Článek
Na svazijské hranici si nás našly problémy (ty mrchy se v Africe na cestovatele lepí jako ropa na neopren). Mnoho zemí celého světa má se Svazijskem bezvízový styk. Cestovatelé téměř ze všech zemí dostávají víza za pár dolarů přímo na hranici. Výjimku tvoří tři státy: Pákistán, Bangladéš a Česká republika. (Připomínám, že tupě vězíme v internetově naivních nultých letech. Mnoho věcí se od té doby změnilo. Samozřejmě k horšímu!) Nechceme se snižovat na úroveň našeho ministra zahraničí (tehdy byl alespoň dospělý a měl plzeňská práva v rekordním čase) a nadávat na zahraniční politiku naší meritokracie. Být na stejné úrovni s Pákistánem a Bangladéší není přeci tak špatný výsledek! Celníci nám suše oznamují, že musíme zpátky do Johannesburgu, kde nám víza během týdne vystaví. Šmitec, nazdar bazar, šlus.
„Ale my jsme v Evropské unii,“ zkouším celníky zmást, protože tam ještě nejsme. (Velevážení pánové ve fešáckých uniformách s bigger-than-life autoritou si zatím nechám v záloze na případnou poslední zteč.)
„Opravdu?“ ptá se jeden z nich (ten s větším podolkem a chybějícím knoflíkem na o-číslo-menší-než-potřebné košili, které pupek testuje další knoflíky), ovšem při pohledu do směrnic kroutí hlavou. V západní Africe jsme zažili na hranicích mnohé útrapy, avšak když tam nechtějí dát vízum nikomu, lze to pochopit. Být ale jednou ze tří posledních zemí, které Svazijsko nebere jako partnery, to je tragická komedie. Nadále už raději nezdůrazňujeme, že jsme Češi a mluvíme o sobě jako o Evropanech. Evropská unie sem, Evropská unie tam, a vízum je, s drobnou přirážkou do kapes celníků – vy úplatní syčáci!–, v pase.
Jakmile překračujeme hranici, ihned si všímáme velkého rozdílu. Běloši se normálně baví s černochy. Divné? No, nemělo by být, ale po zkušenostech z Jižní Afriky: sakra divné! Dáváme se do řeči s černým prodavačem limonád a opatrně zjišťujeme, jak je to tady s rasismem. Černoch se usmívá a ujišťuje nás, že ve Svazijsku je to úplně jiné, což naše následující zkušenost plně potvrzuje. Mladí běloši z JAR sem dokonce jezdí na prázdniny, aby si odpočinuli od strachu a mohli alespoň pár týdnů normálně žít.
Jako obvykle na nás skáče několik čtveráckých veksláků, kteří nabízí vše od prostitutek po modré z nebe. Odháníme je – i když to láká (tedy samozřejmě to »modré z nebe«) – a sedáme si do skromně zařízené boudy, do jejíhož čela je šroubovákem vyrytý nápis Malanpanga Super Cofee. Krčíme se, abychom hlavou nezavadili o jeden z rezavých hřebíků, které se už majiteli po osazení dveří nechtěly vytahovat, a vstupujeme do tmy. Chviličku trvá, než oči přivyknou šeru a rozeznají siluetu urostlého kouřícího černocha. Vůně kouře vypovídá o dobrém modelu. Chlapík se jmenuje Ngwane a je to bývalý šampion v boxu. V současnosti odborník na weed vůni a krásné ženy těch nejlehčích mravů. Je HIV pozitivní, ale neví o tom, jako ostatně většina nakažených v Africe. Pomalu vstává, ujišťuje se, že jsme přišli na kávu a jde ji připravit.
Vždy, když vstoupíme do nové země, posadíme se do kavárny a minimálně hodinu sledujeme, jak se v místě mají věci. Po několika desítkách minut je obvykle zřejmé, kdo je kdo. Potom se vyptáme na skutečný kurz měny, nebezpečí i zajímavosti a celé to vynásobíme koeficientem příhraničních zlodějíčků, abychom ve výsledku dostali relativně relevantní informace. (Jinými slovy víme stále kulový, ale máme lepší pocit, že jsme pro to něco udělali.) Většinou následuje ochutnávka něčeho k snědku. Leckdy to bývá pěkný nervák, ale tady naneštěstí nikdo jídlo nenabízí. Chlapík u boudy prodává stírací losy, dívka pod stromem kromě sebe ještě kazety a raper na protější straně silnice cigarety a tabák.
