Článek
Podívejme se na krvavé dobytí zaslíbené země, abychom si potom položili nesnadné otázky týkající se dneška. Po slavném exodu Hebrejů z Egypta, kdy se Mojžíš pod horou Sinaj projevil jako – dámy prominou – klasický diktátor, který nařizuje vraždit (a to ve velkém), nás kniha Jozue informuje, že po zázračném překonání Jordánu hebrejským lidem následovalo krvavé drama při dobytí země, které svatopisec líčí jako převzetí izraelského majetku z rukou proklatých. Autor knihy Jozue nám dramaticky sděluje, že při dobývání Jericha Izraelci povraždili vše živé: „Všechno, co bylo ve městě, vyhubili ostřím meče jako klaté, muže i ženy, mladíky i starce, též skot a brav i osly.“ (Joz 6,21). Vůbec netuším, proč mi teď v hlavě vyskakuje Palestina. Asi proto, že se mi tam líbilo a lidé mě stále zvali na bezkonkurenčně vynikající kávu a bylo mi mezi nimi prostě dobře. Jiný důvod mě takhle z gauče nenapadá. Mimochodem, Palestinky jsou čarokrásné ženy – mnohé tedy spíše bohužel byly –, stejně jako Izraelky. Patří to sem? No jistě! Krása je klíč!
Po prvním velkém vraždění, které Tanach oslavuje jako vrchol lidství, následovalo další vraždění v celé zaslíbené zemi, ovšem karta se někdy také obrátila a Izraelci museli utíkat a byli pobíjeni. Logika, kterou autor knihy Jozue sleduje, je zřejmá – bezmezná věrnost Hospodinu znamená vítězství, nevěra a porušení sinajské smlouvy vede k útěku, porážce a smrti. Po očištění lidu se karta opět obrátila a Izraelci zabarvili zemi krví desítek tisíc starousedlíků – a to jim tam bylo tak dobře, v klidu si žili, a najednou horda krvežíznivých Hebrejů (to na zahradě úplně nechceš) – za přímé pomoci Boží: „Když před Izraelem utíkali a byli na bétchorónské stráni, vrhal na ně Hospodin z nebe balvany až do Azeky, tak umírali. Těch, kteří zemřeli po kamenném krupobití, bylo více, než těch, které Izraelci pobili mečem.“ (Joz 10,11) Jak vidíme, vraždili Izraelci i sám Hospodin. Tak to přeci muselo být naprosto legitimní, ne? „Tak vybil Jozue celou zemi, pohoří i Negeb. Přímořskou nížinu i srázy, a všechny jejich krále. Nikoho nenechal vyváznout, vše, co dýchalo, vyhubil jako klaté, jak přikázal Hospodin, Bůh Izraele.“ (Joz 10,40) Vše, co dýchalo, vyvraždili. Teď si říkám, nepřeháněl to malý Vláďa na hodinách náboženství s četbou Starého zákona. Ono to na jednom může zanechat stopy. „Ajského krále dal pověsit na kůl, kde byl až do večera. Když slunce zapadlo, rozkázal Jozue, aby sňali jeho mrtvé tělo z kůlu. Pohodili je u vchodu do městské brány a navršili nad ním velikou hromadu kamení, která tam je až dodnes.“ (Joz 8,29). Vraždilo se jedna báseň. Až by se jednomu mohlo zdát, že se to nějak propsalo lidem do krve.
Na základě těchto textů mnozí odsoudili Izraelce jako sprosté vrahy, kteří brutálně povraždili pokojné obyvatelstvo země Kanaán. (Taky to tak na mě působilo, ale potom mi odborníci vysvětlili, že jen bránili, co bylo jejich. Takže v zenu. Krev tekla spravedlivě. A o to jde, ne?) Někteří starověcí teologové spolu s nimi odsoudili starozákonního Hospodina jako Boha zlého, násilného a krvelačného, který není Bohem novozákonním, neboť ten je naopak milosrdný, odpouštějící a zachraňující. Tak vznikly křesťanské hereze jako např. Markionismus kolem roku 144 v Římě. Při první i druhé četbě Starého zákona se opravdu Hospodin jeví velmi krvelačně. Dokonce se to – teologové prominou – jeví i při četbě třetí. Ale ne, přispěchali exegeté s vysvětlením: Hospodin má plán! Krev teče naprosto správně, malověrní. Vždyť ta krev je nejkrásnější barvou na nádherném plátně obrazu světa, který Hospodin maluje do věčného obýváku právě nad gauč!
Kniha Jozue nám nabízí perspektivu nacionálně ideologickou, která chce množstvím prolité krve dramaticky ukázat, že země patří Izraelcům a ti si ji prostě vzali. Smysl není přísně historický, smysl je teologický. Autor chce říci, že Izrael je národ Hospodinův, nezaslouženě a tajemně vyvolený – což, přiznejme si, může okolní bratry v krvi dosti srá… –, a je vázán k jedné konkrétní zemi, a tou je Kanaán. Stojí-li někdo v cestě, musí zemřít – bohužel, „byls dobrej brouku, ale blbá chvíle, blbý místo, sorry jako, umřels“ –, neboť vůle Boží je nadřazena všem politickým zájmům. Text chce podle exegetů zejména říci, že Kanaán je zemí Izraelců a Hospodin je jejich Bohem.
Židům připadá zdůvodnění dobytí osídlené země tím, že před stovkami let byla prý přislíbena jejich předkovi, věrohodné. Tak se to přeci povídalo. Zabijeme je a vymalováno. A dnes se povídá, že když ráno, cestou do práce, potkáš souseda, je lepší mu ji preventivně natáhnout. Bůhví co plánuje, tak aby si nemyslel. A když ji slízne jeden, dej i druhému, ať si chlapci nezávidí. A než ji lískneš třetímu, s někým se spoj, protože to už bude mela. Každopádně, myslel jsem to jinak, než jsem to napsal, to snad pochopil i ten, který u toho nemyslel. Jediné, co platí, a to jsem na místě opakovaně ověřil a dávám za to ruku do ohně, je to, že Íránky, Libanonky, Palestinky a Izraelky jsou nádherné a milé ženy. Ale ti jejich chlapi… Jenom by mě zajímalo, jak si to nahoře přebírá Bůh, protože všechny strany jedou horlivě v jeho jménu.
