Green Deal od A do Z. Vše, co potřebujete vědět

Každých 15 let vydává OSN tzv. Cíle udržitelného rozvoje, jež mají vytyčit směr, kterým se tato organizace po následujících 15 let bude vydávat. Poslední taková aktualizace proběhla v roce 2015, potrvá tedy do roku 2030. Cílů má celkem 17 a jedním z nich, konkrétně 13., jsou klimatická opatření. Cíle nejsou nikterak konkrétní, avšak dávají zemím uvnitř organizace jasně najevo, kudy dál.

Všechny státy, které jsou v EU, jsou zároveň v OSN. Mezi těmito dvěma organizacemi je dokonce formální vztah, ve kterém se Evropská unie jako celek účastní zasedání OSN jakožto pozorovatel s vylepšeným statusem. Všechny tyto závazky logicky vyúsťují v očekávání, že se bude EU aktivně podílet na ochraně klimatu bok po boku s ostatními státy OSN.

Zde ale propojení s OSN ještě nekončí. V roce 2015 na jejich konferenci o změně klimatu v Paříži se většina států shodla na podpisu tzv. Pařížské smlouvy. Jedná se o dokument, který jasně deklaruje, že mají státy aktivně přispívat k ochraně klimatu. Boj s globálním oteplováním má od této doby také smluvní zakotvení.

Po pouhých čtyřech letech, tedy v roce 2019, však přišlo OSN s tím, že je potřeba Pařížskou smlouvu přepracovat z důvodu její nedostatečnosti. Jako hlavní argumenty předložili pár čísel.

Zaprvé 1.5 °C. Výzkumy dokazují, že pokud teplota na pevnině stoupne o 1.5°C ve srovnání s pre-industriálním obdobím (definováno většinou v rozmezí 1850-1900), začnou se rapidněji projevovat negativní dopady oteplování. V minulém roce změna teplot dosahovala 1.32°C. OSN hrozila, že pokud neredefinujeme Pařížskou smlouvu, tak se ještě v tomto století oteplí země na více než dvojnásobek.

Zadruhé 25 Gt (Gigatun). Jedná se o množství CO2, které bychom měli ideálně emitovat do roku 2030 ročně. OSN tvrdila, že pokud bychom pokračovali v trendu nastaveném Pařížskou smlouvou, tak bychom do roku 2030 emitovali něco kolem 56 Gt emisí, což je opět dvojnásobek stavu, kterého bychom jako lidstvo měli chtít dosáhnout. Pro srovnání jsme na konci roku 2023 emitovali celosvětově 37,5 Gt oxidu uhličitého (viz graf níže). K cíli je stále velmi daleko a dle trendů jejich brzké dosažení nepřipadá v úvahu.

Na první pohled by se mohlo zdát, že na grafu doopravdy k určité formě odezvy na výzvu OSN v roce 2020 došlo, ovšem v tomto případě se pouze jednalo o covidový výpadek. Následující rok se totiž hodnoty vrátily zpět do normálu.

Tím, kdo ovšem urychleně zareagoval na výzvu OSN, byla EU a dva týdny před Vánoci roku 2019 vydala 25stránkový dokument nazvaný Zelená dohoda pro Evropu. „Zelená dohoda pro Evropu je strategií EU pro dosažení jejího klimatického cíle do roku 2050.“ Právě tak definuje Green Deal web Evropské rady, tedy orgánu řídícího směřování EU.

Po přečtení tohoto dokumentu většina dojde k závěru, že se nejdená o přesný návod, jak dosáhnout zelenější politiky, ale spíše o nastavení směřování EU. Dohoda předkládá spousty argumentů, proč by se člověk měl o klima zajímat a jakých hodnot by měla Evropská unie do roku 2050 dosáhnout. Například říká, že se v letech 1990-2018 snížila emise skleníkových plynů o 23%, zatímco ekonomika vzrostla o 61%. Varuje ale také, že pokud by se nezměnilo směřování EU v rámci klimatu, tak bychom do roku 2050 dosáhli snížení skleníkových plynů „pouze“ o 60%. A jak dnes už víme, tak EU má ambice do roku 2050 nejen rapidně snižovat vypouštění skleníkových plynů, ale dokonce dosáhnout tzv. uhlíkové neutrality, tedy rovnováhy mezi emitovanými a absorbovanými hodnotami uhlíkových plynů.

