Proč říkáme Němec, Rakušan nebo Maďar?

Každý den používáme názvy národů a států, aniž bychom přemýšleli, odkud se vlastně vzaly. Přitom jejich původ často odhaluje dávné vztahy mezi národy, způsob života našich předků i to, jak vypadala Evropa před více než tisíci lety.

Některá jména vznikla podle významných kmenů, jiná podle krajiny, zvířat nebo dokonce podle toho, zda si lidé navzájem rozuměli.

Název Polák pochází od západoslovanského kmene Polanů (Polanie), který sehrál klíčovou roli při vzniku polského státu. Jejich jméno vychází ze staroslovanského slova pole. Polané byli doslova „lidé z polí“, tedy obyvatelé otevřené zemědělské krajiny. Název Polska tak připomíná hospodářský způsob života prvních obyvatel země.

České označení Rakousko je v Evropě poměrně unikátní. Zatímco většina jazyků používá názvy odvozené od latinského Austria nebo německého Österreich, čeština vychází z názvu pohraničního hradu Rakús. Dnešní rakouské město Raabs an der Thaya leží nedaleko českých hranic a právě zde se nacházel jeden z prvních opěrných bodů, se kterým se Češi při cestách na jih setkávali. Z názvu hradu vzniklo označení země i jejích obyvatel.

Snad nejzajímavější původ má slovo Němec. Praslovanské slovo němъ znamenalo „němý“. Nešlo však o člověka, který nedokázal mluvit, ale o někoho, komu nebylo možné rozumět. Pro Slovany byli cizinci mluvící nesrozumitelným jazykem jednoduše „němí“.

Postupem času se toto označení ustálilo především pro německy mluvící sousedy.

Zajímavé je srovnání s Maďary. Jejich označení vychází z názvu kmene Megyer, který stál v čele maďarského kmenového svazu. Podle jedné z teorií lze jméno vyložit jako „mluvící muž“ nebo „člověk naší řeči“.

Významově tak představuje téměř dokonalý opak slovanského označení Němec.

Název Slovák si zachoval přímou vazbu na původní označení Slovan.

Jazykovědci často spojují slovo Slovan se slovem slovo. Slované by pak byli „lidé, kteří si rozumějí“, tedy společenství propojené společným jazykem.

Právě proto vzniká zajímavý kontrast mezi Slovany, kteří mluví srozumitelně, a Němci, kterým podle dávných Slovanů rozumět nebylo.

Francie získala své jméno po germánském kmeni Franků, který po zániku Západořímské říše ovládl značnou část dnešní Francie.

Slovo frank znamenalo ve starogermánských jazycích „svobodný“ nebo „odvážný“. Historický význam názvu Francouz by tak mohl být vykládán jako „svobodný člověk“.

Angličané vděčí za své jméno germánskému kmeni Anglů.

Ti v 5. století společně se Sasy a Juty osídlili Britské ostrovy. Název Anglů je pravděpodobně spojen s poloostrovem Angeln v dnešním severním Německu.

Podle některých teorií název souvisí s tvarem krajiny připomínající rybářský háček.

Starší označení Británie pochází od keltských Britonů. Římané území nazývali Britannia a některé teorie spojují tento název s obyvateli známými svým zdobením těla a tetováním.

Název Itálie má kořeny ve starověkém označení Italia.

To souviselo s kmenem Vitalů obývajícím jih Apeninského poloostrova. Jejich jméno bylo spojováno se slovem označujícím tele nebo mladého býka.

Itálie tak mohla původně znamenat „zemi skotu“ nebo „zemi telat“.

Jeden z nejneobvyklejších původů názvu má Španělsko.

Římské označení Hispania pravděpodobně převzalo starší fénický název. Podle známé teorie znamenal výraz i-shapan-im „země králíků“.

Když Féničané připluli na Pyrenejský poloostrov, překvapilo je množství drobných zvířat podobných králíkům. A právě podle nich mohli pojmenovat celou oblast.

Původ názvů evropských národů ukazuje, jak naši předkové vnímali svět kolem sebe. Někdy rozhodovala krajina, jindy významný kmen, zvíře nebo dokonce to, zda si lidé navzájem rozuměli.

Zatímco Poláci jsou doslova „lidé z polí“, Němci byli pro Slovany „ti nesrozumitelní“, Francouzi „svobodní lidé“ a Španělsko se možná dodnes pyšní jménem, které původně znamenalo prostou „zemi králíků“.

Ondrův občasník

Postřehy ze života, které stojí za zamyšlení. A občas i pobaví.