Článek
Po ostrovní etapě naší cesty po Africe, která měla být původně delší a vést nás na Komorské ostrovy a na Madagaskar, jsme opět na africké pevnině – a jsme za to upřímně rádi. Koneckonců… Madagaskar už byl, takže houby zle. Během naší cesty, která už trvá rok, jsme totiž pochopili, že místní se nás permanentně snaží okrást, oloupit, přepadnout, ošidit nebo napálit. Situace na ostrovech je v tomto směru ještě horší: jakmile se totiž cizinec dostane na ostrov, stane se jakýmsi zajatcem, kterého je třeba řádně vytěžit, než zase odcestuje. Pokud je na ostrově málo cizinců nebo dokonce žádný jiný, situace je přímo tristní. Místní se prostě dohodnou a jednoduše zdvojnásobí nebo ztrojnásobí ceny.
Proč by se konkurenčně předháněli, když mají chudáka cizince chyceného ve svém rajónu. Prostě ho vytěží a následně se rozdělí. Když pluje cestovatel na ostrov z africké pevniny za pár dolarů, musí počítat s tím, že cena za plavbu zpátky na pevninu bude v desítkách nezřídka i ve stovkách dolarů. Rozčarovaný cestovatel s tím neudělá vůbec nic. S rybáři najednou není domluva, kapitáni nekomunikují, lidé jsou nevlídní. A vždy je na blízku jedna osoba, která vše pečlivě sleduje a řídí.
S odstupem času si uvědomujeme, že i my jsme měli na Zanzibaru nezvaného průvodce, kterého jsme si mnohokrát všimli, ale nikdy nám to úplně nedošlo. Scénárista našeho zanzibarského příběhu. Tvůrce střetu s chlupatejma právě v den, kdy jsme vybírali peníze z banky; ten, kdo pohotově zavolal taxi při náhlé cestě do nemocnice, kde jsme také platili hotově; ten, který byl vždy na recepci našeho guest housu jen pár minut po tom, co jsme zaplatili nocleh; ten, který mluvil s oním mužem, jenž nám řekl, že loď na Komory už odplula; ten, který stál za námi, když jsme od Masajů kupovali nástěnné malby na plátnech; ten, který překračoval žebráka s fajfkou v ruce a zavadil o nás přátelským úsměvem vzbuzujícím důvěru. Ten samý muž, který se najednou objevil v Nungwi, když jsme Brúovi platili větší obnos za ponory. Scénárista, režisér a nechtěný průvodce Zanzibarem. Ten, který je.
Pomalu nám dochází, že tito nepozorovaní průvodci, kteří významně ovlivňují kroky cestovatelů, nejsou jenom na ostrovech, ale i ve větších městech. Na stopaře ale nikdy nevyzrají, protože nikdo nikdy netuší, kdy takový cestovatel chytne stopa a kam ho ten den cesta zavede. A proto se dnes opět osvobodíme – alespoň si to zatím myslíme – od všech nechtěných vazeb a vztahů a vydáme se na výpadovku z Dar es Salaamu směrem k hoře Kilimandžáru.
V rozpálených ulicích Daru, jak se městu krátce říká, je cesta z města pěšky s batohy na zádech pěkně dlouhá. Teplota vzduchu šplhá ke čtyřiceti stupňům, rozpálený asfalt může mít hodně přes padesát. Trvá nám celé dopoledne, než s několika přestávkami v pouličních kavárnách přicházíme k místu, které by se snad s trochou představivosti dalo označit za výpadovku z města. Stavíme stopařskou pyramidu, vzýváme Ponatshega s heverem, aby nám přinesl potřebné štěstí a čekáme.
Aut kolem nás jezdí opravdu hodně, ale žádné nestaví. Po dlouhé době na ostrově ale necítíme stopařskou únavu a v klidu vychutnáváme svobodu cesty.
