Článek
Devětadvacátý říjnový den roku 1955 mohl sloužit jako ukázka toho, jak krásný může být černomořský podzim. Válečný přístav vypadal jako oáza klidu, ostré siluety plavidel se odrážely od bílé plochy budov. V jediném okamžiku se ale všechno změnilo. Sevastopolem zazněl tlumený zvuk výbuchu.
Na tento zvuk staré město s pohnutou historií už skoro zapomnělo. Od konce druhé světové války uplynulo deset let, poničená země se vzpamatovala z nejhoršího, rány se zacelovaly. Už více než dva roky žil Sovětský svaz zbaven tyranské vlády diktárora Josifa Stalina. O nástupnictví se nějakou dobu přetahovalo několik jeho bývalých spolupracovníků. Z palácových bojů mezi muži, z nichž každý by za svou spoluvinu na Stalinových zločinech zasloužil pověstný „ne jeden, ale tisíc provazů,“ vyšel jako vítěz Ukrajinec Nikita Chruščov. Ještě se čekalo na jeho slavný projev, ve kterém odhalil Stalinovy zločiny, země si ale skoro hmatatelně oddychla. Pamětníci poutavě popisují, jak zejména v jižních částech Sovětského svazu se lidé znovu začínali radovat ze života.
Pohotoví přihlížející si stačili všimnout, jak se u přídě bitevní lodi Novorossijsk k nebi zvedá sloup zpěněné vody smíšené s přístavním bahnem. Vzduchem vířily kusy rozervaných ocelových plátů. Celý svět jakoby na okamžik ztichnul. Pak se ozvaly první vyděšené výkřiky, v přístavu zavládl zmatek. V prvních minutách po explozi nebylo jasné, co bylo její příčinou. Mohlo se jednat o začátek nepřátelského útoku na strategický přístav, tragické neštěstí i sabotáž. Zatímco tykadla radiolokátorů prohledávala jasnou oblohu, zda neskrývá nepřátelské letadla a desítky oči hledaly periskop případné ponorky, masivní tmavě šedý trup bitevní lodě se začal propadat přídí pod hladinu, zatímco se celá loď současně zvolna pokládala na bok.
První život
Novorossijsk roku 1955 rozhodně nebyl posledním výkřikem námořního stavitelství. Spíše naopak, loď byla zastaralá už při začátku První světové války, které se účastnila ještě pod italskou vlajkou. Původně se totiž Novorossijsk jmenoval Giulio Caesare a na vodu ho spustili roku 1911 jako součást souboje, který mezi sebou na dálku sváděla Itálie a Francie o nadvládu nad Středozemním mořem. Caesare odpovídal parametrům první generace moderních bitevních lodí zvaných podle svého anglického vzoru dreadnoughty: 176 metrů dlouhá loď byla chráněna pancířem, jehož síla dosahovala až 280 milimetrů. Hlavní výzbroj tvořilo neobvyklých třináct děl ráže 305 milimetrů, nejvyšší rychlost činila jednadvacet uzlů. Dokončení bitevní lodě se nicméně táhlo až do roku 1914. Když Giulio Caesare vyplul na svou první plavbu, hlavní námořní velmoci té doby již měly ve službě další generaci bitevních lodí, rychlejších, silněji vyzbrojených i důkladněji pancéřovaných.
Zastaralost koncepce i podezření, že italské bitevní lodě mají problémy se strukturální pevností trupu, se během Velké války nikdy neprojevily ani nepotvrdily. Giulio Caesare se vůbec nedostal na dohled nepřítele, jeho těžká děla pálila jen při občasných cvičných střelbách. Přesto se objevila varovná znamení.
Roku 1916 se po explozi muničního skladu v tatranském přístavu potopil Leonardo da Vinci, sesterská loď Giulia Caesara. Záchranné práce ukázaly, že konstrukce bitevních lodí této třídy vykazuje nízkou míru odolnosti vůči podélnému namáhání trupu. Palubní krytina měla tendenci vyboulit se a pancéřové desky praskaly, místo aby absorbovaly tlak.
