Článek
Svébytná černá teologie – jakožto teologická disciplína s přesahem do filozofie i politiky – se zrodila v Jihoafrické republice (dále JAR) mezi křesťany v hanebném období apartheidu (oficiálně 1948–1994, fakticky již dříve), kdy byla jihoafrickým černochům nejen pošlapána, ale podle mnohých jihoafrických autorů doslova odebrána lidská důstojnost. Bílí Evropané napáchali mezi 16. a 20. stoletím v Africe na tamní populaci tak neskutečnou porci zla, že zločiny nacismu a komunismu vypadají jako procházka růžovým sadem. Vyspělejší Evropané tehdy zneužili svou převahu a začali naprosto bezskrupulózně krást území, drancovat zdroje, zabavovat vše, co mělo vyčíslitelnou cenu, ale hlavně zabíjet, znásilňovat, zotročovat a prodávat černé lidi, ke kterým se chovali hůř než ke zvířatům. Více než 12 milionů osob bylo zotročeno a prodáno do zámoří jako věc! Přibližně 2 miliony osob plavbu v horších než zvířecích podmínkách nepřežilo! Kolik lidí bylo znásilněno, zmrzačeno, zavražděno? (Jistě, sami Afričané ochotně prodávali své lidi a do tohoto zla se rovněž zapojovali, ale to je na jiný článek. Zde se věnuji máslu na bílé hlavě, tedy na té své.)
Údajně osvícený bílý člověk v Africe ukázal, co je zač. Čtyři staletí nejbrutálnějšího zla ve jménu zvrácených panovníků žijících ve svých evropských palácích. Čtyři staletí, která nelze odčinit. Čtyři staletí, která odkryla charaktery. Čtyři staletí, která jsou nesmazatelným škraloupem na našich evropských dějinách. Kdo je člověk? Každý ví, jak se projevili Francouzi a Britové nejen v Africe. Ukázali se jako totálně zvrácené stvůry. Ale nebyli sami. Německá genocida Hererů v jižní Africe dala napovědět, že Němci mají v krvi vyhlazování národů dávno před takzvaným „konečným řešením židovské otázky“. (Našim východním bratrům, bratrancům a těm dalším hejskům se zde rovněž nevěnuji. To je materiál pro Daniela Temnotu (a ten si někdy smlsne)).
Navrhuji přestat používat snad až příliš vznešené slovo kolonialismus. Říkáme snad o nacistech, že nás kolonizovali a zlepšili nám technickou úroveň dopravních tepen? Říkáme snad o ruských komárech, že nás kolonizovali a přinesli vítaný dialektický materialismus? Ne, říkáme, že nás hanebně okupovali a znásilnili naše národní sebevědomí. Totéž bychom měli používat pro zločinné rozkrádání Afriky a nežonglovat se slaďoučkými pojmy. Britové, Francouzi, Belgičané, Španělé, Němci a Italové byli okupanti, zločinci, darebáci, vrazi a znásilňovači. Pouze správné pojmenování zločinu může zabránit jeho opakování v současném, opět plíživě lstivém strašáku neokolonizace, který je v Africe realitou. Pozor na usmívající se bílé „pomocníky“ a „zachránce“. Ti, kdo tahají za nitky neziskovek, chtějí opět drancovat.
V tomto textu představuji reakci jihoafrických teologů na zlo páchané bílými mocipány, ale také na mlčenlivé přihlížení (nejen) katolické církve, ba co hůř, na její přímé participaci na rasistickém a zlodějském řádění. Po nedávné cestě papeže Lva po několika afrických zemích je po mém soudu konečně třeba přestat kličkovat před chybami minulosti a přiznat, že my, bílí katolíci – ano, střílím do vlastních řad –, máme tolik afrického másla na hlavě, že pod ním ani nejsme vidět. A tu brutální porci másla si teď musíme posypat stejnou porcí popela. Jistě, některé drobné omluvy z řad papežů již zazněly, ale to je žalostně málo. Kdo se nepostaví vlastní minulosti, může chyby zopakovat a tomu je třeba zabránit. Papež Lev – mimochodem potomek bílých Američanů, kteří hltavě nakupovali černé otroky z Afriky a plnili tak západoevropské pokladnice – před dvěma týdny vyzval Afričany, aby odpustili, jedině tak se prý mohou posunout dál. Milý Lve, nejprve je třeba plnohodnotná, opakovaná a snad i reparacemi podpořená omluva. Odpuštění je intimní osobní věc každé lidské osoby. Nelze k ní direktivně vybízet a už vůbec ne manipulativně nutit ve jménu milosrdného Boha, v jehož na chlup stejném jménu jsme předtím dlouhodobě zneužívali. (A pokud někdo násilníkovi neodpustí, nevidím na tom nic nekřesťanského. Nechat si kálet na hlavu a pak na vyzvání odpustit není křesťanství mého gusta. Nastavit druhou tvář člověk může, ale nemůže k tomu nutit druhé.)