Prostředí, ve kterém se právě nacházíme je opravdu nepěkné, ba přímo odporné, snad dokonce přebřidké. Jsme obklíčeni popraskaným betonem, rezivějícím plechem, haldami ojetých pneumatik, hroudami stavební suti a všudypřítomným zápachem. Mno, spíše nehorázným smradem, je to hotový olfaktorický horor. Našla by se i mršina psa, partička pořádných krys a hnusný had zasviněný od vyjetého oleje právě prolézající vyhozeným motorem. Nad vším jako symbol prokletí visí dvě traverzy v nepravidelném obráceném kříži. Tohle pekelně odporné místo – které jistě dříve bývalo rajsky krásnou přírodou, než přišel člověk a takto jej zkultivoval (!) – by zasloužilo exorcizovat. Po čtyřech hodinách neúspěšného stopování na nás místo začíná negativně působit. Uklidňujeme se myšlenkou, že pouhých několik kilometrů od nás se rozléhá krásná tanzanská buš plná divokých zvířat a světově proslulých národních parků. Placebostop.
Setmělo se. Dnes už se z průmyslové části Dar es Salaamu určitě nedostaneme. Bohužel. Už během odpoledne jsme si nedaleko od nás všimli nápisu guest house, takže naše kroky teď míří přímo tam. Černoch, oblečením (a snad jenom tím) si neúspěšně hrající na Diddyho, nám ukazuje rozžhavenou betonovou kobku, ve které je dřevěná postel pokrytá plísní. Místnost nemá okna, jen čtyři špinavé stěny a prohnutý strop. Vlastně to ani není kobka, spíše kobečka, »štěňátko od kobky«. Vzhledem ke strategické poloze u výpadovky tady ale zůstaneme. Rozděláváme si moskytiéru a uleháme, abychom zaspali to nevlídné prostředí.
Během pár chvil se nám i přes nesnesitelné vedro podařilo usnout, ovšem o půl noci nás probudil neuvěřitelný rámus. Jako bychom se ocitli přímo na diskotéce. Celou naší místností duní nesnesitelný rambajs. Vylézám z moskytiéry v předtuše toho nejhoršího. Oblékám se a jdu se podívat, co se to děje. Mordijé!!! Moje nejhorší obavy se bohužel naplnily. Z druhé strany naší kobečky je diskotéka s provozní dobou od půlnoci do šesti ráno. Obrovské reprobedny jsou opřeny právě o naši zeď. Horší už to být nemůže. Žádné štěňátko od kobky, »hnusná betonová hrobka je to«.
Celou nekonečnou noc trávíme zíráním do plesnivých stěn, kouřením tabáku, pocením se a nadáváním na toto místo, které skončilo až rezignací nad ránem, kdy nám únava milosrdně podrazila nohy a umožnila nám alespoň na hodinu usnout. Inferno – Hypnos – Morfeus.
V půl sedmé ráno už stojíme na stopu plni víry, že odsud brzy zmizíme. Čas ale zvolna plyne, hodina líně míjí hodinu a kručení v břiše upozorňuje na dobu oběda. Ten samý průběh má i celé odpoledne, jen kručení tentokrát připomíná večeři. Stmívá se. Další noc na diskotéce už bychom nevydrželi, takže raději hledáme jiný guest house. Nacházíme, uleháme, trpíme, potíme se a nad ránem zase odcházíme. Bylo to o něco snesitelnější než na diskotéce, ale bohužel ne o moc.
Nevyspalí, unavení a bez nálady se přesouváme na stopa. Na tomto místě už stojíme třetí den. Dopoledne se ještě docela držíme – dočkej času jako husa klasu, snažíme si stále opakovat –, ale odpoledne už je to nesnesitelné – tady stopařská pšenka prostě nepokvete. Musíme něco udělat, nebo se zblázníme. Nedá se vylíčit, jak psychicky náročné je dlouhé stopování. Třetí den je opravdu zlomový. Okamžiky před kolapsem stopařské osobnosti. Ryzí zmar. Třetí den stopařského výtuhu přináší marnost nad marnost… Stopař se hroutí do sebe samého, padá ke Kazateli, neboť všechno je stopařská marnost…
Nakonec se rozhodujeme, že porušíme svá vlastní pravidla a pojedeme kousek autobusem. Zní to hnusně, chápu, ale není vyhnutí! Už nám totálně drbe v řepách! Vracíme se proto zpátky do města a nasedáme na první autobus jedoucí do města Moshi, které je výchozím místem pro túru na vrchol Kilimandžára, kam bychom se rádi vypravili. Autobus pojede celou noc, což není po těch dvou minulých nic příjemného, ale noc v autobuse je mnohem lepší, než noc v rozpálené kobce na diskotéce. Ještě než definitivně opouštíme Dar, vynořuje se před naším autobusem žlutý Afrikabus s vysmátými jedničkáři. Bože jen to ne, měli jsme za to, že z naší cesty už definitivně zmizeli, ale není tomu tak, setkáváme se znovu. Naštěstí jen na chviličku. Náš autobus konečně odjíždí.
