Článek
Násilná smrt panovníka byla součástí středověkých dějin, o vraždu se ale jednalo daleko méně často, než jak se může zdát. Například francouzské dějiny můžeme mít spojené s politicky motivovanými mordy králů Jindřicha III. (1589) a Jindřicha IV. (1610). Statistika ale ukazuje, že co do nepřirozeného úmrtí francouzským panovníkům více než dýka vraha byly pády z koně, nehody na lovu a úder do hlavy o futro dveří.
V době, které se věnujeme, tedy v jedenáctém, dvanáctém a třináctém století, byla vraždy motivovaná politicky vzácná. Daleko častěji se jednalo o emocionální čin, motivovaný mnohdy ryze osobními motivy. Takové byly všechny vraždy českých panovníků: Jaromír byl roku 1035 ponižujícím způsobem zabit z pomsty za veřejné osočení členů rodu Vršovců. Osobní spory najdeme v pozadí smrti Břetislava II. (1100) a Svatopluka (1109) a asi i svatého Václava (935) a Václava III. (1306).
Mladší syn Filip králem
Emoce hrály roli i ve vraždě římského krále Filipa.
Filip Švábský, jeden z mladších synů pověstného Fridricha Barbarossy, se římským králem stal poté, co rychle po sobě zemřel jeho císařský otec a bratr Jindřich. Dědicem impéria rodu Štaufů se stal Filipův malý, teprve dvouletý synovec, a právě tato situace Filipa přiměla, aby se sám zapojil do velké politiky. Otcovské dědictví musel hájit proti celé řadě tvrdých protivníků. Potýkal se s protikrálem Otou, za kterým stála mocná Anglie. Překážky do cesty mu kladl papež Inocenc III., jeden z nejmocnějších a nejzdatnějších mužů, kteří kdy vstoupili do řady nástupců svatého Petra. Ze strany říšských knížat pak musel Filip čelit odstředivým tendencím coby reakci na desetiletí tuhé centralizace ze strany císařů Fridricha a Jindřicha.
Přesto se Filip nakonec dokázal prosadit. Dílem mu pomohla válečná štěstěna, jeho úspěch však tkvěl v čemsi nečekaném – Filip Švábský byl totiž podle všech svědectví to, čemu bychom dnes řekli „milý člověk.“ Ve světě, kterému svou vůli vnucovali zejména brutální válečníci, se nebál vzít do ruky meč, ale válčil nerad a snažil se, aby jeho tažení byla co nejkratší. Jeho rytířství bylo především záležitostí morálních hodnot. Povinnost hájit slabé a bezbranné a hájit právo bral mimořádně vážně. O jeho slibech by se dalo říct totéž, o co sobě řekl o sto let později Jindřich Lucemburský: „Neporušuji slib, který jsem jednou vyslovil a podal na něj pravici.“
Svým způsobem byl Filip celebritou oněch časů. Na svém dvoře hostil všechny tehdejší mistry pera, kteří vděčně opěvovali královy ctnosti. Psalo se také o lásce – a v tomto směru byla Filipova pověst bez kazu. V době, kdy hned několik evropských panovníků veřejně řešilo svoje manželské trable a hned dva, český Přemysl Otakar a francouzský Filip Augustus žili v otevřené bigamii, platilo manželství Filipa Švábského a jeho byzantské choti Ireny Angeliny za vzorné a harmonické.
První letní den
Dne 21. června 1208 krále během soukromého slyšení napadl falckrabě Ota z Wittelsbachu. Prořízl králi hrdlo a potřísněný krví se dal na útěk. Mentálně značně nestabilní falckrabě už v minulosti svým prudkým temperamentem vyvolával neshody. K vraždě římského krále ho přiměl pocit, že se Filip snaží překazit plán jeho sňatku.
Evropa ztuhla zděšením. Naděje na mír a shodu mezi evropskými feudály se rozplynula, opět se rozhořela stará záští.
Zděšená vdova Irena zavražděného krále následovala na onen svět do několika týdnů. Z čtyř osiřelých dcer se Beatrix provdala za největšího soka svého otce Otu Brunšvického a zanedlouho po svatbě zemřela. Marie putovala za manželem do Brabantska, Alžběta do Aragonie. Kunhuta se vydala na dvůr svého vyhlédnutého manžela. Nebyl jím nikdo jiný než Václav, dědic českého královského trůnu. Čekalo ji dlouhé a nejspíše šťastné manželství, jehož plodem byl mimo jiné král železný a zlatý Přemysl Otakar II.
Hrob Filipa Švábského se nachází ve Špýru. Když byl roku 1900 otevřen, zjistilo se, že mrtvola římského krále byla zavinuta do množství vzácných látek. I přes nedobrý stav kosterních pozůstatků tehdejší archeologové mohli usoudit, že náleží muži asi třicetiletému, vysokému 175 centimetrů. Na lebce stále byly kadeře světlých vlasů.
Všeobecně vnímaná obava, že druhý kníže míru, jakým se jevil být Filip, v Evropě není, se ukázala pravdivá. Římské císařství čekalo vzepětí pod vládou Filipova synovce Fridricha a potom dlouhý, ničivý úpadek moci. Řečeno s Goethem a Schillerem: „Ta strašná doba bez práva, ta strašná doba bezkráloví.“
