Článek
V den, kdy píši tento článek, uběhlo přesně 56 let od doby, kdy k nám vtrhla vojska Varšavské smlouvy. V podvečer 20.8. tohoto roku se proto sešly stovky lidí u ruské ambasády, aby pokojně protestovaly proti vpádu ruských vojsk do jiné země… znovu. V tomto případě lze doopravdy říci, že se historie opakuje.
Smutnou realitou i přes tato výročí zůstává, že stále zapomínáme, čeho všeho je Rus schopný. Někteří by totiž byli dokonce raději pod ruskou vládou než tou naší. Bolestným faktem pro příznivce Vladimíra Putina proto nepochybně musí být, že na nás jeho země opakovaně útočí. Pravidelně se dle ministerstva vnitra odehrává řada pokusů o napadení naší kybernetické sítě ze strany Rusů. Jedná se o nemocnice, státní úřady, tajnou bezpečnost nebo také firmy. Ale možná to vidím jen moc černobíle, možná se jedná o akci za účelem osvobození od fašismu, jako to tvrdili Rusové při vpádu na Ukrajinu či Sověti v 68.
A to jsem ještě ani nezmínil jejich často úspěšné útoky na infrastrukturu napříč celým západním světem. Existují silná podezření, že za žhářské útoky v Pobaltí, Německu, Velké Británii, ve Francii a konec konců i u nás může právě Ruská federace. Takovéto chování by pro nikoho z nás přece jenom nemělo být novinkou. Stačí si už jen vzpomenout na útok v muničním skladu ve Vrběticích, ke kterému nedávno vydala česká policie verdikt, v němž jasně připisuje vinu právě Rusku a jeho tajné policii.
Vše Moskva obratně doplňuje šířením propagandy napříč všemi západními zeměmi. Už několikrát bylo u mnoha veřejných subjektů prokázáno, že nám sem proudí toky z Ruska, které podporují dezinformační weby šířící nesmyslnou ruskou propagandu a některé politiky, které nemají ani trochu soudnosti. Je to opět jeden z mnoha smutných obrázků naší společnosti. Zaspali jsme a hybridní válku s Ruskem jakožto NATO prohráváme na plné čáře.
Některým se i přes všechny tyto informace přesto stále zdá, že ve válce nejsme. Válka přece vypadá jinak. V ní se jezdí v tancích, vojáci mají v rukou zbraně a válčí se na bojištích. Ale my ty vojáky vlastně vidíme umírat, a to na Ukrajině, na bojištích Evropy. A v tomto případě se nejedná pouze o vojáky, ale také o nevinné civilisty, jichž je už něco málo přes deset tisíc. Je mi líto lidí, kteří si nepřipouští či nejsou schopni vidět v dnešním Rusku analogii s Německem ve 38., ale ona tam doopravdy je. Rusko ve svých médiích neustále vydává výroky, dle kterých chce na Českou republiku vyslat atomovou bombu. Zprvu sice mělo v plánu obsadit celou Ukrajinu a společně s Běloruskem nám vyhrožovat z pohraničí, ovšem poté, co zjistilo, že to nebude tak jednoduché, kolem sebe pouze kope jako malé dítě, které v rukou třímá červené tlačítko.
Přirovnání k malému dítěti v tomto případě nebylo náhodné. Rusko je malé oproti svým historickým standardům a má z toho strach. Ta supervelmoc, která měla podmaněnou polovinu Evropy, je na její historické poměry poněkud zakřiklá. A Putin je malý člověk, který si svůj asociální a zakomplexovaný život musí léčit zabíjením nevinných rodin, střílením do školek a nemocnic, či kradením dětí a jejich následnou převýchovou. Chce, aby když už ne on, tak aspoň jeho stát byl opět velkolepý. To se mu ale nikdy nepodaří, protože svou stranu dějin si už dávno vybral. A nemyslím si, že je to ta, která bude v budoucích učebnicích dějepisu opěvována.
Na konto podporovatelů Ruska si dovolil svůj názor přidat i vládní koordinátor strategické komunikace Otakar Foltýn. Jeho výrok je poněkud ostrý a rázný, to nepochybně, ovšem stále pravdivý. Lidé, kteří vynáší Putinův režim do nebes či kteří dodnes s láskou vzpomínají na to, jak krásné to bylo před rokem 1989, jsou nešťastní, zapšklí, zahořklí, smutní, opuštění. A nepochybně na tom svou vinu nese transformace, kapitalismus a nerovné podmínky či příležitosti podmíněné odlišnými životními úrovněmi. Stále by však mělo být společensky nepřijatelné s úsměvem vzpomínat na takový režim, jako byl ten pod Moskvou.
Věřím, že pro určitou, zejména neangažovanou, část populace mohl být život v minulém režimu pohodlný. Panovala tu jakási forma společenské smlouvy, která bohužel nepřišla od společnosti, nýbrž shora. „Vy nám nebudete kecat do toho, jak to máme řídit, a budete si žít v klidu. Vše za vás obstaráme a vy si budete jen moct sednout doma na gauč a sledovat televizi. Ten, kdo bude mít jakékoliv námitky, bude vyvrhelem.“ Ale takto by se občan ve správně vychované společnosti chovat neměl, takto se chová Čech, který často v historii ukázal, že je mu nejpříjemnější role pozorovatele.
Západ také dělá spoustu chyb. Opakovaně se na vysokých příčkách západní politiky vyskytuje korupce, v devadesátých letech se všechno všude rozkrádalo, neplní se sliby, voličům se nalhává nesplnitelné atd. I přesto jsem rád, že jsem se narodil do dnešní doby a do této země. Jsem rád, že se nemusím bát vyslovit svůj politický názor. Jsem rád, že se můžu bezstarostně svěřit přátelům a nemusím se bát, že mě někdo z nich nahlásí StB. Jsem rád, že nikdo z mých rodinných příslušníků nesedí ve vězení za svůj názor. Jsem rád, že můžu psát tento článek, pod kterým může být naprosto svobodná diskuze o mé mylnosti. Vždyť o to tu přece jde.
P.S. V kině teď dávají filmy Vlny a možná právě v tyto dny by se to na něj chtělo jít podívat. Aspoň trochu si zavzpomínat, jak skvělé to tu u nás doopravdy bylo.
