Článek
Rovinatou vyschlou krajinou, ze které se zvedá úžasný kužel Mount Meru, kráčíme stále dál od silnice, až po hodinách chůze spatřujeme na obzoru dvě černé postavy. Rozeznáváme, že jsou to dva mladí černoši v černých hábitech a mají něco bílého na obličejích. Pomalu pokračujeme. Jakmile si nás všimli, zastavili se. Pro jistotu mírně zpomalujeme, abychom nevzbudili nějaké podezření. Z této vzdálenosti ale nejsme schopni rozeznat, čím mají obličeje pokryté. Mohou to být bojové symboly. Muži mohou být na trestné výpravě. Neradi bychom se připletli do masajského vyřizování účtů. Pár přešlapů už jsme si v Africe dopřáli, bolavá zkušenost velí zpozornět. Jizvy svrbí, malunion bolí, čelist brní. No nic, co bylo – to bylo. Basta.
Muži se opět rozešli směrem k nám. Odění do lehce průsvitných černých látek svírají v ruce kopí. Jejich bíle pomalované obličeje působí hrozivě. Jakmile se ale přibližujeme na pár desítek metrů, vidíme, že se muži usmívají a že to vlastně ani nejsou muži, ale chlapci. Opětujeme úsměv a za chvilku už si podáváme ruce. Podle rituálních symbolů na obličejích poznáváme, že se jedná o sikólie, mladé Masaje, kteří právě absolvují náročný přechodový rituál obřízky. V životě Masajů je několik klíčových iniciačních a přechodových rituálů. Jedním z nejdůležitějších je právě obřízka, kdy se z chlapce stává muž, bojovník. Během pobytu v divočině – který neodmyslitelně patří k rituálu – by jej nikdo z vesnice neměl spatřit, nikdo by mu neměl pomáhat a neměl by navazovat spolupráci s ostatními sikólii – pohromadě by měli být vždy maximálně dva. V odlehlých oblastech se obřízka stále provádí ostrým kamenem nebo častěji žiletkou, v oblastech blíže civilizaci jsou rozšířeny modernější nástroje, případně je obřízka prováděna i školenými zdravotníky. Analgetika se zásadně nepodávají, neboť tiché prožití bolesti patří k přechodovému rituálu. Umírá chlapec, rodí se muž, který musí dokázat snést »bolest«.
Fotíme se s chlapci, doléváme jim vodu do kožené čutory a sdílíme ten neuvěřitelně kontrastní rozdíl našich kultur kousek pod rovníkem. Konečně nám Tanzanie ukázala svoji krásnou tvář, která snad zastíní to nepříjemné, co jsme v této zemi zatím prožili. (Málo toho nebylo.) Snažíme se s chlapci dorozumět, ale kromě několika svahilských slov nenacházíme společnou řeč. Alespoň posunky se proto ptáme, kudy k masajským vesnicím. Sikóliové snad pochopili a ukazují nám směr. Pokud chápeme správně jejich výklad, do západu slunce bychom měli narazit na první vesnici. Opět si podáváme ruce a necháváme je samotné v jejich náročné zkoušce. Ještě netušíme, že se brzy opět shledáme a budeme svědky jedné z bolestivých zkoušek jejich životů.
Sikóliové mizí mezi nevysokým porostem suché buše a my pokračujeme dál. Jakmile se slunce sklání k obzoru, spatřujeme první vesnici. Zatím máme s Masaji jen tu nejlepší zkušenost. Ti na Zanzibaru byli nesmírně přátelští a také sikóliové byli vlídní, ale teď přicházíme k vesnici, kde může svou roli sehrát strach z cizinců. Kráčíme proto pomalu a čekáme, až si nás někdo všimne. Za pár minut už slyšíme dětský křik.
S malými dětmi k nám přichází asi patnáctiletá dívka, která nás vítá slušnou angličtinou. Vida, mezi Masaji se domluvíme. Dívka nás zve do vesnice. Obcházíme starší Masaje a vítáme se stiskem ruky. Potom jsme usazeni k velkému ohništi na plácku mezi chýšemi. Chýše mají kruhový půdorys, jsou dřevěné, stěny mají pokryté hlínou.
