Článek
Až to bylo skoro trapné – člověk by řekl, že když vám někdo zakáže básníka, prostě si najdete jiného. Jenže ne. Tohoto chtěl každý.
Jeho jméno se nepsalo na obálky knih, protože ty nevycházely. Nepatřil mezi oficiální tváře svazu spisovatelů, protože jim jednou řekl, že jejich poezie je „jako bramborová kaše – bez másla“. A tak ho odsunuli do šuplíku. Doslova. Jenže šuplíky měly klíče, a klíče měli lidé, co milovali dobré verše. A tito lidé se postarali, aby jeho básně žily dál – na psacím stroji, na průklepovém papíře, nebo opsané ručně tak, že by to dnes grafolog považoval za pokus o atentát na českou kaligrafii.
Samizdat tehdy fungoval jako undergroundový Uber pro literaturu. Seděli jste v kuchyni, pily se čaje, kávoviny nebo cosi ostřejšího, a z tašky se vytáhl sešit s verši. Četl se polohlasem, protože stěny měly uši a uši měly vedoucí národního výboru. A přitom ta poezie nebyla žádná politická agitka. Nebo možná byla – jen tak, že to nikdo z úřadů neuměl přesně uchopit. Básník psal o lásce, ale tak, že mezi řádky byla svoboda. A svoboda byla tehdy slovo, které na papíře svítilo víc než všechny žárovky v prodejně Elektroslužby.
Zakázali mu publikovat. Zakázali mu číst veřejně. Zakázali mu dokonce jezdit na literární večery, protože se báli, že by tam řekl něco, co by neprošlo filtrací. Jediné, co mu nezakázali, bylo myslet – ale to jen proto, že na to ještě nevymysleli zákon. A tak básník psal dál. Na krabice od bot, na staré složenky, na rubové strany dopisů od přátel z ciziny. A když už nebylo na co psát, psal do paměti svých čtenářů. Ti si pak pamatovali celé sloky zpaměti, aby je mohli předat dál.
Byl to takový literární paradox. Oficiálně neexistoval, ale v hospodách se jeho verše citovaly mezi druhým a třetím pivem. Na školách se o něm neučilo, ale studenti ho znali líp než povinnou četbu. A na večírcích, kde se hrála kytara, byl jeho text v repertoáru vedle Nohavici a Krylova „Bratříčka“.
Estébáci z toho museli šílet. Měli spisy, odposlechy, záznamy, ale nedokázali ho umlčet. Protože umlčet básníka je jako snažit se zakázat jaro. Můžete vytrhat květiny z parku, ale nezabráníte lidem, aby si semínka schovali do kapsy.
A tak se stalo, že básník zakázaný tak moc, až ho všichni znali, přežil svou vlastní cenzuru. Když přišel listopad a papírové zákazy shořely rychleji než dřevo v kamnech, jeho verše se najednou ocitly na pultech knihkupectví. Lidé je kupovali hromadně – ne proto, že by je nikdy nečetli, ale protože teď už je mohli číst bez šeptání.
Jenže kouzlo šeptaného se už nikdy nevrátilo. Básník to věděl. A možná proto nikdy nepřestal psát tak, aby měl člověk pocit, že ta slova jsou určená jen jemu, a že by je měl předat dál, i kdyby ho to stálo noční cestu přes půl města s tajným balíčkem papírů v tašce.
Dnes je jeho jméno v učebnicích. Má svou ulici a bustu na kulturním domě, kam mu kdysi zakázali vstup. A možná by se tomu smál, protože věděl, že žádný zákaz není tak silný jako touha lidí slyšet pravdu v krásných slovech.
A to je asi největší ironie celé věci: režim ho chtěl pohřbít v tichu, ale udělal z něj legendu. A legendy, jak známo, se nečtou potichu.