Jihoafrická černá teologie není nepodobná americké černé teologii nebo latinskoamerické teologii osvobození, je však svébytným hnutím reagujícím na problémy černochů v období nesvobody v JAR. Bývají rozlišovány čtyři fáze (nebo také vlny) jihoafrické černé teologie. – První fázi popsal Steve Biko jako černé probuzení, v němž černý člověk – ze kterého se stala pouhá skořápka, pouhý stín skutečného člověka, totálně poražený, znásilněný, zbavený svého lidství, podřízený a spící – procitl k vědomí. Iniciativa černého procitnutí mu postupně (a velmi pomalu) navracela ztracenou identitu. Černá teologie začala probuzením černého sebevědomí, aktualizovaným sebepřijetím, sebepotvrzením a předefinováním vztahu k bělochům v kontextu křesťanského života. Šlo o návrat identity a důstojnosti, které byly černému člověku v apartheidu ukradeny. Přijmout sebe sama po tak dlouhé době znásilňování, ponižování a označování za věc nebo zvíře, to je nesmírně těžké, pokud vůbec možné.
John S. Mbiti považoval černou teologii za ryze americký fenomén aplikovaný do Jihoafrické republiky, ovšem teologové jako Biko, Boesak nebo Moor shledávají v americké černé teologii spíše inspiraci a chápou jihoafrickou černou teologii jako zcela svébytné hnutí teologie osvobození v kontextu problémů JAR. Podle nich Keňan Mbiti – jinak skutečný odborník v oblasti africké teologie – jednoduše neznal jihoafrický kontext. Zotročení a ponížení černého člověka dosáhlo v Jihoafrické republice bohužel řádově vyšší úrovně než v ostatních zemích Afriky.
Druhá fáze jihoafrické černé teologie byla patrně nejlépe zpracována v díle Allena Boesaka, který zastává postoj, že zatímco americká černá teologie byla vystavěna na explicitní opozici černochů proti bělochům (a jejich dějinným zločinům), jihoafrická černá teologie nebojuje primárně proti bílému člověku, ale pro návrat lidské důstojnosti a lidských práv pro každého člověka, tedy pro člověka černého, člověka rasově smíšeného a ve výsledku nevylučuje ani člověka bílého. Všechna čest africkým teologům! Takto se rodí odpuštění zevnitř, bez výzev potomků zločinců. Rodí se sice jako boj proti zotročení černochů bělochy, ale jde dál a snaží se po znovuzískání identity černochů o nalezení teologie soužití všech ras. Boesak, jako jeden z nejvlivnějších leaderů hnutí, kritizoval americkou černou teologii pro přílišné propojení se zcela sekulárním hnutím Black Power, které americkou černou teologii křesťansky v podstatě vyprázdnilo. Jihoafrická černá teologie podle něho nemá zapomínat na lásku k bližnímu jako základní křesťanské východisko, dokonce i tehdy, když je bližním běloch, který černému člověku dlouhodobě odcizoval jeho lidskou důstojnost. Černá teologie je a musí být černá, ovšem je a musí být křesťanská – píše africký teolog Boesak.
Třetí fáze přišla jako „Projekt černé teologie“ výborně vystižený v článku Mokgethiho Motlhabiho Black Theology and Authority. Americká černá teologie byla podle jihoafrického myslitele příliš úzká, příliš sebevědomě diktovala postoj všem černochům na celém světě, aniž by chápala jejich situaci ve zcela jiném kontextu. Jihoafrická černá teologie si nekladla za cíl pouze osvobození černého člověka z diktatury (strukturálního hříchu) apartheidu, ale v dalším kroku také předefinování společenských vztahů a vybudování nové JAR. Černá teologie poté rovněž promluvila do přetváření a vývoje africké teologie. Zatímco latinskoamerická teologie osvobození byla orientována negativně, vymezováním se a opozicí, jihoafrická černá teologie chce být orientována pozitivně, znovu přinášet křesťanskou naději všem v zemi, kde byla naděje většině sebrána. Nejde ploše o porážku bílého nepřítele, ale obnovení lidských práv a lidské důstojnosti pro všechny Jihoafričany bez ohledu na rasu; pozitivní křesťanský přístup tam, kde se dlouhodobě strukturálně hřešilo vůči jedné rase. Takzvaná třetí fáze jihoafrické černé teologie se již pohybuje nad nespravedlností apartheidu, nad rasovými otázkami a bolestmi minulosti: dále jde o lidské naplnění a plnost lidské důstojnosti v postapartheidu. Jednou z viditelných tváří třetí fáze byl také Itumeleng Mosala.
V současné době se hovoří o čtvrté fázi černé teologie, která reaguje na překotné sociální, ekonomické i politické změny v JAR. Zastřešujícím hermeneutickým východiskem jihoafrické černé teologie je podle tamějších myslitelů kontextuální čtení Písma svatého. Jako centrální poselství pro černou teologii vnímají tamější teologové starozákonní exodus, kdy Bůh nejenže Hebrejce vysvobozuje z egyptského otroctví, ale navrací jim identitu a důstojnost, ba co víc, v této těžké zkoušce se jim zjevuje a dává se poznat. Černá teologie v tom vidí obraz vysvobození černého člověka z otroctví apartheidu, návrat identity a důstojnosti a rovněž nezatrpknutí a přiznání lásky k bližnímu všem, tedy i bělochům.
Zdroj:
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
Audio:
HAVELKA, Ondřej. ČESKÝ ROZHLAS – VERTIKÁLA. Zhodnocení papežovy cesty po Africe. Praha, 26. 4. 2026.