Dívka nám vysvětluje, že náčelník a ostatní stařešinové jsou nedaleko za vesnicí a řeší nějaký problém. Můžeme pobýt, odpočinout si a počkat na náčelníka, určitě nás prý rád pozná, neboť má rád divné věci. A dva špinaví běloši s velkými batohy to je tady pod Mount Meru dost divná věc.
Masajové jsou na první pohled odlišní od okolních bantuských etnik. Je to etnikum nilotského původu, které původně přišlo ze severní Afriky, podle jejich vlastních mýtů z oblasti Núbie. Známí jsou také pro své ostentativní společenské tradice vysokých skoků, při kterých skáčou na místě za doprovodu rytmického tleskání tak vysoko, že se zdá jako by létali.
Muži tohoto kmene nosí dlouhé vlasy v propracovaných tradičních účesech. Ženy mají hlavy buď oholené, nebo mají pouze krátké vlasy. Typickým oděvem Masajů jsou červené látky. Muži i ženy si velmi zakládají na bohatém zdobení. Bývají ověnčeni barevnými korálky.
Masajové jsou pastevci a chovají posvátnou úctu k zemi, kterou zásadně neobdělávají, nenarušují ani jinak nevyužívají. Jejich jediným živobytím je dobytek a plody přírody. V současnosti mají Masajové žijící v Tanzanii a v Keni povinnost posílat děti do školy. Malí Masajové se proto každé ráno ve své chýši obléknou do školních stejnokrojů a masajský tradiční šat oblékají až po vyučování.
Starší žena, patrně jedna z náčelníkových manželek, nás zve k sobě do chýše. Důvěra nás těší a rádi pozvání přijímáme. Vstupujeme do kruhového prostoru. Než oči přivyknou tmě v chýši, vnímáme jen zápach, který je velmi silný. Zjišťujeme, že Masajové žijí v chýších spolu se svým dobytkem. Očima už pomalu rozeznáváme obrysy postav. Jsou tady dvě ženy s maličkým, sotva týdenním dítětem a čtyři kozy se dvěma kůzlaty. Zvířata mají vyhrazenou pravou část chýše a od lidí je odděluje malá dřevěná ohrádka. Zápach je štiplavý a celkem nesnesitelný, ale byla by urážka teď z chýše odejít, a proto se ze všech sil snažíme vydržet. Oči už přivykly šeru. Začínáme rozeznávat jednoduchou výbavu, místa na spaní a ostatní zařízení chýše. Žije se tady velmi skromně. Za námi vstupuje dovnitř také mladá dívka, která pohotově tlumočí. Teprve nyní se ptáme na její jméno: jmenuje se Wougunte. Má úspěšně za sebou základní školu a nyní studuje ve městě Arusha střední školu. Odtud pramení její dobrá znalost cizího jazyka.
Wougunte nám představuje malé miminko. Narodilo se před pěti dny. Je to holčička. Dali jí jméno Utu, po matce, která bohužel zemřela při porodu. Wougunte se tváří jako by to bylo běžné, bez větších emocí. Tady u Masajů přichází děti na svět doma v chýších. Co zvládne porodní bába, to je řešitelné, ostatní je záležitost bohů, duchů a předků.
Wougunte nám vypráví příběh své vesnice. Předci prý přišli z daleké země a usadili se pod velkou horou, na které, jak věří, sídlí nejvyšší Bůh. Dávný předek Morfou Kekete prohlásil tuto zemi za posvátnou a nejvhodnější pro jejich kmen. Kdo by se opovážil kmen napadnout nebo vypudit z této země, musí být zabit. Matka země musí být ctěna a využívána jenom do té míry, do které sama dává plody. Podle legendy seslal nejvyšší Bůh Enkai na zemi krávy, když se nebe a země rozdělily. Krávy jsou proto dědictvím boha Enkaie. Wougunte přepnula do mateřského jazyka a baví se s ženami v chýši. Začítáme se tedy do průvodce.
