Článek
Jen málokdo však přemýšlí o muži, který měl za úkol postavit něco, co se v roce 1912 mělo rovnat přistání na Měsíci. Ano, řeč je o Thomasi Andrewsovi, staviteli Titaniku, géniovi s plánovacím blokem v ruce, který si na konci své kariéry řekl, že „nepotopitelné“ lodě se nejlépe testují tak, že se potopí.
Thomas Andrews se narodil v roce 1873 v Irsku, což zní samo o sobě jako dobrý start do tragického příběhu. Irský šarm, nezdolná pracovitost a láska k moři byly kombinací, která ho katapultovala přímo do vedení loděnic Harland & Wolff v Belfastu. A jak se na správného Iry slušelo, Andrews měl nejen smysl pro humor, ale i neutuchající optimismus, což mu později při stavbě Titaniku pravděpodobně pomohlo ignorovat některé základní fyzikální limity přírody.
Když Andrews dostal za úkol navrhnout Titanic, zdálo se to jako splněný sen. Titanic měl být největší, nejluxusnější a nejpůsobivější plavidlo, jaké kdy člověk vytvořil. Andrews na něm pracoval s nadšením, které hraničilo s posedlostí – dbal na každý detail, od elegantních schodišť až po dokonalé stoly v kajutách první třídy, které měly být stabilní i při divokém tanci na moři. Bohužel, když došlo na otázku bezpečnosti, Andrews a jeho tým si řekli, že nepotopitelný status lodi by mohl být docela dobrý marketingový slogan. Co na tom, že ušetřili na počtu záchranných člunů – kdo by je taky potřeboval, když je loď "nepotopitelná"?
V den spuštění Titaniku na vodu, 31. května 1911, byl Andrews nejspíš tím nejpyšnějším mužem v Belfastu. Titanic byl obrovský, lesklý a vzbuzoval obdiv po celém světě. Andrews, obklopený gratulanty a zvědavci, si pravděpodobně pomyslel, že nic na světě nemůže zkazit jeho mistrovské dílo. Bohužel, oceán měl na věc trochu jiný názor.
Když se Titanic vydal na svou osudovou plavbu v dubnu 1912, Andrews byl na palubě jako hlavní inženýr, aby se ujistil, že všechno funguje podle plánu. A věci skutečně fungovaly – tedy až do chvíle, kdy loď narazila na ledovec. Tady přichází Andrewsova velká chvíle. Zatímco ostatní pasažéři propadali panice, on si vzal svůj věrný plánovací blok a začal počítat škody. Rychle pochopil, že loď jde ke dnu. Méně rychle si uvědomil, že k tomu možná přispělo několik jeho vlastních rozhodnutí, jako například neprodyšné komory, které byly v praxi přibližně stejně neprodyšné jako děravý kyblík.
Podle svědků Andrews strávil své poslední hodiny tím, že se snažil zachránit co nejvíce lidí. Pomáhal ženám a dětem do člunů, přesvědčoval ty, kteří si mysleli, že loď zůstane nad vodou, a údajně se dokonce hádal s jedním mužem, který odmítal opustit svou kajutu, protože „v první třídě se přece netopí.“
Thomas Andrews byl naposledy spatřen v luxusní kuřárně první třídy, kde podle svědků stál tiše u krbu a díval se na obraz přístavu Plymouth. Možná přemýšlel o tom, co mohlo být jinak. Možná počítal, jaký vztlak by loď měla, kdyby měli víc záchranných člunů. A možná jen litoval, že se ten zatracený ledovec nerozpustil trochu dřív.
Osud Thomase Andrewse je stejně tragický jako fascinující. Zemřel jako muž, který věřil v pokrok, ale nakonec podlehl přírodním silám, které ho svou neúprosností převýšily. Jeho příběh je připomínkou, že ani ti největší vizionáři nejsou neomylní – a že když někdo tvrdí, že něco je „nepotopitelné,“ měli byste si pro jistotu obléct plovací vestu.
A tak se Thomas Andrews stal nejen symbolem lidského odhodlání a inženýrského génia, ale také varovným příběhem o tom, že přílišná sebejistota může vést k nejhlubšímu dnu. Doslova.
zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Thomas_Andrews