Ráno přijíždíme na autobusové nádraží v centru města Moshi. Tady nás ale čeká hodně nepříjemné překvapení. Vzhledem k tomu, že celou Afrikou cestujeme stopem, ještě jsme nepostřehli zlodějské techniky na autobusových nádražích při příjezdech autobusů. Zloději jsou tady velmi dobře organizováni a mají políčeno právě na unavené bělochy, kteří trávili bezesnou noc v autobuse.
Vystupujeme z autobusu do nepřehledného davu černochů, kteří se tlačí jeden na druhého. Řidič shazuje zavazadla ze střechy a volá na mě, že se chystá shodit naše batohy. Zvedám ruce do výšky, abych batohy chytil a v tom si uvědomuji, že se nemůžu pohnout. Dav se na mě natlačil tak silně, že jsem úplně paralyzován. Chvilku mi trvá, než si uvědomuji, že to není jen tlačenice, ale že mě pevně drží několik párů rukou, a to za nohy, za tělo, za hlavu i za zdvižené ruce. Ve chvíli, kdy mi vše došlo, se ze všech sil snažím vytrhnout ze sepětí, ale naprosto bezvýsledně. Při snaze o vytržení jen cítím, jak mi několik rukou zajíždí pod tričko a jedna z nich vybírá tajnou kapsu na hrudi. Znovu se ze všech sil snažím vytrhnout zlodějům, ale znovu neúspěšně. Trvalo to asi pět vteřin.
Najednou mě všechny ruce pouští. Okamžitě se otáčím a očima hledám, aniž bych vlastně věděl co. Obklopují mě desítky černochů, kteří se podobají jako vejce vejci. Několik jich na mě zatraceně nepříjemně zblízka zírá. Všímám si, jak jeden z černochů podává druhému bankovku a ten s ní mizí. Natahuji se po něm a na poslední chvíli ho chytám za tričko. Druhou rukou černocha chytám pod krkem a křičím, aby mi vrátil to, co ukradl. Černoch jen nechápavě kroutí hlavou a obrací kapsy svých kalhot na ruby, aby z nich vypadla jen ta jedna bankovka, kterou mu někdo v davu podal. V tu chvíli si všímám jiného černocha, který utíká z autobusového nádraží pryč. Nepromyšleně vyrážím za ním. Kibicové ochotně ustupují a otevírají cestu. Běžíme z kopce dolů dlouhou ulicí. Už to začíná vypadat, že ho za chvilku dostihnu. V tu chvíli mi ale praská pásek pravé sandále a je po všem. – Nakonec dobře. Jeho krutopřísná muskulatura by můj svatý hněv rychle transformovala v krev. Nikoli tu jeho. Proč vlastně s takovou figurou utíkal? Já mamlas. Prudká hlava přemýšlí ex post. Jistě. Týpek, který by se mnou vytřel veškerý bordel pod Kilimandžárem, jen odlákal mou tři noci nevyspalou pozornost, zatímco hlavy si na autobusáku v klídku rozdělily prašule a volným krokem se rozešly do děr. Do kelu! Míša! Já pitomec jsem ji nechal v té skrumáži a běžel za papírky minimální hodnoty a žádné ceny! Mea maxima culpa!
Vracím se rychle k Míše, která je naštěstí v pořádku a hlídá oba batohy. Dav se mezitím rozešel a autobusové nádraží už je prakticky prázdné. Kolik lidí bylo v organizované skupině zlodějů, to už se nikdy nedovíme. Mohlo to být deset lidí, ale klidně také dalších padesát komparzistů, kteří dělali tlačící se dav. Všechno měli perfektně připravené. Vynikající načasování po dlouhé noční jízdě. Vynikající souhra asi deseti párů rukou. Vynikající odlákání pozornosti nejdříve černochem, který u sebe nic neměl, a potom utíkajícím běžcem. Mezi tím se celá skupina v klidu rozdělila o peníze a vzala do zaječích. Ti lotři mají za ušima.
