Článek
Ježíš podle Matoušova evangelia dál putoval po městech i vesnicích, vyučoval v synagogách, uzdravoval nemocné a hlásal své evangelium o Božím království. Evangelista Matouš z úcty k Bohu raději volí termín nebeské království, zatímco evangelista Lukáš hovoří o Božím království. Evangelista Marek se nezdráhá vypovědět, že v Ježíši Kristu se naplnil čas a přiblížilo se Boží království: nyní je nutné se „obrátit“ a věřit evangeliu (Mk 1,14–15). Pokání a víra, to je základní výzva evangelistů spojená s příchodem Božího království, které je blízko, dokonce je skrze Krista jistým způsobem již zde. Podle teologa Karla Rahnera je pokání ctností, znamenající správný mravní a náboženský postoj člověka vůči hříchu, darovanou milostí Ježíše Krista. Ústředním aktem je metanoia, obrácení k Bohu a víra.
Marek píše, že se naplnil čas: o poutnickém naplnění času jako uskutečnění možnosti tvaru vymodelovaného do času, jako „odvyprávění“ svého osobního bytí do příběhu, jímž lze osobu vymalovat a vyslovit, jsme blíže pojednali ve Starém zákoně pohledem cestovatele, a proto zde téma nebudeme více rozvíjet. Dodejme jen, že poutník uskutečňuje sám sebe tím, že se snaží překračovat do času uzavřený obzor materiálního světa směrem k nekonečnému obzoru absolutního Boha. Karel Vrána říká, že pravá lidská existence se děje při překračování hranic světa.
Vraťme se ale k Ježíšovým cestám, které Věčný do času vyslovil. Matouš nás dál provází po Svaté zemi, když hovoří o městech Chorazinu, Betsaidě, Tyru a Sidónu. Chorazin a Betsaida byla malá města při severním břehu Genezaretského jezera nedaleko Kafarnaa; dnes v nich najdete nepříliš dobře dochované antické památky a pěkné výhledy na jezero. Tyrus (nynější Súr v Libanonu) a Sidón (rovněž v Libanonu) byla města pohanská, proslulá nevázaným životem, ležící na břehu Středozemního moře, několik desítek kilometrů severozápadně od Genezaretského jezera; dnes tam cestovatel najde pulzující arabská města plná skvělých kaváren, starobylé římské památky, kamenné mešity, moderní výškové budovy, lodní přístavy a labyrint uzoučkých uliček plných nejrozmanitějších tvarů, chutí a vůní mísící se s příjemným mořským vzduchem. Posedět v současném Sidónu u kávy a jen tak sledovat pulzující arabský život je prostě skvělé. A když už jsme se dostali do Libanonu, určitě při návštěvě této sympatické země nevynechejte starobylé město Byblos, ruiny Jupiterova chrámu v Baalbeku, příjemné písečné pláže vybízející k odpočinku při ochutnávání plodů moře nebo procházku po Svatém údolí a Cedrovém lese. Křesťanský poutník najde v Libanonu řadu krásných kostelů a poutních míst i křižácké hrady, ovšem za opravdu impozantním křižáckým hradem doporučuji zavítat do Sýrie: Crac des Chevaliers stojí za to. Přesvědčil jsem se, že tam stavěli skuteční master castle builders, jak s oblibou říkají Angličané.
Poutníkovy cesty
Strom se pozná po ovoci, je-li ovoce dobré, je strom dobrý, píše se v Písmu – dobrý strom vydává dobré ovoce. Poutník je podoben stromu, každá cesta, kterou kráčel, je jako větev, každá pěšina v poli nebo lese jako větévka, životní cesta jako kmen. Poutník svými cestami pozřel svět a ten se vtiskl do struktury jeho kmene a větví. Svobodný poutník: světoběžník, milovník moudrosti, znalec světové plurality, praktický religionista i kulturolog je jako mohutný strom, který uskutečnil svou možnost v plné míře: využil svůj čas, přijal jej a naplnil. Nebrečel, že je ho málo nebo moc; nestěžoval si, že musel překonávat překážky a polykat rozpory života; chválil Stvořitele, radoval se z dober, která mu byla dána a stoicky přijímal rány, které dostával. Jeho plody jsou pravdivé, šťavnaté, chuti plné a originální. Poutník je z podstaty na straně dobra, spravedlnosti, lásky a úžasu – poutník je na straně Boží. Poutník na své cestě hledá pravdu – už Sókratés hájil tezi, že člověk je vnitřně zaměřen (entelecheia) k pravdě a dobru, a když tedy poutník půjde cestou svého srdce, pravdu najde a časné se protne s věčným. To však neznamená, že takovou cestu lze naplánovat do detailu a poté se nachystaného itineráře držet a odškrtávat si dny vedoucí k poznání; tak to rozhodně nefunguje. Pravdu nelze dohonit na atletickém stadionu. Cesta každého poutníka je a musí být jiná, originální, právě pro něho nachystaná a vhodná. Nebojme se jít za horizont událostí a metaforicky učinit krok do černé díry nevědomí, je to krok víry, krok, bez něhož není možné dobrat se cíle. Teprve za horizontem událostí to začne být skutečně zajímavé a začne to „duchovně svištět“. Krok do nejistoty, krok do prázdna, to je ten nejdůležitější krok na celé Cestě.
