Esesák pocházel z Čech, velel na britském území a skončil pod gilotinou

Jmenoval se Roland Puhr. Narodil se 21. ledna 1914 ve Starých Křečanech na dnešním Děčínsku. Byl občanem Československa, sloužil v československé armádě – a nakonec se z něj stal příslušník SS divize Totenkopf. Člověk, kterému byly připisovány desítky vražd vězňů koncentračních táborů. Jeho život skončil 15. dubna 1964 pod gilotinou v tehdy východoněmeckém (NDR) Lipsku.

Puhrův životopis je zajímavý mimo jiné tím, jak dobře kopíruje radikalizaci části sudetoněmeckého obyvatelstva Československa. V roce 1936 vstoupil do Sudetoněmecké strany Konrada Henleina. Současně ale stále existoval uvnitř československého státu a absolvoval službu v jeho armádě.

V roce 1938, zatímco jeho česky mluvící spoluobčané mašírovali do pevností bránit vlast, Puhr dezertoval a přešel na německou stranu. Po obsazení českého pohraničí a následném rozpadu Československa se stal členem NSDAP a SS.

A nikoli ledajaké části SS. Puhr sloužil u SS-Totenkopfverbände – jednotek označovaných charakteristickým symbolem umrlčí lebky. Právě tyto jednotky tvořily jednu z hlavních personálních opor nacistického systému koncentračních táborů.

SS totiž nebyla pouze elitní vojenská organizace, jak ji někdy zkresleně prezentuje poválečná populární kultura. Pod vedením školometského pedanta Heinricha Himmlera vyrostla v rozsáhlý represivní aparát nacistického státu. Pod SS spadala bezpečnostní a policejní struktura režimu, Waffen-SS i systém koncentračních táborů.

Totenkopfverbände představovaly jeho zvlášť temnou část. Jejich příslušníci byli určeni k ostraze táborů a k zacházení s lidmi, které nacistický stát vyřadil ze společnosti. A právě do tohoto systému vstoupil muž narozený ve Starých Křečanech.

Jedním z míst Puhrovy služby byl koncentrační tábor Sachsenhausen nedaleko Berlína. Tábor vznikl v roce 1936 a vzhledem ke své poloze poblíž hlavního města nacistické říše měl mimořádný význam. Nebyl pouze vězením. Sachsenhausen byl součástí širšího systému nucené práce, teroru a likvidace lidí považovaných režimem za nepřátele.

Po německém útoku na Sovětský svaz se tábor stal také místem masového vraždění sovětských válečných zajatců. Právě tady se Puhr podle pozdějších vyšetřovatelů a soudu změnil z příslušníka represivního aparátu v přímého pachatele vražd - a to je velký rozdíl. Puhr nebyl pachatelem od psacího stolu jako Eichmann, ale koneckonců taky dioskurové černého bratrstva Himmler a Heydrich.

Jednou z jeho obětí měl být Karl Tuppy, rakouský státní zástupce spojený před válkou se stíháním nacistů odpovědných za vraždu rakouského kancléře Engelberta Dollfusse. Tuppy se nacistům dostal do rukou a skončil v Sachsenhausenu. Tam byl příslušníky SS brutálně zavražděn. Mezi muži, kteří se na jeho smrti podíleli, byl podle poválečného vyšetřování také Roland Puhr.

Sachsenhausen však nebyl konečnou stanicí jeho kariéry.

Název „stavební brigáda“ zní téměř nevinně. Ve skutečnosti šlo o další způsob, jakým SS využívala vězně koncentračních táborů jako otrockou pracovní sílu.

SS-Baubrigaden vznikaly od roku 1942. Jejich vězni byli přesouváni podle aktuálních potřeb nacistického státu. V německých městech například odklízeli trosky po spojeneckém bombardování, vyprošťovali mrtvá těla a byli nasazováni i na mimořádně nebezpečné práce.

I. SS-Baubrigade působila mimo jiné v Düsseldorfu a Duisburgu, dokud v únoru 1943 nepřišel rozkaz k přesunu. Přibližně tisíc vězňů mělo opustit Německo, jejich cílem byl malý ostrov v Lamanšském průlivu.

A právě tady začíná možná nejméně známá část příběhu Rolanda Puhra.

Alderney je malý ostrov patřící mezi Normanské ostrovy. Leží pouhých několik kilometrů od francouzského pobřeží, přitom je britským korunním závislým územím.

Když v roce 1940 padla Francie, britská vláda rozhodla, že Normanské ostrovy nebude vojensky bránit. Téměř celé obyvatelstvo Alderney bylo evakuováno a německá armáda ostrov obsadila prakticky bez odporu. Hitler měl pro Normanské ostrovy zvláštní slabost. Byly jedinou částí britských ostrovů, kterou Německo během války okupovalo, a nacisté je začali mohutně opevňovat, Alderney se tak stal součástí Atlantického valu.

Na ostrově vznikaly betonové bunkry, dělostřelecká postavení, protiletecké kryty a další fortifikace. Někdo je ovšem musel postavit. Tím někým byly tisíce nuceně nasazených pracovníků a vězňů přivezených z okupované Evropy. Na ostrově vznikly čtyři hlavní tábory pojmenované podle německých ostrovů: Borkum, Helgoland, Norderney a Sylt.

Právě poslední jmenovaný se stal symbolem nejtemnější kapitoly okupace Alderney. Sylt vznikl v roce 1942 původně jako pracovní tábor řízený Organisation Todt, obrovskou nacistickou stavební organizací zajišťující strategické projekty režimu. Zpočátku šlo o poměrně malý areál. Archeologové identifikovali v jeho první fázi pouhých několik budov.

