Článek
Inspirováno vlastní zkušeností
Summit Bohyň
V zasedačce se vzduch nehne. Kdyby v tuhle chvíli někdo škrtnul sirkou, celá budova vyletí do povětří jen z výparů drahých laků na vlasy a koncentrované pasivní agresivity. Sedím v rohu jako kompars v šedém svetru a sleduji, jak se otevírají dveře. Děj se mi v očích přepíná do režimu zpomaleného záběru. Jako v té nejlevnější mexické telenovele, kde se hlavní hrdinka vrací ze záhrobí, aby se pomstila za ukradené dědictví.
Do místnosti vplouvají ony. Včelí královny.
Na straně klienta jsou dvě. Jsou oděné do barev, které křičí „mám na to rozpočet“, a jejich tváře jsou vytesány z tak dokonalého mramoru, že by i antické sochy v Louvru vedle nich vypadaly jako neumělé pokusy z modelíny. Ale pod tou maskou to vře. Sleduji ten mikroskopický pohyb očí – jak se jedna na druhou podívá, jako by jí právě v duchu sypala kyanid do ranního smoothie. Jsou v jednom týmu, ale ve skutečnosti vedou tichou válku o to, která z nich dnes získá korunku pro „nejschopnější divu“.
Proti nim se zvedá naše „delegace“. Moje nadřízená a naše regionální manažerka. Další dvě královny.
Střih. Detail na ruce. Regionální manažerka natahuje ruku k té klientské. Kamera v mé hlavě zoomuje na jejich propletené prsty. Je to stisk, který by drtil kosti, ale na povrchu vidíte jen vřelé, mechanické sevření. Kůže na kůži. Svaly na předloktí se napínají.
Střih. Detail na tváře. Jejich rty se roztahují do úsměvů, které jsou tak bílé a symetrické, až to fyzicky bolí. „Drahá, vypadáš úžasně,“ pronese jedna a v jejím hlase slyším hedvábí, do kterého někdo zabalil žiletky. „Ty taky, drahá. Tvůj nový kabát je nádherný,“ odpoví druhá. Všechny čtyři se vzájemně propichují očima skrz naskrz, zatímco se na sebe usmívají jako svaté na orloji. Sleduji to z bezpečí své židle a mám co dělat, abych nevybuchl smíchy nad tou dětinskou absurditou. Všechny mají jiný názor, ale v rámci „struktur a procesů“ se musí domluvit.
Smrt v Excelu
O hodinu později opona padá. Královny odplouvají do svých kanceláří pilovat své intriky a naše delegace míří k východu. Z luxusního ticha zasedačky mě fackuje hluk kávovaru a pípání Teamsů.
„Máme příležitost,“ říkám si cestou zpět do své kanceláře. Zatímco jsme probírali stávající důležitou zakázku, identifikoval jsem u obchodní příležitost na pravidelnou dodávku personalizovaných LED displejů pro lékárny. Klientka by nadšeně kývla. Jdu do vnitřního systému, abych tu skvělou zprávu zhmotnil, ale narazím na digitální zeď.
„Tohle nelze re-fakturovat,“ oznamuje mi finanční oddělení s ledovým klidem robota. Prý kód služby 804-B nepodporuje cross-border delivery. Strávím dvě hodiny vysvětlováním, že jde o reálné peníze. Oni mi vysvětlují, že systém peníze nechce. Skvělý obchod umírá na nedostatek políček v Excelu.
Do toho volá maďarský tiskař. „Problém,“ hlásí lámanou angličtinou. Stroj na výseky vypověděl službu a papír s tou jedinou správnou certifikací, na které Včelí královna trvala, uvízl někde u srbských hranic. Zakázku nám tak budou muset dodat s dvoudenním zpožděním a není žádná cesta, jak to urychlit.
Prověřím možnosti jinde. Nejsou. Nemůžu udělat nic jiného než informovat klientku o nevyhnutelném. Bylo by fajn se poradit s line managerem, jak postupovat dál. Jenže nevím, kde je. Někde lítá. Naživo jsem ho neviděl už několik týdnů.
Informuji tedy klientku sám. Reaguje obratem. Její jednořádková odpověď by zdánlivě mohla naznačovat, že to není problém a souhlasí. V kopii jsou ovšem všichni. Všichni, včetně lidí, o jejichž existenci v organizační struktuře jsem doposud jen spekuloval. Kromě toho mi v Outlooku svítí dalších 47 nových zpráv, polovina označených jako urgentní. Dochází mi, že rozsudek nad mým volným časem byl právě znovu podepsán. Jako už tolikrát.
Vzpomínky na parkové hrdiny
Když se nad tím zpětně zamyslím, ta skutečná „nonsense game“ začala už během pandemie. Zatímco zbytek firmy zmizel do bezpečí home-officů, aby mezi pečením kváskového chleba a řešením domácí výuky simuloval práci přes Teams, já jsem zůstal „posledním mužem na palubě“. Někdo musel fyzicky kontrolovat ty vzorky, někdo musel být v kanclu, kdyby náhodou dorazil kurýr s certifikací, na které závisel osud Pharma světa. Nemluvě o tom, že mi doma bylo důrazně naznačeno, že můj vlastní pokus o home-office „zásadně narušuje pohodu“ domácnosti.
Moje ranní cesta tramvají připomínala cestu postapokalyptickým filmem, který režíroval někdo s hodně divným smyslem pro humor. V devět ráno, kdy by měl korporátní svět vřít adrenalinem, jsem z okna tramvaje sledoval velký městský park. Byl plný lidí. Lidé tam meditovali v pozici lotosu, nebo – což bylo ještě horší – seděli v trávě s lahví vína a tvářili se, že právě objevili smysl života v úterý dopoledne.
