Článek
Jedním ze základních kritérií, podle kterých bude Syn člověka na konci času soudit všechny lidi, je podle Matoušova evangelia také pomoc lidem na cestách: „Byl jsem na cestě a ujali jste se mě.“ (Mt 25,35). Vstřícnost k poutníkům, pověstná blízkovýchodní pohostinnost, láska nejen k bližnímu, ale také k cizinci, k tomu, který pouze prochází, to jsou postoje blízké Ježíšovu učení. Jak už bylo řečeno ve Starém zákoně pohledem cestovatele: pohostinnost k poutníkům je integrální součástí většiny náboženství a sami poutníci jsou mnohými náboženstvími vnímáni jako lidé mimořádně blízcí Bohu, jako „čistí“, jako mystikové, neboť pomalou a dlouhou poutí očišťují svou mysl a přibližují se Božím tajemstvím, i když to, co prožívají, často ani nedokáží slovy vyjádřit. Ono totiž hovořit lidskými slovy na základě možností lidského myšlení o Bohu je vlastně nemožné; všechna naše vyjádření jsou pouhé analogie, pouhé ukazatele na Boha, pouhé pokusy, neboť Stvořitele všeho nelze uzavřít do silně omezených lidských slov, Bůh je semper alius semper maior, vždy jiný a vždy větší, než se snažíme vyjádřit.
IV. lateránský koncil v roce 1215 pregnantně vyjádřil, že nemůžeme ve stvořeném světě nalézt takovou podobnost s Nestvořeným, která by zároveň nebyla nepodobností ještě větší. A proto mystikové často sahají k negativní teologii, aby negovali nesprávné představy o Bohu a tříštili jeho klamný obraz, což také často dělají ateisté, aniž by tušili, že striktně (a často velmi dobře) aplikují negativní teologii. Když se snažíme pomocí stvořených omezených slov a silně omezeného lidského myšlení vypovědět o Nevýslovném, je vždy na místě aplikovat známou analogii entis se svými třemi kroky výpovědí: 1. krok tvrzení (via affirmationis), 2. krok popření (via negationis) a 3. krok nejvyšší míry (via emanentiae), tedy například: Kristus je poutník – Kristus není poutník, tak jako ostatní lidští bibličtí poutníci, On je zcela jiný poutník – Kristus je mírou poutnictví, poutník par excellence, On je Cesta sama.
V podobenství o cestě Ježíš naznačuje, že kdo se ujímá poutníků, lidí na cestě, je sám na Cestě spásy, ovšem kdo záměrně neposkytne pomoc (pohostinnost, radu, vstřícnost) poutníkovi, ten je na cestě do věčného trápení (Mt 25,43–46). Poutník je vyvolený vyslanec Boží.
Já jsem Cesta
Ve třetí kapitole starozákonní knihy Exodus se nám Hospodin tajemně představuje: jeho svaté jméno je v hebrejském textu vyloženo pomocí slovesa „být“ jako „JSEM, KTERÝ JSEM“ nebo také „BUDU, KTERÝ BUDU“, zatímco řecký septuagintní překlad zní „JÁ JSEM BYTÍ“, v řečtině „ego eimí ho ón“. Ježíšovy výroky „já jsem“, kterými často reaguje na obviňující útoky ze strany farizeů a saduceů jsou zřejmou narážkou na starozákonní „já jsem“ Hospodina, Stvořitele nebe i země, a slavný výrok „já jsem Cesta“ tak dostává nový teologický rozměr. Ježíš z Nazareta, mašíjach, bohočlověk, je tou Cestou, pravdou a životem. Jako Bůh, jedna z osob v imanentní Trojici, je Logos zdrojem bytí, bytím samým; jako celý a pravý člověk je Ježíš Kristus tou Cestou hodnou následování, Cestou, kterou by žádný člověk nemohl následovat, pokud by nám ji svým křížem neotevřel, neposvětil a nepožehnal; jedinou Cestou, která stoupá k Bohu Otci, skrze Syna v Duchu Svatém. Pán Ježíš – Bůh a člověk – Já jsem Cesta.
