Článek
Manželství vyprchalo. Postupně se z něj vytratila veškerá vášeň i emoce. Jarmila ztratila životní náboj a cítila pouze prázdnotu. S manželem se rozvedla, již k němu nic necítila a ani on už neprojevoval snahu něco zachraňovat.
Jednoho večera seděli naproti sobě v kuchyni.
„Takže je to opravdu konec?“ zeptal se.
Jarmila se na chvíli zamyslela.
„Myslím, že už dávno.“
Nevypadalo to jako hádka. Spíš jako uzavření něčeho, co umřelo už před lety. S dcerou ztratila kontakt. Ta na ni zanevřela a vinila ji z rozvodu. „Ty nikdy nevidíš chybu u sebe,“ řekla jí při jejich posledním rozhovoru. Od té doby se téměř nevídaly. Zůstala jí jen práce.
Tam ještě nějaké emoce zažívala. Občas se stroj porouchal nebo někdo udělal něco špatně, takže mohla dát průchod svému spravedlivému rozhořčení. V tu chvíli cítila úlevu. Opět něco cítí. Byla v právu, tak mohla ventilovat svoji frustraci.
Po čase zjistila, že se jí začínají někteří lidé bát. Zpočátku ji to překvapilo, později si na ten pocit zvykla. Pokud něco pokazila sama, mohla přece začít křičet. „Kolikrát to mám vysvětlovat?“ rozléhalo se halou.
Překvapivě to fungovalo. Oběť se snažila zjistit, o co se jedná, ztrácela přehled a přecházela do obrany. Byla obětí jejích emocí. Jarmila současně zjistila, že pokud konflikt trvá dostatečně dlouho, lidé přestávají řešit původní problém a soustředí se na její rozhořčení. Časem pochopila, že občas musí své jednání nějak vysvětlit. Jak ale z toho ven? Pokud by šlo o čistou lež nebo manipulaci, mohla by být obětí ona. To nemohu dopustit, řekla si.
Jak z toho ven?
Jednou omylem objevila správnou cestu. Do svého tvrzení, které si sama vytvořila, přidala malý kousek pravdy. Jen nepatrný. Stačilo to. Právě ten dodal lži věrohodnost. „Vždyť je pravda, že tam byl,“ řekla klidným hlasem. To, že všechno ostatní bylo jinak, už nezmínila. Najednou to nebyla čistá lež. Splnilo to svůj účel a zároveň to působilo důvěryhodně. Zároveň si tvořila nepřátele a ty bylo třeba držet dál i jinak než křikem. Vzhledem ke své pozici měla kolem sebe nové nástupy i slabší podřízené. To byl ideální materiál pro experimentování. Jejich hlas nebyl slyšet. Buď byli slabí, nebo si ještě nestihli vybudovat vztahy na pracovišti, takže její pravda zkušeného zaměstnance byla vždy ta nejdůležitější. Zejména nováčci byli ideální cíl. Dělali chyby, neznali prostředí a každý si chránil svou pozici v rybníčku. Nezúčastněným to navíc vyhovovalo, protože se vyhnuli poukazování na vlastní nedostatky.
Jednoho dne nastoupila mladá operátorka. Snažila se. Ptala se. Dělala si poznámky.
„Je šikovná,“ poznamenal jeden z kolegů.
Jarmila se pousmála. „Uvidíme za měsíc.“
O několik týdnů později už se po hale šířily řeči o jejích chybách. O tom, co se jí povedlo, nemluvil téměř nikdo. Síla přitahuje následovníky. Pokud se někdo cítil ponížen nebo ve slabé pozici, mohl Jarmilu požádat o pomoc. Měla přece vliv. S rostoucím vlivem cítila i opojení mocí.
„Promluv s vedoucím. Tebe poslouchá,“ říkali jí občas kolegové. A ona si ten pocit užívala. Pokud na svou oběť nedosáhla přímo, zaměřila se na její pověst. Když někdo pracoval na složitějším úkolu, kde bylo třeba hledat slepé cesty a zkoušet různá řešení, stačilo čekat na první chybu.
