Článek
Timothy Garton Ash, britský historik a publicista, ve své knize „Evropa, náš domov“ vzpomíná nejen na události z roku 1988 v Maďarsku. Ve vzduchu bylo cítit, že se něco děje, společnost začínala čím dál tím více veřejně vystupovat proti režimu a jedním z těchto vystupujících byl právě mladý Viktor Orbán. Nadšeně propagoval myšlenky, které společně se svými politickými souputníky dali dohromady při zakládání hnutí Fidesz, což byla v té době zkratka pro Svaz mladých demokratů. Mezi hlavní hodnoty tohoto hnutí patřily například vláda práva, lidská práva, nová ústava, svoboda sdružování či svobodný tisk. Zjednodušeně řečeno hodnoty, po kterých prahne každý liberál, jenž prožil celý svůj život pod nadvládou komunismu řízeného z Moskvy.
O rok později, 16. června 1989, už Orbán stál na pódiu před 200 000 diváky, před nimiž pronášel svou ikonickou řeč na počest padlých při maďarském pokusu o převrat v roce 1956. V tomto projevu vzpomíná na komunistické revolucionáře, kteří se nebáli postavit proti diktátorství ruské říše a ptát se na témata, jež byla v tehdejším Sovětském svazu tabuizovaná. Silně také apeloval na komunistickou stranu, aby v Maďarsku umožnila svobodné volby a aby stáhla svá vojska zpět do Moskvy. Orbán sklidil obrovský potlesk a možná i díky jeho projevu se Fidesz dostal do parlamentu. Nebyl sice vládnoucí stranou, ale na několik mladíků, co si čerstvě založili politické hnutí, to byl solidní výkon. Tentýž rok se také podařilo Orbánovi získat stipendium od Soros Foundation na studia v Oxfordu.
Ceremoniální ukládání komunistických revolučních hrdinů (16. června 1989)
Po maďarských volbách v roce 1994, které pro Fidesz nedopadly tak, jak si představoval, se strana v čele s Viktorem Orbánem rozhodla obrátit proud. Místo liberálního směřování, na kterém si do té doby zakládali, se z nich stala národně-konzervativní strana.
Nejznatelnější proměna však nastala až v roce 2014, kdy Orbán ve svém projevu otevřeně deklaroval, že demokracie nemusí být nutně liberální. Zároveň dodal: „Státy založené na demokracii budou pravděpodobně neschopné udržet svou globální konkurenceschopnost, ledaže by se v budoucích letech znatelně proměnily.“ Je odvěkou pravdou, že akceschopnost demokracie je nižší než u autoritářského režimu, ovšem tyto debaty se mají vést na úrovni Evropské unie, nikoliv samostatných států. Platí zde totiž pravidlo, že EU jako celek je politicky mnohem silnější hráč než-li samostatný stát, jelikož ten v dnešním politickém rozpoložení nic moc nezmůže. Přesto se z Maďarska stal experiment „neliberální demokracie“ jednoho muže, který vládne všemu. Lidem v Maďarsku začalo být jasné, že se jejich země pomalu, ale jistě přesune z demokracie k autoritářství.
Netrvalo to dlouho a Orbán činil kroky směrem, jenž avizoval. Překreslování obvodů pro volební prospěch, „kupování si“ oligarchů, kteří vlastnili kritická média, za pomoci státních zakázek, zastrašování občanskoprávních organizací (některé z nich byly dokonce donuceny skončit), to vše obsahovala Orbánova deliberalizace společnosti. Maďarsko pociťovalo změnu.
V roce 2018 přišel Orbán s kritikou jakéhosi „plánu Geroge Sorose“, za pomoci kterého chtěl tento filantrop údajně do EU nahnat miliony uprchlíků. Maďarský premiér také opakovaně Sorose obviňoval z toho, že uplácí a dosazuje politiky do všech příček Evropské unie. A jelikož v Maďarsku tato antisemitská rétorika alespoň do určité míry na voliče funguje, tak například na Twitteru za tato tvrzení Orbán sklidil spousty pozitivních reakcí.
Jedním z kompliců maďarské demontáže demokracie se možná i omylem stala frakce EPP, tedy Evropská lidová strana. To ona totiž po celou dobu Orbánova utahování šroubů (2010-2020) ponechala Fidesz uvnitř frakce, přestože jasně proklamovala, že brání demokratické principy. Asi čistě z pragmatických důvodů si však Fidesz na své straně podrželi, jelikož jim umožnil udržovat si pozici nejsilnější frakce v EP. Aby toho nebylo málo, tak Evropská unie pravidelně krmila Maďarsko štědrými dotacemi. Dostala se tak do nepříjemné situace. Demokratická EU dodává peníze na financování nedemokratického režimu Viktora Orbána, který opakovaně vyhrává domácí volby díky silné kritice právě EU.1
Orbán se snaží udělat z Maďarska přesně to, o čem kdysi snil Beneš v rámci Československa po druhé světové válce - most mezi Východem a Západem. Vždy je pouze otázkou času, než tato idylická myšlenka narazí na reálie politického rozpoložení a maďarský premiér si to teď musí uvědomovat. V Evropské Unii je vyvrhelem, pro Rusko je jen dalším poskokem v evropské politice. Je silně naivní se domnívat, že v rámci své samozvané zahraniční cesty jakožto premiér země, jež předsedá Radě Evropské unie, s Putinem něco převratného dojednal. A i kdyby, tak nikoliv za EU, nýbrž za Maďarsko, jelikož skoro nikdo, až na nově vytvořenou frakci Patrioti pro Evropu, s Orbánovou politikou nesouzní. Snaží se být trochu všude, což ve finále musí vyústit – a asi už vyústilo – v to, že není nikde.
1 - Ash, T. G. (2023). Homelands: A Personal History of Europe. Random House.
