Jak vypadá britská nacionalistická propaganda? Reportáž z krajně pravicového protestu v Londýně

Při průchodu Londýnem si minulou sobotu nešlo nevšimnout, že je něco jinak. Celá ulice vedoucí od Elizabeth Tower, známe jako Big Ben, až k Trafalgar square, největšímu náměstí v celém Londýně, byla uzavřena a poseta policisty. Po chvilce bádání vyšlo najevo, že zrovna v ten den se konají dva názorově protichůdné protesty. Městská policie proto den předem zveřejnila, že se ve městě za účelem zachování klidu bude pohybovat zhruba tisíc nasazených strážníků.

První demonstrace, organizovaná krajně pravicovým aktivistou Tommym Robinsonem, jenž byl mezi roky 2004 a 2005 členem otevřeně fašistické britské strany BNP, se odehrával na Trafalgarském náměstí a dle mých odhadů se na něj dostavily vyšší tisíce protestujících.

O circa 300 metrů dál se jako protiprotestní akce konal pochod zakončený demonstrací se jménem Stand Up To Racism, který měl poukazovat na pochybnou osobnost právě Tommyho Robinsona a vyjádřit nesouhlas s názory, které prosazuje.

Zhruba kolem jedné hodiny se dostavím na Trafalgarské náměstí. K pódiu postaveném v jeho středu se schylují tisíce lidí, v pozadí hraje skladba Sweet Caroline od Neila Diamonda a celý dav proudící do středu v obklopení anglických vlajek radostně zpívá její refrén. Z demonstrace se na několik minut stává koncert a lidé se cítí spojení, sjednocení, veselí. Tato nálada v davu přetrvává do doby, než na pódium přijde již zmíněný Tommy Robinson. Lidí je tu zhruba tak 5 tisíc, projít náměstí z jedné strany na tu druhou zabere kolem patnácti minut.

Všichni řečníci naskakovali na totožnou patriotickou notu, kterou vidíme u nás v rámci politiky SPD či Rajchlova PRO. Silný odpor vůči imigrantům, kritika politické situace v Británii, vzpomínání na lepší časy, boj proti systému atd.

„Chci, aby byla naše země zase tak skvělá, jako bývala dříve,“ říká mi Aj, jeden z protestujících. Když se ho doptám na dobu, o které mluví, tak zmíní léta před rozmachem tzv. woke culture, která je přítomná zejména v levicových kruzích americké politiky. Naopak odstoupení z EU považuje za jedno z nejlepších rozhodnutí, co britská politika v posledních letech udělala. „Sice jsme se nějakou dobu neměli dobře, ale teď je to lepší.“

Když demonstraci obcházím kolem, tak si povšimnu, že na pokraji stojí dva muži, z nichž jeden třímá polskou vlajku. Nedá mi to a musím za nimi zajít také. Tomasz, jak se mi později „vlajkonoš“ předsavuje, žije ve Velké Británii 20 let a původem je z Polska. „Přinesl jsem polskou vlajku, protože v určitém ohledu s Británií soucítíme.“ O současné politice Polska prý nic neví, ale chce dát najevo, že i lidé z východní Evropy jsou na jejich straně. Jedním z hlavních důvodů, proč se Tomasz na protest dostavil, je jeho vnitřní pocit ohrožení. „Toto je pouze podpora života, na který jsme zvyklý. Když někdo přijde a snaží se tento způsob přerušit, tak se cítíte nepříjemně a potřebujete se vyjádřit.“

Tomaszův kamarád Radek dodává, že největší problém dnešní Anglie vidí ve volebním systému. Kritizuje, že přestože dostala Reform UK, nacionalistická strana vedená Nigelem Farajem, ve volbách do britského parlamentu zhruba 14 %, tak mají pouze 4 křesla. „Pokud by to bylo proporčně, Reform UK by měla zhruba 80 křesel,“ doplňuje Radek.

V davu mě zaujal také muž s maskou Donalda Trumpa, Thomas. Po otázce proč, odpovídá jasně: „Trump reprezentuje hodnoty, které bych rád v téhle zemi viděl také.“ Na protest přišel bojovat za víru, veterány, rodinný život a obecně anglickou kulturu a práva, jež jsou průměrným britským občanům dle jeho slov odebírána.

Na národovecké akci ke mně doputovalo hned několik dokumentů. Jedním z nich byly noviny „The Light, the uncensored truth“ (Světlo, necenzurovaná pravda). Poté, co jsem si je při cestě letadlem zpět domů prohlížel, jsem zjistil, že se mi dostala do rukou nefalšovaná antisystémová britská propaganda.