Zelená dohoda si také dává za cíl sjednotit ekologické usilování všech 27 států. Zmiňuje, že všechny změny probíhají nejen příliš pomalým tempem, ale také nejednotně. A jelikož je EU jednou z těch nejambicióznějších organizací v rámci zpomalování změn klimatu, tak spojení aktivit napříč celou Evropskou unií lze považovat za vcelku logické.

V rámci tuzemska je hojně diskutovaným tématem automobilová doprava. Zelená dohoda se však automobilům věnuje minimálně, konkrétně na jedné stránce celého dokumentu. Změny do tohoto průmyslu vnesl až soubor zákonů a norem se jménem Fit for 55, tomu se však budu věnovat později. Co však Green Deal řeší je strategie pro obnovu lesů, zachovávání a obnovy přírodního bohatství či opatření, která mají pomoct bojovat proti znečištěným vodám. Na všech těchto tématech dle mého názoru panuje veřejná shoda, a proto by si člověk měl dát pozor na politicky nezodpovědné hlásání o zrušení Green Dealu. Všude se naskytnou chyby, to je jasné, ale voláním po zrušení celé Zelené dohody pro Evropu prakticky deklarujete svou lhostejnost nejen vůči Zemi, ale také vůči následujícím generacím lidí, zvířat a rostlin nejen v Evropě.

A jak to vychází rozpočtově? Pokud vezmeme v potaz období před Zelenou dohodou, tedy roky 2014-2020, tak bylo zhruba 20 % rozpočtu EU využito na investice do boje proti klimatickým změnám. V období po dohodě, tedy v letech 2021-2027, je naplánováno utratit 30% rozpočtu v rámci ekologických opatření. Jedná se o skok poměrně vysoký, celkově o 50%, avšak ne takový, za jaký by ho mohla velká část populace dle rétoriky politiků považovat. Celkový rozpočet EU na období 2021-2027 vychází na 2,018 bilionu eur.

„Klíčem k financování ekologické transformace bude soukromý sektor,“ je napsáno jako jeden z nadpisů odstavců v Green Dealu. Zelená dohoda spoléhá na podnikatele a firmy, že se do zelené obměny zapojí s nimi. Chtějí za pomoci přesných a efektivních dotací podpořit změnu firem zevnitř tak, aby měly zájem jít naproti nejen ze své „morální“ potřeby, ale také z finančního hlediska. EU věří, že pouze přesunutím ambicí z politiky do byznysu lze dosáhnout kýžených výsledků.

Tím ale rozhodně nehází všechnu odpovědnost na ně, hned na to totiž navazují větou: „Při transformaci hrají klíčovou úlohu vnitrostátní rozpočty.“ Dále pokračují :„Na vnitrostátní úrovni utvoří Zelená dohoda kontext pro rozsáhlé daňové reformy, odstranění dotací na fosilní paliva, přesun daňového zatížení z práce na znečištění a zohlednění sociálních aspektů.“

Green Deal je silně závislý na vnitrostátním chování vlád. Pokud významní politici, nebo dokonce celé státy chtějí bojovat proti určitým změnám a jsou v tom úspěšní, tak daná reforma logicky nikdy nemůže dosáhnout svého maximálního potenciálů. Možná je tento boj spojen se skepsí vůči EU jakožto organizaci. Politici nevěří, že je schopna vnitřní trh daného státu pod tlakem ekologických reforem podržet. Stačí se pouze podívat na reakci napříč politickým spektrem u nás. Z parlamentních stran snad pouze Piráti, do určité míry STAN, jsou Zelené dohodě jakžtakž otevřeni. Zbytek stran jí buď označuje za podvod na voliče, nebo za nerozmyšlený bruselský projekt a požaduje razantní změny. Jako hlavní argument je velmi často předkládána naše závislost na automobilovém průmyslu, zejména poté na části věnující se spalovacím motorům. Spousta politiků tvrdí, že bychom ekonomicky nezvládli transformaci v takové podobě, v jaké je domluvená, avšak ani jednou jsem od politiků neslyšel, že by ta pomoc mohla přijít od EU.

