Článek
Camorta byla jednou z lodí, které anglické loděnice v devatenáctém století stavěly pro koloniální službu. Podobaly se navzájem jako vejce vejci. Délka kolem sta metrů, poměr délky k šířce zhruba 8,5 ku jedné, postavené z kombinace dřeva a oceli, poháněné jednoduchým parním strojem doplněným dvěma či třemi stěžni, někdy s plným oplachtěním. Lodě jako Camorta představovaly protipól plovoucích paláců stavěných na konci předminulého století. Tam, Oceaniky, Laconie a City of New Yorky nabízely na svou dobu opulentní luxus, koloniální parníky byly jakýmsi tažným dobytkem. Nepříliš okázalé, ale bytelné, spolehlivé a odolné.
Camortu postavila loděnice Pointhouse bratrů Inglisových v Glasgow. Inglisovi patřili k menším loděnicím, ale mohli se chlubit hned několika skutečně povedenými konstrukcemi. Loděnice Pointhouse postavila třeba anglickou královskou jachtu Alexandra nebo egyptskou královskou jachtu Safra El-Bahr. Camorta představovala pomyslný zlatý střed – takové lodě se vcelku levně stavěly a byla po nic velká poptávka. Konkrétně Camortu si objednalo rejdařství British India Steam Navigation Company.
Camorta se tedy roku 1881 přesunula z nehostinného Skotska do sluncem prozářených vod Bengálského zálivu, kde vykonávala rutinní plavby mezi Madrásem a Rangúnem. Co stojí za zmínku je fakt, že její posádku tvořili pouze Indové. To v té době – a ještě dlouho potom – nebylo zvykem. Indové mohli být prostými námořníky, občas se někdo z nich dostal na poddůstojnickou pozici, ale velení lodí a místa v důstojnickém sboru bývala výsadou bílé rasy.
Na začátku května 1902 Camorta vyplula z Madrásu s posádkou tvořenou 82 muži, na palubě bylo celkem 655 pasažérů. Celkem 737 lidí. Do Rangúnu měla dorazit po deseti dnech, ale neobjevila se. V době před masovým rozšířením bezdrátové telegrafie se z takových zpoždění mnoho nedělalo. Lodě mohlo na cestě zdržet cokoliv. Bengálským zálivem se ale v inkriminované době prohnal jeden z tamních strašlivých cyklónů, a tak v ústředí British India Steam Navigation Company začal klíčit neklid.
Bengálský záliv začaly křižovat pátrací lodě, ale nic neobjevily. Až na začátku června vyplavilo moře v deltě Iravádí potlučený záchranný člun. To už bylo jasné, že Camortu postihlo neštěstí, otázkou bylo jen, zda se někomu nepovedlo šťastnou náhodou přežít. Dne 4. června 1902 loď Purnea konečně učinila objev, který vnesl do osudu Camorty jasno. Posádka Purney totiž nalezla místo jejího potopení.
Camorta se potopila na rovném kýlu do hloubky 27 metrů, z vody trčely vrcholky stožárů potopené lodi. Žádné mrtvoly ve vodě se nenašly, postarali se o ně žraloci, kterými se tamní vody jen hemží. Můžeme se jen domýšlet, jaké peklo se otevřelo při zkáze Camorty. Osamělá loď uprostřed zuřících živlů, marné pokusy posádky loď zachránit. Boj o místa v záchranných člunech, výkřiky o pomoc, smrtelné chroptění. Kdo nezahynul během potopení Camorty, toho v následujících hodinách zabilo vyčerpání, spalující slunce, dehydratace, žraloci. Nepřežil nikdo, aby o tom mohl vyprávět.
Přestože je Camorta po Titaniku, Lusitanii a Empress of Ireland nejhorší katastrofou britské lodi, je její příběh téměř zapomenut.
