Článek
Na rybářské loďce nás zaplavuje pocit záhadně bezstarostného štěstí. (Z toho ale v Africe nic kalého nekouká. Na bezstarostné štěstí v Afráči pozor!) Konečně jsme setřásli ty bláznivé jedničkáře, na druhou stranu je ale třeba přiznat, že bez nich bychom se sem stopem nedostali. Náhoda tomu chtěla, že měli stejně špatnou mapu jako my a posunuli nás díky tomu dál, i když sami se musí vrátit a pokračovat jinudy. Tu zajížďku jim nepřeji…
Plujeme s černým rybářem napříč řekou Rovuma a vyhlížíme první tanzanskou vesnici na protějším břehu. Všechno vypadá přímo báječně. Dokonce i ti krokodýli a hroši v řece působí tak nějak přátelsky. (Mno právě, to je ten bezstarostný africký pozor. Na něj bacha!) Podařilo se nám projet snad nejtěžší etapu cesty Afrikou a máme neochvějný pocit, že nás čekají samá pozitiva. (Bohužel to není pravda. V této zemi si nás najde až příliš mnoho problémů. Ale nestahujme gatě, když brod už je za námi…)
Připlouváme ke břehu. Pohledný svalnatý převozník (lesknoucí se potem a smrdící jako dva koše shnilých ryb – ale nic ve zlém, my také nevoníme, ba smrdíme jako tři bolavé nohy –) si bere domluvený obnos peněz a my vstupujeme na tanzanskou pevninu. Míříme do vesnice, kde musíme projít přes nevyzpytatelné celníky. Na rozdíl od mosambické strany hranice, která je maličká a bez života, tady je velmi rušno. Po vesnici pobíhá spousta lidí: obchodníci vykládají jakýsi kontraband, stánkaři lákají na své produkty, skupinka mužů živě diskutuje pod kolosálním stromem – či spíše tisíciletou katedrálou mezi dřevinami – a všudypřítomné děti skotačí, kde se dá.
Z jedné hliněné chýše s rezavou plechovou střechou k nám přichází podmračený muž v uniformě. Už jeho pohled naznačuje, že k nám nebude příliš vlídný. Bez sebemenších pohybů ve tváři nám s náležitou úřednickou neochotou otráveně ukazuje cestu do chýše. Jako ovce následujeme směr vržený černým strupovitým prstem vyhořelého pastýře. Vstupujeme. Ve tmavé zakouřené místnosti sedí tři další opresivně naladění celníci. Z popelníku stoupá štiplavý kouř tří čvaňháků bez filtru. Znechucenými pohledy si nás přeměřují. Všemohoucí trojice, ovce před tribunálem, stoupající obětní dým. Není to příliš biblické? Přátelsky zdravíme, ovšem odpověď nepřichází. Možná nejsou zvyklí na cestovatele. Jeden z mužů ukazuje na můj batoh. Pokládám ho na zem a otevírám víko. Začíná se mi neurvale hrabat ve věcech. Přehrabuje se v nich tak nešikovně, že po pár minutách jeho zběsilého hrabání musím vše vyndat a znovu zabalit. To samé potkává také Míšu. Následuje přísná kontrola pasů, při které celník málem vytrhne několik stránek. Za mým decentním úsměvem se skrývá mnohem méně decentní titulatura. S jakou radostí bych je poslal do patřičných míst. (Může ovce poslat tribunál do patřičných míst? Jistě! Ale skončí na rožni…) Proto se ze všech sil snažím svůj nepřirozený úsměv – nebo spíše »kulturistický škleb« – udržet.
