Článek
V himbské vesnici trávíme několik příjemných dní. Podnikáme dlouhé výlety do okolí a nacházíme ještě další himbské vesničky na samé hranici Angoly. Vlastně několikrát ani nevíme, jestli jsme ještě v Namibii, nebo v Angole. – Jednoho rána mě ale začíná výrazně pálit moč. Není to zatím nic dramatického, ale rozhodujeme se raději pro návrat do Opuwe. Pálení je bezpochyby výsledek pití vody z himbských studní. Nedalo se ovšem jinak, chytrý prášek na vyčištění špinavé vody nám došel už v Beninu.
Po dvou dnech chůze – kdy jsme potkali několik nahých Muhakaonů a jednu ženu angolského etnika Mumuila – jsme se vrátili do Opuwe, do kempu k Němci Brunovi. Celé dva dny jsem se proléval čistou pitnou vodou a večer Brunovými pivy, kterých je u něho v lednici vždycky dostatek. Pálení při močení zaplaťpámbu odeznělo.
Třetího dne došlo na očekávané volby. Na malém prašném plácku před supermarketem se sešlo několik desítek Hererů a několik stovek dalších lidí. Chlapík stojící na pódiu řve do hlásné trouby exaltované výlevy triumfalismu a v touze po své apoteóze burcuje lidi k hlasitým odpovědím. Začínám chápat, že tyto akce se snadno mohou zvrhnout v masakr. Bruno nám striktně doporučuje zůstat v kempu, ale naše nerozvážná zvědavost – na kterou máme ve svém mládí nárok! – nám to prostě nedovoluje. Vměšujeme se do davu. Atmosféra je velmi vzrušená. Prodíráme se mezi lidmi, a když vytahuji foťák, dostávám zezadu ránu do hlavy. Padám k zemi. Míša mi podává ruku a přitom dostává ránu do zad. Všímám si, že se to kolem nás už pěkně mele. Nevím, zda jsme dostali rány kvůli barvě pleti, nebo jestli se schyluje k něčemu, do čeho se nakonec zapojí všichni. Zvedám se a následuje další rána, tentokrát do obličeje. Zahlédl jsem pouze černou pěst. Dobrá tečka. Tentokrát jsem to ustál. Někdo mě drží za brašnu na foťák, Míša se vzdaluje, jak ji pohlcuje dav. Uvědomuji si, že se musíme okamžitě zdekovat. Žádné další špumprnágle. Další rána jak mrcha. Třesk jako by praskla duše. (Sakra… nepraskla mi duše?) Ze všech sil se vytrhávám a natahuji ruku pro Míšu. Oba bojujeme, abychom se dostali ven z té děsivé skrumáže. Trvá to nekonečné minuty. Nakonec vítězíme a okamžitě se vracíme do kempu. Bruno za námi s vyčítavým pohledem zavírá vysokou bránu a zamyká kemp. Výsledkem naší účasti na předvolebním mítinku je roztržená košile, monokl na pravém oku, bolest zad, ztracená náušnice a šátek, a také menší šok. Kdybychom nevyklidili pole, následoval by (podle Bruna) čistokrevný lynč.
Další den se seznamujeme s celkovým výsledkem akce. Tři mrtví Namibijci, utlačení nebo ubití, spousta okradených a pomlácených lidí a několik desítek kamenů a prázdných lahví naházených přes plot do kempu. Jak Bruno předpovídal, tak se také stalo. A když Bruno říká, že někteří místní jsou hoveda, nechte na hlavě a věřte tomu, že to hoveda jsou.
Následujícího dne opouštíme městečko Opuwe. Na patnáct stopů se dostáváme zpátky do města Tsumeb a cestou zažíváme opět úžasnou podívanou při okraji národního parku Etosha. Náš starý kamarád nosorožec už u plotu nestojí, ani Ponatshego s heverem tady není, zato jsme ze střechy náklaďáku opět spatřili žirafy a pravděpodobně také geparda. Byl ale tak daleko, že si nejsme jistí, jestli to byl opravdu gepard. Míša tvrdí, že ano, já tvrdím, že spíše ne. Nakonec po dlouhé hádce nezbývá, než vše rozhodnout metodou kámen, nůžky, papír. Vyhrála Míša, takže jsme viděli geparda.
Nevýrazné etapy mnoha stopnutými auty rovinatou krajinou přerušuje bílá dodávka, která nám staví na výpadovce z města Rundu na samé hranici s Angolou. Řidička je běloška z Holandska a vlídně nás vítá ve svém autě. Dokonce jede až do národního parku Caprivi, což nás velmi přiblíží zambijské hranici. Vyrážíme a hned se dáváme do řeči. Po obvyklých seznamovacích povinnostech otevíráme zajímavější téma: dozvídáme se, že Holanďanka Chrisje je evangelická farářka a v Namibii působí jako misionářka. Konečně můžeme s někým pohovořit o afrických náboženstvích a neobyčejně silném čarodějnictví, se kterým jsme se potýkali hlavně v západní Africe. S úlevou zjišťujeme, že to nebyly jen naše paranoidní pocity nebo výmysly, ale skutečnost, o které jsou popsány celé knihovny. Chrisje pomáhá lidem ve vesnicích právě proti magii a čarodějnictví. Lidé jsou jím totiž velmi ovlivněni a mají z něho obrovský strach. Čarodějů se tady každý bojí. Jistě, našinci to může znít jako ujetý anachronismus, ale tady není. Věru ne.