Poznali jsme další techniku okrádání cestovatelů v Africe. V této zemi se z nás bohužel stávají znalci. Slovo Tanzanie už mi v uších nezní tak romanticky jako dřív. Začínám to tady nenávidět. Opět jsme přišli o veškerou hotovost. Naštěstí to bylo jen padesát dolarů.
Ubytováváme se v jednom z mnoha guest housů s výhledem na majestátnou horu Kilimandžáro. Pohled z terasy na ledový povrch vrcholu hory mě ale pod vlivem posledních událostí netěší tak, jak bych si přál. Vlastně mám chuť se tady vůbec nezdržovat, hodit flintu do žita a jít do kelu – vypadnout do jiné země, možná i vypadnout z kontinentu, od těch zlodějů, z toho proklatého nesmyslu, kterému se souhrnně říká Afrika.
Teprve druhý den se mysl trochu vyjasňuje a konečně můžeme docenit náš výhled z terasy. Je to fascinující podívaná. Začítáme se do průvodce, abychom se dozvěděli podrobnější informace o hoře, na kterou s úžasem hledíme. Kilimandžáro je horský masiv téměř na rovníku v Tanzanii při hranici s Keňou. Skládá se ze tří nečinných stratovulkánů – Shira, Mawenzi a Kibo. Nejvyšší bod Tanzanie a zároveň celého Afrického kontinentu je vrchol Uhuru, v překladu vrchol svobody, na vulkánu Kibo s výškou 5 895 metrů. Nachází se ve Velké příkopové propadlině, což je zlom táhnoucí se v délce asi pět tisíc kilometrů. Před půl milionem let tady probíhala výrazná sopečná činnost, jejímž důsledkem byl také vznik masivu Kilimandžára. Vrcholový kráter Kibo vypouští plyn na straně vrcholu Uhuru. Kibo má vrcholový kráter o průměru 2,4 km s hloubkou místy až 300 metrů. Tekutá láva je jenom 400 metrů pod špičkou kráteru. Přestože se žádná nová vulkanická činnost neočekává, jsou na místě obavy z toho, že se části hory můžou zřítit. Místní legendy hovoří o činné aktivitě před pouhými 170 lety. Dva další zaniklé vulkány jsou Mawenzi (5 149 m n. m.), třetí nejvyšší vrchol Afriky (po Mount Kenya), a Shira (3 962 metrů).
Odpoledne jdeme zjistit, jak je to s výstupem na vrchol. Jsme odkázáni do turistického centra v Moshi, kde se nás ujímá vyškolený strážce národního parku. Jmenuje se Mizengo. Je nabubřelý, arogantní, narcistický a jak říká: „má to v gesci“. Sebestředný metrosexuál. V národním parku Kilimandžáro prý pracuje už mnoho let. Bohužel! Dozvídáme se od něho, co všechno se nesmí, co všechno se musí, co všechno zaplatíme a za co všechno ručíme. Individuální pohyb po národním parku je zakázaný. Na vrchol Kilimandžára lze vystoupit pouze ve skupině vedené průvodcem. Cestou se nocuje pouze v táborech, nikdy ve volné přírodě, tak jak jsme zvyklí. Průvodce má nad skupinou absolutní moc, kdykoli může kohokoli pokutovat nebo vykázat z parku. První poplatek je za vstup do národního parku, další je za možnost výstupu na Kilimandžáro, následuje poplatek za nocování v táborech, potom poplatek za jídlo, protože vlastní jídlo je zakázané, a vrcholový poplatek. Nakonec jsme upozorněni, že se sluší dát pořádnou odměnu ještě průvodci, sto dolarů za osobu by neuškodilo. Sakra fix, neměl by hezky zpívat, když lape ptáčka? Pan poplatek má v očích nepřátelství k bílé tváři. Mno, kdyby jen k bílé (to se dá v Africe i pochopit)… Evidentní hašašírský misantrop!
Dívám se na černého cafúrského šimla – počkat, může být šiml černý? Může! – a mám pocit jako by mě ten rádoby gróf právě okrádal. Pouhých pár hodin po včerejším okradení na autobusovém nádraží už prožíváme totéž, jen zloděj využívá jinou techniku. Co je to za zemi? Nejdřív policie, potom zloději s nožem, po nich organizovaný gang a teď usmívající se strážce parku. Nejde mi to do makovice. Tanzanie má u nás vroubek, respektive řádku vroubků velkých jak Brno.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
