Článek
Baltské moře si máme sklon představovat jako louži, takové naše malé evropské moře – nemoře. Němci jsou realističtější. Pro ně je Balt Nordsee, moře severu. Z tohoto názvu už je patřenější, jak krutý, divoký a nemilosrdný Balt dokáže být. Přesvědčily se o tom generace mořeplavců. A Baltské moře zůstává stále stejně nevypočitatelné. Zejména severní bouře dokáží zvednout až sedmimetrové vlny, rychlost větru dosahuje 180 kilometrů za hodinu. Nedbalost, námořnické chyby, špatná konstrukce a technický stav lodí – moře nic z toho neodpouští. Dlouhodobá data koneckonců ukazují, že bouře na Baltu patří k těm vůbec nejdivočejším.
Stalo se v říjnu 1893
Na sklonku října roku 1893 byl na Baltu právě jeden z těch dnů, kdy je pro lodě i jejich posádky bezpečnější zůstat v přístavu. Přesto se rozbouřeným mořem prodíraly dvě válečné lodě. Jedním byl dělový člun carského ruského námořnictva Tuča. Malá loď se držela na dohled pobřeží, které dnes patří Estonsku. Vlny dosahovaly šesti metrů, vítr dosáhl síly vichřice. Tuča na rozbouřeném moři tančila jako dětská káča, ale statečně se držela. Velitel lodě, kapitán Luškov, o své plavidlo neměl obavy. Větší starosti mu dělal monitor Rusalka, který měl doprovodit do tehdy ruského Helsingforsu – Helsinek.
Monitory byly dítětem americké občanské války. Šlo o nízké lodě poháněné parním strojem s výzbrojí složenou z několika děl velké ráže umístěných v jedné nebo dvou otočných věžích. Dobře se hodily pro nasazení v pobřežních vodách, na otevřeném moři ale jejich plavební schopnosti byly na pováženou. Ostatně sám Monitor, první loď svého typu, se potopil v bouři. Ruské námořnictvo několik lodí tohoto typu také postavilo, pro využití v mělkých vodách Baltu se dobře hodily. Bouře u estonského pobřeží ale ukázala, že pouštět se do boje s mořem je pro monitory riskantní.
Rusalka byla dokončena roku 1869 v petrohradské admiralit loděnici. Při délce 63 metrů měla výtlak 2 100 tun a nesla výzbroj složenou z dvou děl ráže 381 milimetrů a dvou ráže 229 milimetrů. Pancíř dosahoval síly až 140 milimetrů, dva parní stroje loď dokázaly pohánět rychlostí osmi uzlů. Kariéra Rusalky byla chudá na události a skládala se z dlouhých pobytů v přístavu střídaných cvičnými plavbami. Během nich se ukázalo, že pohonné ústrojí lodě je poddimenzované. Už při slabém vlnobití se Rusalce nedostávalo dost výkonu na souboj s mořem.
Dne 26. října 1893 se ukázalo, kolik chyb ruští konstruktéři při stavbě Rusalky udělali. Monitor pod velením kapitána Jeniše se ve vlnách jen těžko napřimoval, voda se přelévala přes nízkou palubu a hledala se spárami a netěsnostmi cestu do nitra lodi. Slabé stroje monitoru neumožňovaly dlouhodobě čelit náporu vln. Místo aby Rusalka na vlny najížděla přídí, stále více se stáčela po jejich směru. Někdy v tom okamžiku se Rusalka ztratila posádce Tuči z dohledu – a už nikdy se neobjevila.
Beze stopy
Po Rusalce bylo vyhlášeno pátrání, jehož se účastnila celá řada lodí, ale po zmizelém monitoru se nenašla jediná stopa. Až v prosinci moře na pláž finského ostrova Kremare vyplavilo záchranný člun s mrtvolou ruského námořníka. Rusalka si tajemství své zkázy vzala s sebou na dno Baltského moře – protože o tom, že se monitor potopil, nikdo nepochyboval. Jak říká stará námořní moudrost: Každá loď se dá potopit a všechny se potopí až na dno.
Ruská admiralita pochopitelně ztrátu monitoru a 177 mužů vyšetřovala. K odpovědnosti byl hnán oblastní velitel kontradmirál Buraček za to, že Rusalku nechal plout v tak strašném počasí. Obviněn byl i velitel Tuči Luškov za to, že monitor ztratil z dohledu – válečný soud ho nicméně osvobodil. Tuča a její posádka podaly během bouře 26. října 1893 výkon na hranici lidských možností a nebylo jejich vinou, že Rusalka svůj boj s oceánem nakonec prohrála. Vyšetřování dospělo k názoru, že Rusalka z neurčeného důvodu přišla o možnost kormidlovat a stočila se paralelně s vlnami. Jejich údery uvolnily konstrukci nástaveb a dělových věží. Následné zaplavování lodě nebylo možné korigovat a monitor ztratil beztak nízkou rezervu plovatelnosti.
110 let poté
Jasnější světlo do osudu Rusalky vnesl estonský výzkum, který roku 2003 našel její vrak pouhých 16 mil od cíle osudové plavby v Helsinkách. Potápěči Kaido Peremees a Indrek Ostrat se k vraku potopili a pořídili celou řadu kvalitních záběrů. Ukázalo se, že se nešťastná loď doslova zabodla přídí do bahnitého dna v hloubce 70 metrů. Náraz do dna byl tak prudký, že se do bahna zaryla celá přední polovina lodi, přičemž se odlomila dělová věž. 33 metrů zadní části Rusalky trčí téměř vertikálně ze dna s kormidlem bezmocně otočeným do prava v posledním pokusu obrátit Rusalku proti vlnám.
Archeolog Vello Mäss je autorem rekonstrukce posledních chvil Rusalky. Podle jeho simulace došlo k uvolnění ventilačních závěrů v přední části lodě. Příď se začala zvolna plnit vodou, které nemuselo být mnoho, ale hydrodynamické zákony z ní udělaly smrtící pohyblivý balast. Kapitán se pokusil loď otočit směrem zpět do Revalu odkud Rusalka vyplula, ale těžká příď se zabořila mezi vlny. Rusalka se převrátila a stále běžící stroje ji doslova zatlačily pod hladinu.
