Článek
Podle křesťanské koncepce je celé stvoření dobré, člověk jako koruna stvoření dokonce velmi dobrý; vše má gratuitní (zdarmadaný) charakter. Na rozdíl od některých dualistických filozofií antického Řecka, které spatřují v duši a těle dva nesourodé prvky, které k sobě nepatří, a je třeba, aby se duše navrátila z těla do vyššího světa idejí, křesťanská koncepce vnímá celého člověka ve své integritě jako dobrého, i když často vlivem východního myšlení sklouzáváme k nedůvěře v tělesné bytí. Ne že by hebrejští svatopisci neznali rozlišení duše–tělo, znali, ovšem když mluvili o těle (básár), měli na mysli celého člověka vzhledem ke stvoření, a když mluvili o duši (nefeš), mysleli tím celého člověka vzhledem k Bohu. Člověka chápali ve své integritě, celistvosti.
Poprvé, kdy v Písmu zaznívá, že něco není dobré, je ve starší zprávě o stvoření člověka (jahvistický pramen), kdy se dozvídáme, že není dobré, aby byl člověk sám. Člověk je představen a uveden do bytí jako bytost podstatně vztahová. Jenomže poutník je často sám, ať už je v pusté divočině nebo obklopen tisícovkami neznámých cizinců jemu nepochopitelné kultury. Samota může být obohacující, ale také je určitým nedostatkem v plné realizaci osoby: člověk je plně člověkem pouze mezi lidmi, říká Kantův žák Johann Fichte a Aristotelés předesílá, že plné rozvinutí lidství je možné pouze ve správně fungující polis. Seneca výstižně říká, že „lidem, kteří žijí v ustavičném cestování, přihází se, že mají mnoho známostí a žádného přítele“, čímž trefně vyjadřuje, že není vztah jako vztah a právě životní vztah partnerů nebo životní či hlubší přátelství, je k realizaci osoby nezbytné – u mnoha lidí to však může být mystické přátelství s Kristem.
Poutník je často sám se sebou, což nemusí být vždy jednoduché, ovšem vede to k plnohodnotnějšímu sebepoznání a obrácení mysli k Bohu. O to krásnější jsou potom setkání s jinými poutníky na nejodlehlejších místech této krásné planety svištící vesmírem neznámo kam. Křesťanská teologie v průběhu dějin svého kolosálního teologického myšlení vypracovala svébytné pojetí osoby, které každému člověku, i otroku (v antice šokující názor), postiženým, lidem v bezvědomí, zkrátka všem bez rozdílu, přisuzuje nezcizitelnou a nezadatelnou osobní důstojnost. Člověk je lidská osoba, stvořená k Božímu obrazu podle Boží podoby, se sebepřekračující, transcendentálně zakotvenou důstojností. Domyslet a unést takovou důstojnost není samo sebou.
Boëthiova slavná „individuální substance rozumové přirozenosti“
Pojem osoba – persona – pochází ze slova prosópon, tedy divadelní maska nebo divadelní role. V prvních staletích křesťanského myšlení se pojmem zabývali teologové zejména v souvislosti s disputací s krajními názory a vyjasňováním hypostatické unie (jedna osoba ve dvou přirozenostech v Kristu) a vztahu osob a přirozenosti v imanentní Trojici. Nebylo to vůbec jednoduché, neboť pojmy jako úsia, fýziz, hypostasis nebo persona se zprvu používaly velmi neukázněně a záměně. Zlom přišel s římským filozofem a teologem Boëthiem, který na přelomu 5. a 6. století vyjádřil osobu jako: individuální substanci rozumové přirozenosti. Dále se řešila zejména otázka osob v imanentní Trojici, tedy v Bohu. Rozvíjela se především Augustinova teorie vnitrobožských vztahů, podle které jsou vztahy v Bohu substanciální (podstatné), zatímco vztahy u člověka jsou akcidentální (případkové). Richard od sv. Viktora posunul teorii vnitrobožských vztahů o „osobu jako jinému nepředatelnou existenci“ a Tomáš Akvinský ve 13. století natvrdo definoval osobu v Trojici jako „zpodstatnělý vztah“.
Vztah tedy v Bohu ustavuje osobu. U člověka tomu tak ale není, neboť i embryo zamražené v tekutém dusíku, ke kterému si nikdo nevytvořil vztah je osobou, má podle křesťanského přesvědčení svou osobní důstojnost a chce žít, naprosto nezávisle na tom, zda si rodiče „pro jistotu“ nechali „udělat“ několik dalších embryí – potenciálních sourozenců – a nemají k nim naprosto žádný vztah, neboť je pokládají za pouhý shluk buněk. Ve chvíli, kdy však žena touží otěhotnět, už to pro ni není jen shluk buněk, ale krásné embryo, které v budoucnu určitě bude lékařem nebo právníkem a dožene všechny matčiny nesplněné sny. Najednou je shluk buněk osobou, a to osobou pro budoucí matku nejdůležitější v celém vesmíru. Co se stalo, že před tím v mrazáku to osoba nebyla? A co čekající sourozenci? Jaký je jejich statut? Zájemce o toto aktuální téma odkazujeme k argumentům ontologického personalismu (zastávanému magisteriem) a empirického funkcionalismu. Diskurs je velmi bohatý.
