Článek
Starozákonní kniha Soudců přímo navazuje na vyprávění knihy Jozue – historikové její děj umístili mezi roky 1200 – 1050 př. n. l. Vyvolený národ již pobýval v zemi Kanaánu, ovšem stále bojoval se starousedlíky. Bylo to období mimořádně složité, protože staří Kanaanejci byli mnohem vyspělejší politicky, vojensky i kulturně a k tomu měli podbízivé sexuální náboženské kulty. Kromě starousedlíků dotírali na lid nově také Filišťané, tzv. „národ moře“, původem z Kréty, kteří obsadili jižní pobřeží Palestiny pojmenované právě po nich. Filišťané na jižním pobřeží Palestiny vybudovali silnou a vlivnou Pentapoli (pětiměstí) sestávající z měst Gazy, Aškalónu, Ašdódu, Gatu a Ekrónu. Z této Pentapole podnikali nebezpečné výpady do dalších oblastí Kanaánu. Filišťané byli pro starousedlíky nebezpeční také proto, že zatímco staří Kanaanejci byli stále na úrovni doby bronzové, mořský národ byl již na úrovni doby železné.
Židovský národ byl rodově rozdělen na 12 kmenů podle dvanácti synů Jákoba/Izraele a těchto 12 kmenů si rozdělilo zemi na kmenová území. Národ v té době neměl krále, tak jako je měly okolní národy; Hospodin vedl svůj vyvolený lid skrze tzv. soudce, hebrejsky šófét, dnešním slovníkem jakési starosty, náčelníky, kteří plnili funkci dočasných vůdců. Byli to obyčejní lidé, které Bůh dočasně uschopňoval k vedení lidu v krizových situacích. Sami za sebe by bývali nezmohli nic – např. Gedeón pocházel z nejslabšího rodu a sám byl nejmenší, Jifták byl loupežníkem a synem prostitutky a Samson zase násilník se slabostí pro ženy. Právě skrze malé, nemravné, a dokonce kriminální postavy Hospodin v knize Soudců vede svůj lid, když je naplňuje svou silou.
O některých soudcích nevíme z textu téměř nic, a proto je biblisté nazývají tzv. malými soudci. Text nám ovšem představuje také tzv. velké soudce, jejichž dramatické příběhy odkazují na sílu Hospodinova ducha, který na nich spočinul. Patří k nim např. Bárak, Debora, Jifták, Gedeón nebo Samson. Tito velcí soudci byli také významnými vojevůdci a mnozí z nich opět barvili zemi krví ostatních národů, jako třeba Otníel: „Toho času pobili z Moába asi deset tisíc mužů, vesměs významných a udatných, nikdo z nich neunikl.“ (Soud 3,29). Další texty napovídají, že v době soudců se stále bojovalo o území, poměrně aktivně se vraždilo (Soud 9), řezaly se hlavy velmožů (Soud 7,25) a děly se věci v našich očích nepochopitelné: „…přišel do svého domu, vzal nůž, uchopil ženinu a rozsekal ji i s kostmi na dvanáct dílů a rozeslal ji po celém izraelském území.“ (Soud 19,29).
Svůdné sexuální kulty a rituální obětování lidí
Prosadit poměrně neatraktivní víru v jednoho Boha uprostřed nejrůznějších svůdných tělesných kultů nebylo snadné a sami Izraelci často odpadávali k jiným božstvům, zejména k Baalovi a Aštoretě (Soud 2,13). Kromě zmiňovaného Baalova kultu, kde si člověk ku příkladu zajišťoval úrodu na svém poli vykonáním pohlavního styku s kněžkou, byly další kulty spojeny se svátky plnými hromadných sexuálních orgií, pitek nebo požívání halucinogenů. Mnohá starověká náboženství uctívala Slunce jako nejvyššího Boha a panovníky vnímala jako boží syny ve fyzickém slova smyslu. Tak to bylo např. v Egyptě, kde faraon byl uctíván jako vtělený Bůh. Izraelští soudcové a později také králové byli sice považováni za Bohem vyvolené a „pomazané“, ale rozhodně nikoli za fyzické Boží syny, neboli Bohy na zemi. Byli to právě někteří velcí soudci, kdo cíleně likvidovali Baalovy oltáře, například Gedeón (Soud 6).