Už tehdy měl Sylt děsivou pověst. Jeden z bývalých vězňů později vzpomínal, že šlo o tábor, kterého se ostatní vězni báli nejvíce.

Pak přišel březen 1943. Na Alderney dorazila I. SS-Baubrigade s přibližně tisícovkou vězňů transportovaných přes Sachsenhausen a Neuengamme.

Sylt převzala SS Totenkopf a z pracovního tábora se stal koncentrační tábor, pobočka systému Neuengamme. Mezi vězni byli Rusové, Ukrajinci, Poláci, Němci, Nizozemci, Češi a Francouzi. Mnozí byli vedeni jako političtí vězni. Jedním z prvních velitelů tábora byl Roland Puhr.

Rodák ze Starých Křečan to dotáhl až do La Manche.

Úkolem vězňů bylo budovat německá opevnění. Práce byla extrémně těžká a probíhala v režimu, v němž se kombinovala fyzická dřina, nedostatek potravy, nemoci a násilí dozorců. Svědectví shromážděná po válce popisovala bití, útoky psů i střelbu do vězňů.

Sylt se mezitím měnil také co do „urbanismu.“ Původně malý tábor byl rozšířen, takže do léta 1943 zde vzniklo kolem pětadvaceti staveb. Přibyly strážní věže, další ploty z ostnatého drátu a samostatná část pro příslušníky SS. Tábor byl rozdělen na svět vězňů a svět jejich strážců.

Podmínky byly natolik špatné, že někteří vězni po příjezdu neměli ani místo v barácích a podle dochovaných svědectví museli po určitou dobu spát venku.

To všechno se odehrávalo na území britské Koruny. Dnes International Holocaust Remembrance Alliance uvádí, že na Alderney bylo během německé okupace dopraveno nejméně přibližně 7 600 až 7 800 lidí. Novější výzkumy odhadují počet mrtvých na celém ostrově přibližně mezi 640 a více než tisícem.

Ne všichni byli vězni koncentračních táborů a ne všichni zemřeli v Syltu. Alderney představoval celý systém táborů a nucené práce. Sylt však patřil k jeho nejbrutálnějším částem.

V červnu 1944, krátce po spojeneckém vylodění v Normandii, začala SS Sylt vyklízet. Stovky přeživších vězňů byly odvezeny zpět na evropskou pevninu. Němci tábor postupně rozebrali, a když britské jednotky v květnu 1945 převzaly Alderney zpátky pod vládu Jeho Veličenstva, z velké části už neexistoval.

A pak následovala zvláštní kapitola poválečného zapomínání. Britové události na Alderney vyšetřovali a shromáždili svědectví popisující vraždy, bití a další násilí. K významným soudním procesům kvůli Syltu však nedošlo.

Historie táborů postupně ustoupila do pozadí. Až moderní historický a archeologický výzkum umožnil rekonstruovat, co se na ostrově skutečně nacházelo. Pomocí leteckých fotografií, archivních dokumentů, lidarového měření, geofyzikálních metod a 3D modelování archeologové znovu sestavili plán Syltu. Pod vegetací stále existují základy baráků, schody, části oplocení a další pozůstatky.

Dodnes stojí také původní sloupy vstupní brány. Na jednom z nich je pamětní deska věnovaná lidem, kteří zde byli drženi jako otrocká pracovní síla.

Roland Puhr se mezitím po skončení války postaral především o to, aby jeho minulost zmizela spolu s ním. Použil falešné dokumenty a usadil se poněkud překvapivě ve východním Německu. NDR nepatřila mezi oblíbené destinace válečných zločinců na útěku.

Možná proto dokázal Roland Puhr léta prožít pod falešnou identitou. Spravedlnost ho dostihla až v červnu 1963. Východoněmecké úřady Puhra zatkly a před soudem se začala rekonstruovat jeho minulost – především vraždy spáchané v Sachsenhausenu a činnost I. SS-Baubrigade.

Dne 16. prosince 1963 jej okresní soud v Neubrandenburgu odsoudil k smrti. Puhr požádal o milost, kterou Walter Ulbricht odmítl.

Patnáctého dubna 1964 přivedli Rolanda Puhra do centrálního popraviště Německé demokratické republiky v Lipsku.

Možná mu hlavou probíhal celý jeho život: Od dětských krůčků ve Starých Křečanech prošel za padesát let života neobyčejnou cestu. Narodil se jako poddaný rakouského císaře a stal se občanem Československa.

Sloužil v československé armádě, ale přidal se k Henleinovi. Dezertoval. Stal se nacistou. Vstoupil do SS. Sloužil v systému koncentračních táborů.

Vraždil vězně.

Dostal se až na okupované britské území a stal se velitelem tábora nucených pracovníků a vězňů. Po válce se ukryl. A nakonec ho stát, v němž se skrýval, odsoudil k smrti.

Život Rolanda Puhra skončil 15. dubna 1964 v Lipsku pod gilotinou, kterou tu nainstalovali ještě nacisté. Mezitím v USA prodali první Ford Mustang a Beatles obsadili první čtyři místa hitparád svými písněmi. Svět si zpíval „money can’t buy me love“ - není to celé trochu paradoxní?

Wikipedia - https://en.wikipedia.org/wiki/Roland_Puhr

Wachman, N.: https://scienzepolitiche.unical.it/bacheca/archivio/materiale/2467/Materiali%20didattici%20corso%20magistrale%200756%20-%20a.a.%202016-2017/Nikolaus_Wachsmann-KL_A_History_of_the_Nazi_Concen2.pdf

ND Archiv: https://www.nd-archiv.de/ausgabe/1963-12-14