V teologii se prosadila koncepce, podle které je lidská osoba individuální substance rozumové přirozenosti, která se však realizuje a aktualizuje ve vztazích – na horizontální úrovni s lidmi, na vertikální úrovni s Bohem. A substanciální vztah přece existuje: první s naším Stvořitelem, bez něhož by naše bytí vůbec nebylo, druhý analogicky s našimi rodiči. Osoba není něco, ale někdo, kdo se naštěstí nemůže vejít do vyčerpávající definice, neboť potom by člověk sám sebe zvěcnil a připravil o svou vznešenost a důstojnost. Poutník je osoba s mimořádnou důstojností zamýšlenou Bohem. Tímto pohledem je třeba nahlížet nejen bližního, ale také cizince, migranty, poutníky a ano, dokonce i ty, kteří udělali nějaký ten chybný krok. Nezvěcňujme se a vraťme se ke svobodné vznešenosti, ke které jsme stvořeni a povoláni. Immanuel Kant ve své druhé formulaci kategorického imperativu říká: jednej vždy tak, aby lidství v osobě tvé i v osobě druhého bylo vždy zároveň účelem a cílem, nikdy pouhým prostředkem. Jak často se zejména ve výrobním procesu z lidských bytostí stávají pouze nahraditelná čísla. To je systém, který jako poutníci musíme označit spolu s antickými filozofy za opravdu pokleslý a vůči člověku dokonce zlý. Nebojme se z takového systému vystoupit, nastavit mu zrcadlo svou svobodou a vrátit se k důstojnosti osobního bytí. Důsledná aplikace principu personality osvobozuje každého z nás.
Teologie v prvních staletích
V prvních desetiletích a staletích po Ježíšově oslavení začalo klíčit teologické promýšlení onoho tajemného příběhu, kdy věčnost promluvila do času, sklonila se k člověku a darovala se mu. Uchopit neuchopitelné tajemství bylo mimořádně problematické a záhy se začaly objevovat první hereze (bludná učení), na něž musela církevní hierarchie adekvátně reagovat. Pozitivní teologická vyjádření tak paradoxně vznikala jako reakce na myšlenky heretiků, které lze velmi obecně shrnout do několika základních linií: 1. popírání jednoty Boží (triteismus, markionismus, subordinacianismus…), 2. popírání plurality osob v Bohu (arianismus, pneumatomachismus, modalismus, patripasianismus…), 3. popírání plného Kristova Božství (arianismus, adopcianismus…) a 4. popírání plného Kristova lidství (dualistická gnóze, monofyzitismus, apolinarismus, monotheletismus…). Známé krédo, křesťanské vyznání víry, vzniklo na prvních velkých ekumenických koncilech právě jako reakce na význačné bludaře a jejich mylná učení. Kromě koncilů se v prvních staletích odehrála celá řada menších synod, kde se precizovala terminologie a docházelo k teologickému cizelování myšlenek. Zájemce o hereze i koncily můžeme opět odkázat k monografiím profesora Pospíšila, kde najdou vyčerpávající a mistrně podané informace a pro poutníky rozhodně není na škodu se s jeho knihami vydat přímo na krásná místa konání koncilů a synod.
Je cesta pozemského poutníka konečná?
Poutník vychází na pouť, poutník jistým způsobem poutí vychází ze sebe směrem k Cíli. Cíl jistým způsobem vychází vstříc poutníkovi, což se realizuje v pouti. Jedná se analogicky k substanciálním vztahům v imanentní trojici o trojjediný vztah a perichoretické prostupování s tím rozdílem, že pouť je prostředníkem, de facto mediatorem Dei, nikoli však osobou, jako je tomu v Trojjediném Bohu. Položme si otázku: je cesta pozemského poutníka konečná? Podle proslulého axiomu eukleidovské geometrie se dvě rovnoběžky protínají v nekonečnu. Poutníkům se ale jeví, že se dvě rovnoběžky vymezující jeho cestu protínají na horizontu, ale je zřejmé, že tam cesta nekončí. Pozemská cesta tedy končí v čase, nejdéle smrtí poutníka. Je to však opravdu konec cesty? Není to podobný „optický klam“ jako protnuté rovnoběžky na horizontu? Podle křesťanské teologie smrt není koncem cesty, jen důležitým milníkem na cestě, k němuž všichni v čase směřujeme.
