Článek
V současné západoafrické Nigérii má vedle dominantního islámu a křesťanství (v rozmanitých denominacích a naukových směrech) své vyznavače nepřehlédnutelné množství dalších náboženství – například oriša, vodun, bori nebo juju – a množství synkretismů i náboženských či jinak motivovaných kultů. Jednou z aktuálních hrozeb pro nigerijskou společnost – kterých, nutno zdůraznit, není právě málo (zvrácený dobrodruh jódluje – viva la aventura!), což vede i ke vzniku smírčích synkretismů jako je chrislam – je ultranásilný kult Black Axe, známý v Nigérii také jako kult smrti, vystavěný původně na nábožensky osvoboditelském pozadí, ovšem jeho hlavní činností je v současnosti mezinárodní organizovaný zločin na nejvyšší úrovni a jeho poznávacím znamením je co možná nejbrutálnější násilí, jehož výsledkem bývá zem pokrytá – ve jménu boha Korofa – těly bez hlav a genitálií (a vlastní tělo krácené o hlavu nebo penis často neocení ani sakra kovaný dobrodruh – viva la cabeza en el cuerpo!).
Zrod kultického násilí
Kult Black Axe (Černá sekyra) vznikl v Nigérii roku 1977. (Předešlu, že subsaharská západní Afrika a pojem bezpečnost se úplně nesnoubí, ovšem Nigérie teprve dává pojmu bezpečnost význam svou absolutní protikladností – no quieres encontrarte con un hacha negra!) Kultisté – jak se sami nazývají – se brzy začali prezentovat zvláště brutálními násilnými činy, vraždami a terorem. (Severští Black Metalisté se ve svých nedělních fantaziích ani neblíží kultistické realitě všedního dne.) Významněji na sebe upozornili v roce 1999 při masakru na univerzitě Obafemi Awolowo v Nigérii. Univerzitních masakrů bylo ovšem více a samotný kult vznikl vyčleněním z hnutí Neo-Black Movement (NBM – ovšem s právě zmíněným Black Metalem to nemá pranic společného… i když…), které se v sedmdesátých letech 20. stol. zrodilo na nigerijských univerzitách jako hnutí černého obrození navazující na antikoloniální boj s touhou obnovit černé sebevědomí, černou mentalitu (Black Mental? Black Metal!) a očistit tradiční náboženství.
Podobná (nejen vysokoškolská) bratrstva existovala v Nigérii od 50. let, ovšem NBM se vydalo vědomě a záměrně militantnější cestou. Studenti z NBM také vydávali časopis Black Axe; střediskem hnutí bylo Benin City v Nigérii. NBM ve své filozofii očištění od strašlivého ponížení evropským kolonialismem – a to tehdejší severští bílí chlapci pojali vpravdě temně, vpravdě Black Metalově! – navázalo mimo jiné na tradiční náboženství juju (a to je nábožensko-čarodějnický směr, který rozhodil nejednoho BM kofra!). NBM je v současnosti mezinárodní organizací oficiálně bojující za práva černochů po celém světě, ovšem v Nigérii je hnutí kritizováno za rozsáhlou korupci, mocichtivost a není zcela zřejmé, jak moc se liší od Black Axe a zda se nepodílí na jím páchaném teroru. Podle některých názorů jsou tato dvě hnutí ve skutečnosti jednou organizací se dvěma různě vyhraněnými proudy. Na každý pád k náboženství juju a s ním spojenému čarodějnictví se hlásí i kultisté z Black Axe, kteří přísahají věrnost neviděnému bohu Korofovi. – V osmdesátých a devadesátých letech se z kultu Black Axe postupně vytratila osvobozenecká ideologie a kult se transformoval v ultranásilnou organizaci cílící na vysoký – nutno zdůraznit, že nezákonně (a neeticky… to už asi nepřekvapí) dosahovaný – finanční zisk. Zároveň ale platí, že ne všichni členové Black Axe jsou kriminálníci a násilníci, někteří členové stále sledují myšlenku černého obrození a revitalizace tradičních náboženství.