Chrisje má každodenní zkušenost s posedlými nebo tzv. »obsedlanými lidmi«, které ovládá zlo. Tito lidé už sami se sebou nedokážou nic dělat. Jsou zcela v moci zla. Podle Chrisje, která nám objasňuje křesťanský pohled na čarodějnictví a skutečnosti, které se tady v Africe dějí, je to zlo osobní. Není to něco, ale někdo, s kým má co do činění. O to je to podle jejích slov horší. Nejdůležitější ale je, že zlo nemá poslední slovo. Bůh, Stvořitel, prostřednictvím svého syna Ježíše Krista – říká Chrisje –, pomáhá lidem překonávat toto zlo a vítězit nad ním. Farářka Chrisje nám vše trpělivě vysvětluje. Přestože jsme rádi, že o těchto věcech, které v nás divoce hlodají, můžeme konečně s někým otevřeně mluvit, máme v hlavách zmatek. Tradiční náboženství, čarodějnictví, osobní zlo, Stvořitel a Ježíš Kristus – snažíme se v tom zorientovat, ale moc nám to zatím nejde.
Po stovce kilometrech obracíme list a bavíme se o našich zážitcích z cesty napříč Afrikou. Chrisje se ptá, jestli jsme byli v Angole. Odpovídáme, že asi ne, možná snad nevědomky na vzdáleném území Himbů.
„Dnes se do Angoly podíváte,“ říká s úsměvem Chrisje a ukazuje na řeku. Už několik hodin jedeme podél řeky Okavango (v Angole nazývané Cubango), která je zde hranicí mezi Angolou a Namibií.
„Znám jedno místo, kde můžeme přejít řeku po kamenech a pobýt chvilku v Angole. Chcete se tam podívat?“ pokračuje Chrisje.
„Samozřejmě,“ vyhrkli jsme oba současně.
Za pár desítek minut zatáčíme k řece a Chrisje nám ukazuje místo, kde je koryto řeky užší a nad hladinu se tyčí množství velkých kamenů. Kolem dokola není ani živáčka, takže neváháme a přeskakujeme na druhou stranu. Chrisje zůstává v Namibii, přeci jen už jí je kolem šedesátky. My se rázem ocitáme v Angole. Chvilku se nadšeně procházíme, potom usedáme pod strom. Vychutnáváme si vzácné chvilky v nové zemi.
Pobyli jsme asi deset minut a přeskákali zpátky do Namibie, abychom příliš nezdržovali Chrisje. Pokračujeme s ní ještě dvě hodiny, ve kterých nám vypráví o vymýtání zlého. Jsou to děsivé historky, ale po všem, co jsme v Africe prožili, nemáme důvod jí nevěřit. V hlavě mám ještě větší otazník než dřív. Když vystupujeme z auta a loučíme se, Chrisje zvážní a klidným, ale přesvědčivým hlasem říká: „Když vám bude nejhůř, pomodlete se k Bohu a poproste jej o záchranu ve jménu Ježíše Krista.“ S těmito slovy jsme se rozloučili. V tomto okamžiku jsme si to zdaleka neuvědomili, ale právě začala naše cesta k branám Damašku, a to ve významu jak doslovném, tak mystickém. Je krásné jak nám cesta radikálně mění směr, protože naše kardinální intence je úplně jiná. Do Damašku totiž namířeno nemáme, a to ani v jednom z významů.
Skládáme batohy, buben a hůl do známé stopařské pyramidy a mlčky čekáme na další auto. Teprve teď po všem tom novém, čím jsme se sytili z příběhů misionářky Chrisje si uvědomujeme, že se začíná stmívat a my stojíme uprostřed buše, u odbočky k národnímu parku.
Vyhodnocuji stupeň nebezpečí. Máme vodu, máme něco málo k jídlu, máme tabák, nemáme horečku, zatím je ještě vidět. Zdá se, že okolo nejsou žádné vesnice, takže o nás nikdo neví. Nedaleko je ale národní park, mohou tu být divoká zvířata. Vyhodnocuji stupněm dvě na deseti bodové škále potenciálního nebezpečí. Už několikrát jsme na cestě atakovali i desítku a jsme živoucím důkazem toho, že i desítka se dá za přispění neobyčejného štěstí přežít.