Po kontrole pasů následuje něco jako výslech. Nepřipadám si jako poutník, mnohem spíše jako zločinec. (Už jsme si ale zvykl. Systém – a je jedno jestli africký či evropský – nemá rád svobodného člověka. Toho, který není zapojen jako článek v řetězu. Nejlépe pro systém článek, který si připadá důležitý, úctyhodný, nenahraditelný a bůhví jaký… Systém si chová myšky upalující v kole. Pohání centrální motor, myslí si ale, že míří k ušlechtilému cíli. Nakonec zasalutují a dostane se jim důstojného pohřbu. Myš, která vystoupí, případně jen udělá úkrok stranou, nebo prostě nechce upalovat v kole, je systémem trestaná. Svoboda není v systému vítaná. Svoboda systém narušuje.) Chvilku to už dokonce vypadá, že nás přes hranici nepustí. (Systém totiž miluje hranice. Miluje zákazy, příkazy, víza, poplatky, daně, přikázání, svědomí. Cílem systému je člověk, který překročí nesmyslné nařízení, začne v něm hlodat jeho vlastní (!) svědomí a jde se sám udat všemohoucí autoritě. Tady systém na plné čáře vítězí.) Dostávám se do obranného transu, kdy s odevzdaným výrazem čekám, jak to dopadne. Z transu mě dostává ohlušující rána. To nejstatnější z celníků zarazil své mocné razítko do pasu. A jeb ho. Druhá mařena. Máme vyhráno. (Více o svobodě a vystoupení ze systému v knize Starý zákon pohledem cestovatele: Bible jako nejstarší cestopis odhalující smysl Cesty.)
První pocit z Tanzanie není právě příjemný. Nesmíme si nechat zkazit náladu, a tak oči pročesávají okolí a hledají nějakou příhodnou jídelnu, kde bychom si dopřáli kávu a trochu se rozkoukali. Před námi se objevuje prostorná hliněná chýše, před níž jsou popraskané plastové židle, původně snad zelené. Jejich zašlá barva a nepřítomnost jakékoli cedule označující restauraci nás příliš nepřesvědčují, ale přesto nahlížíme dovnitř. S nádherným úsměvem nás vítá překrásná mladá černoška, které by snad stačila jen letenka do USA a přes noc by se stala hvězdou. Tady ji ale čeká život prožitý v hliněné chýši po boku smradlavého rybáře v roztrhaném tričku. Anebo ne, kdo ví. Každopádně z krásky, která právě připravuje kávu v aureole vonného dýmu, nemohu spustit oči a její letmé rozpačité úsměvy napovídají, že své krásy si je vůčihledně dobře vědoma.
„Aby ti nevypadly voči,“ vytrhává mě Míša z okouzlení.
Nesnažím se vykrucovat, nemělo by to smysl. Dostáváme dvě vynikající kávy a jakousi těžko představitelnou kaši, která asi krutě potrápí naše žaludky. V lokále vyhrává hlasitá hudba. Je to směsice těch nejroztodivnějších zvuků, jaké si lze představit. Poslouchat se to rozhodně nedá, ale nemáme na vybranou. Káva je tak dobrá, že slečnu křtíme na kávovou princeznu, to však ještě netušíme, jakou vynikající kávu budeme vychutnávat v Keni, v Etiopii a v Súdánu.
Po kávě a podezřelé kaši měníme na ulici zbylé mosambické meticaly za tanzanské šilinky a odebíráme se na stopa. Za vesnicí skládáme batohy a buben do stopařské pyramidy. Slunce nemilosrdně pálí. Může být kolem čtyřiceti stupňů, ale žádné nesnesitelné horko nepociťujeme, už jsme si zvykli.
Asi za dvě hodiny nám staví malá dodávka. Pohodový řidič Kikwete nemá problém s tím, že cestujeme zadarmo. Do vesnice vezl náklad, za který dostal patřičně zaplaceno, a tak se vrací spokojen. Vyptává se, jak jsme se sem dostali a nejde mu na rozum, že jsme sem dorazili stopem z Mosambiku. Jak jsme mohli dorazit stopem do místa, kam nejen, že z druhé strany auta nejezdí, ale nevede tam ani cesta? Kikwete nechápe a ani my tomu vlastně stále nemůžeme uvěřit. Jako by to byl sen. Ale jedničkáři právě velmi krutě prožívají syrovou skutečnost návratu stejnou cestou. Sen nesen, je to drsná realita.
Kikwete je fotbalový fanoušek. Vykládá o nějakém zápase, který se hrál právě včera. Češi prý porazili Němce a Kikwete nám fandil. Nás ale fotbal nebude zajímat do té doby, než se v základní sestavě objeví »Ponatshego s heverem«.
