Článek
Devatenácté století bylo z hlediska námořní architektury přelomovým obdobím. Roku 1800 se námořní válka vedla z palub plachetních korábů. O sto let později měla námořnictva ve výzbroji ocelové lodě poháněné stále výkonnějšími svoji, vyzbrojené dalekonosnými děly a chráněné pevným pancéřováním. Pod vodu si troufaly první ozbrojené ponorky, vizionáři už chystali letouny schopné alespoň se pokusit vzlétnout z plující lodě.
S výjimkou některých úzce specializovaných typů plavidel, jako je letadlová loď, vlastně všechno, s čím se na mořích a oceánech setkáváme dnes, tkví kořeny v průkopnickém „století páry.“ Miny, torpéda, rakety, rychlopalné kulomety - to všechno se ideově zrodilo v podstatě během americké občanské války a později.
Tento překotný vývoj umožnil vyniknout inženýrům schopným převést z rýsovacího prkna do loděnice převratné koncepce. Proces taktického a technického skoku se nicméně neobešel bez množství slepých cest. Nejvýznačnějším průkopníkem v tomto nepopulárním odvětvím se stali Rusové.
Ruský admirál Andrej Alexandrovič Popov (1821 – 1898) měl za sebou v sedmdesátých letech předminulého století úctyhodnou kariéru vysoce ceněného důstojníka. Odvedl velký kus práce při přechodu ruského námořnictva od plachet k páře, cvičil posádky, dohlížel na stavbu nových typů lodí. Zaujaly a nadchly ho převratné inženýrské práce v Americe usazeného geniálního Švéda Johna Ericssona a ke škodě své vlastní reputace se je rozhodl napodobit v ruských loděnicích.
Popov si zamanul postavit pro použití v mělkých pobřežních vodách válečnou loď, která by byla stejně přelomová jako Ericssonův Monitor. Výsledkem byl Novgorod, silně pancéřovaná loď vyzbrojená dvojicí těžkých 280milimetrových děl. Nízkého ponoru a mimořádné stability chtěl Popov dosáhnout co největší šířkou trupu.
To je v zásadě logická myšlenka. Čím širší má válečná loď trup, tím stabilnější palebnou základnu představuje. Popov tento nezpochybnitelný fakt dotáhl do absurdního konce a postavil loď, která byla stejně dlouhá jako široká. Jinak řečeno, loděnice v Novorossijsku postavila loď, která při pohledu shora nebyla ničím jiným než kružnicí s průměrem 30 metrů.
Čtveřice lodních šroubů a boční stabilizátory měly zajistit, aby Novgorod (později k němu přibyl ještě o něco větší loď Kontradmirál Popov; pro obě lodě se vžilo označení popovky) udržel směr plavby. Pokusná cirkulární loď Kambala (s průměrem sedm metrů) byla totiž vybavena právě takto, a její plavební zkoušky byly uznány jako úspěšné.
Konstrukční předpoklad, že co funguje u malé lodi bez výzbroje a pancéřování, bude fungovat také u velké lodi zatížené výzbrojí a výstrojí, nicméně nevyšel. Novgorod nejenže nedokázal dosáhnout plánované sedmiuzlové rychlosti, ale už na malých vlnách nedokázal udržet kurz. Jakmile navíc vystřelila těžká děla, Novgorod se na hladině roztočil doslova jako káča.
Další nepříjemností bylo umístění rozměrného světlometu zhruba doprostřed lodi poblíž hlavních děl. Ten sice dokázal udělat z noci den, bohužel ale byl umístěn před velitelský můstek. Kapitán a důstojníci lodi přes reflektor neviděli, kam loď pluje. Problém se řešil tak, že kapitán s důstojníky velel z přídě potácející se lodi a rozkazy kormidelníkovi byly předávány řetězem spojek podobně jako v dětské hře, ve které jeden šeptá do ucha druhému. Není divu, že rozkazy přicházely z přídě na můstek zkomolené. Ať už ale kormidelník nakonec udělal cokoliv, bylo to vcelku jedno - loď na pohyby kormidla stejně reagovala vždy jen tím, že se roztočila kolem své osy.
I přes konstrukční vady, které popovkám znemožňovaly plnit úkoly, pro které je postavili, využití se pro ně nakonec našlo. Až do roku 1912 sloužily jako plovoucí kasárna, vězení a nakonec skladiště. Dodnes jsou považovány za nejošklivější lodě, jaké byly kdy postaveny. Na druhé straně jejich vady nestály nikoho život. Místo toho ale během krátkých plaveb docházelo k jisté nepříjemnosti: neustálé otáčení „popovek“ způsobovalo posádce trýznivé ataky mořské nemoci.