Cesta k pravdě a k životu je úzká, krvavá, těžká, unikátní a jsou chvíle, kdy zbičovaná záda nemohou již více nést svůj náklad a poutník padá neschopen dalšího kroku. V tu chvíli, ať se poutník rozhlédne kolem sebe – nebude tam nikdo a to je potvrzení správné cesty. Tisíce bzučících ohnutých přihlížečů, nikdo po boku. Úzká a náročná je Cesta, osamělý a nepochopený je poutník kráčející snad i v pochybách, ale správně k eschatologické plnosti. Poslední nadějí v temné noci dlouhé cesty je Ten, který je Cestou a jedině ten čte náš životní cestopis do posledního písmene se všemi vzkazy mezi řádky. „Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.“ (Mt 7,13–14)
Z těchto přísných slov nás může až mrazit, vždyť kdo z nás je natolik dokonalý, aby trefil onu úzkou cestu a nenechal se strhnout na cestu pohodlnou. Naštěstí, „co je nemožné u člověka, není nemožné u Boha“ a pravá cesta je v teologii vyznačena poměrně širokým intervalem legitimního teologického pluralismu, kde lze být citlivější na určitá témata a myšlenkové směry, ale zajisté přitom nepopírat ostatní tóny celkové symfonie, vždyť hudba zní ve svém celku; Písmo má absolutní výpovědní hodnotu jako celek, nikoli z kontextu vytrhané fragmenty (což byly hluboké stíny manualistiky) a rovněž církev je neomylná ve věcech spásy pouze jako celek věřících od papeže po posledního laika. Omyl hereze (bludné nauky) nespočívá tolik v přílišné akcentaci určitého aspektu tajemství víry, ale v jeho nepřiměřené absolutizaci a odmítání všech ostatních barev, odstínů, tónů atd. Heretik hlásá, že realita je pouze červená a zatvrzele popírá všechny ostatní barvy, jakoby neexistovaly. V paletě barev červená nepochybně existuje, ovšem po boku všech dalších. Interval legitimního teologického pluralismu nám v teologickém myšlení poskytuje významnou svobodu, ta však musí být zodpovědná, tolerantní a věrná Pravdě. Věrnost Pravdě je cesta úzkou branou. Poutník zkrátka ve svobodě teologického pluralismu musí projít mezi myšlenkovou „Skyllou a Charybdou“, musí se mezi ně vejít a veden Pravdou/Slovem vstoupit do úzké brány. Svoboda je přitom prostor uskutečňování pravé teologie a pravé poutníkovy Cesty, vždyť všichni jsme ke svobodě povoláni. Protivníkem a svůdcem však nemusí být jen materialismus, pýcha, nadutost a jiné notoricky známé obtíže duchovních cest, ale také tzv. duchovní materialismus, tedy určité duchovní farizejství, které může představovat velké břemeno, jež nám nedovolí úzkou branou projít. Vnitřní svoboda od majetku je klíčová, ale vnitřní svoboda od svého zbožšťování a duchovních úspěchů je komplementární – jedná se o spojité nádoby.
Podobenství o bohatém mladíkovi a kritika bohatství vzhledem k Cestě
Jedním z nejdůležitějších a nejtvrdších Ježíšových výroků vůči majetku a bohatství je perikopa o bohatém mladíkovi: tento mládenec chtěl následovat Ježíše a ptal se, co má ještě dělat, když přikázání beze zbytku dodržuje. Na to mu Ježíš odpověděl: „Jen jedno ti chybí, jdi, prodej, co máš, a rozdej to chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mě.“ (Mk 10,21). Na význam tohoto textu odkazuje jeho výskyt u všech synoptiků (Mt 19,16–30; Lk 18,18–30). Ježíšovy výroky o bohatství budily velkou pozornost a brzy po sepsání evangelií koncem 1. stol. se jimi začali zabývat křesťanští myslitelé. Perikopu o bohatém mladíkovi cituje církevní otec Irenej z Lyonu, nejvýznamnější církevní otec 2. stol., podle něhož je významem výzva k důraznému zachovávání přikázání a k solidaritě s chudými. První systematické pojednání o vztahu bohatství a spásy, založené na perikopě o bohatém mladíkovi, přináší koncem 2. stol. církevní otec Klement Alexandrijský v knize Který boháč bude spasen?