V určitém ohledu se tomu ale Evropská unie snaží vycházet vstříc. V Zelené dohodě pro Evropu je hned několikrát zmíněno, že veškeré ekologické iniciativy musí dostát mottu, které si pro tuto dohodu EU zvolila, „neškodit“. Všichni politici, kteří u zrodu této dohody stáli, by měli mít na paměti, že rozhodnutí v rámci klimatické politiky by stále měla zůstat racionální a co nejméně škodlivá. Ano, pokud chceme zachránit planetu, tak se budeme muset do určité míry omezit, avšak – a na to výrazně v textu dbá Evropská komise – musíme výrazně pomáhat lokalitám, které do této doby byly závislé na fosilních palivech.

Nějakou dobu Evropské unii trvalo, než došlo ke shodě napříč všemi orgány v tom, co se bude po dobu následujících několika let odehrávat. Green Deal je sice legislativní návrh, ale sám o sobě nepředkládá tolik konkrétních kroků. Musel být doplněn přesnými cíli, ke kterým se měly všechny členské státy zavázat, a k tomu posloužil „Fit for 55“. Cílem tohoto balíčku je převést klimatické ambice Zelené dohody do podoby právních předpisů.

Balíček „Fit for 55“ je soubor norem, který stanovuje klimatické cíle Evropské unie. Jeho název odkazuje na cíl snížení emisí skleníkových plynů o 55% vůči roku 1990. (Na konci roku 2022 jsme vydávali o 29% méně emisí ve srovnání s rokem 1990.) Celý balíček norem se zejména točí kolem těchto 55%. Představuje změny v celkem 14 kategoriích, ve kterých přibližuje, jak se k tomuto klimatickému cíli dostat. Zde je několik z nich.

Doprava

Doprava je dle statistik zodpovědná za 25 % všech skleníkových plynů, které jsou vypuštěny na území EU. 71% z těchto plynů je stvořených z pozemní dopravy, tedy automobilů, autobusů či motorek. V přepočtu lze říci, že pozemní doprava tvoří něco kolem 17% všech emisí v rámci Evropské unie. Možná proto jsou zásahy norem, jako je například Euro 7, tak razantní.

Hlavní proud transformace má probíhat přes elektromobilitu, případně přes automobily poháněné vodíkem. Do roku 2030 má být na každém šedesátém kilometru dobíjecí stanice pro vozidla pod 3,5 tuny a na každém dvou stém kilometru vodíková stanice. V samotném Green Dealu se píše, že do roku 2025 je zapotřebí mít přibližně jeden milion dobíjecích a plnicích stanic tohoto typu. Na konci roku 2023 bylo v Evropské unii něco málo přes 632 tisíc dobíjecích stanic, přičemž tempo ročního nárůstu v roce 2023 dosahovalo 153 tisíc. To znamená, že bychom měli mít na konci roku 2025 něco kolem 935 tisíc dobíjecích stanic. To není vůbec daleko od stanovené hodnoty.

Za účelem dosažení „vysněných“ 55 % je však dle Evropské komise třeba do roku 2030 vybudovat celkem 3,5 milionu veřejně dostupných dobíjecích stanic. A pokud bychom opět pokračovali v nastaveném trendu, tak budeme mít v roce 2030 něco kolem 1,7 milionu stanic. Jedná se o velmi ambiciózní cíl a je otázkou, jestli ho EU bude schopna naplnit. (Pro doplnění máme momentálně v Evropské unii 187 vodíkových stanic.)

Energetika

„Vzhledem k tomu, že 75 % emisí skleníkových plynů v EU pochází z využívání a výroby energie, je zásadním krokem ke klimaticky neutrální EU dekarbonizace odvětví energetiky.“ Takto o energetice hovoří Zelená dohoda pro Evropu. A takto hovoří statistika.

