Článek
Africké křesťanství zažívá nebývalý (až raketový) růst. Zatímco v roce 1900 žilo v Africe přibližně 10 milionů křesťanů, dnes jich je již více než 700 milionů a číslo stále prudce stoupá. Spolu s tím pochopitelně roste i počet kontroverzí, které se týkají také nezávislých letničních a charismatických církví. Jako cestovatel, který po mnoha letech duchovního hledání (paradoxně) právě v Africe ke křesťanství našel cestu, tamější křesťanské kontroverze s velkým zaujetím dlouhodobě sleduji.
Jednou z nejdiskutovanějších kontroverzí současnosti je tzv. evangelium prosperity na africký způsob – učení, podle něhož Bůh odměňuje dostatečně věřícího člověka bohatstvím, zdravím a materiálním úspěchem. Debata se vede zejména v Nigérii, Jihoafrické republice, Ghaně a Zimbabwe, kde působí největší africké megacírkve, jejichž pastoři, kteří se rádi obklopují africkými supermodelkami, jsou dolarovými miliardáři.
Když kazatel na stadionu křičí do mikrofonu blahoslavení chudí a sám vlastní soukromé tryskové letadlo, několik luxusních jacht a nemovitosti napříč světem, něco je vychýlené. A těchto kazatelů, pastorů i kněží není v Africe málo – zejména Nigérie jich má hned desítky a patří tam k nejbohatším a nejvlivnějším lidem, kteří se majetkem mohou poměřovat s úspěšnými podnikateli světového formátu.
Elementární myšlenka je prostá: čím větší víra a štědřejší finanční dary církvi, tím větší Boží požehnání pro darujícího. Kazatelé často používají biblické texty o materiálním požehnání Abrahama jako argument pro vysoké finanční příspěvky věřících. Že Písmo interpretují značně manipulativním způsobem, to asi není třeba zdůrazňovat, ostatně dělají to i kněží u nás – každý podle svého teologického (ale často spíše politického) směru myšlení.
Kritici však upozorňují, že se z víry stává běžný obchodní model. Chudí lidé jsou vybízeni, aby darovali značnou část svých příjmů s příslibem budoucího zázračného zbohatnutí. Pokud se tak nestane, vina bývá přičítána jejich nedostatečné víře a nedostatečným darům. Pokud věřící úspěchu dosáhne, není to jeho pílí a přičiněním, ale Boží zásluhou.
Největší pozornost přitahuje právě životní styl některých známých pastorů. Soukromá letadla, luxusní automobily, honosné rezidence, nádherné modelky nebo milionové rozpočty církví vyvolávají otázku, zda jsou finanční prostředky využívány transparentně. Už jsou známy i případy, kdy tito extrémně bohatí pastoři korumpovali politiky, a získávali tak značný celospolečenský vliv.
Nutno zdůraznit, že pokud se tito pastoři obklopují půvabnými ženami, není to nijak věroučně špatně, neboť mnohé tyto církve umožňující kněžím a pastorům žít v manželství a ženy nijak nevylučují z církevních struktur. Modelky sice plní zejména funkci estetickou, ale na tom není nic špatného a nic to nemění na faktu, že mnohé z těchto církví zastávají ve svých strukturách naprostou rovnost mužů a žen. V některých jsou ženy rovněž svěceny na kněžské a kazatelské pozice. Nejčastější obrázek ze stadionových megaakcí je ale pastor v luxusním obleku a kolem něho několik nádherných supermodelek, ze kterých přechází zrak. Osobně preferuji spíše starobylé africké církve s jejich bohatou liturgií, ale proti gustu žádný dišputát. Co se líbí mně, nemusí se líbit jinému a navíc krásné modelky mé oko vždy spolehlivě potěší.
Novináři i odborníci však upozorňují, že některé tyto moderní církevní organizace fungují spíše jako podnikatelská impéria než jako tradiční náboženské instituce. V několika afrických zemích proto zesilují požadavky na veřejné účetnictví, audit hospodaření i větší státní dohled nad náboženskými organizacemi. Tyto církve totiž vydělávají až „zázračné peníze“ v nejchudších zemích světa, což je zvláštní paradox. (Jen dodám, že hospodaření církví je zajímavé téma napříč světem. Hospodaření naší domácí katolické církve zde raději nebudu otevírat, abych se zbytečně nevytočil.)
Kontroverze se netýkají pouze financí. V Nigérii například vyvolal rozsáhlou mediální pozornost případ teleevangelisty Chrise Okafora. Po veřejných obviněních týkajících se jeho mimořádně okázalého a zhýralého soukromého života, falešných (zaplacených) zázraků, sexuálního zneužívání a následné právní přestřelce musel pastor během bohoslužby veřejně žádat o odpuštění. Případ znovu otevřel debatu o odpovědnosti náboženských vůdců a o tom, nakolik mají být jejich osobní život a hospodaření pod veřejnou kontrolou. (Mocenské a sexuální zneužívání v naší církevní instituci opět nebudu otevírat, neboť bych se během jednoho textu vytočil už podruhé.)
Řada církví se od těchto megavýdělečných praktik otevřeně distancuje. Africká rada církví opakovaně zdůrazňuje, že křesťanská víra nemá být prostředkem k osobnímu obohacení duchovních, ale službou společnosti, solidaritě a pomoci nejchudším. Ve svých letošních prohlášeních afričtí církevní představitelé kladou důraz na sociální spravedlnost, mír a odpovědnost církví vůči veřejnosti. S tím sice souhlasím, ale jak mnozí Afričané vstupují do katolických struktur, aby tam udělali kariéru a vydělali peníze, popisuji v audio rozhovoru, který níže přikládám.
Afrika představuje nejrychleji rostoucí centrum světového křesťanství. Odhady naznačují, že během několika desetiletí bude žít na kontinentu téměř polovina všech světových křesťanů. Spory o evangelium prosperity proto nejsou pouze regionální záležitostí. Ovlivňují podobu celosvětového křesťanství, důvěru veřejnosti v církve i vztah mezi vírou, ekonomikou a politikou.
Zdroje:
Williams, D. U. (2022). „Prosperity theology: Poverty and implications for socio-economic development in Africa.“ HTS Teologiese Studies / Theological Studies, 78(1).
Oyebanjo, P. A., & Oladiran, E. O. (2026). „Critical Evaluations of Theology of the Cross and Prosperity Gospel for African Development.“ IBSA-West Africa Journal, 4(1).
Havelka, O. Africká náboženství. Praha: Dingir, 2024 (dotisk 2026).
Audio:
