Pohostinní Konsové a tajemné sochy waka v horách jižní Etiopie

Etiopie je neobyčejně pestrou zemí, kde cestovatel může týdny bloudit čarokrásnými horami (nejen) na severu země, obdivovat starokřesťanské i staroislámské památky v jejím středu, navštívit fascinující etnika na jihozápadě, která jsou nádherným průhledem do hluboké historie divoké Afriky, a dopřávat si vynikající kuchyni a patrně nejlepší kávu světa. Hned při naší první cestě do Etiopie jsme museli dvakrát prodlužovat víza, protože měsíc zkrátka nestačí.

Na jihu Etiopie existuje méně známá kultura, která po dlouhá staletí zapisovala své dějiny nikoli do knih, ale do krajiny. Mezi kamennými terasami, posvátnými háji a megalitickými stélami zde vznikaly dřevěné sochy zvané waka – jedny z nejpozoruhodnějších funerálních památek celé subsaharské Afriky. Přesto se o nich mimo odborné kruhy ví doposud jen málo.

Historie zapsaná v krajině

Když se řekne „zapsaná historická paměť“, vybaví se našinci patrně knihy a kroniky, případně v našem prostředí dobře známé a nádherné historické knihovny, jako jsou ty v Klementinu, ve Strahovském nebo Broumovském klášteře. Zapsané dějiny jsou pro nás především textem. Ne všechny kultury a společnosti ale pracovaly s minulostí stejným způsobem.

V hornaté oblasti jižní Etiopie (zejména jižně od jezera Chamo) žije etnikum Konsů, které má patrně smíšený původ a někteří Konsové jsou tak velmi podobní Oromům, zatímco jižnější klany mají v krvi rovněž bantuskou složku a mají tak tmavší pleť. Většina Konsů je dnes křesťany náležejícími k Etiopské pravoslavné církvi, ale stále chovají ve velké úctě tradice předků. Hovoří vlastním jazykem afagarati náležícím mezi nížinné východokúšitské jazyky, které spadají do kúšitské větve afroasijské jazykové rodiny. Jejich populace je dnes odhadována na čtvrt milionu osob a jejich kultura vznikala po staletí mimo hlavní centra písemné vzdělanosti, která má na rozdíl od mnoha oblastí subsaharské Afriky v Etiopii bohatou tradici. To ovšem neznamená, že by se zde historie nezaznamenávala. Naopak. Konsové vyvinuli propracovaný systém uchovávání kolektivní paměti, který kulturní antropologové dnes označují jako „paměťovou krajinu“.

Vzpomínky na významné osobnosti, válečné úspěchy, slavné rodové linie i větší společenské změny nebyly ukládány do knih, ale byly zaznamenávány do obývané krajiny. Součástí tohoto „zápisu“ byly generační kamenné stély nazývané degadiruma, posvátné lesy a háje duchů, pohřební místa s kamennými prvky (hedalita) a především funerální a pamětní dřevěné sochy známé jako waka (jinak také waga, případně waakaa).

Dřevěný životopis

Na první pohled působí sochy waka poměrně nenápadně. Jsou vyřezány z kmene stromu, často s výrazně stylizovanými rysy. Mají protáhlé postavy, velké oči a geometricky zjednodušené tvary. Jejich účel však nebyl primárně estetický. Sochy waka vznikaly jako památníky významných zemřelých předků, zejména hrdinů. Pojem waka je zkratkou slov „obraz hrdiny“. Nešlo ale o náhrobek v našem smyslu slova – socha měla vyprávět příběh člověka, jeho společenského postavení a jeho významných činů pro komunitu.

Sochy waka se často nestavěly samostatně. Vytvářely celé skupiny. Uprostřed většinou stál významný muž, vedle něj mohly být jeho manželky, děti, spojenci nebo symbolická zobrazení jeho životních úspěchů. V některých případech se objevovala i zvířata představující jeho mimořádné lovecké výkony. Výsledkem tedy neměl být portrét, ale jakýsi do dřeva vepsaný životopis oslavující stěžejní momenty života zemřelého. (Podobný „životopis“ zapsaný na hrobce jsme viděli na Madagaskaru, kde byly významné momenty ze života zemřelého malovány na větší hrobku.) Pro členy komunity, kteří znali místní symboliku, představovala každá skupina soch waka čitelný záznam konkrétního lidského osudu.

Například hrdina, který skolil lva nebo levharta, měl na své soše viditelný penis – symbol síly a plodnosti. A hrdinové, kteří se dožili vysokého věku a měli mnoho vnoučat a pravnoučat, měli vedle své sochy ještě velký falický symbol. Sochy jejich žen měly vždy velká ňadra – rovněž symbol plodnosti, života a hojnosti. Zuby hrdinů byly vždy zhotoveny z kostí zvířat. Pokud sochu hrdiny obklopovaly sochy jím zabitých nepřátel, byly vždy výrazně menší a neměly penis, neboť ten byl v minulosti zabitým nepřátelům odstraňován. Zde se ale dotýkáme vzdálenější minulosti, kdy byl poněkud jiný společenský mrav a ten bychom tedy neměli hodnotit dnešními etickými měřítky.