Šampion pořád mumlá, jak někoho sundal hned v prvním kole, a tak pomalu dopíjíme kyselou kávu v plastovém kelímku – kdyby jen v Etiopii věděli jaké šlichty na stejném světadíle prodávají! – a jdeme k raperovi koupit tabák. Nabízí i weed, ale v bezprostřední blízkosti pohraniční budky rozhodně kupovat nebudeme. Po krátké konverzaci (kdy rychle pochopil můj zájem o tradiční africká náboženství) mi dává vizitku na ne-zrovna-superlegální čarodějnický trh v Mbabane. Prý tam mají exkluzivní kousky. Albínů… A tak… Mno, vizitku beru (ještě to nevím, ale využiji ji za pár let při kloudném terénním výzkumu) a měníme u něj několik málo jihoafrických randů na svazijské lilangeni.
Kráčíme na cestu k hlavnímu městu a chytáme prvního svazijského stopa. Zastavuje nám černoch, takže jsme konečně zpátky v Africe. Krajina se začíná více vlnit, v údolích lze spatřit i hliněné chýše. Z podivné Ameriky zpátky do Afráče. Dalším stopnutým autem je malý náklaďák, který nás veze jen pár kilometrů. Vyskakujeme, děkujeme řidiči a ten odjíždí kamsi do kopců. Ještě jsme si všimli, že na obzoru zatočil doleva, a to se posléze ukázalo jako velmi důležité.
Rovnáme batohy, abychom pokračovali ve stopování. Máme na to zažitý rituál, který nám pomáhá nic neztratit, a tak jako obvykle ze zvyku opakuji „jeden batoh, druhý batoh, taška, buben, hůl… Ty máš hůl?“ obracím se na Míšu. (Jinak i v queer době (tedy dnes, ale co je dnes?) mám hůl – myslím tu druhou – prozatím já, ovšem jeden nikdy neví, nezatracuji žádnou změnu…)
„Nemám, ty ji máš,“ odpovídá klidně a dál balí cigaretu. (Myslí tu první hůl.)
„Dopr… hůl nám odjela na korbě, myslel jsem, že ji máš. Normálně nám vzala kramle!“ přiznávám nepříjemnou skutečnost (a na mysli mám tu druhou). Ta hůl pro nás hodně znamená. (Mno, tady to asi platí pro obě. Vždyť dnes máme krásné děti! Ale co je dnes?) Pořídili jsme si ji na území kmene Dogonů hned po tom, co nás Dogoni zajali a vyvázli jsme až po rituálu obětování krávy, který očistil námi znesvěcené obětní místo. Byl to jednoznačně nejsilnější a nejděsivější zážitek na cestě Afrikou. Chtěli jsme si z toho místa něco odnést a byla to právě dogonská hůl, vyřezaná do jejich magických motivů s rukojetí v podobě krokodýla, který hraje v dogonské mytologii důležitou úlohu prostředníka mezi životem a smrtí. Tato hůl, která pro nás znamená mnohem víc než batohy, a dokonce i víc než buben z Madagaskaru, který s námi putuje, aby otevíral srdce domorodců, nám právě ujela na korbě náklaďáku. (Jistě, zlí jazykové namítnou, že hůl občas ujede, to se holt stává, ale to sem teď nepatří vy v hříchu se rochňající kanci.)
