Karlovarská mešita: Pravda, nebo lež?

Letos je tomu přesně třináct let od chvíle, kdy se muslimská komunita v Karlových Varech počala organizovaně scházet k modlitbám v pronajaté místnosti hotelu Thermal. Tyto její aktivity vyústily na konci června roku 2012 v založení zdejší Muslimské obce. Karlovy Vary tak následovaly příkladu Prahy, Brna, Teplic a Hradce Králové. Objektivní předpoklady pro tento vývoj lze přitom snadno nalézt. Ve městě žije několik stovek muslimů, většinou podnikatelů původem z Ruska, Ázerbájdžánu a dalších postsovětských republik. Předsedou karlovarské Muslimské obce je ostatně ruský občan Achmedbek Achmedbekov. (ZDE)

V posledních letech se zvyšuje i počet lázeňských hostů z arabských zemí. (ZDE) Blízkovýchodní klientela ze Saúdské Arábie či Libanonu ve Varech pobývá zvláště v letních měsících. Rezidenční vila Ahlan, která funguje jako léčebna, se u těchto návštěvníků těší velmi vysoké oblibě. (ZDE)

Dnes již muslimové modlitebnu v Thermalu nemají. V roce 2013 s nimi totiž vedení hotelu vypovědělo nájemní smlouvu kvůli plánované rekonstrukci. Vyznavači islámu se proto rozhodli zakoupit nebytové prostory bývalé hasičské zbrojnice mezi ulicemi Bezručova a I. P. Pavlova. Islámské kulturní centrum v karlovarských Drahovicích mělo být původně otevřeno v létě roku 2014, problémy s kolaudací ale vedly k několikaměsíčnímu odkladu. (ZDE) Proti vzniku centra se vymezovali také někteří obyvatelé Varů, a nesouhlasné stanovisko vyjádřilo i několik místních zastupitelů. (ZDE)

V debatě, zatížené mnoha předsudky a stereotypy, přitom vůbec nezaznělo, že před více než sto lety už jedna mešita v tehdejším převážně německy mluvícím Karlsbadu existovala. Jenomže zatímco bývalou synagogu připomíná alespoň pamětní deska na zdi hotelu Bristol, o historické mešitě se návštěvníci města nic nedozví ani z informační tabule.

Podle dochovaného popisu měla karlovarská mešita stát u nábřeží řeky Teplé v jižní části města, na místě ležícím zhruba napůl cesty mezi Vřídelní kolonádou a dnešním hotelem Pupp. Malou soukromou modlitebnu bez minaretu tu nechal postavit císař František Josef I. při příležitosti chystané návštěvy osmanské delegace v čele se sultánem Abdülhamidem II.

V příběhu je však patrná jedna menší nesrovnalost. Turecký historik İlber Ortaylı v předmluvě ke knize Mecca-Medina: The Yildiz Albums of Sultan Abdulhamid II uvádí, že sultán Abdülhamid za doby své vlády (1876–1909) ani jednou nepřekročil hranice Istanbulu. Důvodem byly bezpečnostní obavy. (ZDE) Pokud bych to měl přiblížit slovy Barona Prášila ze stejnojmenného filmu Karla Zemana: „Bál se o trůn.“ A nutno dodat, že naprosto oprávněně, neboť posledního absolutistického monarchu Osmanské říše nakonec svrhla mladoturecká revoluce.

Prvním a zároveň posledním osmanským sultánem, který kdy navštívil západní Evropu, byl Abdülaziz (vládl 1861–1876). Tato 47 dní trvající cesta, uskutečněná v létě roku 1867, ho postupně zavedla do Paříže, Londýna, Bruselu a Vídně. Jeho soukromý železniční vůz se na perónu vídeňského nádraží objevil v neděli 28. července (podle britského historika Alana Palmera to bylo o den dříve). Sultána přišel osobně přivítat František Josef I., který jej následně doprovodil na zámek Schönbrunn, kde se celá výprava ubytovala. V Abdülazizově suitě, jež dohromady čítala 56 osob, byli i dva sultánovi synovci – korunní princ Murad a už zmiňovaný princ Abdülhamid. Delegace se v rakousko-uherské metropoli zdržela po dobu tří dnů. (ZDE)