Podle Klementa, který zasvětil svůj život snoubení křesťanské teologie s řeckou filozofií, tedy spřátelení Jeruzaléma s Athénami, jak se metaforicky říká, jde primárně o vnitřní odpoutání se od bohatství, neotročení majetku, celkové osvobození od starosti o majetek a následování Krista. Klement připomíná, že vzdání se majetku není zárukou očištění duše od vášní, a dokonce vnímá majetek jako dobrý, neboť zabezpečuje obživu a umožňuje pomoc potřebným. Podle Klementa má být majetek nástrojem: jde tedy o vnitřní odstup od bohatství, nikoli doslovnou výzvu k radikální chudobě. V rané křesťanské tradici se ovšem vyprofilovaly také proudy, které text o bohatém mladíkovi chápaly literárně doslovným způsobem a kázaly, v souladu s některými řeckými filozofickými školami, např. kynismem, zbavit se skutečně veškerého majetku a následovat Krista. Tento enkratický způsob výkladu evangelních textů nepochybně existoval již na přelomu 1. a 2. stol., ovšem nejvíce se rozvíjel ve 3. stol.
V polovině 3. stol. se doslovný význam oné biblické věty stal klíčovým podnětem pro sv. Antonína k nastoupení jeho asketické cesty naprosté chudoby a odloučení v severoafrické poušti. Antonínova reakce na Ježíšovu výzvu chudoby o století později silně zapůsobila na jednu z největších teologických autorit, na sv. Augustina. Poté, co se Augustin seznámil s motivem poustevníka, otevřel Písmo na náhodné straně a nechal se zasáhnout textem (Řím 13,13) vybízejícím k odložení rozmařilosti. Mimochodem také Augustin cestoval a jeho myšlení znamená jistý most mezi Afrikou (jeho rodištěm) a Evropou (jeho působištěm), podepřený pilířem z východu, prezentovaným jeho ne zcela překonaným perským dualismem (manicheismus).
V období patristiky se vyprofilovaly dva způsoby výkladu Ježíšova vztahu k bohatství: původně silnější model tzv. zatracení bohatství, vyznávající ideál chudoby, a později rozšířenější model odstupu, hlásající vnitřní osvobození a odstup od bohatství. Poutník je v tomto smyslu věrný oběma typům výkladu, neboť se nezabývá shromažďováním majetku, nekupí pod sebou pomíjející materiální statky, ale se srdcem otevřeným sbírá bohatství vnitřní, bohatství poznání, bohatství Božích tajemství, která objevuje na cestě. Podle mého soudu je důležitý zejména vnitřní odstup, neboť jakákoli věc nemůže být duchovní překážkou, když na ní člověk nelpí; věc je prostě příliš nepodstatná, když jde o vztah mezi lidskou osobou a osobou Boží. Když ovšem na věci člověk lpí a klade ji v životě tak říkajíc na první místo, potom se ona věc může vzpříčit a vztah narušit, nebo dokonce přerušit. Když jsem cestoval jako mladý poutník, který neměl nic než čas, cítil jsem se nejsvobodnější. Dnes cestuji jako poutník, který také zodpovídá za svou rodinu, a proto nelze být zcela bez peněz, zato však mohu na cestách obdarovávat chudé, sytit hladové a dělat alespoň drobnou radost potřebným žijícím v opravdu bídných podmínkách, což jsem jako mladý poutník nemohl. Každý čas má své, oba výklady vztahu Ježíše k majetku mají svou vysokou vypovídací hodnotu, ovšem i bohatství lze využít jako dobrý prostředek pro pomoc bližnímu.
Vnitřní odstup a nadhled je důležitý nejen vůči bohatství, ale také vůči chudobě, zkrátka všemu materiálnímu, tedy pomíjejícímu. Velmi trefně Seneca v sedmém listu Lucilianovi píše: „Je veliký ten, kdo dovede hliněné nádobí užívat, jako by bylo stříbrné; ale není menší ten, kdo užívá stříbrného, jako by bylo hliněné. Nedovést strpět bohatství je slaboduchost.“ Přesto ale nechme zaznít slova evangelisty Jana: „Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu; ten vám dá Syn člověka. Otec, Bůh, ho osvědčil svou pečetí.“ (Jan 6,27). Vztah poutníka a bohatství je trefně vyjádřen Janem Zlatoústým: za hranice smrti si s sebou člověk nevezme nic, jen to, co daroval druhým. Připomeňme v tomto bodě jednoho z největších církevních otců Basila Velikého (330 – 379 n. l.), který po svém obrácení a přijetí křtu dlouho putoval po Egyptě, Palestině a Mezopotámii, aby se setkával s věhlasnými poutníky a askety. Po návratu do Kappadokie rozdal všechen majetek chudým a začal žít jako kajícník, hluboce křesťansky věřící člověk a významný myslitel.