Kikwete nás dovezl až do města Mtwara. Je to nevzhledné město, které ovšem leží na korálovém pobřeží, a tak hned následujícího dne vytahujeme z batohu potápěčské masky a jdeme prozkoumat pláže.
Jen pár kroků od přístavu nás upoutává krásná bělostná pláž plná ohromných baobabů a vysokých palem. Pláž je úplně prázdná. Nejsou tady žádní lidé, dokonce ani žádný nepořádek, jak bychom po mnohých zkušenostech čekali. Bílý písek pláže a tyrkysová teplá voda laguny nikoho z místních nezajímá, což se našinci může zdát nepochopitelné, ale je to tak. Kráčíme po nádherné pláži, až se dostáváme do menšího zálivu. Odkládáme vší zbytečnou prudérii, svlékáme se do naha a bereme si masky. Hned první pohled pod hladinu nás dostává. Netknuté panenské korály pohlcené tisícovkami barevných ryb nás vítají ve světě na opačné straně hladiny. Nemůžeme se vynadívat na tu krásu. Konečně jsme zase pod vodou a ve třiceti stupňové vodě a čtyřicetimetrové viditelnosti si vychutnáváme barevné ticho.
Kolem nás proplouvají štítovci, kteří bývají často přisátí na žralocích nebo na želvách. Za nimi je hejno modrých ploskozubců tupohlavých a modropruhých. V korálu rozeznáváme malé jednotrnce skvrnité, kteří jsou podobní mým nejoblíbenějším ostencům arabským. Nechybí ani krásní perutýni.
Několik dalších dní zůstáváme v Mtwaře a odpočíváme na krásných plážích v okolí. Potápíme se, fotíme a seznamujeme se s prvními svahilskými slovíčky. Svahilština je totiž jeden z jazyků, ve kterém bychom rádi postoupili dál než k pozdravu a poděkování. Svahilština neboli kiswahili je jazyk používaný ve velké části východní Afriky. Pro většinu mluvčích nejde o jazyk mateřský, ale především dorozumívací a společně s angličtinou jde o nejdůležitější lingu francu východní Afriky. Za úřední jazyk byla prohlášena v Tanzanii, Keni a Ugandě.
Mtwara nás překvapila jednou nečekanou věcí: díky tomu, že je tady poměrně rušný přístav, dorazila do námořnické krčmy v zálivu nefalšovaná lahvová Plzeň. A jak už to tak na cestách bývá, nejlepší škola místního jazyka je v námořnické putyce nad kuželkou. Po těch afrických patocích je plzeňské neobyčejně vítanou změnou. – Slovíčka nám stoupají do hlavy stejně rychle jako pivo, a tak se s námořníky předháníme, kdo zažil větší dobrodružství. Po mnoha neuvěřitelných námořnických historkách vyprávíme, jak jsme se dostali stopem (po cestě, která nikdy neexistovala) až k řece Rovuma, ale v tu chvíli se námořníci popadají za břicho a nevěřícně kroutí hlavami. Prostě nám nevěří.
Jeden z námořníků vypráví o somálských pirátech. Z těch mají poslední dobou strach všichni, kdo se pohybují v tamějších vodách. (To jsou ti praví piráti, tedy ti programově zlí. Nemají nic společného s těmi našimi hodnými.) Somálští piráti už si vydobyli značně krutou pověst, i když údajně jim jde hlavně o zboží a lidi nazdařbůh nezabíjejí. Vzhledem k tomu, že máme do Somálska také namířeno, snažíme se porozumět všemu, co námořník směsicí nejrůznějších jazyků o Somálsku vypravuje. Říká, že zná osobně čaroděje z oblasti Garbahaarrey, který vykonává lidské oběti. Nejde o žádné laciné fabule. Prý na vlastní oči viděl rituální vraždu černošského albína. Objednal si ji vlivný mogadišský podnikatel pro zdar jakéhosi stavebního projektu. Přihlížela celá vesnice a bylo takové ticho, že bylo slyšet, jak rituální tulich prořízl kůži na krku toho chudáka. Bezvládné tělo potom položili na obětní tébich a nechali hodiny vystavené. (Poznámka: Námořnický jazyk – což je jazykový synkretismus jako žádný jiný –, musíme složitě dekódovat a následně překládat do našeho idiolektu.) Ostatní námořníci přikyvují a jeden dodává, že v Somálsku je v současnosti možné všechno a kvete tam také obchod s lidskými orgány, ve kterém se točí mraky amerických dolarů.