Abdülaziz během svého vídeňského pobytu vykonal také několik oficiálních návštěv. Otázka tedy zní: „Mohli si členové osmanské dynastie udělat výlet i do (vzdušnou čarou) 340 km vzdálených Varů?“ K náročnému přesunu by muselo být využito kočáru taženého koňmi, neboť lázeňské město v té době nebylo napojeno na žádnou železniční síť. Dráha císaře Františka Josefa z Vídně do Plzně se sice teprve budovala, sultán ale mohl využít služeb Severní dráhy císaře Ferdinanda, jež v roce 1845 propojila Vídeň, Olomouc, Pardubice a Prahu. Cestování po této trati ovšem i tak trvalo dlouhých 16 hodin. (ZDE) Buštěhradská dráha, která od roku 1871 spojovala Karlovy Vary s pražskými Dejvicemi, zase v době Abdülazizovy návštěvy končila už na Kladně.

Koňské spřežení s kočárem je kapitolou samo o sobě. Ještě v 18. století činila průměrná rychlost tohoto dopravního prostředku pouhých 5,5 km/hod. Změnu přinesly až vozovky se zpevněným makadamovým povrchem, takže kolem roku 1820 už průměrná rychlost kočárů dosahovala 10 km/hod. Vezměme si třeba někdejší cestování rakouského kancléře Metternicha, jehož vůz zvládl za jediný den, tj. v čase mezi sedmou hodinou ranní a osmou hodinou večerní, urazit přibližně 130-140 km. Přesun z hlavního města monarchie na zámek v západočeském Kynžvartu tak zabral knížeti tři až čtyři dny. (ZDE) Tento příklad jsem uvedl záměrně, neboť si díky němu lze udělat poměrně relevantní představu o tom, jak dlouho by trvala cesta sultána Abdülazize z Vídně do Karlových Varů.

Jistě, 350 km dlouhou trasu z Londýna do Liverpoolu dokázaly kočáry zdolat za 24 hodin. To se psal rok 1880. Mějme ovšem na paměti, že v noci kočáry zpravidla nejezdily. Jejich akční rádius navíc omezovala i nutnost výměny koní, odpočinku kočího atd., což se naplno projevilo právě během cestování na delší vzdálenosti. (ZDE) Odpověď na výše položenou otázku je tudíž záporná, protože do třídenního nebo čtyřdenního okna by se sultán Abdülaziz v žádném případě nemohl vejít.

To nepřímo potvrzuje také jistý Halimi Efendi, který osmanského vládce při jeho evropském putování rovněž doprovázel. Efendiho zápisky nám poskytují velmi důležité svědectví. Vyplývá z nich, že se sultán pohyboval výlučně ve Vídni či v jejím bezprostředním okolí. Abdülazizův nabitý harmonogram zahrnoval účast na slavnostní hostině, procházku po zahradě schönbrunnského zámku, anebo přijímání zahraničních velvyslanců. (ZDE) Abdülaziz si našel čas i na prohlídku vídeňského muzea. Karlovy Vary bychom ale v sultánově itineráři hledali marně.

Díky pokračujícímu rozvoji železniční dopravy si přitom návštěvníci ze „země půlměsíce“ cestu do města nakonec přeci jenom našli, takže na sklonku existence Osmanské říše již byla v Karlových Varech přítomna početná turecká klientela. V této souvislosti nelze opomenout osobu pozdějšího zakladatele Turecké republiky a jejího prvního prezidenta Mustafy Kemala Atatürka, který se ve zdejších lázních léčil v červenci roku 1918. Budoucí státník ve volném čase četl francouzské romány a Marxův Kapitál. Došlo i na stolování s krajany, jelikož v té době tu bylo na ozdravném pobytu i mnoho dalších tureckých hostů. Společnost tehdy Mustafu Kemalovi dělal například ministr financí Mehmet Cavit Bey, novinář Hüseyin Cahit Yalçın, anebo paní Seniha Hanım Cemal. S chotí Cemala Paši – jednoho ze členů triumvirátu „Tří pašů“, který měl ve Varech i svého bratra, vedl generál rozpravu o postavení žen. (ZDE) V roce 1920 pobýval ve městě i bývalý osmanský velkovezír Damat Ferid Paša. (ZDE) Jména Abdülhamida II. a jeho strýce Abdülazize ale na seznamu tamních lázeňských hostů nenalezneme.