Velení italského námořnictva uvažovalo o tom, že lodě nechá odpovídajícím způsobem rekonstruovat, ale na rekonstrukci vzhledem k nedostatku financí a tradičnímu poválečnému pacifismu ještě dlouhá léta nedošlo. Pro mírové operace ve slunném Středozemí docela stačilo, aby loď pěkně vypadala - a tento požadavek Giulio Caesare se svými elegantními symetrickými liniemi rozhodně splňoval.
Druhý život
Změnu přinesla až expanzivní politika, ke které Itálii nasměroval diktátor Benito Mussolini. Ten pro svoje výboje potřeboval nejen armádu a letectvo, ale také válečné námořnictvo. To však bylo svázáno londýnskými a washingtonskými smlouvami, které na začátku dvacátých let minulého století omezily stavbu válečných lodí.
Co však nijak omezeno nebylo, byly rekonstrukce lodí. V případě lodě Giulio Caesare a jejích sesterských lodí šlo o přestavbu, která neměla a dodnes nemá obdoby. Italští inženýři připravili projekt, který trval pět let a ve kterém vznikla v podstatě zcela nová plavidla. Giulio Caesare dostal novou, o deset metrů delší příď. Na bočních dnech lodě se objevily Puglieseho válce, sloužící k absorbci výbuchů torpéd. Novou koncepci dostalo pancéřování, dýchavičné parní stroje uvolnily místo turbínám, díky kterým loď dokázala plout rychlostí 27 uzlů. Zcela nové byly nástavby, počet hlavních děl se snížil na deset a jejich ráže se zvýšila na 320 milimetrů. Jak vidno, Italové šikovně obešli mezinárodní smlouvy a zatímco ostatní námořní velmoci jen opravovaly a modernizovaly stárnoucí dreadnoughty, postavili nová plavidla.
Když se roku 1940 Itálie na straně Osy zapojila do bojů druhé světové války, mělo její loďstvo nad hlavním soupeřem, Velkou Británií, početní i kvalitativní převahu. Ta se ale poměrně rychle rozplynula.
Početní převaha byla redukována, když Britové odvážným překvapivým útokem torpédových bombardérů na přístav Taranto vyřadili z provozu značnou část italského bitevního loďstva. Současně se italští velitelé museli vyrovnávat s několika omezeními. Aktivitu loďstva postupem času stále více omezoval nedostatek pohonných hmot. Itálie nedokázala držet krok s technologickým vývojem, takže její lodě postrádaly radar, současně italská admiralita fatálně podcenila leteckou moc. Nezanedbatelnou roli hrála i Mussoliniho obava ze ztráty prestiže spojené s potopením některého z bitevních plavidel. Italští admirálové se tak chtě nechtě museli snažit zejména neztratit žádnou vlastní loď, zatímco Angličanům šlo především o to zvítězit.
Nadřazený pohled Angličanů na italské námořnictvo je samozřejmě zkreslující. Ve skutečnosti italské loďstvo během celého středomořského tažení v letech 1940 až 1943 představovalo významnou veličinu a Angličané je nikdy nepodceňovali. A Italové, pokud už k boji došlo, bojovali s vysokou profesionalitou, statečně a jejich výkon si zaslouží uznání.
To platí i o posádce bitevní lodi Giulio Caesare. Ta eskortovala konvoje do severní Afriky, střetla se s nepřítelem v bitvách u mysu Spartivento a Syrském zálivu. Od roku 1942 sloužila jako cvičná loď a po italské kapitulaci v září 1943 odplula na Maltu, kde byla internována.
Loď byla třicet let stará, opotřebovaná a zdálo se, že ji čeká už jen poslední cesta do šrotu. Velká politika ale rozhodla jinak a dala lodi třetí život.