Největší test mé příčetnosti ale přišel při cestě od tramvaje. Abych se dostal k našemu skleněnému peklu, musel jsem projít dalším parkem. Byl jsem doslova obklopen lidmi, kteří vypadali, že jsou na nekonečné dovolené. S brašnou na notebook jsem se mezi nimi cítil jako mimozemšťan.
„Už fakt nevím, co s tím volným časem dělat,“ zaslechl jsem od skupinky lidí, co v deset ráno u kávy a vína řešili, jestli si dají další kolo šachů. „Je to hrozný, nemám do čeho píchnout, úplně mi z toho hrabe,“ stěžoval si další, zatímco se líně natahoval na sluníčku. „Všichni jsme v tom bahně spolu,“ konstatoval třetí a dolil si sklenku červeného.
Měl jsem chuť se zastavit a zakřičet na něj: „Já mám co na práci! Čtyři pharma klienti nutně potřebují své letáčky a stojany na léky jsou teď to nejžádanější zboží!“ Nejraději bych mu to sklenku vylil na hlavu, protože moje bahno mělo barvu CMYK a deadline včera, zatímco to jeho vonělo po Merlotu.
Místo toho jsem jen pevněji sevřel rukojeť brašny a zrychlil krok. Procházel jsem tím davem „nudících se“ jako neviditelný duch. Oni řešili, jak zabít čas. Já jsem řešil, jak ten čas ohnout, aby zvládnul žehlit všechno to, co mí kolegové či dodavatelé na home-office nestíhali, protože jim zrovna „vypadla wifina“.
V prázdném kanclu na mě pak čekalo jen ticho, hučení klimatizace a tíživý pocit vlastní nepatřičnosti. Nikdy jsem nebyl ten typ, co by po večerech snil o gramáži lepenky; pro mě ty krabice nikdy nebyly tématem, kterým bych osobně žil. Ale můj skrytý, skoro až patologický smysl pro odpovědnost mě držel u stolu jako neviditelná pouta. Zatímco lidé venku v parku upíjeli víno, já jsem se dál s naprostou vážností hádal o termíny dodání. Pochopil jsem, že moje největší přednost – spolehlivost – je v tomhle korporátním úlu mým největším prokletím. Ale namísto abych už tehdy řekl „Dost“, moje svědomí mě nutilo tu nesmyslnou hru dohrát až do konce.
Poslední žihadlo
Ale zpět do současnosti. Den zúčtování přichází, když mi dorazí fotky hotových stojanů ze skladu. Tam, kde měla být „královská modř“, o které královny básnily, je teď barva vypraných montérek. Karton se prohýbá pod tíhou krabiček jako unavený Account Manager v pátek odpoledne. Je to urážlivě průměrné.
Oznámím to. Reakce je okamžitá, vřelost je pryč. „Tohle jsi měl ohlídat,“ píše mi nadřízená, zcela ignorující fakt, že mi před měsícem neschválila použití spolehlivějšího dodavatele s obdobnou cenou, protože jeho faktury měly splatnost jen 60 dní. V korporátu se totiž kvalita neměří barvou tisku, ale schopností dodavatele počkat na své peníze tak dlouho, až zapomene, že mu nějaké dlužíme. Už dávno jsem ale ztratil sílu odporovat.
Včelí královny na straně klienta posílají e-maily plné chladného opovržení. Ale pak přijde ta nejsmutnější část: „Vzhledem k časovému tlaku to musíme akceptovat. S výhradou.“
Všechny ty hádky a stres byly kvůli něčemu, co se nakonec prostě „pustí“, protože business se nesmí zastavit. Seděl jsem tam a díval se na ty fotky prohnutých kartonů, které měly být mou profesní vizitkou. Čekal jsem na ten známý nával adrenalinu, který předchází snaze vyřešit nemožné, ale ono se nestalo nic. V tu chvíli mi to došlo. Ten nekonečný vnitřní motor, poháněný mou chorobnou zodpovědností, prostě zhasnul. To, co jsem považoval za „ztrátu síly odporovat“, byl ve skutečnosti jen popel, který zbyl z mého zápalu pro hru, jejíž pravidla jsem nikdy neschvaloval.
A pak to pípne.
Notifikace z Outlooku. Pozvánka od naší regionální manažerky. Předmět: „Post-Project Alignment & Future Strategic Synergies: Lessons Learned.“ V seznamu účastníků jsou všechny. Čtyři Včelí královny. Zítra v 9:00. Dojde mi to. Zítra si znovu nasadí ty masky. Znovu budou mluvit o „optimalizaci“ a nikdo z nich nepřizná, že jsme právě zaplavili trh průměrným odpadem.
Pomalým, skoro až obřadním pohybem klikám na tlačítko „Accept“. Půjdu na ten meeting. Budu sledovat, jak se ty čtyři masky znovu napínají v křečovitých úsměvech.
Ale je tu jeden rozdíl.
Zatímco regionální manažerka už si ladí své úvodní slovo o synergiích, já otevírám čistý dokument. Píšu v něm jen pár řádků. Jsou stručné, jasné a neobsahují ani jedno slovo jako „výzva“ nebo „dynamický rozvoj“. Je to moje rezignace. Při té myšlence, že ji za chvíli odešlu line managerovi, se mi v mysli rozlije něco, co jsem tam necítil už roky. Čistá, nefalšovaná pohoda. Jako když se po nekonečné směně v dole poprvé nadechnete čerstvého vzduchu.
Dívám se na tu pozvánku v Outlooku. Už mi nemůže ublížit. Jsem mimo dosah jejich žihadel.
HA HA.
