Článek
Při pohledu na veřejné výroky Václava Dejčmara dostává jeho nápad odebrat lidem volební právo během posledních osmnácti let předpokládaného života zajímavý kontext. Nejde totiž o první případ, kdy Dejčmar přemýšlí o společnosti podobným způsobem, jakým technik nebo investor přemýšlí o systému.
V rozhovoru pro Forbes v roce 2023 přišel s návrhem zrušit Česko a nahradit ho „Bohemií“. Sám připustil, že šlo částečně o provokaci, za ní však následovala mnohem zajímavější myšlenka. Navrhoval vytvořit jakési digitální dvojče České republiky. Princip převzal přímo z průmyslu: vytvoříme digitální reprezentaci komplikovaného systému, na níž můžeme bezpečně zkoušet změny a hledat jeho optimální nastavení.
„Vytvoří se digitální reprezentace systému a ten se pak v bezpečí upravuje a optimalizuje,“ vysvětloval Dejčmar. Na virtuální Bohemii by bylo možné experimentovat s rozpočtem, daněmi, mandatorními výdaji, zdravotnictvím, sociální nebo energetickou politikou. Data a ekonomické modely by měly ukázat, co funguje lépe.
To je pozoruhodná myšlenka a rozhodně ne hloupá. Současně ale odhaluje něco podstatného o Dejčmarově pohledu na svět. Stát je systém. Systém lze modelovat. Model lze optimalizovat.
A právě zde se dostáváme zpátky k volebnímu právu seniorů.
Janeček šel ještě dál
Ještě názornější je příběh Dejčmarova dlouholetého obchodního partnera Karla Janečka. Janeček nevydělal velké peníze pouze díky matematice a algoritmickému obchodování. Matematické uvažování následně explicitně přenesl také na demokracii.
V roce 2012 vytvořil vlastní hlasovací metodu, později označovanou jako D21 – Janečkova metoda. Volič v ní nemá pouze jeden hlas. Může disponovat několika hlasy a původní varianty pracovaly také s hlasem záporným. Janeček svůj objev popisoval téměř jako matematické prozření:
„V ten okamžik jsem měl ten obrovský heuréka efekt. Věděl jsem, že to je něco naprosto převratného.“
Podle Janečka měla metoda mimo jiné omezovat populismus a extremismus a umožnit voliči přesněji vyjádřit své preference. Když politolog Josef Mlejnek namítl, že systém předpokládá příliš racionální a informované voliče, Janeček odpověděl: „Pokud bychom měli předpokládat, že všichni voliči jsou absolutní mimoni a totálně neracionální, tak nemůžeme dělat nic, pak demokracie fungovat nemůže.“
A potom přidal větu, která je pro tento způsob myšlení téměř programová: „Logika vždycky musí fungovat.“
To je důležitá věta, protože právě tady se potkává svět algoritmického tradingu se světem politické filozofie.
Společný vzorec
Bylo by samozřejmě nekorektní tvrdit, že lidé spojení s RSJ zastávají stejné politické názory. Nezastávají. Je ale těžké přehlédnout určitou intelektuální podobnost.
RSJ vyrostla na schopnosti matematicky modelovat extrémně složitý systém – finanční trh – a prostřednictvím algoritmů v něm hledat opakující se struktury a efektivnější rozhodování. Karel Janeček později hledal lepší algoritmus hlasování. Václav Dejčmar navrhoval vytvořit digitální model státu, na kterém bychom mohli experimentovat s jeho optimálním nastavením.
Nyní Dejčmar navrhuje změnit jeden ze základních parametrů demokracie: kdo vůbec smí vstupovat do rozhodovacího procesu. Jednotlivě jsou to velmi rozdílné návrhy, dohromady však ukazují zajímavý způsob uvažování: Když systém neprodukuje dostatečně dobré výsledky, změňme jeho parametry.
Na burze je takový přístup naprosto přirozený, u demokracie nastává problém.
Domýšlel Dejčmar?
Algoritmus potřebuje vědět, co optimalizuje. U tradingového systému je to relativně jednoduché: výnos při určité míře rizika, volatilita, drawdown nebo jiná měřitelná veličina.
Ale co přesně má maximalizovat stát? Růst HDP, délku života, počet dětí nebo rovnou štěstí? Pokud se tyto cíle dostanou do konfliktu, kterému přiřadíme větší váhu a kdo o tom rozhodne? Lidé, o jejichž schopnosti a kvalifikaci volit má Dejčmar pochybnosti? Domyslel Dejčmar to, co řekl?
Politika, a tím méně demokracie sama, není jen hledáním nejefektivnějšího způsobu dosažení předem stanoveného cíle. Politika je také spor o to, jaký ten cíl vůbec má být.