Duše člověka je duchová a nesmrtelná a podle křesťanské nauky dojde v eschatologické plnosti také ke vzkříšení oslaveného těla poutníka. Je to mystérium, které z naší perspektivy nejsme s to prohlédnout, zkrátka nevidíme za horizont, ale věříme, že za oním horizontem cesta pokračuje, jen ji prostě nevidíme, vždyť sám Ježíš v Janově evangeliu říká: „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn…“ (Jan 10,9). Svatý papež Jan Pavel II. říká, že Ježíš nám otevírá úžasné horizonty Božího synovství. Vynikající křesťanský filozof Norris Clarke v této souvislosti říká, že individuální lidská přirozenost je spojením materiálního těla a rozumové duše, které se navzájem doplňují (vzpomeňme na Aristotelovu duši jako formu těla). Protože však duše, sjednocující centrum všech životních funkcí těla, provádí také ryze duchovní činnosti rozumu a vůle přesahující potence všech tělesných orgánů, musí mít duše svůj vlastní duchovní akt bytí přesahující tělo, který poté jaksi propůjčuje tělu, přitahuje tělo k sobě, tedy k účasti na vyšší úrovni bytí, jako nutný nástroj seberealizace: vtěleného ducha v rámci materiálního světa. Lidská duše a tělo tvoří ucelenou existující přirozenost, ovšem protože má duše jakožto duchovní jsoucno svůj vlastní duchovní akt bytí, uchová si toto bytí i po oddělení těla ve smrti. Stále si ale udržuje svůj niterný vztah k tomuto tělu, s nímž se opět – podle křesťanské nauky – spojí při konečném vzkříšení těla. Lidská duše tedy podle Tomáše Akvinského není jenom forma těla, jak učil Aristotelés, ale forma a duch, který skutečně působí jako forma těla, ale zároveň tělo přesahuje svými vnitřními činnostmi.
Cesta je dar a úkol
Vrátíme-li se k putování, určitě dle našeho soudu platí, že cesta je a má být zcela svobodná, přímo člověka osvobozující. Tomáš Akvinský hovoří o věčném Božím zákonu, kterým Bůh řídí svět, ovšem člověk je Bohem obdařen rozumem a svobodou, a má se tak autonomně podílet na Božím stvoření skrze přirozený zákon, který je lidským rozumem poznatelný a uchopitelný. Pokud je potom pozitivní zákon nesmyslný či proti přirozenosti, nemusíme se cítit být jím vázáni. Německý teolog Franz Böckle navazuje na Tomáše, když hovoří o teonomní autonomii, čímž rozumí autonomii uloženou člověku Bohem jako dar a zároveň úkol. Jestliže se člověk zřekne své svobody, „schová“ se za zákon, nadřízeného, geny, situaci apod., jedná proti Božímu záměru.
Člověk je stvořen ke svobodě a k přátelství s Bohem a lze tvrdit, že svobodný hledající poutník je toho ryzím uskutečněním. Navíc, chceme-li v životě morálně a mravně uspět, musíme být bytostně svobodní, neboť člověk jedná morálně dobře (v souladu se svým svědomím) a mravně správně (v souladu s platnými obyčeji a zvyky), pouze pokud zvažuje svobodně své jednání. Kde není zodpovědná svoboda, není ani mravně hodnotné lidské jednání a člověk se snižuje na úroveň zvířete, které jedná na základě vnější determinace. Tam, kde se zodpovědná svoboda nesprávně zamění za mravní libovůli, dostává se člověk do kontradikce se sebou samým a opravdovou svobodu začíná negovat. Svoboda není něco jednoduchého, má mnoho rovin a často bývá redukována na určité výřezy, které v ní sice jsou obsaženy, ale ztrácí svůj smysl bez souvislosti s celkem. Bez zakotvení ve Věčném je lidská svoboda příliš plochá, vždyť poutník získává svou absolutní osobní důstojnost právě tou měrou, že pro jeho spásu – slovy Karla Vrány pro realitu jeho svobody – se sám Bůh činí člověkem.
Poutník jako vtělený duch kráčí materiálním světem k nemateriálnímu Cíli; stále větším poznáním světa, svého místa v něm, už tady na pozemské cestě v čase – řečeno s Tomášem Akvinským – dorůstá k analogickému poznání svého duchovního Zdroje. Poutník na cestě poznává sebe v řádu stvoření i Stvořitele samého. Na této cestě materiálním světem nemůžeme vystoupit z času, ovšem nám nabídnutý čas můžeme vyhrát nebo prohrát, naplnit nebo promarnit.