„Já vám říkala, že to nezvládá,“ prohlásila při první příležitosti. Sama neměla žádné výjimečné schopnosti ani vzdělání. Kritizovat však uměla velmi dobře. Pokud nějaký stroj nejel, bylo důležité ukázat na viníka. To, že s ní pak přestal komunikovat, jí nevadilo. Byla přece oběť. Alespoň podle vlastního příběhu. Ona se snaží. Ona chce, aby vše fungovalo. Pro firmu by se rozkrájela.
Vedení si držela od těla svým neustálým stěžováním. Pokud se jí někdo postavil, šla přímo za ředitelem. „Musím vás upozornit na vážný problém.“ Tak obvykle začínala. Postupně si kolem sebe vytvořila zvláštní auru. Nebyla to autorita založená na schopnostech. Nebyl to ani respekt. Spíš směs vlivu, strachu a nejistoty. V rámci svých pokusů psychicky zlikvidovala slabé a získala funkční styl i spojence.
Začala vystupovat jako zástupce lidu, který hovoří za všechny.
„Lidé si stěžují.“
„Lidé s tím nesouhlasí.“
„Lidé chtějí změnu.“
Jen málokdo se ptal, kteří lidé.
Ve skutečnosti šlo často o úzkou skupinu, kterou si sama vybírala. Přesto dokázala několikrát strhnout větší část zaměstnanců, zejména když ve firmě vznikla konfliktní situace. Lidé nemají rádi změny a ona toho uměla využít. Tím snáze vytvářela iluzi vůdce a mluvčího lidu. S mocí rostla i chuť. Stále jí ale někteří lidé vzdorovali a odmítali její autoritu. Právě ti ji zaměstnávali nejvíce. Všimla si, že ne každý dodržuje firemní pravidla úplně doslova. A udat ho znamenalo způsobit mu problémy. Management se přece musí alespoň tvářit, že všichni dodržují pracovní řád. Tak získala další nástroj. Nástroj na ničení. Stále ji to ale nenaplňovalo. Ke své existenci potřebovala konflikt. Potřebovala emoce, nejen moc. Potřebovala uspokojit své pocity za každou cenu. Postupně se stávala otupělou a potřebovala stále silnější konflikty. Donášela a kritizovala všechny kolem sebe. Zpočátku jen ty, kteří jí vadili. Později téměř každého. Její hlad se nedal ukojit. Pouze když křičela, cítila krátkou úlevu. Strach oběti byl téměř hmatatelný. A přinášel uspokojení.
Večer však bývalo ticho. Příliš mnoho ticha. Sedávala sama v kuchyni a dívala se do prázdna. Telefon mlčel. Dcera nevolala. Nikdo nepsal. Někdy ji napadlo, jestli problém opravdu není někde jinde. Jestli ho celý život nehledá u ostatních. Ta myšlenka ale pokaždé rychle zmizela. Druhý den přišla nová směna. Nová chyba. Nový konflikt. Nová oběť.
Donášení se jí stalo vynikajícím pomocníkem. Pomáhalo šířit auru strachu a udržovat moc. Nikdo nestál mimo její vliv. Jakákoli pozice se začala obávat jejího dosahu. Křik se stupňoval. Likvidace obětí byla dotažena téměř k dokonalosti.
Jednoho dne prošla výrobní halou a všimla si zvláštní věci. Jakmile se objevila, rozhovory utichly. Lidé sklopili zrak nebo se tvářili, že mají práci.
Kdysi by ji ten pohled potěšil.
Tentokrát ne.
Najednou si uvědomila něco, co si nikdy nechtěla připustit.
Ti lidé si jí nevážili.
Jen se jí báli.
A strach nikdy nebyl totéž co respekt.
Ondrův občasník
Postřehy ze života, které stojí za zamyšlení. A občas i pobaví.