Jedna spojitost mezi západočeskými lázněmi a osmanskými sultány se však přesto nabízí. Představuje ji židovská rodina Moserů, jež v Karlových Varech od roku 1893 provozovala stejnojmennou sklárnu. Její zakladatel Ludwig Moser byl od roku 1901 dvorním dodavatelem uměleckého skla pro perského šáha Muzaffaruddína (vládl 1896–1907), který mu za to udělil Řád Slunce a lva. (ZDE) Císař František Josef I., jenž svou druhou (a poslední) návštěvu Karlových Varů uskutečnil v roce 1904, patřil také k předním zákazníkům této firmy. Sklárna Moser svoje křišťálové výrobky dodávala i na dvůr anglického krále Eduarda VII., portugalského krále Ludvíka I. a španělského krále Alfonse XIII.

Ve výčtu odběratelů „skla králů“ nechyběl ani sultán Abdülhamid II., pro jehož potřeby byl zhotoven křišťálový džbán se zlaceným horním okrajem. Džbán pochází ze série Royal 9000 z roku 1907, kterou továrna Moser vyráběla přímo pro monarchy. Kromě osmanského státního znaku jsou na něm vyobrazeny také iniciály A. H. (Abdul Hamid). Nádoba se v současnosti nachází ve sbírkách muzea paláce Dolmabahçe. (ZDE)

Karlovy Vary ale ve sledovaném období jednoho muslimského vladaře skutečně hostily. Byl jím právě výše zmíněný šáh Muzaffaruddín, který v nejznámějších českých lázních pobýval dokonce hned třikrát. Jeho první návštěva proběhla 15. září 1900. Šáh se tehdy léčil v Mariánských Lázních, a do Varů si zajel v rámci krátkého jednodenního výletu, během něhož povečeřel v Grandhotelu Pupp.

Na počátku června roku 1902 zavítal Muzaffaruddín do města podruhé, tentokrát se v něm ovšem rozhodl zdržet po dobu jednoho měsíce. Když šáhův luxusní vlak dorazil na Horní nádraží, karlovarští představitelé mu připravili vřelé uvítání. Před hotelem Savoy Westend, kde se jeho veličenstvo ubytovalo, byla při této příležitosti uspořádána vojenská přehlídka. Výpravu kromě perského panovníka a ministerského předsedy Mírzy Alího Asghara Chána tvořilo ještě dalších 52 osob. Nechyběl ani početný harém. Delegace si proto v hotelu pronajala celé jedno patro. Za zmínku jistě stojí i šáhova slabost pro modré květiny (zejména chrpy). Několik místních žen, najatých přímo samotným hoteliérem Antonem Aulichem, se tak každý večer pravidelně vydávalo se srpy a s nůšemi do zdejšího močálu u lesa pro modrý žabinec, anebo chodilo do nedalekých příkopů a strání trhat hadinec. Pugéty s čerstvými květy pak tyto ženy za rozednění dávaly do broušených váz, takže se vzácný host probouzel doslova uprostřed záplavy modré barvy. (ZDE)

Kádžárovský monarcha podnikal časté výlety po městě a okolí. Navštívil kromě jiného také Rozhlednu korunní princezny Stefanie (dnešní Goethova vyhlídka), krušnohorský vrch Vlčinec, obce Pernink a Pstruží, porcelánku Karla Knolla v Rybářích, Körnerův dub v Dalovicích, kavárny a restaurace Poštovní dvůr, Schönbrunn (Richmond) a Svatý Linhart anebo střelnici v Březové, kde se na jeho počest konala střelecká soutěž. Střelecký terč, který do soutěže věnoval sám Muzaffaruddín, je dnes vystaven v expozici Muzea Karlovy Vary. V lázeňském městě si šáh prohlédl i kinematograf. Byl rovněž hostem několika divadelních a operetních představení. Pro rakouskou arcivévodkyni Isabellu z Croy zase uspořádal slavnostní koncert perské hudby.