Na samém počátku ustavující myšlenky Black Axe šlo o násilný boj proti útlaku černého člověka, jeho kultury a náboženství, čímž se kult stále ideologicky zaštiťuje. Pro celkový obraz je nutné nezapomínat, jaká zvěrstva v oblasti napáchali Evropané za stovky let svého působení zaštiťujíce se rasovou nadřazeností a bohužel též křížem Spasitele. Pokud jde o totální dehumanizaci, zvěcnění člověka a jeho redukci na věc, na užitečného otroka; rozkradení všeho a zabrání území – bílý dobyvatel to v Africe přímo vyučoval (a tento druh evidentně ještě nevymřel, dál dobývá ze zlatem vykládané kanceláře). Znak Black Axe představuje černou sekyru, která přetíná řetěz, jenž poutá černé ruce – barvy kultu jsou černá a žlutá. Dnešní skutečnost je však taková, že kultisté organizují mimořádně výnosný zločin a při tom zabíjejí v drtivé většině Nigerijce, kteří s arogantní evropskou nadřazeností a zločiny proti lidskosti, jimiž se Evropané nesmazatelně podepsali na subsaharské Africe (viva la… o mejor dicho no), nemají nic společného. (Dramatické scény často rytmizuje hlasitá hudba, ale není to Black Metal – ten sem jaksi nepatří –, je to Black Rap.)
Řezníci, velekněží, oči a plačci
Kultisté, jejichž posláním je ochrana kultu, pomsta, násilí a vraždění, se nazývají řezníci – bývají vybaveni solidními střelnými zbraněmi a mačetami; v hierarchii nad nimi se nacházejí tzv. velekněží. Kultisté, kteří se zabývají špionáží, se nazývají oči. Dříve byla známa ještě množina plačců, kteří zveřejňovali informace a starali se o ideologii. Člen kultu Black Axe je v Nigérii nazýván Axeman nebo kultista.
Členové kultu při brutální iniciaci přísahají bohu Korofovi – sami jej nazývají „neviděný bůh Korofo“. Během náročné iniciace jsou budoucí členové svlečeni do naha, biti i mučeni pálením, topením ve vodě nebo řezáním; neřídkým jevem je i znásilnění. Brutálními technikami se iniciovaní zavazují k absolutní loajalitě kultu. Na závěr iniciace položí velekněz iniciovanému sekyru na hlavu a dá mu nové jméno: často je to jméno některého z velkých historických bojovníků proti kolonialistům. Následuje brutální infernální blacková bakchanálie.
Solidní informace o bohu Korofovi absentují. Řezníci se otevřeně hlásí k uctívání Korofa a tvrdí, že je při násilí a vraždění přímo vede. Někdy se zaštiťují i dalšími tradičními nigerijskými náboženstvími a odvolávají se na předky i boj proti vnější nadvládě a tvrdí, že vraždí zejména pro svobodu a spravedlnost.
Zohavená těla, ochranné amulety a žehnání předků
Vzhledem k faktu, že za sebou zanechávají mnoho zohavených těl, vznikají v dnešní Nigérii hnutí domobrany bojující pro kultistům Black Axe. Nejmocnější je hnutí Onyabo, které se specializuje na vyhledávání členů Black Axe. Předáci těchto domobran často před akcí – většinou je to skupinové vyhledávání kultistů, jejich následné zmlácení (při němž si v brutalitě per analogiam s kultisty v ničem nezadají – viva la brutal venganza!) a předání policii – konají náboženský rituál, kdy volají na pomoc předky, prosí o jejich sílu a podporu a žehnají se; do akce také nosí ochranné amulety, které mají chránit proti kulkám. Larga vida a los ancestros muertos!
Black Axe – mimochodem… může být příznačnějšího názvu pro Black Metalovou kapelu? – organizuje úspěšné mezinárodní internetové podvody – také v našem prostředí známé emailové podvody s falešnými vdovami, právníky, dědictvím atd. –, nájemné vraždy, padělání dokladů, obchod s lidmi (Black Axe dodává ve velkém do Itálie mladé Nigerijky k prostituci), mezinárodní obchod s drogami a celou řadu dalších kriminálních činností. Spirituálně jim v tom pomáhají také nigerijští čarodějové juju (hrozní BM kofři!). Jakousi esencí běžných nigerijských kultistů je vyžívání se v násilí: oběti kultistů jsou nezřídka nalezeny bez hlavy a genitálií, se kterými se výnosně obchoduje. V Nigérii je ovšem podobných kultů více a řezníci konkurenčních kultistů často na ulicích bojují ve jménu svých bohů proti sobě. Viva Nigeria!
Nahlédněme závěrem do Nigérie prostřednictvím vyprávění.