Na stopu stojíme asi hodinu a je třeba si přestat nalhávat, že je ještě vidět. Světlo je v trapu. Když něco pojede, pravděpodobně nás ve tmě nevezme. Ale co hůř, nedaleko jsme zahlédli tři černochy, kteří už o nás vědí. Takový chudý, frustrovaný černoch, který nemá v životě co ztratit, nemůže odolat pokušení okrást bílou dvojici, která se z podivných důvodů ocitla uprostřed buše poblíž jeho vesnice. Dokonce může mít pochopitelný pocit, že mu nás seslali bohové a okrást nás tedy musí, jinak by je urazil. Vžívám se do pocitů těch černých chudáků a téměř začínám schvalovat, že by nás měli přijít okrást. Cesta prostě připravuje prapodivné situace, ale vždycky to nějak dopadne a my vybruslíme více či méně zdraví do bezpečí. Stopování Afrikou je dobrodruhova slast, ovšem nezbytně doplněná Damoklovým mečem.
Uplynula další hodina a neprojelo jediné auto. Asi šest kilometrů severně od nás je Angola, osm kilometrů jižně je Botswana, necelých padesát kilometrů východně je hranice Zambie a Zimbabwe, kam máme namířeno. Musíme čelit realitě. Je už naprostá tma. Slyšíme hlasy, které se bohužel přibližují. Nikoho zatím nevidíme. Stupeň nebezpečí nám vyskočil někam na osmičku, ale jeden z hlasů je opět blíž, takže je z toho rovnou devítka. Můžeme začít hrát pitomce a poprosit o pomoc, za kterou bychom snad i něco zaplatili, nebo naopak vyzkoušet hru při které se tváříme, že je všechno absolutně v pořádku a každou chvílí nás vyzvedne dodávka plná bělošských boxerů, kteří si vždycky rádi smlsnou na nějakých potrhaných otrapech. Obě varianty jsou riskantní. Žádná není dobrá.
Kroky se přiblížily na dosah ruky a někdo na mě ze tmy hodně nevlídně promluvil. Máme tady desítku jak vyšitou. Nevím, proč mě teď napadla jedna scéna z Adamsova Stopařova průvodce po Galaxii. Hlavní hrdinové jsou tam na pokraji smrti a jeden z nich říká něco jako: „Pokaždé když se dostanu do takovéto situace, vzpomínám, co mi říkávala babička, když jsem usínal.“ Druhý se ptá: „A co ti říkala?“ „Nevím, neposlouchal jsem ji.“ Dougles Adams popsal přesně naši situaci, ale raději bych to četl v knížce, než prožíval na vlastní kůži tady uprostřed africké divočiny. Chtěl jsi to, máš to – zní mi v hlavě trochu hořce. Co mám sakra dělat? Mám ho sejmout paralyzérem? A co ti ostatní? Umřeme teď tady, po všem co jsme přežili? Černoch do mě ze tmy strčil a hned na to další z nich. Jsme v hajzlu. Nemám tušení, kolik jich je a kde jsou. V hlavě najednou absolutní prázdno. Debilní odevzdanost, místo pokusu o poslední vzpouru. Takhle jsem to opravdu nechtěl. Proč to musí skončit právě tak? Myšlenkový limbus…
Najednou nás oslňují dvě rychle se blížící světla. Černoši mě nastrkali do silnice a autobus se řítí přímo na mě. Brzdí, až to pronikavě hvízdá. Málem mě srazil, ale důležitější je, že stojí a osvěcuje okolí. Pět postav se ztrácí ve tmě mezi keře. Řidič stahuje okénko a pochopitelně na mě sprostě huláká. Na nic nečekáme a bez ptaní se hrneme do dveří. Omlouvám se a ptám se, jestli nás vezme kamkoli má namířeno. Cestující už začínají nadávat, že autobus stojí, a tak řidič zavírá dveře a gestem naznačuje, abychom se posadili a víc ho neotravovali. Z červených vykřičníků jsou opět růžové otazníky. Moje srdce v lásce objímá celý svět. Nikdy jsem se necítil bezpečněji než teď, v autobuse plném – otáčím se na pasažéry – těžce namakaných černošských boxerů.
Je mi blaze, zažívám extázi a cítím, že žijeme. I Dougles Adams ve Stopařově průvodci po galaxii zachránil své dva hrdiny a já mám neodbytný pocit, že někdo právě zachránil nás, protože příběh snad ještě není dopovězen. Deus ex machina. Nebo bez mašiny?
Autobus nás vysazuje až v městečku Katima Mulilo na hranicích se Zambií, kde je dokonce malý kemp, takže si stavíme stan v relativním bezpečí a vychutnáváme cigaretu pod hvězdami jižního nebe, které se dnes jeví přímo zázračně. Do mléčné dráhy hledíme mlčky dlouhé hodiny, protože po tom co jsme dnes prožili, se prostě nedá jen tak usnout.
Následujícího rána kráčíme pěšky na hranici Namibie a Zambie. #Ponatshego s heverem #Díky za čtení #Přijďte zas
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
