Článek
Pojďme si připomenout, co krizovému čtvrtstoletí českých středověkých dějin předcházelo: Roku 1125 nastoupil na knížecí stolec Soběslav, nejmladší syn někdy krále Vratislava. Po letech sporů mezi Přemyslovci se na trůn dostala silná, vyzrálá osobnost. Ve vztahu k zahraničí střídal schopnost střízlivého vyjednávání s úspěšným použitím síly. Byl to koneckonců Soběslav, kdo roku 1126 přivodil německé armádě fatální porážku v zimní bitvě a dokonce zajal krále Lothara. V domácí politice se Soběslav nebál konfrontace, při níž dokázal být nečekaně tvrdý. Způsob, jakým nechal zbavit života vůdce spiknutí proti sobě, i v oné nelítostné době vzbudil podiv.
Soběslav vládl patnáct let, a když zemřel, předáci navzdory mnoha slibům a přísahám na pražský stolec pozvedli místo jeho syna synovce. Jmenoval se Vladislav a svým dosavadním nezodpovědným a lehkovážným stylem života naznačoval, že s ním bude snazší pořízení než se zesnulým Soběslavem. V tom se ale předáci zmýlili. Vladislav poměrně rychle nastolil vládu pevné ruky, a nic na tom nezměnily ani hned dvě vzpoury.
Obě potlačil, zejména proto, že navázal úzké vztahy se svým vrstevníkem, německým králem a brzy i římským císařem Fridrichem z rodu Štaufů. Opřen o zahraniční autoritu dokázal Vladislav upevnit svou osobní moc. Opakovaně císaři pomáhal při jeho válečným eskapádách. Česká účast v bojích odehrávajících se především v Itálii měla množství důsledků, z nichž nejviditelnějším byla královská koruna pro Vladislava Přemyslovce. Ozdobila jeho skráně roku 1158. Souběžně se zvýšením mocenské prestiže pražského vládce ale probíhal ještě jiný proces - došlo k poměrně náhlému sebeuvědomění české šlechty. Navenek se projevilo používáním erbovních znamení a predikátů, důležitější byla méně viditelná změna v myšlení. Šlechta přestala být pouhou knížecí družinou závislou na panovníkovi, stala se samostatným ekonomickým a politickým faktorem. Šla si vytrvale za podílem na moci.
Dokud žili mimořádně schopní spolupracovníci stárnoucího krále Vladislava, dařilo se emancipační proces české aristokracie držet pod kontrolou. Na konci sedmdesátých let dvanáctého století se ale se světem rozloučili dva nejvlivnější rádci krále, biskup Daniel a králův bratranec Děpolt. Vzápětí musel zemi za nejasných okolností opustit králův talentovaný a schopný mladší syn Svatopluk. Došlo k tomu roku 1169 a Svatoplukova stopa mizí kdesi za severní hranicí českého státu. Daniela, Děpolta ani Svatopluka neměl kdo nahradit, přestože se o to snažila jako královna Judita, tak Vladislavův nejstarší syn a vyhlédnutý dědic Fridrich - Bedřich.
Stačily dva nebo tři roky, aby se králova autorita doma i v zahraničí rozplynula. Starý král Vladislav, hrdina bojů německého císaře proti pyšným italským městským státům, se roku 1172 v nedomyšleném gestu vzdal trůnu ve prospěch už zmíněného Fridricha. Toho vzápětí smetla domácí revolta příbuzných podporovaných císařem Barbarossou. Vladislav zemřel roku 1174 ve skromném míšeňském exilu.