V době soudců bylo ještě běžné rituální obětování lidí bohům. Ve Starém zákoně je mnohokrát zmíněno obětování bohu Molochovi, který vyžadoval zejména dětské oběti upalované na oltáři. Takové lidské oběti byly rozšířeny nejen na Předním východě, ale provozovaly je kultury po celém světě (Aztékové, Keltové, Germáni, Indové…) a některé kultury k němu přidávaly i rituální kanibalismus (zejména v Africe a v Oceánii). Příznačným rysem např. aztéckého náboženského kultu bylo vyřezávání srdcí lidským obětem zaživa kněžími. Kultické obětování lidí nebylo nic neobvyklého a není to tak dávno, kdy podobné praktiky provozovali také staří Slované. V knize Soudců je rituální obětování lidí zaznamenáno i mezi Židy: soudce Jiftách takto rituálně zavraždil svou dceru (Soud 11,29–40), i když starší texty rituální obětování lidí Židům zakazovaly (Lv 18,21), a to pod trestem smrti ukamenováním (Lv 20,2–5). Jiftách ovšem neobětoval Molochovi, ale samotnému Hospodinu, stejně jako Abrahám. V obou případech šlo o vlastní milované děti, ovšem u Abraháma se šťastným koncem, neboť u Abraháma šlo podle teologů o dramatickou zkoušku jeho víry. Obětování lidí mezi Židy asi zcela nezmizelo, neboť jej kritizoval ještě prorok Jeremiáš o mnoho set let později (Jer 32,35). Z textů Starého zákona vyplývá, že častou rituální obětí byly vlastní děti.
Religionisté nacházejí v obětování lidí zvláště elementární existenciální zážitek, kdy umírající jistým způsobem bral s sebou na cestu do smrti a za ní i přítomné „diváky“, a nabídl jim tak prožitek sebe-oproštění a konfrontace s věčností. Podobný prolomený výhled do věčnosti může člověk pocítit i při narození dítěte. Pohled na obětovaného člověka mohl přihlížejícím existenciálně otřást a vrhnout nové světlo na žebříček hodnot tohoto světa.
Žádáme Hospodina o znamení
Jeden z významných starozákonních soudců, Gedeón, žádal Hospodina o znamení, aby se ujistil, že při něm Hospodin stojí, že kráčí po správné cestě, že tedy nemusí mít pochyby. Přesně tak se – nejen na cestách – často chováme i my, když se rozhodujeme, kudy jít dál a rádi bychom obdrželi jasné a jednoznačné řešení shůry, abychom nemuseli na své „křižovatce“ váhat a pochybovat. Žádáme znamení, ale ona v těchto případech obvykle nepřicházejí. Znamení totiž přicházejí k člověku průběžně, ovšem člověk je ignoruje a zcela záměrně je přehlíží. Na „křižovatce“ je potom vyžaduje, ale neděje se nic. Nebojme se vykročit do nejistoty tam, kam nás vede naše srdce a nebojme se ani pochybovat. Snažme se vnímat znamení přicházející průběžně a vzpomenout na ně a jejich význam na „křižovatce“.
Kniha Soudců nám ukazuje, že Hospodin není jako hodinář, který vytvořil složitý stroj, nastartoval jej a víc se o něj nezajímá. Naopak – Bůh aktivně vstupuje do dějin, dává se ve prospěch člověku a jeho spáse. V době soudců sestupoval k jednotlivým lidem a posiloval je svým duchem ve prospěch celého národa.
Prapočátky monarchie
Starozákonní soudci byli předchůdci prvních králů, o nichž se dozvídáme ze dvou knih Samuelových a dvou knih Královských. Zrod monarchie v čele s králem ovšem nebyl pro Izrael ničím jednoduchým a už vůbec ne kladně hodnoceným. Izrael byl teokracií, tedy uskupením lidí, kterým vládl Hospodin, jenž si k jednotlivým úkolům vybíral vůdce, které posílil svým duchem. První kniha Samuelova vypráví o tom, jak národ reptal a prosil své vůdce o krále, aby byl Izrael jako ostatní národy v okolí. Soudce a nazír (Bohu zasvěcený) Samuel byl proti, podle vůle Hospodinovy, ovšem lidé čím dál intenzivněji reptali a toužili být stejní jako ostatní. Z teologického hlediska si nevážili svého teokratického zřízení. Chtěli se povýšit na království, ovšem v očích Božích to znamenalo naopak ponížení se na úroveň všech ostatních.
