Článek
Do Afriky míří například ruční zbraně, munice, obrněná technika nebo letecká technika. To je všeobecně známá věc a zdá se být z pohledu Čecha pohodlně si žijícího v naší krásné zemi jako selátko v žitě – čímž vyjadřuji, jak se mi zde žije, pokud se někdo neidentifikuje se selátkem, dosadí si prosím jiného živočicha – zcela legitimní. Ovšem Čech, kterého doma pálí dobré bydlo a pravidelně vyráží do Afriky, aby se tam měl dobrovolně jako selátko v žitě, ale v záporných hodnotách (proč to dělám?), to už vidí krapet jinak.
České zbraně, ty krásné výrobky s puncem kvality, kterou určuje fakt, že opačná strana pažby nikdy nepřežije kontakt s tímto řemeslným majstrštychem, zabíjejí v Africe nejen nevinné civilisty – to totiž Čecha v klimatizované kanceláři německého korporátu prakticky vůbec nezajímá –, ale ty české výrobky, které s láskou vyráběly zlaté české ručičky, končí také (opakuji a podtrhuji slovo také!) v rukou militantních islamistických skupin, teroristických skupin a co hůř – pozor, teď to přijde – v rukou afrických ruských spojenců a nakonec někdy (opakuji a podtrhuji slovo někdy!) v rukou ruských žoldáků hájících v Africe, zejména v zemích Sahelu, explicitně ruské zájmy.
Samotný prodej zbraní přitom nemusí být nikterak problematický – Česko je vázáno evropskými pravidly, která vyžadují posouzení konečného uživatele a rizika dalšího převodu. Zdá se to tedy být křišťálově průzračné. Jenže Čech, který se za těch dvacet let cestování po Africe už maličko vyzná, ví, že jakmile zbraň přicestuje do Afriky (samozřejmě s těmi nejlepšími úmysly, totiž zabíjet pouze padouchy), ocitá se v prostředí, kde vládne korupce a prašulky. Ideologie je mnohanásobně přeplácena chechtáky. Takže ve výsledku se to všechno chytře přeprodá, protočí nedohledatelným veletočem firem se sídlem v hliněné chýši kdesi severně od Timbuktu, a je vymalováno. Část zbraní bude skutečně zabíjet padouchy. Část bude šířit militantní islám pod hlavičkou Boko Haram. A ta část, která nás zde zajímá nejvíce, skončí v rukou ruských spojenců v Mali nebo Nigeru, případně přímo v rukou ruských vojáků tam působících. Evropská pravidla pro kontrolu konečného uživatele dohledá leda kulové (a to často i s legendární přehazovačkou).
Právě „konečný uživatel“ je velmi slabým místem celého „kontrolního“ systému. Zbraň může být legálně prodána jedné africké vládě (dnes se české zbraně prodávají například do Mauritánie – mimochodem země s velmi vyhroceným rasismem mezi bílými Maury, černými Maury a bantuskými Afričany a země, kde stále funguje otroctví!), která ji poté prodá jiné spřátelené armádě či ozbrojené skupině, ta už ji prodá do jiné africké země, tam se párkrát protočí mezi nedohledatelnými subjekty a hle: český výrobek na zabíjení je v rukou ruského vojáka v Mali. Evropská pravidla proto výslovně požadují, aby konečný uživatel převod zbraní dále zakázal nebo jej podmínil předchozím souhlasem exportující země. Ale přátelé, na evropská pravidla v Africe kálí zubožený pes. EU zároveň velmi správně upozorňuje, že neoprávněný reexport je významným zdrojem odklonu ručních a lehkých zbraní na černý trh. Je vidět, že hrstka úředníků přece jen ví, jak to ve skutečnosti je.
Mimořádně citlivým případem je Súdán. Česká republika dnes do Súdánu zbraně legálně vyvážet nemůže – země podléhá evropskému zbrojnímu embargu. Přesto výzkum toku zbraní ukazuje, že v Súdánu se v minulosti objevoval materiál pocházející z evropských zemí, včetně českého. Starší mezinárodní studie například zaznamenala české dodávky vozidel do Súdánu. To je důležitý detail – zbraň nalezená v Africe nemusí být výsledkem přímého českého prodeje danému režimu. Může jít o starší dodávku, sekundární obchod, převod mezi státy nebo zbraň získanou z ukořistěných vojenských skladů. Netvrdím tedy, že Češi prodávají zbraně přímo ruským spojencům. Jen tvrdím, že se cestou napakuje ještě několik afrických podnikatelů.
Ještě zajímavější je případ Mali. Česká armáda tam téměř deset let působila v rámci evropské výcvikové mise EUTM a pomáhala s výcvikem malijských ozbrojených sil. Po vojenských převratech se však Mali začalo výrazně přibližovat Rusku. V roce 2021 vstoupili do země ruští Wagnerovci a evropská vojenská přítomnost byla postupně ukončována. Tady vzniká paradox – západní státy mohou investovat peníze, výcvik a vybavení do armády afrického státu, který se následně geopoliticky přesune do ruského tábora. Ukazuje to, jak rychle se může změnit politický kontext, v němž jsou zbraně původně dodávány. Pokud máte kdekoli prozápadního prezidenta, vězte, že v příštích volbách může zvítězit jeho oponent, který je zatraceně provýchodní.
Zdroje:
Amnesty International – Sahel: zbraně v rukou ozbrojených skupin (počty českých zbraní v rukou extremistických skupin jsou v závěru článku)