Původní plán EU bylo mít do roku 2030 32 % všech příjmů energie z obnovitelných zdrojů. V rámci balíčku „Fit for 55“ se však rozhodla zvolit radikálnější přechod, proto je jejím momentálním cílem do roku 2030 dosáhnout celkem 42,5 %.

Teď k současným hodnotám. V roce 2021 se na tvorbě energie podílely obnovitelné zdroje z 21,9 %, v roce 2022 z 23 %. Po jednoduchém výpočtu lze dojít k závěru, že tímto tempem nedosáhne Evropská unie ani na závazky stanovené předchozími smlouvami. V roce 2030 by totiž hodnoty dosahovaly pouhých 31,8%.

Péče o potřebné

V roce 2023 trpělo energetickou chudobou 10,6 % populace EU, což je něco kolem 48 milionů lidí. Pomoc takto zasaženým občanům hodlá EU financovat přes emisní povolenky. Levicově tím převede výdaje na podnikatele a firmy a výtěžek z povolenek bude putovat do společného fondu, který má za cíl pomáhat právě obyvatelům v nouzi.

Co sice není v rámci balíčku „Fit for 55“, ale úzce souvisí s pomocí lidem v nouzi, je mechanismus pro spravedlivou transformaci, který cílí pomoc regionům, jež to budou mít s přechodem na nízkouhlíkové hospodářství nejtěžší. V období 2021-2027 má EU rozdistribuovat investice v hodnotě 55 miliard eur. Pomoc poputuje zejména na zpřístupnění nových pracovních příležitostí a rekvalifikaci, zlepšení účinného bydlení a veřejné dopravy, na podporu výzkumu a inovací nebo třeba právě na pomoc v boji proti energetické chudobě.

Lesy

Sektor lesnictví a využívání půdy je specifický v tom, že všechny skleníkové plyny, které vytvoří, pohltí. Všechny stromy dohromady absorbují dokonce skoro 10 % všech skleníkových plynů, které EU vyplodí. Unie si je toho vědoma, a proto nastavuje strategie, v rámci které chce vysázet celkem 3 miliardy stromů v období 2022-2030. Dosavadní výkon v uplynulých dvou letech bohužel opět vůbec neodpovídá tomu, kde bychom chtěli být. Momentálně je v rámci této iniciativy vysázeno pouhých 21 milionů stromů. To je ovšem dost mizerný výkon, protože tímto tempem bychom do roku 2030 dosáhli stěží třetiny.

Tvoří to smutný obrázek, když se podíváme na to, jak o lesích hovoří Zelená dohoda pro Evropu: „Lesní strategie EU do roku 2030, kterou Komise předložila v červenci 2021, je jedním ze stěžejních prvků Zelené dohody pro Evropu, vychází ze strategie EU v oblasti biologické rozmanitosti a je klíčovou součástí úsilí o snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030 alespoň o 55 %.“

Iniciativy v rámci Green Dealu neustále probíhají. Dochází k pozměňování, ale také k novým návrhům či schvalování těch předchozích. Například 17. června tohoto roku schválila s konečnou platností Rada Evropské unie, že se do roku 2030 obnoví minimálně 20 % všech pevninských a mořských oblastí, a do roku 2050 dokonce všechny ekosystémy, jež obnovu potřebují.

Takže si to shrňme. Do roku 2030 počítá EU se snížením emisí CO2  o 55 % vůči roku 1990. Od roku 2050 si slibuje stát se uhlíkově neutrální, tedy nevyprodukuje více emisí, než jich bude schopna absorbovat. U nás je velmi diskutovaný také rok 2035, po kterém se už smí vyrábět pouze vozidla, která budou mít nulové emise oxidu uhličitého. Rok, ve kterém se tento návrh bude znovu diskutovat, je 2026. Věřím však, že po dočtení tohoto článku už víte, že zákaz prodeje aut se spalovacími motory je pouze zlomek toho, o čem je Zelená dohoda pro Evropu.