Hned na titulní stránce byl článek pojednávající o zvýšeném počtu kolabujících fotbalových hráčů, jenž tuto skutečnost přisuzoval očkování proti covidu-19. Obecně odpor vůči této chorobě, zpochybňování vakcín, a dokonce podpora teorie, že byl koronavirus vymyšlen pro kontrolu lidstva, jsou v textech hojně zastoupeny. „Lékaři, politici, sestřičky, sportovci, osobnosti etc. by měli být potrestáni za podporu vakcín,“ nebo „covid zrychlil globalistickou agendu,“ či „světová reakce na pandemii připomíná nacismus, “ s tím vším se v těchto novinách setkáte.

Dalšími četnými motivy jsou odpor k autoritám a slepé poslušnosti, označování zelené agendy jako rakoviny, ale také jakási forma demagogického tlaku na čtenáře. „Pokud to nepochopíte, udělají to znovu,“ „teď víte, že máte opravdové noviny, většina textu by totiž nemohla v mainstreamovým médiích vyjít,“ „AI má nahradit všechny doktory,“ atd. Tyto pasáže nutí v určitém ohledu čtenáře konat, vybízejí ho k akci.

Těmi „zlými pány“ jsou zde Klaus Schwab, Bill Gates, OSN, EU, Rockefeller gates, Ford foundation a mnoho dalších. Nejvíce se přesto v textech vyskytuje jednoduché označení they, tedy oni, které obratně vyzívá k dosazení vlastního úhlavního nepřítele.

V rámci propagandy magazínu The Light se nesmí zapomenout na texty hrozící vybuchujícími elektrobusy, negativním působením 5G záření a na varování před pokusem o absolutní smazání státního zřízení a nastavení federálního státu za pomoci CBDC (digitální peníze centrálních bank).

Nejpozoruhodnější na celých novinách byl způsob, kterým se vyjadřovaly o demokracii. Autoři se totiž v článcích považují za její ochránce. To oni bojují proti koncentraci moci na jednom místě. Bez problému využívají přirovnání k Orwellovi či ke Konci Civilizace od Aldouse Huxleyho. V konkrétních případech zašli až k tvrzení, že se nás lidé jako Schwab nebo Gates snaží mást a kontrolovat za pomoci piva, hazardních her či sportů.

Když se na to člověk podívá s odstupem, tak to smysl dává. Mají strach, že je někdo kontroluje a že oni jsou ti, kteří musí vystupovat proti. Je bohužel škoda, že už si nejsou schopni připustit přímé spadnutí do náruče ruské propagandy.

Demonstrace Stand Up To Racism se účastnilo výrazně méně lidí, tedy cca vyšší stovky. Většina protestujících byla levicového ladění. Mezi hlavní témata demonstrace se řadily kritika rasismu a fašismu, podpora LGBT+ komunity, ale také silná, v některých případech se mi zdálo až bezbřehá, podpora Palestiny.

„Pro pohledy propagované na druhém protestu nemám vůbec žádné pochopení,“ říká mi Allegra, která se svou kamarádkou Noah stojí s transparenty na okraji průvodu. Noah následně dodává: „Jsme rády, že vyhrála levice (ve volbách), ale musí být více radikální a vykopat tyhle zm… (typu Tommyho Robinsona) z ulic.“ Podporu Palestiny označily za jasnou věc.

V davu se mi ještě podaří odchytit postaršího pána, který se při chůzi opírá o berli a na krku má pověšený transparent, který satiricky kritizuje fašistické vyjadřování Tommyho Robinsona. Jeho politické postoje jsou až nečekaně kritické k současnému premiérovi Keiru Starmerovi. „Většina lidí chce příměří, my jsme pro válku nehlasovali a místo toho neustále zvyšujeme výdaje na podporu bojů. Labour party nenaslouchá velké časti voličů.“ Když se ho doptávám na názor na Tommyho Robinsona, tak se náš rozhovor opět stáčí k současnému předsedovi vlády. „Starmer se postavil za Izrael, tedy za něco, co je technicky genocida. Proto mám větší strach ze Starmera a té síly, kterou má.“

Po chvilce konverzace dokonce označil Anglii za „stát, který se ukázal jako násilná a genocidní organizace“. Pro nás Čechy se tyto názory mohou zdát až extrémní a v určitých ohledech jsou, ale hezky to poukazuje na odlišné vnímání situace v Gaze napříč Evropou.

Po návštěvě těchto dvou demonstrací jsem viděl lehkou paralelu s francouzskou politikou. Máme tu dva protichůdné extrémy, které proti sobě brojí, a pomalu nám mizí politika středu. Klíčový rozdíl mezi Británií a Francií je však v tom, že v britském parlamentu stále masivní většinu drží legitimní a pro-systémové strany, tedy toryové a labouristé.