Druhý nejvýše postavený člen šáhova doprovodu, premiér Asghar Chán, měl prý údajně vstoupit do karlovarského zednářského spolku Munificentia, ačkoliv to bývá některými íránskými odborníky zpochybňováno. (ZDE) Jisté však je, že ve Varech pořídil předměty v celkové hodnotě 750 tisíc franků. To ovšem nebylo nic v porovnání s šáhem, který za nákup porcelánu, křišťálového skla, ošacení, krajek, zlata, šperků, luxusních suvenýrů z vřídlovce a loveckých pušek neváhal utratit několik milionů franků. V tamní pobočce Kreditní banky si kvůli tomu založil účet, kde měl uloženy tři miliony franků. (ZDE)

Muzaffaruddín ale ve městě nerozdával jenom peníze a řády. (ZDE) Na vlastní oči se o tom ostatně přesvědčil zdejší krejčovský mistr Felix Zawojski (Závojský), v jehož vyhlášeném módním ateliéru na Tržišti si nechal šáh ušít několik obleků spolu s prádlem pro celý svůj rozsáhlý doprovod. Spokojený vládce se krejčímu za jeho služby rozhodl odvděčit poněkud netradičním způsobem. Zawojskému udělil privilegium kdykoliv vejít do své zámecké komnaty, a především (v souladu s učením islámu) – mít až čtyři manželky. Tady se nicméně informace rozcházejí, neboť podle jiného zdroje měl Zawojski od šáha obdržet dekret, který mu dovoloval mít „pouze“ dvě manželky. Jak na celou záležitost zareagovala Zawojského žena, malířka Marie Stempierová, se mi bohužel zjistit nepodařilo.

Kromě toho se Zawojski od Muzaffaruddína dočkal ještě povýšení do šlechtického stavu. Pochopitelně, že došlo (jak jinak) též na udělení význačného perského řádu. (ZDE) Šáh Zawojskému na památku věnoval i svůj portrét v pozlaceném rámu s kádžárovskou korunou Kiani. (ZDE) Majitel stejnojmenného secesního domu byl mimochodem také velkým světoběžníkem, jenž působil v salónech mnoha zemí světa. Než se usadil ve Varech, žil mimo jiné v Alžírsku, Tunisku a Indii, a v neposlední řadě rovněž v šáhově domovské Persii. (ZDE)

Naposledy se Muzaffaruddín Šáh objevil ve Varech roku 1904, a i tentokrát přitom využil služeb hotelu Savoy Westend. Právě během třetí šáhovy návštěvy se udála již vzpomínaná příhoda s krejčovským mistrem Zawojským. V onom roce byla u schodiště před hotelem Savoy pořízena Muzaffaruddínova oficiální fotografie. Šáh je na ní zachycen s ustaraným výrazem ve tváři. Jako kdyby snad tušil, že se jeho život a spolu s ním i vláda nad Persií pomalu, ale jistě chýlí nezadržitelně ke konci. Na snímku sedí v křesle, v knoflíkové dírce svého kabátu má zasunutý karafiát, v pravé ruce svírá ratolest a v levé ruce drží vycházkovou hůl. Muzaffaruddín byl posledním íránským monarchou, kterého zastihla smrt ve vlastní zemi. (ZDE)

Zájemce o dané téma tímto odkazuji na článek historika Milana Augustina Perský šáh v Karlových Varech, který vyšel v Historickém sborníku Karlovarska III (1995). Šáhovým pobytem v Mariánských Lázních se pro změnu zabýval vlastivědný badatel Richard Švandrlík. (ZDE)