Chlapec strašlivě toužil stát se kultistou – být někým. Obdivoval svého strýce, který zemřel nedávno při velké přestřelce, o níž si dodnes s mimořádným respektem a jiskřivým zaujetím povídají všichni chlapci v okolí. Zběsile se střílelo, těžká kladiva s nepříjemně křupavými zvuky dopadala na hlavy jako náhlé osvícení a obsahy lebek malovaly cákavě nestrukturované abstraktní obrazy – které by se mimochodem se základní znalostí marketingu daly prodat za nehorázné ceny – na zeleně plesnivé stěny domů vymezujících dramatickou scénu a výsledné dílo se dotvářelo mačetami ostrými jako břitva, asi jako když kuchař klade poslední lístky lahodné zeleniny na dokonale krvavý stejk. Detail dotváří celek. Hrůza drtila scénu jako kamenný příkrov a tlačila strach do okolních ulic odkud prchali normální lidé. Ty ostatní – nenormální – to naopak vábilo. Jako krev vábí žraloky, jako prachy vábí zloděje, jako území vábí dobyvatele, jako moc vábí mocipány a jako to všechno dohromady vábí zvrácené diktátory. Muži padali jako mouchy… nebojácně, hrdě. Ruce se sekaly jako větve… nevybíravě, tvrdě. Strýc odešel jako chlap, pravý, statečný, drsný – no dobře sice mrtvý, ale chlap! – ne jako jeho otec, který před lety zhebnul trapně na nějakou obyčejnou nemoc. Ležel na lopatě jako nemohoucí troska – ozvěna chlapa, parodie, lidský vtip! – opak z kamene vytesaného kultisty, který má malárii za pouhou otravnou rýmu a aids za pouhý táhlý průjem.
Iniciace byla tvrdá, vlastně tvrdší než chlapec čekal, ale vydržel. Nepočítal s tím, že to bude bolet (a to sakra bolet!) zrovna na těch nejchoulostivějších místech, ale ustál to. Ne že by párkrát nezasténal, to snad ani nešlo, ovšem přinejmenším na remízu to zvládl. Posledním úkolem bylo vystřelit mozek z hlavy nějakého žebráka. Mělo to být snadné završení dlouhé a bolestivé iniciace: třešnička na dortu. Jenomže ten žebrák byl chlapec podobného nebo snad stejného věku jako iniciovaný, vlastně mu byl i dost podobný. Tak jako on měl matku, kterou miloval, a chtěl by jí se zbraní v ruce vydělat dost peněz na to, aby měla lepší život, aby si mohla koupit malý betonový domek s plechovou střechou nebo snad opravdový dům jako mají úspěšní lidé, nebo dokonce aby mohla odletět do Francie a žít tam jako královna. Žebrák na něj zíral smrtelně vystrašenýma očima, do nichž stékal úzkostí nakysle páchnoucí pot z oroseného čela. Vyděšeným pohledem (který dobře věděl, že je konec) ho prosil o život.
Stačilo jen stisknout spoušť, jen nepatrně pohnout prstem a dokončit proces iniciace; konečně se stát kultistou, jednou pro vždy už někým být. Představoval si, jak stiskne – kulka vyletí a roztříští lebku do tisíce stran. Hlava hlasitě praskne – představil si ono prasknutí až neadekvátně hlasité, jako když blesk rozerve tichou scénu – a rozletí se ve svém osobním malém třesku. Nepatrné kousíčky kosti a mozku pokropí přítomné jako příliš studená ranní sprcha, jako malé jehličky, jako trochu zvrácená čínská akupunktura, jako ledové krupičky nepříjemně bičující tvář polárníka kdesi na bájném – pravděpodobně neexistujícím a jestli tak rozhodně Black Metalovém – severu. Iniciovaný chlapec odloží zbraň, otře si mozek z obličeje, bolestí zasyčí jak si ostré štěpky lebky zadře hlouběji do tváře a zaboří pohled do krku bez hlavy a nebude si náhle moci vzpomenout, jak ten žebrák vypadal. Bude panikařit, bude si ze všech sil snažit vzpomenout na tvář toho žebráckého chlapce, kterého kultisté chytli před několika okamžiky na ulici a který měl tu smůlu – tu strašně definitivní smůlu –, že musel svým životem zaplatit za jednu iniciaci. Chtěl by si zapamatovat jeho tvář, ale nešlo to. Místo jeho tváře viděl tu svou. Proboha proč? Strašně ho to děsilo. Přece to nemůže být jeho tvář! Najednou jako by se díval do černé díry: tam, kde měl být obličej, byla jen bezedná propast. Hluboká, studená, černočerná propast. Věděl, že s výstřelem se do té ledové černočerné propasti propadne a že z ní nebude cesty zpět. Vydechovala na něj smrtelný chlad. Náhle se roztřásl zimou. Strašlivě toužil vystřelit a stát se kultistou. Ještě strašlivěji toužil nevystřelit a posbírat sílu odmítnout. Toužil zmizet, toužil nebýt, toužil nemuset se sakra rozhodovat o smrti jemu tak podobného chlapce! Žebrák – v očích kultistů jen pouliční nicka a prabídný bloud – se v poslední chvíli posbíral a jako skutečný chlap se hrdě postavil konci. Z očí vyhnal strach, stáhl ústa v pohrdavou grimasu a pohledem náhle prostým strachu svého vraha poslal tam, kam patří… Nevinný obětovaný, nechtěný obětující, nepříčetní obklopující – jedna absurdně nesmyslná běžná nigerijská scéna.