Třetí život
Zatímco se svět zmítal v orgiích válečného ničení, Giulio Caesare poklidně rezivěl v albánském přístavu Vlöre daleko za frontovými liniemi. O další osud lodě se mezitím odehrávala diplomatická bitva, v níž nakonec zvítězil Sovětský svaz. Ten si jako část odměny za podíl na vítězství nad silami Osy nárokoval plavidla poražených států. Protože německé i japonské válečné námořnictvo představovaly v roce 1945 v podstatě jen hromadu šrotu (pokud pomineme výjimečně výkonné německé ponorky typů XXI a XXIII), mohlo se jednat jen o lodě italské, mezi nimi i Giulio Caesare.
Jednání se táhla do roku 1949, kdy se do Albánie dostavila skupina sovětských důstojníků, aby Giulio Caesare oficiálně převzala do služby rudého námořnictva, nejprve pod jménem Z11, poté Novorossijsk. Tak začal třetí, nejkratší a také nejzáhadnější život bitevní lodě.
Sovětský svaz k touze po italské bitevní lodi nevedly vojenské důvody. Novorossijsk měl působit v uzavřených prostorech Černého moře, kde se bitevní loď musela nezbytně stát snadnou kořistí případných leteckých či raketových útoků. Plavidlo navíc nutně potřebovalo rekonstrukci, jejíž parametry byly za limity poničených a zaostalých sovětských loděnic. Rozhodla touha Josefa Stalina po bitevních lodích. Sovětský „vožď“ byl těmito impozantními plavidly (ostatně stejně jako jeho německý kolega Adolf Hitler) posedlý a pokud je loděnice nedokázaly postavit z vlastních zdrojů, bylo je třeba získat jinak. Není vyloučeno, že si Stalin pohrával s myšlenkou, že v případné válce s Tureckem Novorossijsk vyzve na souboj turecký bitevní křižník Yavuz Sultan Selim, původně proválečný německý Goeben, a pomstí všechna ponížení, jež tato výkonná loď uštědřila carským i rudým námořním silám.
Praxe ale była daleko prozaičtější. Sovětské černomořské loďstvo Novorossijsk využívalo jako cvičnou loď. Postupně na bitevní lodi došlo k osmi rekonstrukcím, které paradoxně vedly k záporným výsledkům. Původně charakteristicky nízké nástavby bitevní lodě se začaly hemžit těžkými radarovými aparaturami. V roce 1954 si velitel lodě stěžoval, že se Novorossijsk „pomalu napřimuje na vlnách a vlnobití zalévá přední dělové věže tak, že nejsou schopné palby.“
Než ale Sověti stačili přistoupit k další rekonstrukci, která by všechny tyto problémy vyřešila, došlo k osudné explozi.
Smrt
Exploze, která předposlední říjnový den roku 1955 otřásla Novorossijskem, v trupu bitevní lodě vytvořila nepravidelnou trhlinu o rozměrech zhruba čtyři krát čtrnáct metrů. Šlo o podobný typ poškození, které roku 1940 utrpěla při britském náletu na Taranto sesterská loď Novorossijsku Conte di Cavour, kterou Italové museli odepsat jako totální konstrukční ztrátu. Teď se příběh opakoval.
Do roztrženého trupu bitevní lodě se začala neúprosně valit voda. Plavidlo se začalo zvolna naklánět dopředu a současně pokládat na bok. Záchranné práce se nerozběhly. Kapitán lodě Kuchta trávil noc na břehu, jeho zástupce kapitán Churšudov nebyl k nalezení. Když už přišel na můstek naklánějící se lodě, nejprve všem vynadal, že nemá připravený horký čaj. Zatímco na velitelském stanovišti probíhaly tyto tragikomické scény, Novorossijsk se zvolna nakláněl dopředu a na bok tempem, které obsluha inklinometrů odečetla na zhruba dva stupně za hodinu.
