Článek
Je třeba mít stále na paměti, že Pavlovi šlo permanentně o život, vždyť ohrožoval oficiální římské náboženství a iritoval Židy, kteří Ježíše jako mesiáše nepřijali. Z Efesu, kde napsal své listy Korinťanům a Galaťanům a cestovatel tam dnes může obdivovat rozsáhlé antické ruiny honosných staveb, putoval do Korinta, který v té době zažíval vrchol své slávy. Místo na pobřeží Středozemního moře v dnešním Řecku bylo osídleno již od mladší doby kamenné. Vedle původních domácích kultů a Afroditina sexuálního kultu tam byli uctíváni také řečtí, římští, asijští i egyptští bohové. I v Korintě, jako ostatně všude v okolí, působili také potulní řečníci a filozofové s nejrůznějšími naukami. Dnes je Korint malým přístavním městem s několika římskými památkami a celkem ospalou pobřežní atmosférou. Jak už bylo řečeno, většina bývalého města je pod hladinou. Se současným Korintem sousedí průplav pro menší lodě mezi Egejským a Jadranským mořem.
Z Korinta putoval Pavel dál do Makedonie, odkud napsal druhý list Korinťanům a patrně také svůj nejslavnější list Římanům, který je pokládán za jakousi syntézu Pavlovy teologie. Kdo by nechtěl číst všechny Pavlovy listy, měl by určitě sáhnout alespoň po listu Římanům. Poté vyrazil opět zpátky do Jeruzaléma, kam chtěl dorazit na Letnice, aby významné svátky slavil v okruhu svých přátel. Cestoval přes Troadu do malebného přístavního města Assos s impozantní nekropolí. Pavel tam putoval pěšky, zatímco jeho spolupracovníci tam pluli lodí. Dál pokračovali společně lodí do Milétu, odkud pocházelo mnoho význačných filozofů. V Milétu se Pavel setkal s efezskými křesťany a rozloučil se s nimi v předtuše dramatických událostí; věděl, že se s nimi již neuvidí. Poté ve spěchu pokračoval, aby stihl Letnice v Jeruzalémě.
Dramatické zajetí, ztroskotání u Malty a uštknutí zmijí
Jakmile Pavel dorazil do Jeruzaléma, byl okamžitě za dramatických okolností zajat svými nepřáteli, brutálně zbit, lstivě obžalován a deportován do Césareje, kde byl neprávem držen dva roky ve vězení, aby se nakonec dostal před tribunál římského prokurátora Felixe. Pavel využil své právo římského občana a odvolal se k císaři; nalodili jej k plavbě do Říma, ovšem loď za velmi dramatických okolností ztroskotala u Malty, kde měl Pavel strávit na troskách lodi noc a den, než jej moře zaneslo na pokraji smrti na pevninu. Na Maltě prožil Pavel další dobrodružství, mimo jiné uštknutí zmijí, které zázračně přežil, což mnohé starousedlíky přesvědčilo o síle jeho víry a pravdivosti jeho učení. O jeho příhodách víme ze Skutků apoštolů a z jeho vlastních listů.
Dnes je Malta jednou z nejkřesťanštějších zemí na celém světě a také jedním z nejzajímavějších ostrovů, které jsem procestoval. V každém městě, dokonce i v malých vesnicích, tam najdete impozantní kamenné katedrály a kostely. V době Vánoc jsou na každém druhém kruhovém objezdu (a že jich tam je!) nainstalovány Betlémy. Malta je zajímavá unikátní křesťanskou architekturou, krásnými plážemi, ale také nejstaršími dosud stojícími megalitickými památkami světa. Za svůj unikátní křesťanský styl vděčí Malta johanitům, řádu Maltézských rytířů, kteří ostrov vlastnili a chránili z něho Evropu před Osmany. Ostrov je nesmírně malebný, lidé jsou velmi pohostinní a potrpí si na skvěle připravované maso. Tolik masa na různé způsoby jsem snad nikde jinde na cestách neochutnal.
