Článek
Jediný přístup do vesnice Ganvié je loďmo (případně na všem co plave, na hladině tu potkáte i malé děti v hrncích) a veškerý život probíhá na vodě; díky tomu se vesnici přezdívá „Benátky Afriky“. Lidé se tady nejčastěji plaví na jednoduchých dlouhých loďkách vydlabaných z kmene stromu, někdy doplněné plachtou sešitou z několika roztrhaných pytlů.
Ganvié je patrně největší vesnicí postavenou na vodě v celé Africe, žije tady několik desítek tisíc lidí, kteří prakticky nevstupují na pevninu. Vesnici na dřevěných pilířích vybudovali patrně lidé etnika Tofinu v 16. století ve strachu před fonskými nájezdníky, kteří je doslova lovili a prodávali evropským otrokářům. Jednoduché dřevěné stavby na jezeře ovšem stály už dříve a podobných (menších vesnic) je na pobřeží Guinejského zálivu více. Voda v jezeře není pitná: jednak je znečištěná lidmi, zároveň je kanálem propojená s oceánem.
Název Ganvié pochází z fonštiny, a protože na jezeře se lidé odedávna cítili pod ochranou tamějších četných božstev, lze vyložit jako: „zde zachráněn“. Lidem žijícím v Ganvié se přezdívá „vodní lidé“. Hlavním zdrojem jejich příjmu je nepřekvapivě rybolov.
Zatímco v minulosti náboženské rovině života na jezeře vládlo náboženství vodun, a to zejména vodunský kult boha bouří a blesku Heviosso, dnes se mezi dřevěnými domky nachází na pilířích také mešity a kostely. Mimořádně se zde daří rozličným synkretismům a eklekticismům, vypozoroval jsem zde rovněž vlivy jorubského náboženství, thronu, juju a odinaly. Zajít si kostela nebo mešity přímo na vodě je zajímavý zážitek. Nečekejte ale klid k pomeditování – ze všech stran rámusí a smrdí elektrocentrály, hlavní zdroj elektřiny v Ganvié.
Původní beninské náboženství vodun charakterizuje zbožšťování přírodních elementů, kultická úcta k zemřelým předkům a víra v duchy (vodun je v překladu duch, božstvo, nadpřirozená mocnost), kteří obývají předměty či přírodniny a mohou člověku (podle věřících tohoto náboženství) významně uškodit nebo jej naopak před nebezpečím ochránit.
Ve vodunu existuje široká škála božstev vzniklá divinizací přírodních elementů nebo meteorologických jevů, která jsou podle místa výskytu a oblasti jejich kompetence rozdělována do tzv. rodin: nebeských božstev, vodních božstev, zemských božstev, božstev v rostlinách či zvířatech a osobních božstev. Za stvořitelskou dvojici zodpovědnou za stvoření světa, lidí i vodunů jsou považováni bohové Mawu a Lisa.
Na rozdíl od evropských Benátek, či „asijských Benátek“ ve Šrínagaru, tady v „afrických Benátkách“ mají stavby na pilířích poměrně krátkou životnost. Na druhou stranu jejich výstavba není nijak náročná. Klíčová otázka budoucnosti Ganvié zní: dřevo nebo plech? Poslední dobou má hlavní slovo plech, přesto dřevěný charakter vesnice zatím nevymizel.
V Ganvié se můžete přímo na jezeře ubytovat, je tady několik restaurací a obchodů a na hlavním vodním náměstí se každý den koná trh, kde můžete z dřevěných lodí nakoupit převážně ovoce a zeleninu, ale také dřevěné vodunské amulety či sušené části zvířat sloužící k ochraně domácnosti. V jednoduchých dřevěných konstrukcích je člověku velmi příjemně, kombinace dřeva a vody je uklidňující. Až na ty centrály, ale co už…
Dřevěné domky musí vydržet poměrně ostré a silné nápory přívalového deště doprovázeného silným větrem, proto je zvykem domy svazovat vzájemně k sobě a vytvářet tak pevnější konstrukce stojící na větší ploše a více pilířích. Pobřeží Guinejského zálivu je od jižního okraje jezera vzdálené jen tři kilometry. Vody jsou propojeny Cotonskou lagunou.
Benin je sice malá země, ale kulturně a nábožensky je nesmírně rozmanitá a mezi jihem a severem lze pozorovat nemalé rozdíly. Totéž se týká architektury: zatímco jih je známý právě pro svou „vodní architekturu“ pracující zejména se dřevem, sever je pověstný krásnými oblými stavbami z hliněných cihel a hlíny stavěnými v tzv. súdánsko-sahelském stylu.