Obřady a přechodové rituály – dozvídáme se – jsou výrazem kultury Masajů a jejich sebeurčením, nejsou žádnou epifenomenální marginálií. Každý obřad počíná novou etapu života. V masajské společnosti existuje celá řada obřadů. Za ty nejdůležitější se považují: enkipaata – obřad před obřízkou, emuratta – obřízka, enkiama – uzavření manželství, eunoto – přechod válečníka na vyššího bojovníka, eokoto e-kule a enkang oo-nkiri. Obřady mají v různých regionech rozličné názvy, tyto platí pro zdejší dialekt.
Zatímco dočítám informace, které uvádí průvodce, venku jsou slyšet mužské hlasy. Skončilo rokování stařešinů. Wougunte nás vyzývá, abychom se šli představit náčelníkovi. Vylézáme tedy z chýše a očima přejíždíme muže v marné snaze identifikovat náčelníka. Kdyby nám ho Wougunte neukázala, nepoznali bychom ho. Je oblečen stejně jako ostatní muži. Není ani největší, ani nejsilnější, ani nejstarší. Je to sympatický usměvavý chlapík.
Náčelník nám radostně tiskne ruce a zve nás k ohni, kde se právě připravuje jídlo. Dva mladé chlapce zatím někam posílá. K našemu velkému překvapení za chvíli chlapci táhnou krávu a jeden z nich v ruce svírá velkou dýku. Vypadá to, že kráva kvůli naší návštěvě dnes předčasně ukončí svou pozemskou pouť. To jsme nechtěli. Věru ne!
Chlapci pokládají zvíře na bok. Jeden z nich přikládá dýku ke krční tepně a slabě řízne. Z místa okamžitě vytéká krev, ale ne v takovém proudu, jaký bych čekal. Druhý chlapec zatím přiložil pod tepnu nádobu a vytékající krev chytá. Za pár desítek sekund vše končí. Chlapec s dýkou tlačí na naříznuté místo a čeká, dokud se krev nezastaví. Kráva tedy naštěstí přežila. Zaplaťpánbu! Mezi tím už je nádoba s čerstvou krví před námi a náčelník usměvavě kyne, abychom se napili. Byla by velká urážka odmítnout tento projev úcty a důvěry. Na druhou stranu »je velmi nebezpečné pít v Africe krev«. Co teď? Kdyby na mě nehledělo dvacet párů masajských očí, asi bych si troufl odmítnout, ale takto? V hlavě se mi mísí myšlenky na všemožné nemoci s myšlenkami na nebetyčnou urážku Masajů, kterou si rozhodně nepřeji. Ostré slunce mi pálí za krk. Potím se. Je to šlamastyka. #Guláš v hlavě #Odběr krve #A sakra #Co že to vlastně je, doktore? #Bleskový sebezpyt #Pade na pade #Babo raď
„Tak už se napij,“ říká najednou Míša.
Má recht. Nerozhodné váhy se přiklonily na stranu přijetí masajské nabídky. Beru mísu opatrně do ruky a naklápím si k obličeji nepříjemně vonící krev. Téměř jsem se nenapil. Jen jsem si teatrálně namočil rty, aby to vypadalo, a významně jsem pomlaskal a pokýval hlavou. Náčelník spokojeně ukázal na Míšu. Ta udělala podobné gesto jako já a poslala mísu s krví dál. Muži ji postupně vyprázdnili. Poslední doušek patřil náčelníkovi. Wougunte nám překládá náčelníkova slova a doplňuje, že se nám dostalo velké cti. Nikdy prý neviděla, že by náčelník takto uctil bělocha. Vlastně prý v této vesnici nikdy ani žádný běloch nebyl.
Ptáme se náčelníka, jestli si můžeme ve vesnici postavit stan a pár dní tady pobýt. Náčelník souhlasí a je viditelně zvědav, co dva běloši předvedou. A není sám. Celá vesnice se sbíhá, aby sledovala, jak stavíme svůj jednoduchý malý příbytek. Pozorné jsou hlavně ženy, protože stavbu chýší tady mají na starost právě ony. Když náš stan během dvou minut stojí, asi to považují za zázrak. Obcházejí ho kolem dokola a nedůvěřivě se ho dotýkají. Nabízíme všem, aby si vlezli dovnitř. Jediná Wougunte se odhodlává a zalézá si do stanu. Hned zase vylézá s neurčitým, rozpačitě vykuleným výrazem ve tváři. Další Masajové naší nabídky raději nevyužívají.
