Článek
a { text-decoration: none; color: #464feb; } tr th, tr td { border: 1px solid #e6e6e6; } tr th { background-color: #f5f5f5; }
Kdo by neznal Škodu 120/105, která se dnes stává nostalgickou legendou. Výroba v různých modelech probíhala v letech 1976–1990. Motor vzadu byl v zimě obrovskou výhodou, ale lehký předek s kufrem „vlál“ ve větru. Samozřejmě, Čech si poradí se vším, takže pytel cementu v kufru to jistil.
Životnost motoru byla zhruba 100 000 km, antikorozní ochrana v zimě naprosto zoufalá, což vedlo k domácím úpravám vyhnilých prahů montážní pěnou či dalšími kreativitami.
Heslo škodovkáře znělo: „Začni opravovat od předního nárazníku a skonči u zadního, poté cyklus opakuj.“ Oblíbenou mystickou opravou bylo řešení přehřívání v létě výměnou termostatu či jeho úplným vyjmutím. Sám jsem toho důkazem — tuto „opravu“ jsem provedl mnohokrát, než jsem zjistil, že příčinou bylo špatné víčko nádrže chladicí kapaliny. Zrezlá pružina nebo jiné poškození víčka způsobilo, že systém nedržel tlak. Ve výsledku šlo o triviální opravu.
Výměna lamely spojky se pro škodovkáře stala rutinou: odšroubovalo se zadní čelo a motor se jednoduše vysunul ven. Díky jeho nízké hmotnosti byla manipulace snadná.
Nebudu se dál rozepisovat — kdo Škodu 120 měl, ten ji zná. Měla svou hlavu a spoustu much. Díky více než dvěma milionům vyrobených kusů ji zná téměř každý. Dnes už je to veterán, ale ceněný hlavně u nás pro nostalgii. Mnoho mladíků na ní začínalo a díky tomu se z nich stali odborníci na opravy. Dostupné díly, jednoduchá konstrukce… Poruchovost se často „udržovala“ používáním dílů z vrakoviště, které už měly svá nejlepší léta dávno za sebou. Ultrazvukové čištění karburátoru? To je luxus až dnešní doby — tehdy nepředstavitelné.
Její množství a nízká cena na konci výroby umožnily motorizaci obrovské skupině lidí, včetně začínajících rodin. I já jsem si jednu pořídil a začal opravovat od nárazníku, jak už jsem psal. Svým způsobem vždy působila na mužské ego — „vždyť já to opravím“.
Když byla starší škodovka v rodině zlikvidována, uvědomili jsme si, že z aut se stávají veteráni a je jen otázkou času, kdy jejich hodnota poroste. Tak padlo rozhodnutí auto uložit do garáže a „zapomenout“ na něj.
Bylo v rodině úplně od novoty, jeho historie byla známá do posledního škrábance. Vím, kde auto jezdilo, jako kluk mám ve vysezeném zadním sedadle svůj důlek.
Před pár lety bylo auto jako veterán oživeno a opraveno. Znovu vyjelo do ulic. Kdo řídí auto, které zná z dětství, vrací se automaticky do minulosti. Vzpomene si, jak se tatínek jako čerstvý řidič s novým vozem rozjížděl po přískocích a zároveň hned s autem vyrazil z Ostravy na dovolenou na Slovensko k Domaši — stovky kilometrů. Každý centimetr místa byl využit. Je až k podivu, co jde do takového auta narvat. Moderní hatchback to rozhodně nedá.
Jiný pohled mají drahé polovičky. Ne každá přijme „konkurenci“ v pozornosti snadno. Často padá věta „to smrdí“. Je to podobné jako problém včelaře se sousedy — ti to řeší skleničkou medu. Zde je třeba nabídnout výlety či jiné společenské akce spojené s veterány. Pokud je partnerka těhotná, je nutné připravit se na nevolnost kvůli pohupování auta. Co je však vítané, je pozornost, kterou auto vzbuzuje. To hřeje každého veteránistu. Každý k němu může přijít a majitel bude ochotně mluvit o své vášni — stačí mu i zamávat.
Vyvézt v něm rodiče, pro které to byla velká součást života, je úžasný zážitek. Auto je pro muže formou meditace, možností řešit na fórech opravy a být součástí šílené komunity, která tato auta stále udržuje. Současně jde o živou rodinnou historii, která pořád funguje. Trochu kouře z výfuku nám snad bude odpuštěno.