Napadla mě jedna zajímavá hypotéza. Co když karlovarskou mešitu ve skutečnosti nevybudovali pro sultána Abdülhamida II., ale pro šáha Muzaffaruddína. Nemohlo dojít k záměně těchto panovníků, vždyť oba dva vládli ve stejnou dobu? Představit si to určitě lze, zvláště, pokud by naším jediným vodítkem v této věci měly být např. blednoucí vzpomínky nějakého místního pamětníka. Když vezmu v potaz vzdálenost mezi hotelem Savoy Westend a promenádní ulicí Stará Louka, pak musím konstatovat, že šáh by to do mešity rozhodně daleko neměl. Hovoříme tu o necelém kilometru většinou mírného klesání. Lázeňský dům Felix Zawojski se navíc nachází jen sto metrů od předpokládané trasy kočáru. (ZDE)

Karlovy Vary byly oblíbenou lázeňskou destinací i mezi příslušníky egyptského panovnického dvora. Léčivé účinky zdejších minerálních pramenů oceňoval už chedív Ismaíl I. Paša (vládl 1863–1879). (ZDE) Město několikrát navštívil také jeho syn Fuád I. (vládl 1917–1936) a vnuk Abbás II. Hilmí (vládl 1892–1914). Pobývaly v něm i mnohé egyptské dvorní dámy a princezny. Zkusme proto nadále zůstat u teorie záměny. Mešita třeba sloužila členům dynastie Muhammada Alího. Byl to ostatně Ismaíl, kdo v roce 1869 pozval Františka Josefa I. do Egypta. Ten se mu mohl při jeho pozdější návštěvě Karlových Varů na oplátku odvděčit muslimskou modlitebnou. Nespletl si tedy náhodou někdo chedíva se sultánem? Příliš reálně to nezní, ale nezapomínejme, že „země na Nilu“ až do roku 1914 nominálně spadala pod Osmanskou říši.

Já osobně však za nejvíce důvěryhodnou pokládám úplně jinou variantu. Klíčovou úlohu v ní nesehrává perský šáh, ani egyptský chedív, nýbrž možná poněkud překvapivě – v západních Čechách nikdy nepobývající osmanský sultán Abdülhamid II.

Jak známo, druhá polovina 19. století se (nejen) v Karlových Varech nesla ve znamení budování nekatolických svatostánků. Náboženské objekty pro věřící z řad minoritních náboženství starého mocnářství zde tehdy rostly doslova jako houby po dešti. Svých modlitebních míst se postupně dočkali židé, protestanti, pravoslavní a muslimové.

Již v roce 1847 byly kvůli duchovním potřebám židovských lázeňských hostů upraveny prostory jednoho místního zahradního salonu. Malá modlitebna na návrší nad městem se později dočkala přestavby v maurském slohu. (ZDE) V době, kdy vyznavači judaismu začali tvořit přibližně desetinu populace Varů, už ale kapacitně nevyhovovala. Zmíněný problém vyřešila nová, velkolepá budova synagogy s orientálními prvky, vznikající mezi roky 1875–1877. (ZDE)

Z podnětu německé luteránské církve byl ve městě mezi lety 1854–1856 postaven evangelický kostel svatého Petra. Významnou roli přitom sehrála hraběnka von Schaumburg-Lippe, která na stavbu kostela bezplatně poskytla svůj pozemek. Patronem celého projektu se stal král Jiří V. Hannoverský. Modlitebna zprvu sloužila lázeňským hostům z řad všech nekatolických církví, avšak po odchodu anglikánů a pravoslavných do vlastního připadla luteránům. (ZDE)

První anglikánská svatyně v Karlových Varech spatřila světlo světa na začátku 60. let. Po necelých dvou desetiletích svojí existence ovšem musela ustoupit nové městské zástavbě. (ZDE) Sir Henry Killick ze společnosti movitých anglických návštěvníků proto v roce 1874 požádal o vybudování náhradního svatostánku. Díky následné finanční pomoci ze strany britských hostů tak ve Varech v letech 1876–1877 vyrostl kostel svatého Lukáše. (ZDE)

