Článek
Ráno 2. prosince 1949 panovalo v Lamanšském průlivu syrové, šedivé ticho. Na hladině několik mil jižně od ostrova Wight se pohupoval mohutný černobílý trup lodi bez stěžňů. Z její zádě vlály bok po boku dvě vlajky, které si po staletí na světových mořích vjížděly do vlasů: britská válečná White Ensign a francouzská trikolóra. O pár minut později otřásla vlnami série podvodních explozí. Stará dáma se zachvěla, ale odmítla jít ke dnu. Jako by i po sto padesáti letech odmítala kapitulovat.
Ta loď se jmenovala HMS Implacable, ale na svět přišla v roce 1800 v loděnicích v Rochefortu jako Duguay-Trouin. Byla to klasická řadová loď se 74 děly, páteř francouzského loďstva v napoleonských válkách.
Na potopení 150 let staré dřevěné lodě potřebovali Britové nálože trhavin, dělostřelbu a útoky letectva. Dřevěný vrak ale Royal Navy ztrapnil. https://t.co/MXuvVjiERq
— Ondřej Fér (@ondrejfer) October 4, 2026
V osudný den 21. října 1805 u mysu Trafalgar tvořila součást předvoje admirála Dumanoira. Do samotného masakru v centru linie zasáhla pozdě, díky čemuž unikla zkáze, která potkala většinu spojené francouzsko-španělské flotily. Štěstěna ji však opustila o necelé dva týdny později. U španělského mysu Ortegal její malou eskadru dostihli Britové. Kapitán Claude-René Touffet padl v zuřivé dělostřelecké přestřelce a zmasakrovaná posádka byla nucena stáhnout vlajku. Loď byla odtažena do Plymouthu, opravena a zařazena do Royal Navy pod novým, příznačným jménem: Implacable – Nesmiřitelná.
Britům sloužila věrně po celou první polovinu 19. století, od bitev v Baltském moři až po blokádu syrského pobřeží. Když dřevěné plachetnice definitivně vyklidily pole parním strojům a pancíři, čekal ji osud ubytovací a výcvikové lodi.
Zatímco stovky jejích sester skončily v pecích nebo na dně moří jako cvičné terče, Implacable měla neuvěřitelné štěstí na lidi. Před sešrotováním ji na počátku 20. století zachránil soukromý mecenáš Wheatly Cobb, a tak se stalo, že se dožila poloviny 20. století. Byla vedle Nelsonovy HMS Victory jedinou přežívající řadovou lodí na světě, která pamatovala kouř a krev u Trafalgaru. A co víc – představovala jediný existující exemplář legendární francouzské školy válečného loďařství Sanéovy konstrukce.
Pak ale přišel rok 1945. Šest let totální války, kdy loď sloužila jako plovoucí sklad a ubikace bez elementární údržby, proměnilo její trup v tikající bombu. Voda prosakovala, dřevomorka hlodala v nosnících. Admirality spočítala účet za její záchranu a vybudování stálého suchého doku: zhruba 200 000 liber.
V zemi zdevastované blitzem, s fungujícím přídělovým systémem a vleklou uhelnou krizí, to byla astronomická částka. Vláda Clementa Attleeho peníze rezolutně odmítla. Britové v zoufalé snaze nabídli loď darem Francii – vezměte si svou národní relikvii zpět. Jenže poválečná Francie na tom byla ekonomicky ještě hůř a nabídku s těžkým srdcem odmítla. Dokonce i rozebrání na dřevo a kov bylo vyhodnoceno jako příliš drahé.
Zbývalo jediné, barbarské řešení: odtáhnout ji na hlubokou vodu a potopit.
Samotný akt exekuce se však změnil v pozoruhiodný trapas britských ozbrojených sil. Ženisté v jejím nitru odpálili silné nálože, které měly roztrhat kýl. Trvalo však neuvěřitelné tři hodiny, než se do trupu nahrnulo dost vody, aby začal klesat. Teprve odpoledne zmizela poslední paluba pod hladinou kanálu La Manche, a to až poté, co do lodi několik minut pálily válečné lodě - měly problém starou loď i jen zasáhnout. Ještě hůř si vedla letka námořního letectva. Nejprve vrak nemohla najít a když ho našla, spotřebovala letadla tolik paliva, že mohla podniknout jediný nálet, který docílil jednoho blízkého zásahu.
Veřejnost i tisk reagovaly směsí hanby a vzteku. Britská admirality dostala nálepku kulturních vandalů, kteří zničili to, co nedokázalo zničit ani britské dělostřelectvo u Ortegalu. Mělo to však jednu trpkou dohru: právě hanba z potopení Implacable zafungovala o pár let později jako budíček. Když v 50. letech hrozil zánik slavnému čajovému klipru Cutty Sark, Britové se zařekli, že podobnou ostudu už nikdy nedopustí – a loď zachránili. Byla ovšem anglická, a to byl rozdíl.
Námořní božstva barbarství Anglii neodpustila. Časy, kdy Británie vládla vlnám, dnes připomínají už jen muzejní lodě. Současné Royal Navy je slabé a jeho lodě přitahují pozornost zejména nekonečnou řadou ostudných havárií.