Zběsile mávám na právě projíždějící auto. Řidič neměl v plánu zastavit, ale nedal jsem mu na výběr. Naskočili jsme do auta a zasypali ho prosbami, aby jel na další křižovatce doleva, protože jsme v posledním autě zapomněli něco životně důležitého. Vyděšený černoch (už teď litující, že zastavil podezřelým bělochům) se kupodivu ani nesnaží oponovat a jede tam, kam chceme. Cesta stoupá do kopců. Neustále řidiče pobízím, aby zrychlil. Je to sakra neslušné, ale sakra nezbytné. Po dvaceti kilometrech přijíždíme do menší vesnice a spatřujeme náklaďák, který nás před tím vezl. Vyskakuji z auta ještě za jízdy a nervózně nahlížím na korbu. Je tam. Ta si nás povodila. S obrovskou úlevou zvedám hůl řezanou dogonskou magií a bavím se absolutně vyjeveným pohledem řidiče, který nás sem dovezl v domnění, že jde o něco (v jeho očích) důležitého. Zbytek cesty příliš nemluví. Myslím, že nás považuje za bílé magory, a proto se mu ani nepokoušíme vyložit pohnutou historii naší hole. Ta hůl má skutečnou osobnost! A rozhodně nikdo nechce, aby se mu roztančila po zádech…
Tou dobou na ostrůvku Ilha de Moçambique, asi dva tisíce kilometrů odsud, skáče z kamenné zdi do vody Švýcar jménem Sebastian. Je to pětadvacetiletý kluk, který se rozhodl, podobně jako my, procestovat Afriku, jen po jiné trase. Rozebíhá se jako již několikrát před tím, odráží se od kamenného bloku a letí po hlavě do vody. Ovšem tam kde bylo před chvílí dostatečně hluboko díky větším vlnám, tam je teď zcela odkrytý stolový korál (a ten je tvrdý, jak docení jen ten, kdo si o něj zruší hlavu). Sebastian dopadá svou čtvrt-století-nezkušenou hlavou přímo na něj. V tuto chvíli to ještě nevíme a Sebastiana neznáme, ale naše cesty se za pár měsíců protnou. Sebastiana teď nečekají pěkné týdny, ale to horší má na jeho cestě teprve přijít.
Dalším stopem se dostáváme do krásných hor nedaleko hlavního města Svazijska Mbabane. Poblíž vodopádu v bujném lese rozděláváme svůj stan a konečně se opět cítíme jako na cestě Afrikou, nicméně k dobrodružnému cestování, na jaké jsme si zvykli v západoafrických zemích, to má daleko. Následující odpočinkový týden trávíme příjemným trekováním po okolních kopcích.
Svazijsko je celkem bezpečnou zemí, která na první pohled ani nevypadá příliš chudě, ale to je omyl – chudá je. Jedná se o jednu z posledních absolutních monarchií na světě. Král Mswati III. pochází z 210 dětí svého otce, krále Sobhuzy II., který vládl Svazijsku neuvěřitelných 83 let. Z počtu dětí a chudoby země je zjevné, co celou dobu král dělal. Na trůn oficiálně nastoupil již jako batole. Měl sedmdesát manželek, a když umíral, měl více než tisíc vnoučat a pravnoučat. Mswati byl ze všech 210 dětí nejmladší. V současné době má 15 manželek a na africké poměry je velmi bohatý, za což je také náležitě kritizován, protože tři čtvrtiny obyvatel Svazijska žijí pod hranicí bídy. Spolu s Jihoafrickou republikou, Lesothem a Botswanou patří Svazijsko k zemím, kde je největší procento HIV pozitivních obyvatel na světě. Okolní země směrem na sever je v tomto trendu následují.
V jedné restauraci (mno dobře, spíše žrádelně (mno dobře, ještě spíše nálevně)) jsme se dozvěděli, že za několik dní bude na stadionu v Mbabane probíhat velkolepá oslava králových narozenin plná polonahých slečen, ze kterých si bude vybírat novou manželku. (Ten nenasytnej kanec! Celej fotr! Říkali vylití štamgasti v nálevně – já zásadně nesoudím…)
Po třech dnech trekování a rozhodování, zda za králem zajet, jsme se nakonec narozenin zúčastnili. Nebylo to horší než estráda kolem návštěvy papeže nebo dalajlámy. Abych vše uvedl na pravou míru, mám rád papeže, dalajlámu i krále, ale ty stadionové monstrakce kolem mi niterně nesedí. Na rozdíl od papeže a dalajlámy však svazijský král vsadil na jistotu, a tak mohlo oko spočinout alespoň na kráse svazijských žen.