Soudce a prorok Samuel nakonec po neslábnoucím nátlaku lidu pomazal Saula z rodu Benjamínova za prvního krále Izraele, ovšem nebyl to král podle vůle Hospodinovy. Saul znamená v překladu vyžádaný. Není to král požehnaný Hospodinem, je to král lidu vzdorujícího Bohu.
Sami sobě často vzdorujeme a vynucujeme si krále
Velmi často i my vzdorujeme svému srdci, své cestě, svému směru, protože nás srdce vede tam, kam nikdo nejde. Chtěli bychom raději být jako všichni ostatní a jít prostě směrem, kterým obvykle ostatní chodí, jenomže tím sami sobě připravujeme překážky, protože naše cesta měla být „právě ta naše“, jedinečná, nenaklonovaná, zkrátka naše. Sotva na cestách okusíme svobodu, chceme mít raději krále, který stanoví svobodě hranice tak, jako všem ostatním, přesně podle vzorce, který nám předkládá autor první knihy Samuelovy. Proč se na cestách tolik bojíme sami sebe? Pokud se má poutník uskutečnit, nesmí se dobrovolně snižovat na úroveň království okolních národů. Vysoká hra si žádá vysoké nároky i velké oběti, ovšem vede správným směrem a umožňuje vrůstat do Smyslu. Izraelci si tehdy vynutili krále proti Boží vůli a sešli z cesty.
Negace cesty, cesta k Cíli a cesta jako tvar života
Často čteme o cestovatelích, kteří dříve, než vyrazí na cestu a zakusí svobodu, kterou cesta přináší, rozdávají rozhovory, představují sponzory a přísně naplánovaný itinerář cesty. Jejich cesta tak skončila dříve, než začala. Svázali se, dobrovolně se zotročili, vzdali se dlouho před bojem, stáhli kalhoty, aniž spatřili brod, a ještě hulákají a vyžadují pozornost. Jaká škoda. Taková cesta není Cestou, ale její negací. Taková cesta ztratila své kouzlo, vyprázdnila se, vyčpěla a nenabízí žádný vhled ani vstup do svobody. Cesta, kterou představuje Starý zákon, je cesta nezajištěná, problematická, vždy originální, nebezpečná… Je to cesta, která pomalu uvádí do svobody, ke které nás všechny Hospodin zve a volá. Poutník se na každé křižovatce rozhoduje výhradně srdcem a nejvyšší morální autoritou je mu jeho a pouze jeho svědomí. Do cesty nelze vstoupit s otázkou „co z toho budu mít“, protože to je otázka příliš přízemní, otázka, která sráží cestu na zem. Veškeré otázky efektivity počínání musí cestovatel zanechat doma a zapomenout na ně, aby se mohl opravdu nadechnout a začít vychutnávat svět.
Není náhoda, že mnohé mystické duchovní školy přímo staví na poutnickém životu. Největší mystikové různých náboženství většinou velkou část svého života putovali, a vrůstali tak do Smyslu a jednoty s Bohem. Ti nejzajímavější lidé, které jsem na světě potkal, byli duchovní poutníci, kteří dobrovolně odešli do bezdomoví, aby v odlehlých oblastech světa při pomalém pěším putování nazírali realitu a pronikli k podstatě. Ať už to byli indičtí svatí muži (sádhuové) s dlouhými dredy putující po Himálaji, křesťanští svatí otcové v barevných hábitech putující po etiopských velehorách, muslimští mystikové putující po saharských oázách, buddhisté bloudící mezi nejvýše umístěnými kláštery tohoto světa nebo hloubající poutníci v dalších zemích; ti všichni jsou dle mého soudu poutníci podle vzorce, který nám nabízí texty Starého zákona. V islámu je poutní cesta do Mekky (Hadždž), kterou by měl alespoň jednou za život vykonat každý muslim, dokonce jedním z pěti elementárních pilířů víry.