Další den pozorujeme, jak to chodí u Masajů. Brzy ráno odcházejí všichni muži s dobytkem na pastvu. Ve vesnici zůstávají jen ženy. Nedlouho po odchodu mužů se z chýší vytrácejí malí Masajové ve školních stejnokrojích. Wougunte nám už včera potvrdila, že policie dodržování školní docházky někdy kontroluje. Děti odešly pěšky do nejbližší školy. Půjdou hodinu a půl a vrátí se odpoledne.
Ve vesnici zůstaly pouze ženy. Ty se starají o nejmenší děti, připravují jídlo, opravují chýše a mnoho času také proklábosí. V průběhu dne vládne pomalá, líná, poměrně nudná atmosféra. Tak jako u všech domorodých kmenů, které jsme měli možnost navštívit.
Ve stejném rytmu proběhly tři dny. Přišel čas rozloučit se s Masaji a pokračovat v cestě. Díky nim budeme na Tanzanii nahlížet v lepším světle. Než sbalíme stan, jdeme za náčelníkem, abychom se rozloučili. Ten ale nechce o odchodu ani slyšet a volá Wougunte, aby nám překládala. Dozvídáme se, že zítra vypukne dlouho očekávaný obřad obřízek mladých chlapců a my smíme zůstat a být u toho. To je samozřejmě nabídka, se kterou nelze než souhlasit.
Ráno nás budí nevšední ruch. Ve vesnici už jsou desítky Masajů z okolních vesnic, a to teprve vychází slunce. Ohně už hoří, maso se porcuje, vyšňořené ženy dokončují poslední přípravy a mladé dívky nazdobené těmi nejkrásnějšími masajskými šperky pokukují po mladých bojovnících. Po rychlé snídani odcházíme trochu stranou, abychom masajský rituál příliš nerušili svou přítomností. Asi hodinu po východu slunce vylézá z jedné z chýší desítka chlapců v černých oděvech s pomalovanými obličeji. Jsou mezi nimi i dva sikóliové, které jsme potkali před návštěvou vesnice. Ve tvářích chlapců je vidět strach a stud, ale také hrdost a odhodlání. Každý pohled prozrazuje jinou emoci, které se v chlapcích rychle mísí. Jeden z Masajů, patrně kněz, pronáší rituální řeč. Dva stařešinové si zatím chystají své náčiní. Placatý kámen, jednu žiletku a hadřík.
Chlapci se seřadili před stařešiny. Náčelník utišuje přihlížející a vybízí prvního chlapce jménem. Chlapec přistupuje ke stařešinům a svléká se do naha. Nervozita a stud v jeho očích na chvilku vítězí, potom se ale podívá na bojovníky, kteří ho nabádají k odvaze a v jeho tváři zaplane statečnost a odhodlání. Ženy a dívky vykukují přes ramena mužů, kteří svou hradbou zabraňují pohledu na nahého chlapce. Náčelník dává znamení. Chlapec přistupuje ke stařešinům. Pokládá penis na placatý kámen a hledí do nebe. Jeden ze stařešinů bere žiletku… Akce. Chlapec sebou sotva znatelně trhnul. Druhý rachitický stařešina mu třesoucí se rukou podává hadřík a jeden z bojovníků odvádí chlapce do chýše, kde bude omyt a ošetřen. Lidé jásají.
Stejně probíhá obřízka všech ostatních sikóliů. Od Wougunte se dozvídáme, že ještě před několika lety se předkožka sekala ostrým kamenem. Žiletku stařešina používá až poslední dobou. A to si mladí museli zatraceně postavit hlavu (a prokázat výhody žiletčího ostří), neboť s rigidním stařešinou dlouho nešlo hnout, neb žiletku považoval za pouhý módní kapric. »Globalizace se konečně dotkla chlapeckých předkožek.«
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
HAVELKA, Ondřej. Český rozhlas – Vltava. Tělesné modifikace s doktorem Havelkou. Tělesné modifikace od Afriky po Západ | Vltava (rozhlas.cz) Praha, 2024
