Článek
Tento článek je reakcí na komentář bývalého ředitele ČT na téma koncesionářských poplatků: https://medium.seznam.cz/clanek/jan-soucek-kdyz-ceska-televize-mlci-228009
Přečetl jsem si se zájmem komentář bývalého generálního ředitele České televize Jana Součka. Je to text zkušeného manažera – logický, varující a ekonomicky vyargumentovaný. Rozebírá, proč je zrušení koncesionářských poplatků rizikem a jak to ohrozí nezávislost média veřejné služby. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že se zde vede urputná bitva o formu financování, která má zakrýt mnohem podstatnější problém.
Tím problémem není to, jestli těch 11 miliard vybere stát formou daně, nebo televize formou poplatku. Problémem je, že „obchod“, do kterého ty peníze sypeme, má už dlouhé roky poloprázdné regály a zboží s prošlou lhůtou.
Kde začalo zahnívání
Pan Souček varuje před marginalizací České televize. Je však nutné si nalít čistého vína a říct to nahlas, byť slušně: Vážený pane ex-řediteli, k oné marginalizaci a ztrátě relevance nedochází teď, pod taktovkou politiků. Tento proces začal už dřív, ale akceleroval právě během Vaší éry.
Dlouho jsem patřil k věrným divákům ČT. Ale právě v době, kdy ČT řídil pan Souček, se z mého pohledu stala z televize definitivně instituce udržovací, nikoliv tvůrčí. Byl to pozvolný proces, kdy se z programu vytrácela odvaha a nahrazovala ji sázka na jistotu - tu francouzskou. Současné vedení v tomto trendu bohužel jen pokračuje. Zdá se, že jediným cílem je přežít, nikoliv žít.
Belmondo v hlavním vysílacím čase
Nejlépe to ilustruje pohled do televizního programu. Když dnes slyším „Česká televize“, nevybaví se mi moderní veřejnoprávní obsah, který by reflektoval dynamiku 21. století. Vybaví se mi stokrát ohrané filmy s Belmondem nebo Delonem, které už za mého dětství byly zastaralé, a které nám ČT servíruje v hlavním vysílacím čase.
Jistě, jsou to klasiky. Ale má být rolí média s miliardovým rozpočtem fungovat jako drahý archiv pro pamětníky? Pokud argumentujeme „drahými seriály“ a „prestižními projekty“, proč je realitou spíše nekonečné reprízování pořadů, které už všichni známe nazpaměť?
Nemoderní vizuál a zvukové zoufalství
Tato únava materiálu se netýká jen filmů, ale i samotné formy vysílání. Jsem sice na prahu čtyřicítky, ale duchem se cítím spíš na devatenáct a možná i proto vnímám, jak zoufale nemoderní je vizuální stránka ČT. Grafika působí zastarale, ale co je pro mě jako pro člověka s hudebním sluchem takřka nesnesitelné, jsou znělky kanálu ČT24.
Působí nemelodicky, nedynamicky, jako by je navrhoval někdo bez elementárního citu pro hudbu. Může se to zdát jako detail, ale u zpravodajství je forma klíčová. Znělka vás má „navnadit“, má vzbudit pozornost. Místo toho slyšíme zvukový podkres, který spíše odrazuje. Především to ale vysílá signál o neprofesionalitě. Napadá mě neodbytná otázka: Jak máme věřit, že nám tato instituce přinese precizní, ověřenou a moderně zpracovanou zprávu, když se nenamáhá vytvořit ani kvalitní pětivteřinovou znělku?
Svět se učí jinde
Zatímco se v Česku hádáme o poplatky a strašíme se tím, že bez silné ČT budeme „stát bez pojistek“ a hloupější společností, svět se posunul jinam. Onen vzdělávací a informační rozměr, který si ČT tak ráda nárokuje, dnes paradoxně mnohem efektivněji plní online prostor.
Pan Souček by možná namítl, že internet je neregulovaná džungle. To je ale jen část pravdy. Online platformy, jako je YouTube, dnes nabízejí nezměrný benefit aktivního vyhledávání informací, který pasivní lineární televize nabídnout nemůže.
Vidím to na příkladech tvůrců z celého světa. Sleduji mladé Američany, Brity či Asijce, kteří skrze své kanály aktivně zkoumají svět, cestují (byť třeba jen virtuálně), bourají předsudky o jiných národech a učí se souvislostem. Dochází u nich k evidentní proměně myšlení, k větší otevřenosti a chápání globálního kontextu. A to vše se děje „zdola“, z jejich vlastní zvídavosti. To je ta skutečná veřejná služba dneška – inspirace k aktivnímu poznání, nikoliv pasivní konzumace schváleného obsahu.
Závěr
Debata o tom, zda poplatky zrušit, nebo zachovat, je ve skutečnosti zástupná. Lidé nechtějí platit ne proto, že by byli lakomí, ale proto, že v nabídce ČT často nenacházejí nic, co by pro ně mělo hodnotu.
Pokud Česká televize nezmění svůj obsah i formu, pokud se nevymaní z oné mdlé setrvačnosti a nezačne být relevantní alternativou k dynamickému světu online médií, je úplně jedno, odkud jí peníze přitečou. Můžeme zachránit financování instituce, ale pokud nezachráníme její smysl, budeme mít jen draze zaplacenou kulisu, ve které běží další repríza filmu ze 70. let uvozená otřesnou znělkou.