Kapitán Churšudov po určitém váhání dospěl k názoru, že je potřeba uzavřít vodotěsné přepážky. Ty ale byly silou exploze doslova vraženy směrem do trupu lodi, v některých místech údajně až o třicet centimetrů. Vzniklými spárami voda pronikala dál do lodi zakotvené asi 300 metrů od břehu. Churšudov trval na nesplnitelném rozkazu uzavřít přepážky, aniž by se kdokoliv zamyslel nad alternativním řešením krizové situace.
O to se začali ještě před začátkem svítání dohadovat hned dva admirálové, velitel Černomořského loďstva Nikolskij a velitel sevastopolského přístavu Pachomenko. Jádrem jejich sporu bylo zda zahájit evakuaci posádky. Nakonec dospěli k „šalamounskému“ řešení. Na jedné straně začali loď opouštět nyní nepotřební muži z obsluhy zbraní a místo nich nastupovali příslušníci záchranných čet.
Šlo o nejhorší možné řešení. Dělostřelci sice neměli záchranářský výcvik, ale znali loď jako svoje boty. Oproti tomu záchranáři na potápějící se Novorossijsk přišli poprvé a čekalo se od nich, že v neznámém prostředí, uprostřed páry, trosek a ve valící se vodě vykonají zázrak.
Důstojníci navíc odmítli poslouchat jednoho z mladších důstojníků, který si zapamatoval, že jakmile náklon lodě dosáhne osmnácti stupňů, převrátí se.
A přesně to se stalo zhruba ve čtvrt na pět ráno, aniž by předtím zazněl rozkaz k opuštění lodi. Novorossijsk se položil na levobok, chvíli tak zůstal a potom se prudce převrátil o asi osmdesát stupňů. V této poloze loď zůstala, přičemž se postupně převracela dále a její nástavby se zarývaly do bahna na dně přístavu. Na palubě bitevní lodi v tu chvíli bylo skoro 1 600 mužů. 609 z nich při katastrofě zahynulo. Dílem se utopili, dílem je zabila padající výstroj, kterou se nikdo na lodi neobtěžoval pořádně připevnit. Ještě dva dny se z nitra lodě ozývalo klepání, kterým se na sebe snažili upozornit muži uvěznění v trupu. Nikoho se nepodařilo vyprostit. V přístavu nebyly hořáky, jež by dokázaly rozřezat ocelovou obšívku lodě.
Otázky bez odpovědí
Katastrofa takového rozsahu jako bylo potopení bitevní lodě se nedala ututlat dokonce ani v Sovětském svazu. V rámci hledání obětního beránka byl poslán do výslužby kapitán Kuchta, který nebyl na lodi, zatímco jeho neschopný zástupce Churšudov i oba admirálové byli vyznamenáni, jako kdyby snad porazili nepřítele v bitvě.
Příčinu exploze se nikdy nepodařilo s jistotou objasnit. Nejpravděpodobnější se zdá verze, podle které Novorossijsk potopila exploze staré německé miny. Po katastrofě pročesaly sevastopolský přístav minolovky a našly jich ještě tři desítky - samozřejmě se je možné ptát, proč přístav nebyl takto vyčištěn hned po válce. Sověti sami do světa vypouštěli zprávy o blíže neurčené sabotáži NATO nebo akci někdejších členů slavné italské Desáté podmořské flotily, kteří byli na podobné akce mistři. Otázkou je, proč by se někdo vystavoval nebezpečí sabotáže v chráněném sovětském přístavu jen proto, aby potopil beznadějně zastaralou bitevní loď…
Jisté je jen tolik, že čtyři desetiletí kariéry jedné bitevní lodě skončila v bahnitých vodách Sevastopolu. Novorossijsk byl sešrotován, jeho jméno ale neupadlo v zapomnění. Nosila je letadlová loď sešrotovaná roku 1997, v současnosti se pod tímto jménem plaví ponorka třídy Kilo.
