Článek
Když se objeví fotografie kapitána nákladní lodi v plné uniformě, část lidí se podiví. Někdo napíše, že deset let jezdil na lodi na Lipně a nikoho v takovém oděvu neviděl. Jiný se zeptá, jestli to není přehnané, staromódní, nebo „hraní na námořníka“. Přitom jde o elementární věc: o to, kdo velí plavidlu na dálkových trasách, a jak se profesní odpovědnost a stavovská čest promítají navenek.
Rozdíl je přímočarý. „Výletní člun na přehradě, linková osobní loď a nákladní plavba na velkých evropských řekách či moři představují odlišné světy. Na dálkové nákladní plavbě má velitel plavidla specifickou roli, přímou právní odpovědnost a tradici, která nevznikla včera. Uniforma k této roli historicky patřila a patří,“ vysvětluje kapitán dálkové plavby Martin Rychlý ze společnosti Evropská vodní doprava.
Uniforma rozhodně není určena pro každodenní směnu u kormidla nebo tahání lan v dešti, ale zůstává viditelným symbolem dosažené kvalifikace, autority a respektu k řemeslu.
Odkaz staré školy: Profesor Brych
Podnět k ušití současné uniformy, kterou nosí třeba kapitán Rychlý, nevzešel z krejčovského rozmaru ani z touhy po laciné parádě. Stojí za ním legenda české plavby z děčínské školy – profesor Brych, kterému je dnes přes osmdesát let. „Člověk, který učil generace šífařů plavební nauku, znal labskou cestu z Čech do Hamburku doslova na kilometr přesně,“ přibližuje kapitán Rychlý s tím, že ještě před pár lety Brych připravoval adepty na kapitánské zkoušky i posádky pro zahraniční rejdařství.
Byl to právě profesor Brych, kdo po složení kapitánského patentu svému někdejšímu žákovi připomněl: „Teď jsi kapitán, měl bys mít uniformu, jak to bývalo zvykem.“ V někdejší ČSPL (Československé plavbě labské) byly služební stejnokroje standardem. Nešlo o manýru – byla to hrdost na profesi a důkaz, že práce na vodě má váhu. Profesor Brych ze svého archivu vytáhl původní předpisy, dobové fotografie, střihy a přesné výkresy hodnostního označení a výložek.
Montérky na reprezentaci
V zahraničí na Rýně či Dunaji, stejně jako v civilní osobní dopravě na Vltavě, kde rejdaři dbají na úroveň, kapitáni uniformy nosí běžně a říkají jim s nadsázkou „naše lepší montérky“. V nákladní plavbě se dnes nosí převážně civilní, pohodlné pracovní oblečení – funkční mikiny a trička. O to větší váhu má stejnokroj při výjimečných chvílích.
Kapitán si uniformu nebere k uvazování plavidla v komoře. Bere si ji na rodinné a společenské události – na svatby přátel nebo na životní jubileum svého otce, rovněž celoživotního šífaře, pro kterého pohled na syna v plné hodnosti znamenal okamžik ryzího dojetí.
A slouží také jako oficiální reprezentace profese. Když v ní kapitán přišel vyřizovat plavební doklady na Státní plavební správu v Praze, reakce vedení úřadu byla okamžitá: „Konečně je tady někdo, kdo umí uctívat naši profesi.“
Šaty dělají člověka
Komentáře odsuzující uniformu jako „zbytečnost“ nebo „hraní si na námořníka“ pramení z nepochopení. Ztráta smyslu pro formu vedla k tomu, že se ze společnosti téměř vytratil respekt k formálnímu oblečení obecně. Mnoho lidí má pocit, že uniforma je jen „vyfasovaný pracovní oděv“, a nedokážou rozklíčovat, kolik úsilí, znalostí a hrdosti za jedním kapitánským patentem stojí.
Uniforma není kostým z půjčovny pro divadelní frašku. Je to: výraz úcty k autoritě a řemeslu, které má staletá pravidla; odkaz učitelů, jako byl profesor Brych, kteří plavbě zasvětili život;m závazek k odpovědnosti, kterou na sebe velitel plavidla bere.
Pokud šaty dělají člověka, tak v případě kapitánské uniformy nedělají jen člověka, ale potvrzují stavovskou čest chlapa, který se postavil za kormidlo a ví, co jeho řemeslo znamená.
