Článek
Všechno se událo s děsivou rychlostí. Krátce po čtvrté hodině ráno dne 14. 5. 1943 do boku nemocniční lodě Centaur udeřilo torpédo. Zásah proděravěl palivové nádrže. Centaur byl v okamžiku od přídě po záď v plamenech. Kvůli ventilaci a pohodlí zraněných, které loď měla na palubě, byly otevřené vodotěsné přepážky. Voda se volně hrnula do trupu zasaženého plavidla. Do tří minut se Centaur položil na bok a zmizel pod hladinou. Po třech dnech bylo - a to ještě náhodou - objeveno a zachráněno 64 pasažérů včetně jedné zdravotní sestry. U pobřeží Queenslandu zahynulo v jednom z nejbrutálnějších útoků 268 civilistů.
Událost vzbudila široký a vášnivý ohlas na všech válčících stranách. Spojenci ze zločinu obvinili japonské námořnictvo, to svou účast na katastrofě Centauru vehementně popřelo. Po válce byla událost souzena jako porušení Haagských konvencí z roku 1907, nepovedlo se ale nikoho obžalovat. Až v sedmdesátých letech se jistému německému historikovi povedlo najít pachatele - byla jím japonská ponorka I-177. Její velitel, kapitán Nakagawa, byl tou dobou stále naživu. Až do své smrti roku 1991 ale zachoval k celé události mlčení. A tak věci zůstávají až podnes: zločin se stal, byl popsán a zdokumentován, ale to je všechno. Vina zůstává nepotrestaná.
A na příběh, který by neměl být zapomenut, padá prach.
Jedna ze stovek lodí
Námořníci patří mezi pověrčivé tvory. Nejspíš se tomu nelze příliš divit. Moře je plné přízraků a strachu. Před nemilosrdnými vrtochy oceánu je člověk stejně bezbranný dnes, jako byli jeho předkové na palubách troufalých kocábek z dob prvních objevitelských cest.
Pověrčivost se dotkla i lodi, kterou v roce 1924 postavili ve skotských loděnicích pro Holtovu společnost Blue Funnel Line. Původně měla nést jméno Charon a nahradit měla obstarožní stejnojmennou loď. Plavit se na lodi, která se jmenuje po antickém převozníkovi mrtvých - to není nic, co by stálo za pokus!
A tak se z Charonu stal Centaur.
Jako takový se dlouhé roky pokojně plavil na západoindických linkách. Kariéra Centauru se obešla bez výjimečných událostí. Byla to prostě jedna ze stovek podobných lodí. Sto metrů dlouhá, se sadou vznětových motorů, které jí dávaly nejvyšší rychlost dvacet uzlů. Vnitřní prostor byl rozumně rozdělen mezi lidi a náklad: pasažérů mohl Centaur vést dvaasedmdesát, k tomu byl na lodi vyhrazený prostor pro čtyři tisíce tun zmrazeného nákladu a také čtyři sta hospodářských zvířat.
Centaur byl všeobecně považován za spolehlivého dříče. Dokonce i v letech velké hospodářské krize, kdy oceánská doprava v západoindické oblasti procházela drastickým útlumem, zůstal Centaur ve službě - v letech 1930 až 1934 v některých obdobích dokonce jako jediná loď.
Hvězdná chvíle Centauru přišla v předvečer válečného konfliktu, který vešel ve známost jako druhá světová válka. V listopadu radiostanice Centauru zachytila nouzové volání japonské rybářské lodě Kjó Maru II. Ta cestou z antarktických lovišť utrpěla havárii strojů a driftovala směrem k nebezpečným skaliskům souostroví Houtman Abrolhos. Centaur japonskou loď dokázal lokalizovat, vzal ji do vleku a dopravil ji do bezpečí geraldtonského přístavu.
Potom začala válka.
U Moretonova ostrova
Pokyny britské admirality pro případ válečného konfliktu byly jednoduché a jednoznačné. Centaur dostal na obranu proti nepřátelským korzárům jedno obstarožní dělo ráže 102 milimetrů, k tomu několik neúčinných kulometů ráže 7,62 milimetru a takto výstroje se zapojil do válečného úsilí. V této roli Centaur v listopadu 1941 náhodou našel záchranné čluny, v nichž se plavidla posádka německého pomocného křižníku Kormoran. Ten se nedlouho předtím ve spektakulárním souboji setkal s australským lehkým křižníkem Sydney. Kormoran musela po jho poškození potopit vlastní posádka. Sydney dopadl hůř - zmizel, a až později se ukázalo, že vyletěl do povětří s celou posádkou.
Když Japonsko útokem na Pearl Harbor a další spojenecké cíle v rozlehlých prostorech Tichého a Indického oceánu změnilo válečný konflikt v globální válku, ukázalo se, že pro spojenecké vojenské úsilí je nezbytný dostatečný počet lodí schopných poskytnout základní zdravotní péči zraněným vojákům evakuovaným z pekla války v džungli.
Centaur byl proto společně s několika jinými staršími plavidly přestavěn na nemocniční loď. Jako takový přišel o všechnu výzbroj, nákladové prostory se změnily v ošetřovny a operační sály. V nové podobě měl Centaur kapacitu pro tři stovky zraněných a odpovídající množství zdravotnického personálu.