Krásná turecká Kappadokie
A když už jsme se dostali do Kappadokie, musím o této překrásné oblasti v dnešním Turecku ztratit několik slov. Oblast na první pohled upoutá skalními útvary velmi bizarních tvarů (vysoké špičaté jehlany, přírodní sloupy s balvany na vrcholu…), do kterých jsou místy vysekána lidská obydlí. V době pronásledování křesťanů vznikly v kappadockých skalách podzemní kostely, které z povrchu neuvidíte, ale vstoupíte-li nevelkým otvorem do jeskyně, naleznete unikátní prostory křesťanských svatyní nádherně barevně vymalované biblickou tematikou. Léto tady bývá horké, ale jaro a pozdní podzim bývají mírnější a malebné. Mnoho dní jsme tady bezcílně putovali, přespávali mezi úchvatnými skalami a meditovali v opuštěných podzemních kostelech. Mimochodoem právě zde působili velmi významní církevní otcové Řehoř Nyssenský, Řehoř Naziánský a výše zmíněný Basil Veliký, známí také jako tzv. kappadočtí otcové. Po vyčerpávajících túrách po Kappadokii si můžete dopřát relax ve známé Pamukale (v překladu bavlněný hrad), unikátním přírodním divu světa, kde můžete odpočívat ponořeni do kaskádovitých travertinových jezírek. Už v biblických dobách bylo toto jedinečné místo využíváno jako lázeňské. Římané u těchto přírodních lázní vybudovali krásné město Hierapolis s kolosální Domiciánovou vstupní branou. Je možné, že v termálních kaskádách svatý Pavel cestou odpočíval a nabíral síly, vždyť místo bylo už tehdy velmi proslulé a Pavel na své dlouhé mnohaleté cestě putoval právě touto oblastí.
Kdo nemá rád množství lidí a bude v této oblasti cestovat, rozhodně by si měl dopřát noc na unikátním mystickém místě, kterým je vrchol hory Nemrut Dagi. Na vrcholu této krásné hory jsou směrem na západ a směrem na východ situovány gigantické sochy řeckých, arménských a íránských božstev, mezi nimiž je rovněž socha krále Antiocha I., který sám sebe chápal jako boha (zajímavé, kolik současných vládců světa to vnímá podobně) a nechal toto mystické místo v roce 62 př. n. l. vybudovat. Při východu a při západu slunce se připravte na masivní tsunami organizovaných turistů, kteří spustí hromadnou palbu svých zrcadlovek, ovšem jak rychle přijedou, tak rychle odjedou. Zbyde po nich jen odér opalovacích krémů, několik plastových láhví a zapomenutá selfie tyč. To vše během několika minut rozfouká vítr a celou noc můžete na tomto jedinečném místě strávit sami. Hlídač v nedaleké plechové budce nedělá žádné problémy a za možnost přespání na tomto impozantním místě nepohrdne krabičkou cigaret. Obří kamenné hlavy starověkých božstev v nočním šeru rozehrávají za svitu měsíce naprosto neobyčejnou teatrální atmosféru. To jsou ta místa, pro něž se vyplatí putovat týdny a měsíce. Vrchol hory Nemrut Dagi byl už za Ježíšova života považován za posvátný. Přestože jsou sochy staré více než dvě tisíciletí a poničilo je několik zemětřesení i římští vojáci, stále jsou fascinující a velmi fotogenické.
Skvělý relax po dlouhých cestách Tureckem poskytuje na východě země, tedy v „tureckém Kurdistánu“, jezero Van, kde lze navštívit arménský kostel Svatého kříže z 10. století vybudovaný na ostrově Akdamar. Odtud je už jen nedaleko k orientální pevnosti Ishak Paša blízko Dogubeyazitu, která je pro mě milovanou branou do Íránu, jenž nabízí skvělé dobrodružné putování úžasnou krajinu, velehory i strhující historii. Některá další zajímavá místa Íránu a Turecka čtenář najde ve Starém zákoně pohledem cestovatele.