Cesta do Říma – Pavlova Via Dolorosa
Pavel byl z Malty deportován do Říma, kam dorazil patrně v roce 61 n. l. V Římě byl dva roky vězněn, v jakémsi domácím vězení pod dohledem vojáka, kde mohl přijímat i návštěvy a při té příležitosti napsal tzv. listy ze zajetí: Efesanům, Filipanům (staré makedonské město původně nazývané Krenides), Kolosanům (starobylé město ve Frýgii) a Filemonovi. Další Pavlovo dobrodružství není zcela jisté. Někteří odborníci se kloní k názoru, že byl popraven v Římě již na konci dvouletého věznění, jiní historikové předkládají další Pavlovy dobrodružné cesty. Putovat měl až do Španělska, odtud zpátky na východ do Efesu a na Krétu. Po dalším putování byl patrně znovu zajat a deportován do Říma, kde jej čekalo druhé věznění, na jehož konci byl sťat asi 5 mil za hradbami Říma, patrně mezi lety 64 – 67 n. l. Jako římský občan nesměl být ani ukřižován, ani ukamenován, ale bylo mu umožněno zemřít rychle a bez bolesti, tedy setnutím hlavy.
Na místě jeho popravy dnes najdete trapistický klášter Tre fontane (tři prameny). Právě v Římě má dnešní církev – mystické tělo Kristovo – své srdce. Odborníci se shodují, že Pavel na svých cestách zdolal více než 20 000 kilometrů, což je na první století mimořádný výkon. Příběh jednoho z nejdůležitějších poutníků světových dějin byl a zůstává fascinující. Nechme na závěr jeho dobrodružného příběhu zaznít jeho vlastní slova: „Lopotil jsem se mnohem více, do vězení jsem se dostal několikrát, týrání jsem zakusil nad veškerou míru, v nebezpečí smrti jsem se octl častokrát. Pětkrát jsem od Židů dostal čtyřicet ran holí bez jedné, třikrát jsem byl bit pruty, jednou kamenován, třikrát jsem ztroskotal na lodi, den a noc jsem se zmítal na širém moři. Často jsem na cestách, v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního národa, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečích ve městě, v nebezpečích v neobydlených krajích, v nebezpečích na moři, v nebezpečích mezi falešnými bratry. K tomu vyčerpávající práce, mnohé bezesné noci, hlad a žízeň, časté posty, zima a chatrné oblečení.“ (2 Kor 11,23–28).
Středomořské ostrovy a Meteora jako „brána do nebe“
Pavel, Petr a jejich pomocníci na svých cestách navštívili celou řadu krásných ostrovů ve Středozemním moři; janovská teologická škola dokonce našla na řeckých ostrovech své hlavní zázemí. Jako poutník a vášnivý potápěč jsem procestoval a propotápěl nejkrásnější ostrovy po celém světě od karibských po maledivské, od Madagaskaru po severoevropské, od thajských po rudomořské, a přestože „naše“ ostrovy ve Středozemním moři nemohou z potápěčského hlediska těm vzdálenějším konkurovat, kulturně jsou to podle mého názoru nejkrásnější ostrovy světa. Procestoval jsem ve Středozemním moři všechny klíčové ostrovy a spousty malých ostrůvků v jejich okolí a zamiloval jsem si je. Také tyto ostrovy jsou součástí novozákonního příběhu a dějin spásy. Jejich unikátní křesťanská architektura, bohatá historie, skvělá atmosféra a dokonalé umístění z nich činí klenot Evropy.
Ovšem dlužím upozornění ještě na poslední fascinující místo v novozákonním biblické kraji, a sice na řeckou Meteoru. Na vrcholcích neuvěřitelně masivních vysokých skal tady vznikly křesťanské kláštery, které jsou jakýmisi ostrůvky křesťanské kontemplace vznášející se vysoko nad všedním dnem řeckého života. Tyto ostrovy Kristovy, jak se je neváhám nazvat, jsou pro mne jedním z nejzajímavějších křesťanských poutních míst na celém tomto krásném světě, a pokud se vám zde podaří zakotvit na delší dobu, domluvit se s mnichy a prožít zde nějaký čas, budete odměněni nevyslovitelným pokladem. Jako se v Kristu věčné protnulo s časným, tak se v Meteoře pozemské dotýká nebeského v obou hlavních významech tohoto tvrzení: Meteora je fascinující „branou do nebe“.
Všechny cesty vedou do Říma
V Římě ukončil svou pozemskou pouť také apoštol Petr, který se stal prvním mužem církve na přímou pobídku Ježíšovu. Jeho cesty, které vzhledem k Pavlovým cestám nepůsobí tak impozantně, ale rozhodně jej můžeme považovat za dalšího novozákonního cestovatele, skončily také na popravišti v Římě. Velikost jeho osobnosti a nasazení pro Krista dokumentuje jeden z největších křesťanských kostelů světa: bazilika svatého Petra ve Vatikánu zasvěcená jeho odkazu. Když jsem tady obdržel osobní požehnání od jihoamerického papeže Františka, zamířil jsem na svátek svatých Petra a Pavla do impozantní Lateránské baziliky (založené Konstantinem roku 313), abych přijal tělo Kristovo od černého kněze z rovníkové Afriky mezi skupinkou asijských křesťanských poutníků. Naše víra je vpravdě poutnická, Boží lid je vpravdě univerzální.