Pokud jde o ortodoxní křesťany, k prvním snahám o založení vlastního chrámu zde došlo už v průběhu 50. let. Jejich úsilí nakonec přineslo ovoce roku 1863, kdy byla v prostorách Českého sálu, tedy na místě dnešního hotelu Pupp, vysvěcena pravoslavná modlitebna. Velkou zásluhu na vzniku této svatyně měl ruský car Alexandr II. Jednalo se nicméně pouze o provizorní modlitebnu, kterou vždy po skončení lázeňské sezóny rozebrali. Celoroční praktikování bohoslužeb zajistil až teprve nový domovní chrám, otevřený v roce 1867. (ZDE) Na konci 19. století však již byli Rusové – hned po Němcích a Rakušanech, třetí největší skupinou hostů v „salonu Evropy“. Stávající budova s modlitební místností v prvním patře jim tím pádem nemohla nadále dostačovat. Mezi roky 1893–1898 se v Karlových Varech uskutečnila stavba chrámu svatého Petra a Pavla, ve své době nejvýznamnějšího a největšího pravoslavného kostela na západ od Ruska. Peníze na něj věnovala ruská a srbská klientela a šlechta. (ZDE)

Je tudíž docela dobře možné, že se Abdülhamid II. ve věci karlovarské mešity sám osobně angažoval. Jak už teď víme, tureckých, perských a arabských návštěvníků lázní postupem času přibývalo. Muslimští hosté se nejspíše obrátili na sultána korespondenčně s prosbou, aby za ně orodoval u vládce podunajské monarchie. Proč ale nejstarší doloženou mimopražskou mešitu na území českých zemí nezachycuje žádný dobový snímek anebo litografie? Vždyť ostatní sakrální objekty starého Karlsbadu objektivy fotoaparátů zaznamenaly. Jako nejpravděpodobnější vysvětlení se nabízí to, že šlo ve skutečnosti o modlitební místnost, a nikoliv o mešitu. Lukáš Svoboda, historik a kurátor sbírkových fondů Muzea Karlovy Vary, se v odpovědi na můj dotaz vyjádřil následovně: „V ulici Stará louka, ani v ulici Nová louka určitě žádná mešita nestála. Od poloviny 18. století je tam stálá zástavba, a kdyby tam nějaká mešita byla, určitě by se o ní všeobecně vědělo, protože to by byla událost srovnatelná s existencí mešity v Praze na Václavském náměstí. Je možné, že v některých hotelech byl nebo i dnes je prostor vyhrazený modlitbám.“

V pozdější korespondenci ale pan Svoboda nevyloučil, že by se zmíněná mešita mohla nacházet v některém ze sadů či parků v centru města. Možná jsem byl v chápání slov „stávala prý mezi kolonádou a hotelem Pupp“ až příliš doslovný, jelikož z nich vlastně není zřejmé, od jaké z pěti karlovarských kolonád máme počítat. Jestli již od Sadové, anebo až od Vřídelní atd. Ulice Stará louka se každopádně ukazuje být slepou uličkou. V takovém případě je nutné zaměřit svou pozornost k jiným lokalitám, především ke Skalníkovým sadům nad Mlýnskou kolonádou, což by do hry znovu vracelo verzi s perským šáhem Muzaffaruddínem. A to dosti výrazně, neboť hotel Savoy Westend stojí pouhých 200 metrů odsud!

Budování mešit na území předlitavské části Habsburské říše umožňoval Ústavní zákon (Staatsgrundgesetz) z roku 1867 a Zákon o uznání náboženských komunit (Anerkennungsgesetz) z roku 1874. První mešita v Předlitavsku byla postavena ve Vídni v roce 1887. Budovu, jejíž stavbu financovala přímo samotná vláda, využívali bosenští příslušníci c. k. armády. Další muslimská modlitebna, navštěvovaná převážně bosenskými a tureckými obchodníky, v 19. století existovala také v zalitavské Bratislavě.