Poutnické proprium christianum: svoboda
Položme si jednoduchou, ale také záludnou otázku: v čem spočívá ono proprium christianum v etické oblasti poutníkova života? Platí snad v mravní oblasti (soulad se zvyky a obyčeji) jiné požadavky pro křesťanského poutníka a pro jinověrce nebo nevěřící? V mravní oblasti bezesporu nikoli: vždyť mravní požadavek nevyplývá z víry ani z Písma, je univerzální a musí platit pro všechny. Proprium christianum spočívá v následování Krista a jeho příkladu a v radikalitě dotažení mravního požadavku: byli to právě křesťané, kteří naprosto nově a pro mnohé zcela nepochopitelně označili otroky za lidské osoby se stejnou důstojností jakou disponovali svobodní lidé. Následovali lidé všech ras, postižení i lidé v prenatální fázi svého vývoje. To je ona radikalita dotažení univerzálního mravního závazku. V oblasti morální rozhoduje výhradně svědomí jednajícího a tomu jsme se již věnovali ve Starém zákoně. Svědomí lze cvičit podobně jako paměť, svědomí lze tříbit, svědomí lze zkoumat a skutečně dospívat k jeho svobodné autonomii. Teologové kladou svědomí významnou váhu, což dokládají i dokumenty Gaudium et Spes (čl. 16) nebo Dignitatis Humanae (čl. 1 a 2).
Slepá poslušnost je pro křesťanského poutníka nepřijatelná a nebezpečná – jsme povolání ke svobodě a to svobodě vznešené a dokonalé. Pozitivní zákon (lex humana) není pro poutníka závazný, pokud odporuje přirozenému zákonu (lex naturalis), jenž je účastí svobodných a rozumem obdařených bytostí na zákonu Božím (lex aeterna). Ne že by poutník zcela ignoroval lidské zákony, jen klade větší důraz na jejich původ v zákoně Božím, který má zapsán ve svém srdci, a proto cesta zvolená srdcem je vždy cestou nejlepší možnou a svobodnou. Nový zákon má mnoho rovin a jeho výklady zaplnily celé knihovny, přesto je možné tvrdit, že klíčová myšlenka Nového zákona pro hloubavého poutníka je osvobození a omilostnění člověka. Křesťanství není náboženstvím příkazů a pouček, křesťanství je náboženstvím racionálně zodpovědné zdarma dané a zároveň uložené svobody, ve které máme napsat svoji životní cestu k tomu, jenž je Alfou i Omegou. Pokud je strom přesvědčován, aby nerostl a raději se ohýbal, ať tyto rady prolétnou mezi jeho větvemi jako bzučení otravné mouchy, vždyť strom je povolán, aby rostl a sílil, naplnil svou časoprostorovou možnost a nesl dobré ovoce. Široká dálnice vede k zastřiženému sadu, uzoučká pěšinka k mohutnému kolosu kdesi v lučinách. Svobodný poutník do sadu nepatří. Zemitějšími slovy to říkával už můj oblíbenec cestovatel a polárník Jan Welzl: „hlavně nebét zvotročené…“ Svatý Pavel říká, že Kristus nás osvobodil ke svobodě: „To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus. Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu.“ (Gal 5,1). Svoboda charakterizuje poutníka žijícího z Pravdy, tedy z unikátní události Boží přítomnosti, která se stala současnou ve vtělení jeho Slova. Svoboda je podle evangelisty Jana totožná s životem věčným a to je naše Cesta, to je náš Cíl.
Jedním z nejvýraznějších zastánců svobody mezi velkými církevními otci byl Řehoř Nyssenský (335 – 394 n. l.), který zdůrazňoval, že člověk je obrazem Božím, a proto se neslučuje s jeho nesmírnou důstojností být poddán čemukoli nebo komukoli jinému než dokonalému Bohu. Podle křesťanského učení nás hřích zotročil, přitlačil nás na zem, strhl do bláta tělesných žádostí, připodobňuje nás zvířatům a všemožně se snaží zašpinit obraz Boží v nás. Skutečnou svobodu nám potom vrátil Ježíš Kristus, poutník osvoboditel, střed a pravda dějin, Ten, který jest svobodou. Opravdové náboženství a křesťanství po výtce, nemá primárně zakazovat a nařizovat, ale osvobozovat! Kristus osvobozuje dokonce i od (často nesprávně pojímaného) náboženství. Poutník je stvořen pro svobodné putování, stvořen pro nekonečný prostor svobody. Nenechme se proto přistřihávat, přitlačovat k zemi ani ovlivňovat na křižovatkách našich cest a životů, a kráčejme svobodně cestou našeho srdce za tím, jenž je v pravdě svobodou a štěstím.
Zdroje:
Bible
HAVELKA, Ondřej. Nový zákon pohledem cestovatele: Bible jako cestopis odhalující směr a smysl Cesty do nebeského Jeruzaléma. Praha: Akbar, 2019.