Ptám se na tanzanské tradiční náboženství. Muž sedící vedle nás říká, že na Zanzibaru bývali mocní čarodějové s hlubokými esoterickými znalostmi, kteří dokázali být viděni na dvou místech zároveň. Lidé mají ale z čarodějů strach a nechtějí o nich ani mluvit.
Jeden z námořníků, který s námi popíjí plzeňské pivo, začíná vyprávět o Súdánu. I tato země nás velmi zajímá, i když zatím nevíme, jestli se tam podíváme. Údajně se totiž pro dva válečné konflikty, které v (nultoleté)současnosti v Súdánu řádí, nevydávají víza a země je tak cizincům prakticky uzavřená. Námořník potvrzuje, že obě války v Súdánu jsou strašné. V Dárfúru válčí hned několik armád – Súdánská osvobozenecká armáda a Hnutí pro rovnost a spravedlnost, na druhé straně konfliktu stojí vládní vojsko prezidenta Umara al-Bašíra a nevládní militantní skupina Džandžavíd.
V Dárfúru dochází k masakrům, které jsou pro cizince nepředstavitelné: rebelové přepadají celé vesnice, znásilňují ženy a mrzačí bezbranné děti před očima spoutaných, zmlácených mužů. Potom všechny zabijí a vesnici podpálí; permanentně pod vlivem drog. V důsledku toho odešly do sousedního Čadu stovky tisíc lidí. Situace je tam katastrofální. Prezident už byl obviněn z genocidy. Údajně se zasadil o úplné vyhlazení tří súdánských kmenů. Je také obviněn ze zločinů proti lidskosti a z kanibalismu. A my v Čechách nadáváme na politiky? Súdánského prezidenta na nás!
Další válka probíhá v jižní oblasti Súdánu, která dlouhodobě usiluje o nezávislost. Jedná se o občanskou válku, která obyvatelům přináší podobná zvěrstva jako válka v Dárfúru. (Domlouvat se tam »rukama, nohama« získává krapet zvrácené konotace.) Severní Súdán je velmi odlišný od jižní části země, a to jak etnicky, tak i geograficky. Zatímco v severní části této obrovské země žijí lidé, kteří mají kulturně blíž k Egyptu, žijí v poušti, vyznávají většinově sunnitský islám a odvolávají se na své arabské kořeny, v jižní – zelenější – oblasti žijí zejména (katolické) křesťanství vyznávající bantuská etnika a stále ještě i ty nejdivočejší kmeny, jejichž ženy si prořezávají rty, aby do nich vkládaly terakotové talířky. V dřívějších dobách arabští obchodníci unášeli krásné černé dívky těchto kmenů a prodávali je na severu do harémů bohatců. Dnes tento obchod probíhá jinak, ale v podstatě jde stále o totéž. Jisté je, že tyto dvě válečné oblasti jsou v »nulté současnosti« nejnebezpečnější místa světa.
Do hovoru vstupuje další námořník. Urostlý černoch, původem z Nigérie, je zaměstnán na tanzanské zaoceánské lodi už třicet let. Říká, že mnohokrát na jejich lodi převáželi uprchlíky z válečných oblastí a nejrůznější nelegální náklady. Jednou se mezi posádkou proslechlo, že vezou zbraně do Angoly. Ve vodách kontrolovaných Jihoafričany je zajali vojáci a přišlo peklo. Nigerijec byl několikrát zmlácen a mučen při výslechu. Když vyšetřovatelé nabyli jistoty, že o zásilce nic neví, propustili ho zmláceného a bez prostředků na svobodu.
