Článek
10. července 2011 se v bouři na Volze potopila pasažérská loď Bulgaria, zahynulo nejméně 122 lidí. Počet obětí mohl být nižší, pokud by nedošlo k neslýchanému. Kapitáni hned několika proplouvajících lodí katastrofu ignorovali a neposkytli pomoc. Porušili tak nejposvátnější zákon námořníků.
Loď Bulgaria po pravdě řečeno v roce 2011 měla být ve šrotu. Postavili ji v roce 1955 v loděnicích ve slovenském Komárnu, tehdy v Československu. Katastrofa Bulgarie se nás tedy může týkat tak říkajíc osobně. Loď typu 785/OL800 byla postavena s tonáží 1003 tun, byla 80 metrů dlouhá, dvojice dieselů jí dávala rychlost 11 uzlů. Na dvou palubách mohlo cestovat 233 pasažérů, přičemž tento počet byl při rekonstrukci snížen. Celou kariéru loď strávila na Volze, v poslední etapě kariéry na trase spojující Kazaň s městem Bolgar. Posledním provozovatelem byla společnost OOO Argorechtur – jak se po katastrofě ukázalo, neměla k provozování lodě odpovídající licenci.
Osudného 10. července 2011 se Bulgaria plavila po rozlehlé hladině Kujbyševské přehrady. Jedná se o obrovskou vodní prostoru vzniklou po přehrazení Volhy kvůli stavbě hydroelektráren. Přehrada měří v nejširším místě 35 kilometrů, dlouhá je 500 kilometrů. Její plocha činí 6 500 kilometrů čtverečních, hloubka je průměrně osm metrů, přičemž nejhlubší místo přehrady leží 41 metrů pod hladinou. Obecně se přehradě říká Kujbyševské moře. Snad to může znít nadsazeně, faktem ale je, že na tak rozlehlé vodní ploše už začínají platit mořské meteorologické zákonitosti. Jinak řečeno, bouře se na takto velké přehradě může projevit stejně jako na moři. A právě to se stalo Bulgarii osudným.
Červenec 2011 byl na Kujbyševském moři mimořádně parný, provázený bouřkami. Bulgaria vyplula kolem poledne, kdy bylo horko skutečně nesnesitelné. Protože loď nebyla vybavená klimatizací, cestující si po celé délce lodi otevřeli okénka. Proudící vzduch alespoň trochu ochlazoval rozpálený vnitřek lodi. Když se začalo kazit počasí, posádka Bulgarie měla všechna okna zavřít, ale to se nestalo. Loď byla navíc postavena pro říční dopravu, která nepočítá se znatelnými vlnami. Spodní řada oken tak byla jen několik centimetrů nad čárou ponoru lodi. Ta měla malý ponor a vysokou nadhladinovou část. Jinak řečeno, její metacentrická výška byla velká – pokud se loď začala naklánět, těžká nástavba brzy začala působit jako kyvadlo.
Jak se počasí zhoršovalo a hladina Kujbyševského moře se začala chovat jako skutečné moře, kapitán se pokusil loď otočit po směru větru. To byla osudová chyba. Při pokusu o obrat se loď pod náporem větru naklonila a na levoboční příď se otevřenými okénky vehnala zpěněná voda. Hydrodynamika pak udělala svoje. Bulgaria se naklonila na levý bok, těžká nástavba pohybu přidala dynamiku. Byl překonán „bod návratu,“ ze kterého se loď ještě dokáže napřímit. „Loď se převrátila bez varování,“ vypověděl jeden z pasažérů. Bulgaria se několik minut převrácená udržela na hladině, potom klesla na dno, které zde je dvacet metrů pod hladinou. Bylo několik minut po druhé hodině odpoledne, 10. července 2011.
Oficiálně při katastrofě zahynulo 122 osob, z toho padesát dětí. Jde o číslo stanovené na základě vylovených mrtvol, skutečný počet obětí může být o něco větší. Zahynul i kapitán Bulgarie Alexander Ostrovskij. Jeho tělo našli záchranáři na velitelském můstku – kapitán šel ke dnu se svou lodí. Zachránilo se 79 lidí. Dva vylovily rybářské čluny, jeden doplaval ke tři kilometry vzdálenému břehu. 76 lidí zachránila výletní loď Arabella, která na místo katastrofy přispěchala asi třicet minut po neštěstí.
Arabella ale nebyla první lodí na místě katastrofy. Kujbyševské moře je velice frekventované, představuje jednu z hlavních komunikačních tepen oblasti. Místem potopení Bulgarie postupně proplulo hned několik lodí: tankery Volgoněft 104 a Volgoněft 38, nákladní loď Arbat, tažný remorkér Dunajskij 66. Žádná z těchto lodí neučinila jakýkoliv pokus přispět trosečníkům, kteří bojovali o život ve vodě. Před soudem nicméně skončil pouze kapitán remorkéru Dunajskij 66 Alexander Jegorov. Ten před soudem svoje rozhodnutí odůvodňoval tím, že jeho remorkér táhl dvě plně naložené barže a měl minimální posádku. Jegorov předpokládal, že na pomoc přispěchají lodě v okolí a proto se rozhodl svoje neobratné plavidlo radši nezkoušet zastavit, aby nepřekážel. Z právního hlediska to nestačilo. Článek 270 ruského trestního řádu (a stejně tak nepsaný zákon moře) říká, že loď má právo odepřít pomoc pouze pokud by tím ohrozila svoje vlastní pasažéry. Přesto se Jegorovově argumentaci nedá upřít logika. Na místě se skutečně nacházely lépe vybavené lodě s možností alespoň spustit záchranné čluny – místo toho ale pluly dál. Jejich kapitáni odepřeli pomoc trosečníkům. Nic horšího už kapitán udělat nemůže.
Hlavní dil viny ale zůstává na kapitánovi Bulgarie a rejdařství. Bulgaria vyplula už s náklonem, zřejmě byly nerovnoměrně naplněny nádrže s palivem. Jeden z motorů vynechával. Elektrická instalace byla zastaralá a v minutách před katastrofou úplně přestala fungovat. A především – Bulgaria konstrukčně nebyla schopná zvládnout podmínky na Kujbyševském moři. Jako pokaždé po podobné katastrofě odpovědná místa vyhlásila boj šlendriánu. Ve skutečnosti se ale nestalo nic. Nebyl zveřejněn dokonce ani protokol z prohlídky vraku Bulgarie. Je jen otázkou času, kdy se tedy podobná katastrofa bude opakovat.