Krásy současného „věčného města“ Říma není třeba představovat; poutník zde může strávit mnoho zajímavých dní a obdivovat antický Řím, raně křesťanský Řím, barokní Řím nebo současný Řím a k tomu se v pravidelných intervalech oddávat mimořádné chuti italské kávy. Je zajímavé, až zarážející, kolik je v Římě přivezených (ukradených) starobylých egyptských obelisků, ten největší (37,5 m) a nejhodnotnější – obelisk faraona Thutmose IV. z období 1 400 př. n. l. – stojí přímo na Lateránském náměstí u jednoho z nejdůležitějších křesťanských kostelů na světě. Do Říma byl obelisk dopraven v roce 357 n. l. a tajemná černá země Kemet tak opět promlouvá do srdce křesťanského světa. Jako cestovatel vnímám, že Egypt nějak patří nejen k Bibli, ale ke křesťanství jako takovému.
Poutníci mystikové
Velcí mystikové byli a jsou často zároveň poutníky – pouť jako by patřila k mistrům hlubokého duchovního života, vždyť sám Ježíš byl cestovatel par excellence, uskutečnil přechod, paschu, cestu ze smrti do života, z otroctví do svobody, do přítomnosti Boží, z nesmyslnosti pomíjivé existence, která tolik trápila existencialisty v čele s Kierkegaardem, do jediného smyslu bytí. Na cestě člověk lépe, bystřeji a čistěji nazírá (doslová zří) krásu Stvořitele skrze stvoření, kontempluje jeho nevýslovné tajemství, poeticky pozvedá své srdce vzhůru nezatížen materiálními či jinými zbytečnými zátěžemi. Balón chce letět vzhůru a má k tomu všechny předpoklady, často je potřeba jen jediné: odříznout zátěž, která nás poutá k zemi, vzletět a žasnout. Čím víc toho člověk má a spravuje, tím těžší zátež ho přikrývá, zavaluje a ničí. Vposledku leží pod tíhou všeho, co vlastní a nemůže už ani dýchat, natož se kochat světem. Odřízněme nesmyslnou zátež a svobodně leťme, neboť jsme k tomu stvořeni a povoláni.
K cestování a mystice patří také biblické pojmy víra a naděje. Tam, kde poutník kráčí bez víry a naděje, cesta de facto končí. Víra, naděje a láska jsou Božské ctnosti, které poutníka posilňují a pozvedají cestou v dál; vždyť dvojí přikázání lásky člověka osvobozuje a činí jej lepším. Poutníci a mystikové žijí v lásce, podpírané nadějí a vírou nebo spíše přesvědčením a jistotou, protože jakmile je vztah s Bohem niterný a pevný, nic nízkého se mu už nevzpříčí.
Cestování a náboženská tolerance
Náš Bůh, tedy naše křesťanská představa o Nevýslovném, je dialogický – je v Trojici jediný, je paradigmatickým dialogem uvnitř sebe sama. Z toho pramení rozličnost v jednotě, kterou v životě i v církvi vyznáváme. Křesťanství proto aktivně vstupuje a vyvolává mezináboženský dialog s respektem k alteritě (odlišnému) a vyzývá k toleranci. Dnes se mnozí teologové odborně specializují pouze na mezináboženský dialog a vzájemné pochopení, což představuje velkou výzvu současnosti. Cestovatel se nutně mezináboženským i mezikulturním dialogem musí zabývat, je jakýmsi předsunutým protomisionářem, jakousi kapkou jiné barvy v oceánu, která se sice patrně rozplyne, ale může inspirovat, nebo způsobit mnohá nedorozumění až nevraživost. Křesťanství má náboženskou svobodu, svobodu vyznání názoru a svědomí přímo zakotvené v magisteriálních dokumentech. V dokumentu Dignitatis Humanae se jasně říká, že nikdo na světě nesmí být nucen v náboženské oblasti jednat proti svému svědomí a dále, že svědomí člověka je pro něho závazné. To jen dokládá tvrzení, že svědomí je pro poutníka nejvyšší morální autoritou a plným vyjádřením jeho pravé zodpovědné svobody.
Zdroje:
Bible
HAVELKA, Ondřej. Nový zákon pohledem cestovatele: Bible jako cestopis odhalující směr a smysl Cesty do nebeského Jeruzaléma. Praha: Akbar, 2019.