Nemůžeme ovšem zcela vyloučit ani možnost, že sultán Abdülhamid II. cestu do Varů doopravdy plánoval. Koneckonců, o jeho návštěvě Rakouska-Uherska z přelomu července a srpna roku 1867 již byla řeč; kromě Vídně se tehdy Osmané zastavili ještě v Bratislavě, Budíně, Pešti, Osijeku a Oršavě. František Josef I. poté vykonal reciproční cestu po Osmanské říši, během níž navštívil Istanbul, Jaffu, Jeruzalém, Port Said, Ismáilíji, Suez, Káhiru a Alexandrii (říjen–listopad 1869). Habsburský císař byl vůbec prvním křesťanským panovníkem, který do metropole na Bosporu od jejího ovládnutí Turky zavítal. Sultán Abdülaziz mu daroval čtyři rukopisy z bývalé budínské Korvínovy knihovny, jichž se Osmané zmocnili v září 1526, čili nedlouho po bitvě u Moháče. (ZDE) V Egyptě císař úspěšně zdolal vrchol Cheopsovy pyramidy, a zúčastnil se také slavnostního otevření Suezského průplavu. (ZDE)

Úvaze o tom, že Abdülhamid II. návštěvu Karlových Varů skutečně zamýšlel, tak uvedené informace jednoznačně nahrávají. Za jejím zrušením potom mohlo stát několik rozličných faktorů. Jako nejpravděpodobnější se jeví tři následující: nestabilní vnitropolitická situace v Osmanské říši, rakousko-uherská okupace Bosny a Hercegoviny (1878), anebo onemocnění jednoho z monarchů.

Celá tahle záhada s mešitou ale může mít mnohem prostší vysvětlení. Je možné, že v Karlových Varech kdysi existoval objekt, který svým tvarem vzdáleně připomínal orientální stavbu – např. nějaký altán či pavilon, a lidová představivost z něj po uplynutí určité doby udělala mešitu. A nemusí se přitom nutně jednat o zaniklou věc. Názorným příkladem je Maierův gloriet, známý též pod jménem Jelení skok. Tento dřevěný vyhlídkový altán se vypíná na skalním ostrohu nad městem, shodou okolností nedaleko lázeňské kolonády (!) a Grandhotelu Pupp. V roce 1804 ho nechal vybudovat zámožný vídeňský obchodník a místní rodák Franz Maier. (ZDE) Architekt osmibokého altánku zůstává doposud neznámý, nejspíš však půjde o stavitele a truhlářského mistra Franze Knolla. Domyslet si na špici (hrotnici) jeho vysoké kuželové stříšky půlměsíc namísto větrné korouhve není zase až tak těžké, zvlášť při pohledu zespoda, ve směru od Staré louky. Historik a památkář Lubomír Zeman dokonce Maierův gloriet zařadil mezi orientální pavilony, a to právě kvůli pagodovitému vzhledu oné hrotnice. Ta se skládá ze čtyř nástavců ve tvaru paraplíček. Obojí samozřejmě evokuje hlavně Čínu, a nikoliv Blízký východ. Jenže, poznejte to ze vzdálenosti několika set metrů.

A když už jsem zmínil „Říši středu“, ze zmizelých staveb se ponejvíce nabízí čínský pavilon, který dal zřídit karlovarský měšťan Filip Valentin Keil. V první polovině 19. století stával v okrasné zahradě před průčelím Poštovního dvora. Díky dochovaným vyobrazením víme, že se jednalo o malou budovu obdélníkového půdorysu s jehlancovou střechou a pagodovitou hrotnicí. S trochou fantazie v ní lze vidět jakousi minimešitu. (ZDE)

