak do jisté míry generační záležitostí.

Centrem tožského islámu je druhé největší město Sokodé. Muslimové (hlavně Temové) představují 70 % tamních obyvatel. Takto vysokým procentuálním zastoupením muslimů se nemůže pochlubit žádné jiné tožské město. První mešita (Grande Mosquée) tu byla postavena roku 1820. Jde zároveň o nejstarší dochovanou mešitu v celém Togu. Další velká muslimská společenství existují i v Lomé, Kaře, Bafilu, Mangu a Dapaongu.

V zemi také působí členové islámského reformního hnutí Ahmadíja, jež má kořeny v bývalé britské Indii. Počátky ahmadíjské misijní činnosti v Togu se datují do roku 1960. V hlavním městě Lomé tehdy vznikl misijní dům, a to zásluhou Mirzy Lutf-ur-Rahmána. Od roku 1979 se v zemi začali angažovat také misionáři z Nigérie a Beninu, kteří založili společenství (džamáat) v městečku Vogan. V srpnu 1981 byly v tomto jihotožském sídle položeny základy zamýšlené ahmadíjské mešity. Je však otázkou, jestli byla tato stavba vůbec někdy dokončena. Uvádí se totiž, že první ahmadíjskou mešitu v Togu postavili až v roce 2004. Jmenuje se Baitul Aman, neboli Dům míru. Další ahmadíjská mešita vyrostla roku 2008 v Atakpamé. Tato mešita zároveň funguje jako národní centrála hnutí. Třetí mešitu Ahmadíjové vybudovali v roce 2016 ve městě Kpalimé. Většina ze zhruba stovky tožských Ahmadíjů žije v jižním regionu Plateaux.

Co se šíitských muslimů týče, Pew Research Center jejich počet odhaduje na méně než 8 100 (2009). To je přibližně jedna promile populace. Podle údajů z Encyklopedie imáma Husajna (Imam Hussein Encyclopedia) ovšem šíité tvoří 1,5 % obyvatel Toga (2000). Tento přemrštěný odhad ale nemůžeme brát příliš vážně. Největší komunita šíitů se v současnosti nachází v metropoli Lomé. Jde hlavně o libanonské emigranty.

Křesťanství ke břehům Toga dorazilo koncem 15. století. Jeho nositeli a šiřiteli tu byli portugalští katoličtí misionáři. V první polovině 19. století sem přišli Němci, a po nich Britové s Francouzi. Jednalo se především o protestanty (metodisté, luteráni a presbyteriáni), ale byli mezi nimi zastoupeni také katolíci. A právě katolicismus je v Togu nejsilnější křesťanskou denominací. Mimochodem, tožští křesťané měli početně převýšit tamní muslimy až někdy kolem roku 1970. Alespoň to tvrdí tvůrce YouTubového kanálu Data EYE. (ZDE) Podle mého názoru k tomu došlo o něco dříve. Obě skupiny také do své věrouky inkorporovaly určité prvky animismu. Doplním jen, že islám, katolicismus a protestantismus jsou státem uznávaná náboženství.

Togo obývá na třináct muslimských etnik. Ty největší z nich si teď podrobněji představíme.

Početnou etnickou skupinou jsou Gurmové (Gourmanšové), jejichž procentuální podíl v tožské populaci činí zhruba 11-16 %. Do země přišli ze sousední Burkiny Faso (někteří až z Nigeru), odkud si s sebou přinesli svůj tradiční společensko-politický systém kmenových náčelníků. Usadili se v severní a centrální části Toga. Na severu žijí i Bassarové, kteří jsou mnohdy řazeni právě mezi Gurmy. Narazit lze na ně ve městě Bassar. Gurmové rovněž dali název burkinskému regionu Gourma, jehož centrem je město Fada N’gourma.

V roce 2001 mělo v Togu žít 121 000 Gurmů (či 135 000), přičemž novější odhad je 327 000 (3,4 % populace). Početní odhady Gurmů tedy nekorespondují s výše uvedeným procentuálním údajem. Islám navíc vyznává pouze 23 % Gurmů, zatímco Bassarové (219 000) jsou islamizováni dokonce jenom z 10 %. V obou případech jde totiž většinou o animisty.

Největším muslimským etnikem Toga jsou Temové, jež tvoří něco mezi 3 % až 5,6 % obyvatelstva. Často se k nim připočítávají Kabrové (Kabyé), se kterými dohromady představují kolem 27 % populace státu (Tem-Kabrové). Kabrové jsou v Togu druhou největší skupinou (13,4-24 %), avšak většinově se jedná o animisty a křesťany. Temové dorazili do Toga společně s Gurmy, tedy během 17. a 18. století. Také oni přišli z území dnešní Burkiny Faso, kde byli součástí gurmského svazu náčelníků. S islámem se Temové seznámili v 18. století, a to prostřednictvím svých kontaktů s hauskými a fulbskými pastevci. K jejich opravdové islamizaci ale došlo až v polovině 19. století, kdy do Toga vpadli Anufové. V roce 1991 žilo v Togu 204 000 Temů. Aktuálnější odhady hovoří o 339 000. Přibližně 94,5 % tožských Temů se hlásí k islámu.