Další námořník přidává svoji historku. Narodil se do chudé rodiny v malé domorodé vesnici v Mosambiku. Od malička ho to táhlo k vodě a už v deseti letech se dal najmout jako dělník na velkou loď. Tvrdou prací se ve třiceti letech vypracoval až do nejvyšších pozic, ale na kapitánské zkoušky neměl peníze. Cítil, že jeho posláním je stát se kapitánem, a tak se nechal najmout k pirátům – k těm zlým, rozumíte… – a za pár let vydělal nelegální činností dost na to, aby si zaplatil potřebný výcvik a zkoušky. Jen co se stal kapitánem, přišel v Mosambiku politický převrat a novopečený kapitán putoval za své veřejné politické názory do komunistického vězení. Během let, která ve vězení strávil, poznal hledače podvodních pokladů, jimž se zkušený kapitán s osvědčením hodil. Po propuštění z vězení se dala celá skupina rovnou do práce. Pět let se živili prohledáváním starých vraků potopených lodí a celkem se jim dařilo. Ale pořádný úlovek nepřicházel. Kapitána už pronásledovala touha přestat s marným hledáním a pomáháním potápěčům, když v tom přišel životní úlovek. Kdesi v Mikronésii objevili ve stotřicetimetrové hloubce starý vrak, který ukrýval válečnou kořist z období druhé světové války. Během několika hodin se ze všech členů posádky stali boháči.
Bylo ale potřeba rozličné vzácné předměty zpeněžit, a to se bohužel nepodařilo. Ještě než dorazili k pobřeží, našli si je indonéští piráti, kteří je o celý úlovek okradli. Skupina hledačů se po tomto zážitku rozpadla a dál šel každý svou cestou. Kapitán tvrdí, že ničeho nelituje. Prý tak splatil svůj dluh z doby, kdy sám s piráty vydělával na své kapitánské zkoušky. Teď konečně žije jako opravdový kapitán, má slušný plat a postavení, po kterém toužil.
Zaznívají ještě další příběhy: třeba o černé heroině – krásné pirátské kapitánce, kterou dopadli a pověsili loni na Filipínách, nebo o Somálci, který část svého lupu rozděloval chudým, což jej pomohlo dopadnout.
Ptám se námořníků, jestli vědí něco o lodi, která má plout ze Zanzibaru na Komorské ostrovy a dál na Madagaskar. Jeden z černochů potvrzuje, že taková loď existuje, ale vyplouvá velmi nepravidelně. To je pro nás skvělá zpráva, protože víme, že z Komorských ostrovů na Madagaskar se lodí dostat lze, ale do této chvíle nám nikdo nepotvrdil existenci spojení mezi Zanzibarem a Komorskými ostrovy. Máme totiž v plánu zajet asi na měsíc na Zanzibar a potom pokračovat přes Komory na Madagaskar, za mým kamarádem. Už jsem tam sice byl, ale chci ten úžasný ostrov ukázat Míše. Madagaskar je skutečný klenot, cestovatelská perlička.
Navíc se dozvídáme, že můžeme plout nákladní lodí odsud do Dar es Salaamu, hlavního města Tanzanie, odkud se vyplouvá na Zanzibar. Kapitán prý vždycky bere do nevyužitého nákladního prostoru lidi za pár šilinků, aby si něco přivydělal.
Je jedna hodina v noci. Teplé pivo stoupá do hlavy a já začínám mít pocit, že pro bělocha už v tomto podpárovaném milieu nebude bezpečno. Několik stolů se kvůli nám už hádá. Platíme a raději se vracíme do špinavé ubytovny, kde je dusno jako v sauně.
Ráno míříme do přístavu. Panuje tady zvláštní chaos – zdá se, že nic nemá ani hlavu, ani patu – a trvá nám dobré dvě hodiny, než nalézáme tu správnou loď. Kapitán říká, že nás vezme, ale až zítra, protože dnes nevyplouvá. Domlouváme se na ceně. Výsledná částka je velmi příznivá, za dvě místa dáme dohromady pouhý dolar. Hlavu a patu to tady nakonec má, ale evropskýma očima je obtížně čitelná.
Další den konečně vyplouváme. Velká nákladní loď převáží ocelové výrobky a v podpalubí vše, co si lze představit, včetně toho, co si ani představovat nechci. Byli jsme nasměrováni do plechové kobky hluboko v útrobách lodi. Je tady tma, nesnesitelné vedro, spousta švábů a krys, a asi sto namačkaných černochů. Čeká nás 24 hodin plavby. Tady nebudeme ani náhodou. Vracíme na palubu a rozděláváme ležení přímo mezi nákladem. Kapitán s tím nemá problém. Říká, že černoši se otevřeného moře bojí – v drtivé většině neumí plavat –, a tak si raději zalezou dolů do plechových kobek, ale každý prý může být, kde chce, jen když nebude posádce překážet.