Identita lodě byla prostřednictvím mezinárodního Červeného kříže nahlášena válečným stranám. Loď plula vždy jasně osvětlená, byl proveden nátěr bílou barvou a na trupu se objevily červené čáry a kříže značící nemocniční loď - a podle Haagské konvence tedy nevojenský objekt. Na dodržování těchto pravidel se přísně dbalo. Než Centaur vyplul na svou poslední plavbu, kapitán lodě dokonce zdržel její odplutí ze Sydney do Port Moresby. Na loď totiž kromě civilních pasažérů nastoupila také strážní jednotka. Její osobní zbraně představovaly pro velitele Centauru zásadní problém - až tak daleko šla snaha vyloučit jakékoliv pochyby o civilním charakteru plavby nemocniční lodě.
Všechna snaha ale přišla vniveč.
Krátce po čtvrté hodině ráno dne 14. 5. 1943 zasáhlo Centaur torpédo. Následky byly hrozivé. Vypukly požáry, do rozervaného trupu se valila voda. Centaur šel ke dnu v necelých pěti minutách poblíž Moretonova ostrova, téměř na dohled australského pobřeží. Katastrofa se odehrála tak rychle, že posádce nezbyl čas ani na opakované odeslání nouzových signálů.
Trosečníci a historie
Z více než tří stovek lidí na palubě Centauru zhruba sto zahynulo během potopení. Někteří uhořeli, jiní zůstali uvězněni ve vnitřních prostorách tonoucí lodi. Nejméně dvě stě lidí, námořníci, zdravotnický personál a příslušníci strážních jednotek, se ocitli ve vodě pokryté troskami. Většina z nich měla celé tělo pokryté zraněními, ti, kteří se při boji o život nalokali mazutu uniklého z proražených nádrží Centauru, prožívali mučivé křeče při dávení. Postupně umírali. Nejprve ti s vážnými zraněními, poté ti méně odolní a slabší. Nakonec jich zůstalo pouhých čtyřiašedesát. Lidské trosky, které při životě udržovala už jen nejasná naděje.
Tak je našel americký torpédoborec Mugford - a to jen náhodou, jeho hlavním cílem bylo pátrání po sestřelených letcích.
Jakmile se příběh Centauru dostal na veřejnost, zvedla se vlna rozhořčení. Brutální mašinérie americké válečné propagandy zaplavila prostor plakáty, na nichž byl vidět hořící Centaur, tonoucí lidé a nápis „Pomstěte zdravotní sestry.“
Japonské námořnictvo cítilo potřebu se od potopení Centauru distancovat, šlo ale jenom o lež. Když válka v Tichomoří roku 1945 skončila, stal se osud Centauru jednou z nejbolestivějších obžalob zvěrstev, jichž se vojáci císaře Hirohita dopouštěli. Byla vznesena obžaloba, ale před soudem nikdy nikdo nestanul.
Byl tu totiž velký problém: ačkoliv potopení Centauru bylo prokazatelným faktem, chyběl identifikovatelný útočník. Obecně se předpokládalo, že jím byla některá z japonských ponorek, o nichž se vědělo, že mají ve zvyku číhat na kořist na přístupových trasách k přístavům. Jeden z trosečníků vypověděl, že z prámu viděl ponorku plující na hladině, přičemž popis odpovídal japonskému typu KD7. U australského pobřeží operovaly tři z nich: I-177, I-178 a I-180. Všechny tři byly v pozdějších válečných letech potopeny, přežili velitelé dvou z nich. Poválečné vyšetřování označilo jako nejpravděpodobnějšího pachatele válečného zločinu I-177 a jejího velitele Hadžime Nakagawu. Prokazatelný důkaz ale chyběl - japonské velení odpovědnost za potopení Centauru popřelo a válečný deník I-177 se potopil i s ponorkou, když byla zničena.
V dubnu 1948 byl případ Centaur uzavřen jako válečný zločin, u kterého se nepodařilo ani vznést obvinění.
Uplynulo skoro třicet let, a v obnoveném japonském námořnictvu začala působit nová generace důstojníků. Na těchto mužích již nezanechala stopy neustálá ideologická indoktrinace. Když roku 1977 kontradmirál Kanejoši Sakamoto v archivu objevil kopii depeše, kterou I-177 hlásila velení potopení Centauru, vyvstala otázka, jak s ním naložit. Došlo k pozoruhodné situaci. Velení japonského námořnictva na jednu stranu odmítlo klíčovou zprávu samo zveřejnit. Současně ale dalo Sakamotovi neoficiálně volnou ruku k jejímu zveřejnění jiným kanálem. Sakamoto proto informace, které získal, předal německému námořnímu historikovi Jürgenu Rohwerovi a ten je roku 1979 vydal ve své knize o ponorkové válce v Tichomoří.
Kdo by si ale myslel, že se po třiceti letech od zločinu konečně roztočila kola spravedlnosti, mýlil by se. Prioritou japonské i australské vlády bylo navazování ekonomické i vojenské spolupráce a do této atmosféry se otevírání starých ran jednoduše nehodilo. Případ byl ukázkově zameten pod koberec a sám kapitán Nakagawa až do své pokojné smrti roku 1991 k potopení Centauru neřekl ani slovo. Spokojil se s konstatováním, že svůj trest si odpykal - byl totiž odsouzen válečným soudem za to, že jako velitel jiné ponorky nechal z kulometů postřílet trosečníky z britských lodí Sutlej, Ascott a British Chivalry. Ve vězení za tyto zločiny strávil čtyři roky, přestože jiní velitelé ponorek za srovnatelné rozkazy stanuli před popravčí četou.
V případě mrtvých z nemocniční lodi Centaur zůstala nejen slepá, ale zejména nevšímavá.