Ježíš cestovatel a mořeplavec
Ježíš při svém veřejném působení stále cestoval, můžeme říci, že miloval putování a nazírání krásy Božího stvoření. V jistém smyslu můžeme říci, že je to jeho stvoření, ovšem Logos – druhá Božská osoba určitě nestvořil svět jakožto člověk po vtělení, ale jakožto Bůh. Slavné teologické communicatio idiomatum, tedy sdílení Božských a lidských atributů v osobě Logu díky hypostatické unii (jedna osoba Slova ve dvou přirozenostech: Božské a lidské) je třeba používat rozumně a správně: žehnající vševědoucí Ježíšek v náručí Mariině je prostě nesmysl; Kristus je vševědoucí jakožto Bůh, nikoli jakožto člověk. Nedivme se, že si poctiví věřící jiných náboženství klepou na čelo, když navštíví venkovský kostel, kde se lidé modlí k žehnajícímu novorozenci a nějaké „panence Marii“. Nevyznáváme ani miminko, ani panenku! Vyznáváme vtěleného Boha a v rozumné úctě chováme ženu, která je označována jako panna (rozhodně ne panenka).
Gilbert Chesterton trefně říká, že když vstupuji do kostela sundávám klobouk, ale nesundávám hlavu. Víra a rozum jsou podle Karola Wojtyly dvě křídla, která je třeba používat vyváženě a díky tomu letět vzhůru. Z Matoušova evangelia je dále patrné, že Ježíš se rád plavil na lodi a z metaforického vyjádření Genezaretského jezera jako Galilejského moře můžeme podobnou metaforou označit Ježíše jako mořeplavce. Mnoho poutníků preferuje cestování po vodě, neboť zvlněná hladina je podobně krásná v jednoduchosti jako zvlněná písečná poušť. Cestovatel si nejprve srovná myšlenky a po několika dnech, ideálně týdnech na moři nebo v poušti může hlouběji meditovat Boží tajemství a kontemplovat jejich stěžejní myšlenky. Právě putování v jednoduché, leč překrásné krajině patří k nejkrásnějším a duchovně nejplodnějším. Ježíš také čas od času vyhledával odlehlá místa, kde mohl být sám, obdivovat dílo Boží a radovat z něho; přesně tak to milují poutníci vychutnávající nedomyslitelně krásné detaily stvoření.
Právě na lodi, při plavbě, se v Novém zákoně odehrává další zajímavá událost – Ježíš kráčí po vodě. Petr jej následuje, ale kvůli deprivaci víry se do vody propadá. Poutník vždy vykračuje do extrémní nejistoty nezajištěného svobodného prostoru, právě to jej významně odlišuje od zajištěného turisty. Krok do neznáma je krokem víry a ten je nezbytný pro budoucí poznání, růst a vhled. Krok do nejistoty ve víře je klíčovým krokem; kdo jej neučiní, nikam se neposune. Víra je stěžejní a mohu potvrdit, že v jistém smyslu „víra hory přenáší“. Pokud se poutník ve víře „naladí“ na notu Boží a jeho víra je plné míry, zázraky se stanou realitou a budou následovat jeden za druhým: cesta bude kontinuálním zázrakem, ustavičným „teď“, v jistém slova smyslu zakušením věčnosti v rozmanitosti času.
Poutníka nečiní plán
Poutníka nečiní plán, vykřikování naplánované cesty, rozdávání rozhovorů před dobrodružstvím; poutníka činí cesta, v tichosti vyslovená, v plnosti prožitá, v radosti realizovaná cesta, z jejíhož prachu je poutník uhněten a jejíž duch je vdechnut v jeho chřípí. Cesta je dar – dar, který má ryze gratuitní charakter. Poutník se nechává obdarovat Dárcem, přijímá a svým způsobem aktualizuje dar, vždyť sám Bůh se sdílí a receptivita je komplementární prvek sebesdílení. Bůh nás chce obdarovat, chce, abychom dar v plnosti přijali. Slovo, které vychází z poutníka, to je slovo, které formuje pouť, právě tu pouť, která odkazuje a směřuje k Cíli. Slovo je Cíl. Pouť je Dar.
Zdroje:
Bible
HAVELKA, Ondřej. Nový zákon pohledem cestovatele: Bible jako cestopis odhalující směr a smysl Cesty do nebeského Jeruzaléma. Praha: Akbar, 2019.