Plujeme na sever podél pobřeží, asi deset kilometrů od pevniny. Loď je nasměrována bokem k vlnám, takže se kýve ze strany na stanu, až mám někdy pocit, že se převrátí do moře. Naštěstí netrpíme mořskou nemocí. Snad největší výkyvy prožíváme v noci. Ležíme na karimatkách a sledujeme jasnou oblohu plnou hvězd. Na hvězdách je krásně vidět, jak obrovské výkyvy lodí kolébají. Orion máme jednou na levém okraji výhledu, za deset sekund zase na pravém, a tak to jde celou noc. Až ráno se výkyvy mírně zmenšily.
Do Dar es Salaamu dorážíme v dopoledních hodinách. Vítá nás obrovské, sluncem rozpálené město. První kroky na pevnině jsou velmi nejisté a přísahal bych, že země se pohybuje. Míříme rovnou k lodi plující na Zanzibar. Máme dvě možnosti. Dražší turistická loď je klimatizovaná a cesta jí trvá hodinu. Levnější rybářská loď pluje tři až pět hodin a nikdo neví, kdy vypluje. Rozhodnutí je jasné. Pojedeme s rybáři.
Domlouváme si místa na lodi a dozvídáme se, že loď vypluje někdy odpoledne. Máme tedy čas, porozhlédnout se po Dar es Salaamu a dát si oběd. Město není tak nevzhledné jako většina afrických metropolí, a dokonce ani není problém se najíst. Procházíme několik čtvrtí a vracíme se do přístavu.
Odpoledne vyplouváme. Za zády necháváme africkou pevninu a míříme k jednomu z nejkrásnějších ostrovů na světě. Otevíráme průvodce, abychom načetli základní informace o dějinách ostrova.
Od 8. století zajímal ostrov arabské a perské obchodníky. Ti pojmenovali pobřeží Zandž a barr, arabsky Pobřeží černochů. S nimi také přišel na ostrovy islám, který je převažujícím náboženstvím dodnes. Potřeba domluvy mezi arabskými obchodníky a domorodci vedla k samovolnému vzniku nového jazyka, který má prvky arabštiny, perštiny i angličtiny, ale zároveň má strukturu afrických bantuských jazyků – svahilštiny. V 10. století tady Arabové založili svoji kolonii, která se časem vyvinula v prosperující zemi. Když v roce 1499 přistál na ostrově Vasco da Gama, našel tady města, ve kterých pulzoval obchod s Indií. V roce 1503 založili Portugalci na pobřeží obchodní stanici. Koncem 17. století ztratilo Portugalsko svoje državy severně od Mosambiku.
Od roku 1698 až do konce 19. století patřil Zanzibar pod vládu ománského sultána. Během této doby se stal ostrov centrem hanebného obchodu s otroky pro celé východoafrické pobřeží. Ročně prošlo přes ostrov až 10 tisíc otroků. Spolu s Madagaskarem byl významnou obchodní metropolí Indického oceánu. Obchodovalo se s otroky, slonovinou a kořením, především hřebíčkem. Právě koření stálo za světovou proslulostí ostrova.
V roce 1890 se stal zanzibarský sultanát britským protektorátem a byl zařazen do britské koloniální říše. 24. dubna 1964 se ostrov spojil s Tanganikou a vznikl nový stát Tanzanie, jejíž součástí je Zanzibar dodnes.
Za necelé čtyři hodiny připlouváme do malebného přístavu hlavního zanzibarského města Stone Town. #Ponatshego je pán #Není pirát jako pirát #Poctivá úřednická neochota #Kávová princezna
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Český rozhlas – Vltava. Tělesné modifikace s doktorem Havelkou. Tělesné modifikace od Afriky po Západ | Vltava (rozhlas.cz) Praha, 2024.
HAVELKA, Ondřej. Český rozhlas – Radio Wave. Amulety s verši Koránu pokapanými kohoutí krví: Afrika s religionistou doktorem Havelkou • mujRozhlas Praha, 2023.
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