Absence kopulí u obou dvou pavilonů ovšem danou teorii činí poněkud problematickou. Ve městě a okolí sice můžeme spatřit altány a pavilony, jež báněmi disponují, avšak splést si je s mešitou při sebelepší vůli zkrátka nejde, a to asi ani po vypití lahve zdejšího známého bylinného likéru (pravda, nezkoušel jsem). Mám tím jmenovitě na mysli altán Bellevue, altán pramene Svoboda, pavilon Horního zámeckého pramene i Dorotin altán, stejně jako dnes již neexistující pavilon Tereziina pramene. Společným jmenovatelem uvedených objektů je fakt, že žádný z nich není vyveden v orientálním stylu. Všechny tyto altány byly postaveny buďto v antikizujícím, klasicistním, empírovém anebo romantickém slohu – s nadsázkou řečeno, v Karlových Varech mají orientální pavilony bez kopulí, a „neorientální“ pavilony s kupolemi (či bez), což je přeci jen trochu paradox, vezmeme-li v potaz, že varianta „orientální altán/gloriet/pavilon s kupolí“ nám v celkovém výčtu chybí. Právě takovýto objekt by přitom mohl být onou ztracenou mešitou sultána Abdülhamida II.

Spekulace jsou v tomto případě zcela namístě. Dosud totiž nemám k dispozici zdroj, z něhož čerpal pan Robert Mikoláš, autor článku Musulmané v Čechách (Koktejl 1999/6). Ten na můj emailový dotaz bohužel neodpověděl. Na internetu navíc nelze o historické mešitě ve Varech nic bližšího dohledat. Nezbývá mi tedy, než se v dané záležitosti obrátit na tamní instituce. Dobové fotografie nebo pohlednice mohou rovněž poskytnout potřebné vodítko při hledání. Kdoví, třeba se některému ze čtenářů těchto řádků podaří zjistit něco konkrétnějšího.

Použitá literatura a další zdroje:

Milan Augustin. Perský šáh v Karlových Varech. In: Historický sborník Karlovarska III (1995).

Ömer Buğra Bilgi. Sultan Abdülaziz’s Journey to Europe. In: .tr Dergisi, č. 7 (2016).

Stanislav Burachovič. Karlovy Vary: lázeňská metropole západních Čech. Regia, Praha 2018.

Stanislav Burachovič. U pramenů se střídali králové, princezny i prezidenti. In: Karlovarské radniční listy (12/2010).

Mehmet Bahadir Dördüncü. Mecca-Medina: The Yildiz Albums of Sultan Abdulhamid II. Tughra Books, Istanbul 2006.

Jaroslav Fikar. Seriál čtvrtí: Westend. In: Karlovarské radniční listy (4/2012).

George W. Gawrych. The Young Atatürk: From Ottoman Soldier to Statesman of Turkey. I.B. Tauris, London 2013.

Nejdet (Necdet) Gök. The European travelegue of Sultan Abdülaziz Summarized from Halimi Efendi’s Notes. In: Turkish Area Studies Review: Bulletin of the Turkish Area Study Group, č. 2 (2003).

Dominic Green. Three Empires on the Nile: The Victorian Jihad, 1869-1899. Free Press, New York 2007.

Eva Hanyková. Historie secesního domu ZAWOJSKI. In: SpaMagazine (10/2006).

Andrew Mango. Atatürk: The Biography of the Founder of Modern Turkey. The Overlook Press, Woodstock, NY 2002.

Andrew Mango. From the Sultan to Atatürk: Turkey – The peace conferences of 1919-23 and their aftermath. Haus Publishing, London 2010.

Robert Mikoláš. Musulmané v Čechách. In: Koktejl (6/1999).

Alan Palmer. Twilight of the Habsburgs: The Life and Times of Emperor Francis Joseph. Atlantic Monthly Press, New York 1997.

James Raven (ed.). Lost Libraries: The Destruction of Great Book Collections Since Antiquity. Palgrave Macmillan, Basingstoke 2004.

Lubomír Zeman. Orientální pavilonky v Karlových Varech. In: Lenka Křesadlová, Michaela Letá a kol. Stavby s orientální tematikou v památkách zahradního umění v ČR. Národní památkový ústav, Kroměříž 2021.

E-mailová korespondence s Lukášem Svobodou [16-1-2020, 21-6-2021]