Pouť prostě patří k poznávání Boha a k poznávání sebe sama. Pouť je také obrazem života, protože člověk je na světě poutníkem, krátký čas putujícím vstříc své smrti. Ten čas je třeba naplnit a dát mu tvar. Cesta je tvar. Tak jako duše je formou těla, tak cesta je formou osobního života, jakožto do času uzavřeného útvaru, zaměřeného ke zdánlivě nedosažitelné věčnosti.
Dobrodruh David – první pomazaný král
Izrael tedy odmítl své poslání být teokracií, být jiným národem než všechny ostatní, a jít svou originální cestou. V jistém smyslu Izrael odmítl Hospodina a jeho záměr. Hospodin přesto projevil své milosrdenství, když požehnal Izraeli jakožto „obyčejnému“ království. Vynucený Saul (vládl asi 1020 – 1012 př. n. l.) ovšem nebyl králem odpovídajícím Boží vůli, tím byl až jeho nástupce král David, vyvolený Boží služebník, mašíjach, tedy pomazaný, adoptovaný syn Boží. Teprve David byl králem pravým, a proto se někdy uvádí, že byl prvním skutečným králem izraelské monarchie. Vládl dlouhých 40 let, sjednotil zemi a vybudoval na území Palestiny první skutečné impérium.
David na sebe upozornil soubojem na život a na smrt v dolině Posvátného stromu s naprosto nerovným soupeřem, profesionálním zabijákem Goliášem: „David sáhl rukou do mošny, vzal odtud kámen, vymrštil jej z praku a zasáhl Pelištejce do čela. Kámen mu prorazil čelo a on se skácel tváří k zemi. Tak zdolal David Pelištejce prakem a kamenem, zasáhl Pelištejce a usmrtil ho, aniž měl v ruce meč. David přiběhl a stanul u Pelištejce. Popadl jeho meč, vytrhl jej z pochvy a usmrtil ho, uťal mu jím hlavu.“ (1Sam 17,49–51). V následujících letech prokázal neobyčejnou odvahu, oddanost Bohu i loajalitu vůči Saulovi, který intenzivně usiloval o jeho život. Přestože měl David několik příležitostí k Saulově likvidaci, nikdy jich nevyužil (1Sam 24). Saul nakonec spáchal sebevraždu a David byl prohlášen právoplatným, Bohem vyvoleným králem.
David pobil své desetitisíce
David pocházel z Betléma. Jakožto mimořádně úspěšný vojevůdce dobyl mnohá území, ubránil již obsazená území, sjednotil izraelské kmeny v jeden lid, vybudoval silnou profesionální armádu a upevnil vnitřní strukturu nově vzniklé monarchie. Hlavní město říše přenesl do již existujícího Jeruzaléma, který byl ovšem do té doby bezvýznamným sídlištěm Jebuzitů. Byl velmi obratným politikem. Vytvořil celou síť státních úředníků a do Jeruzaléma centralizoval Hospodinův kult, jehož středem byla stále archa úmluvy, pro kterou chtěl David vybudovat velkolepý chrám; to mu však nebylo umožněno, neboť měl ruce mimořádně silně potřísněné krví: „Saul pobil své tisíce, ale David své desetitisíce.“ (1Sam 18,7). Proto byl chrám postaven až jeho synem Šalomounem. Hospodin s Davidem uzavřel další starozákonní smlouvu a navěky požehnal jeho královský rod. Právě z Davidova rodu měl vzejít mesiáš.
Zatímco starší texty Starého zákona provázely čtenáře po mnoha zemích Předního východu, kniha Jozue, Soudců a knihy Samuelovy i Královské zúžily zájem na obsazenou zemi Kanaán, tedy přibližně na území dnešního Izraele a Palestiny. Tehdejším největším nepřítelem Izraelců byli Pelištejci, po kterých získalo své jméno území Palestiny.
Zdroje:
Bible
HAVELKA, Ondřej. Starý zákon pohledem cestovatele: Bible jako nejstarší cestopis odhalující smysl Cesty. Praha: Akbar, 2019.