Prestiž lovce

V tradiční společnosti Konsů měly mimořádnou váhu činy, které prokazovaly odvahu a schopnost uživit a ochránit komunitu. Jedním z nejvyšších symbolů prestiže byl úspěšný lov velmi nebezpečných šelem, zejména lvů a levhartů. Takový čin nebyl vnímán pouze jako osobní úspěch – měl celospolečenský význam a přinášel lovci zvláštní společenský status. Skolení lva se slavilo velkým obřadem zvaným hoisa, při němž byla lovci vzdávána celospolečenská úcta. (Hovoříme o době, kdy lov lvů nebyl zakázán a bylo jich ve volné přírodě stále tolik, že častěji ohrožovali lidi na venkově. V nedaleké severní Keni stále taková místa jsou.)

Pokud byl tento výkon komunitou uznán, mohl být zaznamenán právě prostřednictvím waka. Vedle postavy zemřelého se pak objevovalo zvíře, které ulovil. Socha se tak stávala veřejným potvrzením jeho společenské role. Stál-li zemřelý vedle lva, znamenalo to mimořádnou loveckou a společenskou prestiž. Vztyčování sochy vyžadovalo vlastní obřad s rituální obětí býka, s tančením (shileta), bubnováním, vzpomínáním na zemřelého a popíjením tradičního piva s medem. Mimochodem tímto pivem nás Konsové velmi často hostili – jedná se totiž o velmi pohostinné lidi, kteří osamělé poutníky s batohy na zádech vždy přijmou s otevřenou náručí – a pivo vůbec není špatné, jen zrovna dvakrát nevoní. Předsudky o správné či nesprávné vůni piva je dobré nechat doma.

Posvátné háje předků

Podobně zajímavé jako samotné sochy waka je prostředí, ve kterém se vztyčovaly. Mnoho soch bylo umístěno v posvátných lesích nebo hájích rozmístěných kolem vesnic. Tyto háje nebyly pouhými hřbitovy – plnily rovněž náboženské, společenské, ale trochu překvapivě i ekologické funkce. Byly místem spirituálních obřadů, komunikace s předky a často také útočištěm pro vzácné rostliny, protože některé představovaly jedny z mála zalesněných ploch v krajině intenzivně využívané zemědělstvím a z toho důvodu systematicky odlesňované.

Když člověk vstoupil do posvátného lesa nebo háje, neprocházel pouze přírodním prostorem – procházel krajinou zaznamenaných vzpomínek. Každá skupina soch připomínala konkrétní osoby, rodiny a události. Pro kulturní antropology představuje právě toto propojení krajiny a paměti jeden z nejcennějších aspektů kultury etnika Konso.

Kamenné terasy připomínají práci předků, kteří po staletí přetvářeli horské svahy v zemědělsky využitelnou půdu. Generační stély označují střídání věkových skupin a vůdců komunity. Posvátné háje uchovávají vztah k předkům. Sochy waka připomínají konkrétní lidské příběhy. Celek funguje jako živý archiv bez jediného popsaného listu papíru. Právě proto bývá kultura Konsů v odborné literatuře uváděna jako mimořádně cenný příklad nepsaného systému historické paměti.

Muzeální paradox

Ve druhé polovině dvacátého století se sochy waka dostaly do zcela nového významového kontextu. Rostoucí zájem západních muzeí a soukromých sběratelů o africké umění způsobil, že se tyto sochy začaly objevovat na mezinárodním trhu. Některé byly získány legálně, jiné byly z původních lokalit sprostě odcizeny. S rozkrádáním (nejen) kulturního dědictví má bohužel Afrika velmi rozsáhlé zkušenosti.

Tím se ale dramaticky změnila jejich funkce. Objekt, který měl být součástí posvátného prostoru a nositelem kolektivní paměti, se proměnil v umělecký artefakt vystavený ve vitríně. Mnohé původní skupiny waka dnes existují pouze na historických fotografiích nebo v muzejních sbírkách. Na některých místech byly nahrazeny novějšími replikami. Tento proces připomíná širší debatu o africkém kulturním dědictví a otázku, kterou si kladu od prvního dne, kdy jsem v Africe vstoupil do muzea a spatřil mumie nebožtíků s veškerým vybavením jejich hrobek v nasvícených vitrínách, vždyť jejich intencí bylo ponechat tělo v hrobce na věky věků a nikoli být z těch věků vytržen a uvržen na pódium. Osobně se mi vybírání hrobek a vystavování jejich obsahu v muzeích velmi příčí.

Waka jsou fascinující nejen jako umělecké objekty, ale také jako připomínka toho, že lidské společnosti mohou uchovávat minulost mnoha různými způsoby. Pro subsaharskou Afriku byla dlouho klíčová ústní tradice, kterou misionáři ve druhé fázi christianizace mezi 16. a 20. stoletím často pohrdali jakožto z jejich pohledu velmi omezenou až – jejich tehdejšími slovy – „primitivní“. To ale velmi sprostě hodnotili realitu svojí omezenou perspektivou a vůbec nerespektovali jiné přístupy. Naštěstí se z toho při třetí fázi christianizace poučili a dnes je situace mnohem ohleduplnější a více nakloněná dialogu s tradičními kulturami a jejich unikátním dědictvím.

Zdroje:

HAVELKA, Ondřej. Contemporary African Postcolonial Theology: Found Balance, Interreligious and Interdenominational Dialogue, Rehabilitation of Relations with Traditional Religions, and Reflection on Syncretisms. Acta Universitatis Carolinae Theologica, roč. 15, č. 2 (2025), s. 153–174.

AMBROSE, W. R. UNESCO seminar on the role of museums in preserving Indigenous cultures. ICCM Bulletin, roč. 4, č. 4 (1978), s. 22–24.

BEKELE, M. The Memory of Heroes: the Konso Experience. Annales d'Éthiopie Année, roč. 31, č. 1 (2016), s. 161–177.