Poté, co jsme prochodili svazijské hory a nenašli nic, co by nás déle zdrželo, pokračujeme v naší cestě zpátky do Jihoafrické republiky. Nebudu lhát – cesta je poměrně jednotvárná. Černoši na nás v JAR opět nenávistně pokřikují z projíždějících aut, zatímco první auto s bělochy nám vždy zastaví. Celou cestu Jihoafrickou republikou nocujeme u bělochů a posloucháme děsivé příběhy o vraždění po pádu apartheidu. Jednou nás ovšem nevzali běloši, ale Indové. Na rozdíl od bělochů nás na noc nepozvali k sobě domů a před půl nocí nás vysadili na okraji ne právě bezpečného jihoafrického města Durban. Nocovali jsme v kukuřici nedaleko slumu. Ten pocit, že tě v noci najdou Tarantinovi černí chlapci s letlampou a politikou apartheidu v živé paměti… (#Cítí se zvláštně v kukuřici. #Dlouhá noc. #Zaplaťpámbu za ráno. #Cítí se skvěle v autě s bělochy.)
Jihoafrická republika na nás dojem neudělala. Věru ne. Teď ale míříme na její pobřeží za potápěním a podle toho, co jsme slyšeli, si právě tady tento zvláštní kus země napraví svou reputaci. Jihoafrické pobřeží je totiž vyhlášené mezi potápěči z celého světa. Úžasné korálové útesy, hejna barevných ryb, manty, žraloci, želvy… Nemůžeme se dočkat, až zakusíme ten fascinující tichý svět.
Stopování na pobřeží mimo hlavní tahy mezi městy je čím dál obtížnější, ale vždy nás alespoň o kousek posune bělošská soudržnost, a tak dalšího dne přijíždíme do pobřežního národního parku Isimangaliso, na pláž Sodwana. Je tady potápěčské centrum a rozlehlý kemp, kde si můžeme zdarma postavit svůj stan, pokud si zaplatíme pár ponorů. Kolem dokola jsou jenom běloši. Dobrovolný apartheid ve své ryzí podobě.
Během dvou minut stavíme stan a už nedočkavě zjišťujeme možnosti potápění. První šok nám přináší cena ponorů: jeden ponor vyjde na 50 amerických dolarů, čtyři ponory potom na 150 a zapůjčení vybavení na dalších 50 dolarů. Vzhledem k tomu, že chceme absolvovat každý deset ponorů, budeme muset výrazně ubrat z našich plánů a ztlumit své nadšení. (Dát za pár ponorů totéž, co za procestování celé Mauretánie, je menší – nebo spíš mrtě větší – průšvih.) Nakonec se rozhodujeme pro čtyři ponory. I tak to bude krásné. Cena je vysoká ve srovnání s jinými krásnými lokalitami na východním pobřeží Afriky a doslova astronomická ve srovnání s Egyptem, kde pořídíte dva ponory s vybavením a obědem na jachtě za 20 dolarů, někdy i levněji.
První ponor nás čeká zítra ráno. Vracíme se už klidněji ke stanu a najednou si všímáme, že uvnitř někdo je. Zrychluji a připravuji si do ruky paralyzér. Už delší dobu si nikdo neřekl o jeho užitečné služby, tvrdý a právě teď to vypadá, že vyzkouším, jestli se baterky už nadobro nevybily. Pro jistotu zkušebně tisknu spoušť a ozývá se ostrá rána blesku, doprovázená modrým zábleskem a vůní spáleniny. Funguje. Myšlenky mi sviští hlavou. Když bude menší, tak to dostane do ruky, ale jestli to bude nějaká urostlá obluda, tak rovnou do krku, jak mě to naučila předchozí zkušenost v Mali. Pořádného chlapa to na ruce jenom polechtá, případně ještě více vydráždí. (A pořádného chlapa vydráždit nechceš – to dá rozum.) Na krku ho to zparalyzuje. Jsem asi dva metry od stanu a nastavuji paralyzér před sebe. Míša na mě volá a snaží se mě zadržet. V tu chvíli proti mně vyskakuje opice s naší taškou, ve které je jídlo na několik dní. Moje oči se z červených vykřičníků mění v růžové otazníky. Opice mizí mezi stromy a já užasle hledím na její vytrácející se siluetu v přítmí lesa. Najednou vyskakuje ze stanu druhá a hned za ní třetí opice. Každá si něco odnáší. Tři opice nám vykradly stan, přímo před našima očima.
