Článek
Tento článek v žádném případě nezpochybňuje osobní statečnost, bojové nasazení a válečné hrdinství generála Ludvíka Svobody. Ať už jako legionáře od Zborova za první světové války, nebo velitele od Buzuluku a Dukly za té druhé. Přesto by se nemělo zapomínat na to, jakou roli sehrál v poválečném období naší armádní historie. Pod pláštíkem budování nové armády se totiž na ministerstvu obrany odehrála tragédie, na které nesl z pozice ministra obrany absolutní velitelskou odpovědnost.
Trojský kůň v uniformě nestraníka
Když se Ludvík Svoboda vrátil do osvobozené vlasti, prezentoval se jako apolitický voják a nestranický odborník. Demokratickým politikům tato aura národního hrdiny vyhovovala, komunistům však posloužila jako dokonalý trojský kůň. Svoboda totiž s vedením KSČ a sovětskými poradci úzce a loajálně spolupracoval. Zcela fatální dopad to mělo během únorové krize v roce 1948. V momentě, kdy se lámal osud demokracie, vydal Svoboda armádě striktní rozkaz zůstat v kasárnách. Jedinou organizovanou sílu, která mohla komunistickému puči zabránit, tak zcela paralyzoval. Krátce po Únoru pak do komunistické strany formálně vstoupil.
Podpis pod likvidací válečných elit
Tou nejtemnější kapitolou jeho ministerského působení jsou plošné čistky v důstojnickém sboru. Svoboda jako ministr nechal zcela volnou ruku fanatickému šéfovi 5. oddělení Hlavního štábu (OBZ) Bedřichu Reicinovi. Přihlížel tomu, jak jsou z armády systematicky vyháněni, dehonestováni a zavíráni ti nejschopnější vojáci. Teror nedopadl jen na hrdiny ze západní fronty, od Tobruku a letce britské RAF, ale tvrdě zasáhl i nepohodlné spolubojovníky z východní fronty a hrdiny domácího odboje. Byl to Svoboda, kdo z titulu své funkce osobně podepisoval jejich propouštěcí dekrety, přeřazení na podřadné funkce a degradace. Uvolnil tím prostor pro politicky loajální, i když často nekompetentní komunistické kádry.
Opuštěný přítel Heliodor Píka
Historickým mementem Svobodova selhání je osud generála Heliodora Píky. S tímto elitním diplomatem a vojákem se Svoboda důvěrně znal z dob společného působení v Sovětském svazu. Když však komunistický aparát začal na Píku chystat vykonstruované obvinění ze špionáže, Svoboda jako jeho přímý nadřízený nezasáhl. Naopak, poslušně podepsal jeho odeslání na zdravotní dovolenou, čímž Píku zbavil vojenské ochrany a vydal ho napospas Reicinovým vyšetřovatelům. Nezastal se ho při zatčení, ani tváří v tvář jistému trestu smrti.
Mrazivý paradox: Svoboda a Radola Gajda
Při pohledu na Svobodův osud se nabízí jedno velmi palčivé historické srovnání s jiným slavným legionářem – generálem Radolou Gajdou. Oba muži si za první světové války v ruských legiích vybudovali aureolu nezpochybnitelných hrdinů a geniálních velitelů. Zatímco Gajda politicky tíhnul k fašismu, za což ho historie – zcela oprávněně – tvrdě odsoudila a vymazala z panteonu národních vzorů, Svoboda se přiklonil k opačnému extrému. Posloužil komunistické totalitě. Ačkoliv jeho politická rozhodnutí stála kariéry a životy stovek jeho spolubojovníků a pomohla zničit demokracii, jeho mýtus hodného „tatíčka“ ve společnosti přežívá dodnes. Ukazuje to, jak nebezpečně selektivní umí národní paměť být.
Semletý vlastními koly
Historie má však často hořký smysl pro ironii a stejný systém, kterému Svoboda pomáhal k moci, nakonec dopadl i na něj. Když komunisté armádu zcela ovládli a vyčistili, přestal být užitečným štítem. V dubnu 1950 byl z funkce ministra obrany odvolán a nahrazen Gottwaldovým zetěm Alexejem Čepičkou. V roce 1952 byl v rámci vnitrostranické paranoie a hledání nepřátel dokonce sám na několik týdnů zatčen a hrozil mu tragický konec. Život mu tehdy zachránila pouze osobní intervence ze strany sovětského vedení v Moskvě.
Příběh Ludvíka Svobody z let 1945–1950 je tak ukázkou toho, že i nezpochybnitelný válečný hrdina může v dobách politického lámání chleba fatálně selhat a vyměnit vojenskou čest za loajalitu ke zrůdnému režimu.
Ondřej Hlaváč
Zapomenutý 3.odboj