Algoritmus nemůže tuto otázku vyřešit, aniž bychom mu předem vložili hodnoty jeho tvůrce. Dejčmarův návrh – pokud to můžeme vůbec považovat za návrh – je ještě radikálnější, nebo spíše plošší a povrchnější než Janečkův. Janeček se pokoušel změnit mechanismus, kterým voliči vyjadřují svoji vůli. Jeho institut dodnes deklaruje, že cílem změny volebního systému je umožnit lidem přesněji vyjádřit názor, snížit polarizaci a zvýšit důvěru v demokracii.
Můžeme pochybovat, zda jeho metoda skutečně funguje. Princip demokratické rovnosti ale zachovává: volič zůstává voličem. Dejčmarův současný návrh překračuje jinou hranici. On už neoptimalizuje způsob hlasování. Optimalizuje složení elektorátu.
Pokud určitá skupina podle jeho názoru systematicky vytváří rozhodnutí s krátkým časovým horizontem, přestane se na rozhodování podílet. To je kvalitativně něco jiného.
Dejčmar správně identifikuje reálnou slabinu demokracie. Budoucí generace nemají politické zastoupení a nejmladší voliči budou důsledky dnešních rozhodnutí nést nesrovnatelně déle než ti nejstarší. Osmnáctiletý člověk ponese důsledky dnešního zadlužování možná sedmdesát let, zatímco pětaosmdesátiletý podstatně kratší dobu. Demograficky stárnoucí společnost navíc vytváří silnou volební poptávku po výdajích orientovaných na starší generace.
To je legitimní problém politické ekonomie. Jenže jakmile přijmeme Dejčmarovo řešení, objeví se mnohem nebezpečnější otázka. Pokud můžeme člověku odebrat hlas proto, že s následky svého rozhodnutí pravděpodobně nebude žít dostatečně dlouho, proč nemůžeme politickou váhu odstupňovat podle jiných parametrů?
Podle zaplacených daní, vzdělání, ekonomické gramotnosti nebo počtu dětí, které budou splácet dnešní státní dluh?
Každé z těchto kritérií lze opatřit racionálně znějícím argumentem. A právě proto liberální demokracie postupně dospěla k brutálně jednoduchému pravidlu: jeden dospělý občan, jeden hlas.
Nikoli proto, že jsou všichni občané stejně inteligentní, stejně informovaní nebo stejně prozíraví. Nejsou. Jenže neexistuje žádná neutrální autorita, které bychom mohli svěřit právo rozhodovat, který občan má pro společnost politicky větší hodnotu.
Meritokratické pokušení
A právě proto je Dejčmar zajímavější než jeho jeden provokativní výrok. Je produktem velmi specifického prostředí českého kapitalismu.
RSJ nebyla klasická privatizační skupina postavená na nákupu továren nebo vztazích se státem. Její velký úspěch vyrostl z matematiky, technologií, finančních trhů a algoritmického obchodování. Z tohoto prostředí vzešli mimořádně bohatí lidé, kteří následně začali investovat desítky a stovky milionů korun do vědy, kultury, školství a občanské společnosti.
Současně se ale u některých z nich objevuje fascinující intelektuální pokušení:
Když jsme dokázali pomocí racionality a dat vyřešit velmi složité problémy v jednom systému, proč bychom stejným způsobem nemohli opravit společnost?
Dejčmarovo digitální Česko a demokracie minus poslední roky života. Janečkův volební lepšosystém. Spojuje je přesvědčení, že i mimořádně komplikované lidské systémy lze při dostatku inteligence, dat a správně nastavených parametrů zlepšit.Možná je lze zlepšit. Jenže existuje zásadní rozdíl mezi burzou a republikou.
Občan není parametr, který můžeme z modelu odstranit, protože nám kazí výsledek.
Gramatiku a překlepy kontroloval model Mistral.
ZDROJE
Seznam zprávy: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/audio-podcast-ve-vate-poslednich-18-let-zivota-by-se-nemelo-volit-rika-investor-dejcmar-313072#utm_content=ribbonnews&utm_term=v%C3%A1clav%20dej%C4%8Dmar&utm_medium=hint&utm_source=search.seznam.cz
Forbes: https://forbes.cz/lists/nej-filantropove-ceska-2022/vaclav-dejcmar/
iDnes.cz: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/karel-janecek-nadace-science-21-pochybeni-odvolani-spravni-rada.A260225_131218_domaci_iri
Ekonomický deník: https://ekonomickydenik.cz/podnikani-podivneho-reformatora-janecka-spekulativni-obchody-lithium-i-pojistovna/