„Tamhle vzadu,“ křikne najednou Míša, „jsou tam další a vybírají něčí stan.“ Na druhé straně kempu opičí gang právě zasáhl. Zpovzdálí sledujeme jejich propracovaný styl loupení. Jedna z opic bravurními tahy otevře stan, zatímco ostatní bedlivě sledují okolí. Potom vlezou dovnitř, během několika desítek vteřin naberou to, co se jim hodí do igelitek, které ve stanu jsou, a utečou každá na jinou stranu. Nejvtipnější je ovšem závěr jejich akce: poslední opice zdvořile zapne stan a v klidu odchází.
Následujícího rána nemůžeme dospat – těšíme se pod vodu. Vzhledem k tomu, co nás čeká, je potřeba upřesnit naši dosavadní potápěčskou zkušenost. V prosinci loňského roku jsme si v zatopeném lomu v České republice udělali základní kurz potápění. Voda měla čtyři stupně a zapůjčené neopreny nám vůbec neseděly. Viditelnost oscilovala mezi deseti a dvaceti centimetry, podle toho, jestli před námi instruktor kopl ploutví či nikoli. Když kopl silněji, viditelnost klesla k naprosté nule. Stěžejní dojem z ponorů by se dal shrnout do několika slov: zima ve tmě – pekelná disforie. Po této předchozí zkušenosti nasedáme nyní na písečném pobřeží do gumového motorového člunu a vyrážíme na korálový útes. Za pár minut skáčeme do vody. Jakmile se ocitáme ve vodě s automatikou v ústech, vzpomínky generují pocit zimy ve tmě, ale pouze na zlomek okamžiku, protože ihned převládá dojem aktuální, a to je teplo ve světle – božská euforie. Voda má úžasných 29 stupňů a viditelnost dosahuje 35 metrů. Ranní slunce se opírá do mírných vln a ty rozehrávají světelný tanec na bílém písku dna. Kolem nás jsou pestrobarevné korály obsypané rybičkami nejrůznějších tvarů a barev. Nevíme, kam se podívat dřív. Jsme jako v extázi a přejeme si, aby nikdy neskončila. Instruktor nás upozorňuje na cosi zajímavého za námi. Otáčíme se a naší extází proplouvají dva žraloci bělocípí. Za pár minut vidíme želvu, obrovské kanice a několik rejnoků. Jsme nadšeni. S jistotou víme, že se už nikdy neponoříme v českém lomu, a začínáme tušit, že této činnosti bychom se rádi věnovali častěji než příležitostně. Po ponoru moc nemluvíme. Jen si okouzleně vychutnáváme to, co jsme právě zakusili. Je to nepopsatelné.
Teprve třetí den si více všímáme instruktorů: jsou to kluci a holky jako my. V našich hlavách se tak zrodila myšlenka, která nám nedala pokoj do té doby, než jsme se v Egyptě stali instruktory potápění a celý rok dělali přesně to, co oni. K tomu ale ještě povede dlouhá cesta přes celé východní pobřeží Afriky a mnoho krásných i nebezpečných ponorů, takže nepředbíhejme.
Po krásném potápění pokračujeme ve stopování směrem do Lesotha. Fádní cesta končí na úpatí majestátného pohoří Drakensberg –Dračí hory. Opět je před námi něco grandiózního, něco, co dává cestě smysl, protože stopování po Jihoafrické republice za tak dlouhou cestu rozhodně nestojí. Na několik stopů se dostáváme do kopců, odkud se zvedají strmé stěny zelených hor. Asfaltová silnice končí. Před námi se klikatí štěrková cesta vedoucí do legendárního »horského království Lesotho«.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