Temové jsou převážně zemědělci. Na svých polích pěstují čirok, jamy, proso, kukuřici, fazole, ibišek, podzemnici olejnou a dýně. Dále chovají dobytek, kozy, ovce, osly nebo kuřata (křesťanští Temové však chovají i prasata). Jsou největší etnickou skupinou středního Toga - většina z nich žije ve městě Sokodé a v přilehlých šedesáti vesnicích. Temové se navíc těší pověsti velice schopných a chytrých obchodníků. Kupci z vnitrozemské delty Nigeru pro ně dokonce začali používat výraz „koto kolim“, neboli „ti, kteří dávají a potom berou zpět“. Proto se Temům také někdy říká Kotokoli. Jazyk Temů dnes slouží jako lingua franca pro celé centrální Togo – využívají jej hlavně ostatní muslimské skupiny (říkají mu kotokoli).

Fulbové do země dorazili ze sousedního Beninu. Jejich potomci se v Togu živí obchodem, řemeslnou výrobou, zemědělstvím a pastevectvím. Zemědělská činnost Fulbů zahrnuje pěstování kukuřice, manioku, sladkých brambor (jamu), pepře a fazolí. Fulbové se věnují také chovu krav a zebuů. Samotných Fulbů je v Togu 125 000 a z 99 % to jsou muslimové. Náleží ke skupině Borgu Fulbe, hovořící jazykem Fulfulde Borgu. Žijí v severní a centrální části země.

Bojechtiví Anufové, známí též pod jménem Chakosi, vtrhli do severního Toga v polovině 19. století. Tito válečníci původem z Pobřeží slonoviny si zřídili tábor na břehu řeky Oti, odkud často pořádali nájezdy do okolních zemědělských komunit. Tímto způsobem si zajišťovali nejen potraviny, ale i přísun žen, skotu a otroků. Anufové se však nakonec usadili a částečně asimilovali. Na místě jejich bývalého tábora dnes stojí město Mango. V současné době žije v Togu asi 96 000 Anufů (1 % populace), přičemž 75,7 % z nich je muslimy. Anufové jsou soustředěni právě v Mangu, jakož i v jeho bezprostředním okolí.

V centrálním Togu nalezneme převážně muslimský kmen Tchambů (79 000, 68,8 %), který obývá stejnojmenné město Tchamba. Tchambové (Akasselem) pocházejí ze severní Ghany, kde představují původní obyvatelstvo. Část z nich však odtud před sto lety odešla v důsledku kmenových bojů mezi sousedními Dagomby a Konkomby.

Dalšími muslimskými etniky Toga jsou Kambole (67 000, 80 %), Bariba (28 000, 60 %), Anii (20 000, 88,8 %), Bissa (15 000, 50 %), Bago-Koussountou (14 000, 90 %) a Dagomba (14 000, 60 %). Z Burkiny Faso přišli Mosijové (45 000, 45 %). U hranic s Beninem zase žijí Hausové (25 000, 98,8 %). S muslimy se ale dnes setkáme téměř v každém tožském etniku, kmeni či komunitě. Najdeme je např. mezi Kabry (1 372 000, 10 %), Mamprusy (18 000, 15 %), a v hojném počtu i mezi Joruby (138 000, 43 %). V metropoli Lomé pak existuje komunita Libanonců (9 300, 59 %).

Použité zdroje:

Africa Defense Forum. Togo Looks for Answers to Stop Extremist Incursions. Dostupné na: https://adf-magazine.com/2023/01/togo-looks-for-answers-to-stop-extremist-incursions/ [cit. 9-11-2023]

Ahl Al-Bayt World Assembly. Statistics of Shiites in Togo. Dostupné na: https://www.ahl-ul-bayt.org/en/world-shiite-population/item/statistics-of-shiites-in [cit. 21-11-2023]

Ahmadiyyafactcheckblog. The history of Ahmadiyya in Togo. Dostupné na: https://ahmadiyyafactcheckblog.com/2021/04/19/the-history-of-ahmadiyya-in-togo/ [cit. 14-11-2023]

Al Jazeera English. Togo authorities say 15 assailants died in ‚terrorist‘ attack. Dostupné na: https://www.aljazeera.com/news/2022/5/19/togo-terrorist-attack-also-left-15-assailants-dead-minister [cit. 9-11-2023]

Arab News. Muslims playing active role in Togo. Dostupné na: https://www.arabnews.com/muslims-playing-active-role-togo [cit. 22-10-2023]

Crisis24. Togo: Unidentified armed men attack security post in Kpendjal Prefecture during the night of Nov. 9-10. Dostupné na: https://crisis24.garda.com/alerts/2021/11/togo-unidentified-armed-men-attack-security-post-in-kpendjal-prefecture-during-the-night-of-nov-9-10 [cit. 10-11-2023]