Cesta do Jeruzaléma
Druhá část Matoušova evangelia nadepsaná „cesta do Jeruzaléma“ se odehrává ve znamení Ježíšovy cesty k cíli svého poslání, tedy cesty na Kalvárii a za ní, neboť Ježíšův příběh – jak křesťané vyznávají – na hoře pojmenované Lebka nekončí, ale vrcholí: vždyť „ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ a vstupuje do fáze šoku, nepochopení učedníků a následné slávy vzkříšeného. Z textu vyplývá, že Ježíš putoval přes Jericho, pěšky spolu s družinou svých následovníků. Byla to cesta nejtěžší, cesta, která všem poutníkům otevřela Cestu absolutní. Teprve nedaleko Jeruzaléma, v tehdejší vesnici Betfage (oblast je dnes součástí značně rozrostlejšího Jeruzaléma), požádal Ježíš o oslátko, aby se splnilo, co bylo řečeno ústy proroka (Mt 21,1–9); Matouš totiž své evangelium napsal zejména pro křesťany z židovství a právě proto se hojně odvolával na židovská Písma bez vysvětlování jejich významu, zatímco např. evangelista Lukáš psal pro křesťany z pohanství (zejména pro helénský svět) a na židovská Písma se příliš neodvolával a když ano, vysvětloval též význam pro nežidy často obtížně pochopitelný.
Ježíš potom na oslátku vyrazil kolem Olivové hory do bran Jeruzaléma. „Veliké množství lidu pak prostřelo své pláště na cestu, jiní sekali ze stromů ratolesti a stlali je na cestu. Zástupy, které šli před ním i za ním, volaly: Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!“ (Mt 21,8–9) Z Olivové hory je dnes krásný výhled na Jeruzalém a poutník rozhodně neprohloupí, když na tento kopec (hora je mírně zavádějící pojem) vystoupá a rozhlédne se po svatém městě. Cestou vzhůru může poutník pomeditovat v několika kostelích a kapličkách, nebo si výstup zpestřit dobrou arabskou kávou ve stínu vrženém stromem v některé z mnohých pouličních kaváren.
Cesta a víra
Ježíš v Jeruzalémě poučil své učedníky, že pokud budou mít opravdovou víru, mohou i hory přenášet. Poutník víru a naději nutně potřebuje, bez víry vlastně nelze vyrazit na cestu, neboť cestovatel se vydává do nebezpečí, do nejistoty, do velmi nepředvídatelných koutů světa, protože věří, že přežije a nejen to, věří, že cestou nazře smysl. Na začátku nelze než veřit a je-li víra dostatečně pevná, prostředkuje, spojuje, zázračně působí. Vykročení do nejistoty cesty víry je vykročením do skutečného dobrodružství a to je dobrý krok, dobré rozhodnutí mezi mnoha životními rozhodnutími. Ježíš v evangeliích často poukazuje na to, že farizeové a pokrytci často kritizují třísku v oku druhého, ale trám ve svém oku nevidí a správně poukazuje na to, že jsou v životě tisíce věcí nepodstatných a několik v pravdě podstatných. K čemu paběrkování na tisícovce malicherností, když zanedbáme těch několik životních skutečností opravdu podstatných? „Slepí vůdcové! Cedíte komára, ale velblouda polykáte.“ (Mt 23,24) Napřed je třeba vyčistit vnitřek, potom bude čistý i vnějšek, říká Ježíš v dalším podobenství a čistý člověk s větší jistotou rozezná podstatné od nepodstatného, a je to právě pouť, která člověka čistí zevnitř. Evangelia nabízí pozornému čtenáři spoustu dalších hlubokých podobenství, které se však nevztahují k našemu hlavnímu tématu a tak zájemce odkazujeme k pozorné a hloubavé četbě novozákonních spisů, nejlépe ve vícero překladech, nebo dokonce v originálním řeckém znění a samozřejmě také na vynikající komentáře například z řady Sacra Pagina.
Zdroje:
Bible
HAVELKA, Ondřej. Nový zákon pohledem cestovatele: Bible jako cestopis odhalující směr a smysl Cesty do nebeského Jeruzaléma. Praha: Akbar, 2019.
