Článek
Místo aby soustavným odpůrcům českého prezidenta po tomto víkendu zůstal v ruce pořádný klacek, Petr Pavel jim ho vmžiku vytrhl a hodně daleko zahodil.
Z Maroka si jen tak mimochodem odskočil do celostátně téměř bezvýznamné obce kdesi na Litoměřicku, kde má teď spolu se svou ženou Evou – dá se říct – letní sídlo, které možná preferuje na úkor lánského zámku. Zatímco většinu času v posledních letech – a každý snad tuší proč – stejně tráví na území našeho hlavního města. A taky přesto, že do poslední chvíle tvrdil, že se zachová přesně opačně.
Vhodil do urny úřední volební obálku. Možná byla i prázdná (i na to má hlava státu nárok). Možná ne, ale třeba za plentou ve víru dění zazmatkoval a zapomněl nakreslit aspoň jeden křížek, což by bylo fatální, protože s nula křížky neplatí žádný komunální hlasovací lístek v žádné byť sebemenší obci. To už se nikdy nikdo nedozví a tak to ostatně má v českém ústavním systému být.
Nicméně odvolil, jak jen letos mohl – a v tomto směru mu tak už není co vytknout.
Jenže teď vyvstává jiná otázka: pokud má prezidentův hlas v našich mikrovolbách až tak olbřímí symbolický význam na celonárodní úrovni, uneseme i to, co všechno ta „legrace“ stojí, pokud je hlava státu zrovna tou dobou uprostřed své plánované mimokontinentální dovolené?
Asi je možné považovat za jisté, že Pavlovy přelety mezi střední Evropou a severní Afrikou neplatíme ze svých daní. To by byl nejspíš jeho předčasný konec a jeho tým to dobře ví – a prezidentovi by to nedovolil, ani kdyby své rádce tisíckrát na kolenou prosil.
Ale je tady jiný problém: kdo tedy Pavlovy cesty hradí? Měl na ně našetřeno dost vlastních peněz, nebo si ho někdo „kupuje“? A především – jakou uhlíkovou stopu prezident kvůli dostání své občanské povinnosti nezvratně zanechal budoucím generacím?
A odtud je to už opět jen na nás. Buď Petru Pavlovi celé dlouho plánované marocké extempore prostě odpustíme s tím, že se – pokud ne jako chlap – zachoval aspoň jako chytrá horákyně.
Anebo mu frustrovaně „omlátíme o hlavu“ i to, že byl schopen sebereflexe, veřejně uznal svoji omylnost – a navrch využil toho, co 99,9 procenta voličů využít nemůže – dostat se k volební urně ve své malinké vesničce i z odlehlé pouště a hned se do říše dun vrátit. A nejspíš kvůli tomu spálit několik arů drahocenného deštného pralesa kdesi v Amazonii.
Prezident Pavel podal národu ruku na usmířenou. A bude bedlivě sledovat, jestli ji národ přijme. Pokud i teď bude naše reakce veskrze negativní, není nic jednoduššího, než že s tím stávající hlava státu takříkajíc praští, dá přednost „poklidnému“ důchodu za rachotu motorek ve víru saharského písku a po vzoru své slovenské exkolegyně, vzácné to ženy Zuzany Čaputové, odmítne obhajovat mandát.
Byť z poněkud jiných důvodů.
Ale vlastně ne zas až tolik odlišných.
Takže bychom si my, kteří snad umíme vidět za roh o trochu líp než někteří jiní, měli hodně rychle rozmyslet, co doopravdy chceme dál.