Večer mu matka – nebyla sice biologická, ale to nikomu nijak nevadilo – přichystala slavnostní večeři: naservírovala mu v jejich skromném příbytku hovězí s bohatou přílohou a pohladila mateřsky láskyplnou teplou po hovězí pečeni vonící dlaní. Konečně se její syn někým stal. Její chlapeček se stal kultistou, pravým mužem hodným cti a bůh Korofo pozřel jednu mladou duši – doslova se nažral, tak jak to má rád. Bylo tak správné mateřské pohlazení, tak spořádaně čiré – od počátku světa nejsprávnější láskyplné pohlazení dítka, vlastního dítka, synáčka, který se konečně někým stal!
Naproti přes ulici seděla žebračka zabořená v odpadcích jako figurína, kterou tam někdo vyhodil. Trčela tam z bordelu jako ozvěna lidskosti ze substrátu ryzího hříchu. Nelidský smrad odpadků, z nichž a v nichž po léta žila, už vůbec necítila; její nos otupěl stejně jako ostatní smysly. Zůstala jen láska k synovi, ostře kontrastující s nenávistí ke všemu ostatnímu. Nenáviděla svět, nenáviděla život. Myslela na svého chlapce – kterého před třinácti lety nastřelená nejlevnější směsí kokainu a střelného prachu vrhla s jeho dvojčetem přímo do tlejícího odpadu a potom doslova vypiplala ze zbytků, které by už většina normálních lidí (ovšem… kdo posoudí normálního?) za použitelné zbytky rozhodně nepovažovala. Byla přesvědčená, že on – přestože od narození závislý na kokainu, střelném prachu a zkvašeném hříchu – se jednou z té strašné bídy nějak dostane (čím se ale proboha probrat z toho zla?), že bude žít, že bude žít jako normální člověk a že snad i jednou bude schopen pomáhat těm, kteří skončili jako ona, těm, kteří se propadli do hnilobně strašlivého bordelu – hrubě se vymykajícímu kráse stvoření (kterou žebračka koneckonců přinejmenším třicet let nezahlédla ani v nejrozředěnější podobě! – kdos tam nebyl, nesuď!, a chval krásu svého dne!) – a nedokážou z nich vylézt. (Dvojče tehdy prodala za gram dobrého kokainu bezdětné ženě odnaproti. Po smíchání s pracím práškem a střelným prachem vydržel kokain dvakrát déle – tedy celých dvanáct hodin.) Až přijde její chlapec, obejme ho hnilobně tlejícím (houbově měkkým až rozplizlým) objetím a bude mu přát lepší budoucnost. Budoucnost! Ten abstraktní pojem misionářů s inverzní barvou kůže. Vždyť syn ještě nezarostl do bordelu tak jako ona: vždyť mu ještě ruce nekvetou plísní, z hlavy nerostou houby, z očí nevytéká blanitý sliz, z uší nevyvěrá směs mazlavé špíny a nohy nemá definitivně vrostlé do kompostu odvrženého hnusu, který pod povrchem tleje v cosi esenciálního, hříšně pekelně odporujícího dobru původního světa.
Lidé později říkali, že zemřela žalem, ale pravdou bylo, že aids ji zevnitř sžíral už dlouho. Převzala jej od toho, kdo ji tenkrát v odpadcích brutálně opakovaně znásilnil a předala jej synovi jako dědictví. Mohli ji nechat v odpadu, ale nakonec ji pohřbili v díře s deseti mladými kultisty, kteří se nedokázali bránit lépe vyzbrojené skupině řezníků nepřátelského kultu. Jeden z nich byl iniciovaný teprve nedávno. A přestřelka to byla málem legendární, ještě dva dny se o ní živě diskutovalo. Viva Nigeria! Viva el dios Korofo!
Ilustrační fotografie: subsaharská Afrika (autor)