France 24. Worried Togo finds itself on front line of Sahel's jihadist war. Dostupné na: https://www.france24.com/en/20200521-worried-togo-finds-itself-on-front-line-of-sahel-s-jihadist-war [cit. 8-11-2023]

Islam in Africa Watch. Ahmadiyya Muslim Jama’at Nigeria: The Spread of Ahmadiyyat to Neighboring Countries. Dostupné na: https://islaminafrica.wordpress.com/2010/03/01/ahmadiyya-muslim-jamaat-nigeria-the-spread-of-ahmadiyyat-to-neighboring-countries/ [cit. 20-11-2023]

Joshua Project. Anufo in Togo. Dostupné na: https://joshuaproject.net/people_groups/10355/TO [cit. 24-10-2023]

Joshua Project. Kotokoli in Togo. Dostupné na: https://joshuaproject.net/people_groups/12815/TO [cit. 24-10-2023]

Marius Kothor, Benjamin N. Lawrance. The History of Togo and the Togolese People. Dostupné na: https://oxfordre.com/africanhistory/display/10.1093/acrefore/9780190277734.001.0001/acrefore-9780190277734-e-714 [cit. 29-10-2023]

Rashid O. Lasisi. Religious Freedom under International Mandate: The Case of French Togo Muslims - 1922 to World War II. In: Journal of the Institute of Muslim Minority Affairs, 8:1 (1987). Dostupné na: https://www.africabib.org/rec.php?RID=119529017 [cit. 29-10-2023]

Alphonse Logo. Togolese Muslims begin spiritual preparations for Ramadan. Dostupné na: https://www.aa.com.tr/en/culture-and-art/togolese-muslims-begin-spiritual-preparations-for-ramadan/35622 [cit. 22-10-2023]

Frédérick Madore. ‚Good Muslim, bad Muslim‘ in Togo: religious minority identity construction amid a sociopolitical crisis (2017–2018). In: Journal of Modern African Studies, 59:2 (2021). Dostupné na: https://shs.hal.science/halshs-03252643 [cit. 8-11-2023]

Bradford G. Martin. Delval, Raymond. - Les Musulmans au Togo. In: Cahiers d'Études africaines, 21:84 (1981). Dostupné na: https://www.persee.fr/doc/cea_0008-0055_1981_num_21_84_2293_t1_0604_0000_2 [cit. 29-10-2023]

Minorities at Risk Project. Assessment for Kabre in Togo. Dostupné na: https://www.refworld.org/docid/469f3addc.html [cit. 29-10-2023]

Minute.bf. Togo: 25 dead in several terrorist attacks between July 13 and 15, 2022. Dostupné na: https://www.minute.bf/togo-25-morts-dans-plusieurs-attaques-terroristes-entre-le-13-et-15-juillet-2022/ [cit. 9-11-2023]

Muslim Population. Churches See Islam as the Growing Threat in Togo. Dostupné na: https://www.muslimpopulation.com/africa/Togo/Churches See Islam as the Growing Threat in Togo.php [cit. 6-11-2023]

Muslim Population. Togo: Snippet on Muslims. Dostupné na: https://www.muslimpopulation.com/africa/Togo/Togo Snippet on Muslims.php [cit. 7-11-2023]

Muslim Population. 1100 people embraced Islam in Togo. Dostupné na: https://www.muslimpopulation.com/africa/Togo/1100 people embraced Islam in Togo.php [cit. 6-11-2023]

Pan African News Agency. Togo: Eighteen people arrested for „insurrection attempt“ presented to the press. Dostupné na: https://www.panapress.com/Togo-Eighteen-people-arrested-fo-a_630617683-lang2-free_news.html [cit. 29-11-2023]

Tomáš Svoboda. Narůstající džihádistická hrozba v Togu. Dostupné na: https://www.armyweb.cz/clanek/narustajici-dzihadisticka-hrozba-v-togu [cit. 9-11-2023]

U.S. Department of State. 2022 Country Reports on Human Rights Practices: Togo. Dostupné na: https://www.state.gov/reports/2022-country-reports-on-human-rights-practices/togo/ [cit. 8-11-2023]

VOA Africa. Gnassingbe: Togo Experiences Spillover in Fight Against Jihadists. Dostupné na: https://www.voaafrica.com/a/togo-president-jihadist-war-killed-40-soldiers-100-civilians-/7070249.html [cit. 8-11-2023]

VOA Africa. Togo Extends Northern ‚State of Emergency‘. Dostupné na: https://www.voaafrica.com/a/togo-extends-northern-state-of-emergency-/7040918.html [cit. 8-11-2023]

Wikipedia. Islam in Togo. Dostupné na: https://en.wikipedia.org/wiki/Islam_in_Togo [cit. 22-10-2023]